LEOPOLD ANTON WACKARŽ
Ad perpetuam rei memoriam
Našim potomkům, kteří budou jednou číst tyto řádky, připadne asi nemálo zvláštní, že stavba této věže v její současné podobě byla prováděna za doby, kdy válečný požár hořel jasným plamenem na severu i jihu rakouského císařství, ba v oněch dvou nejosudovějších právě měsících, totiž červnu a červenci roku 1866, během nichž celé Čechy až na Písecký, Táborský a Budějovický kraj byly po nešťastné bitvě u Hradce Králové dne 3. července obsazeny Prusy a valná většina pruské armády směřovala už do Horních Rakous, aby dobyla sídelního města monarchie, poněvadž zbraním rakouské armády, seskupené při opevněném táboře v blízkosti Floridsdorfu, mělo znovu být upřeno štěstí. Dlouho živeným přáním zdejších farníků, nakloněných svému farnímu kostelu obzvláštní úctou, bylo spatřit svůj dům Boží ozdoben příhodnou věží, neboť ta dosavadní pyramidovitě zaklenutá byla zvenčí nejen zcela zbavena omítky, ale i zdivo bylo děravé a poškozené natolik, že nebylo daleko zřícení. Jedinou překážkou, na níž realizace tohoto přání ovšem opětovně narážela, byly nuzné poměry farní obce. Stavba fary ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), která se měla uskutečnit už v letech 1790 a pak 1805 a ke které byl v posledních letech už připraven i nezbytný materiál, musela být přerušena pro válku, jež letos vypukla. Právě počátkem roku 1866 donutil nebezpečný stav budovy k započetí novostavby a v měsíci březnu bylo rozhodnuto nejdůstojnějším panem patronem a opatem zdejšího kláštera Leopolda Wackarže v souhlase s farníky zřídit duchovním tohoto městyse Vyšší Brod důstojné obydlí.
Nikdo však toho měsíce nemohl tušit, že neblahé dopuštění, které dříve takto už po dvakráte zabránilo dohodnuté stavbě, také tentokrát vstoupí do hry, a že údery zednických kladiv budou provázeny duněním kanonů na řece Pádu a Labi a pouhý moment nato i na samém Dunaji. Během stavby farní budovy, když válka ještě nebyla považována za možnou, bylo ze všech stran vyjadřováno přání, aby se mezi jiným přikročilo i k nové podobě věže, poněvadž za okolnosti, že z Prahy už dorazila dodávka břidlicové krytiny, by práce byly spojeny s menší výlohou. Nejdůstojnější patron vyšel té žádosti ochotně vstříc a prohlásil, že se postará o větší část nákladů, zatímco k uhrazení zbytku rozhodla farní obec uspořádat v klášteře i ve farnosti dobročinnou sbírku, která by vynesla obstojnou žádoucí sumu. Následně došlo pod vedením nejdůstojnějšího patrona, jenž byl zároveň přednostou vyšebrodského okresního zastupitelstva, k dodání plánu věže v novorománském slohu (v originále "im Romanischen Stile" - pozn. překl.), který vypracoval civilní inženýr a tajemník zdejšího okresního zastupitelstva pan Franz Karel a podle toho plánu i k dokonalému provedení stavebních prací klášterním zednickým mistrem Adalbertem Dobuschem a klášterním tesařem Antonem Ortnerem. Je skutečností, že snad lid Rakouska po celou dobu existence císařského státu nebyl ještě v náladě sklíčenější, než v době, kdy byla stavba věže v tom nejlepším, neboť nejen denní zprávy, že se nepřítel blíží jihu Čech, nýbrž mnohem více ještě zoufalý útěk šlechty a nejvyšších vojenských a civilních úředníků z Prahy, všech putujících tudy přes Vyšší Brod do Lince, způsobil i ve zdejším okolí takové zděšení, že nebylo slyšet o ničem jiném než o možnostech ukrytí majetku. Dne 16. července 1866, kdy byl na vrchol věže vsazen kříž, vítězný symbol křesťanství, jakož i vložen tento pamětní text, nepocítil zdejší kraj kromě nesčetných průchodů vojsk dosud nic z válečných hrůz a také nepřítel byl z jihu i ze severu vzdálen ještě nejméně deset mil, všichni vyčkávali ovšem se stísněným dechem nějakou zprávu z aktuálního válečného dějiště v Dolních Rakousích, kde 24. června 1866 převzal velení vítěz od Custozzy arcivévoda Albrecht. Velcí i malí vysílali vzhůru k nebi vroucí prosby, aby Všemohoucí Pán všeho světa ještě jednou milostivě shlédl na Rakousko a požehnal zbraním naší udatné armády.
Nejsme v té chvíli schopni udat, zda i v budoucnu bude nad námi panovat žezlo habsburského rodu, ale je zřejmé, že nám bude i poté, co od revoluce roku 1848 přešla kolem nás mnohá těžká léta, hledět do příštích časů s úzkostí, poněvadž smutné následky zuřící války se teprve citelně dají znát; doufáme ale pevně v Boha, že Vám, řádným našim potomkům, kterým bude jednou dáno číst tyto řádky, má být přisouzen osud šťastnější a že k Vám s důvěrou může směřovat naše prosba, abyste ve zbožných modlitbách stále pamatovali současné generace, která za nešťastných poměrů tolik učinila pro zkrášlení tohoto domu Božího. Amen.
Městys Vyšší Brod dne 19. července roku spásy 1866.
Řádový bratr Leopold Wackarž, opat cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, řádový bratr Josef Höhenberger, biskupský tajemník, konsistoriální rada, dozorce školního distriktu a farář, řádový bratr Alfred Streinz, kaplan Franz Meisl, starosta vyšebrodský Mathias Ladenbauer, hospodářský pojezdný kláštera a první obecní rada Vincenz Schinko, obecní rada Johann Schimpl, obecní představený Dolní Drkolné (Unterschlagl) Max Schuller, obecní výbor Felix Stummfoll, výbor Josef Dolzer, výbor Adalbert Mautner, civilní inženýr Franz Karel, zednický mistr Adalbert Dobusch, mistr tesařský Anton Ortner, mistr kovářský Franz Hutter.
Glaube und Heimat, 2009, č. 6, s. 7-8
Listina v originále čítající čtyři strany a psaná inkoustem v německém kurentu na ručním papíře, je dnes v majetku konzulenta Wernera Lehnera v rakouském Bad Leonfelden. Určena původně k uložení do městské kostelní věže, kde přečkala mnohá léta, byla přepsána do latinky teprve roku 1992 a uveřejněna v německém znění, z něhož je pořízen tento náš český překlad, na stránkách krajanského diecézního časopisu u příležitosti jubilea 750 let vyšebrodského kláštera. Nás zajímá zejména pro své spojení s osobou opata Leopolda Antona Wackarže, který nejenže vedl klášter po celé téměř půlstoletí (1857-1901), ale od roku 1891 byl i generálním opatem celého cisterciáckého řádu (při jmenování mu bylo už osmdesát let). Narodil se jako Anton Watzkarž (takto je psáno jeho příjmení v hornoplánské matrice) dne 3. května 1810 v Horní Plané (Oberplan) čp. 7 tamnímu "nájemníkovi" ("Inwohner") a ševci Antonu Watzkaržovi, rodem z Prachatic (Prachatitz), jehož žena a matka dítěte Elisabeth, roz. Ledererová, byla dcerou majitele domu Galluse (tj. Havla) Lederera, domkáře a tkalce, podle jehož křestního jména se stavení čp. 7 "po chalupě" říkalo "Galli". Malý Anton navštěvoval obecnou školu nejprve v rodném městečku, poté v rakouském Haslachu, po studiích na gymnáziu v Linci vstoupil do vyšebrodského kláštera a přijal v něm roku 1833 řádový šat. 15. srpna 1836 sloužil jako novosvěcený kněz svou první mši svatou. V roce 1844 stal se tajemníkem opata a po jeho skonu 1857 nastoupil sám na jeho místo. Svou lásku k umění a architektuře především dával najevo tím, že budovu kláštera a jeho chrámu, fary a mnoha klášteru podřízených svatyní, školy i jiných klášterních příslušenství dal nejen restaurovat, rozšířit, přestavět či úplně nanovo zbudovat, nýbrž že jejich prostory naplnil mnoha uměleckými předměty a knižními fondy z klášterních sbírek, jimž věnoval obzvláštní pozornost. Z mnoha ocenění, jichž se mu za osobní zásluhy dostalo, jmenujme titul komandéra řádu císaře Františka Josefa, rytíře řádu Železného kříže druhé třídy a čestného občana Vyššího Brodu, Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), Horní Plané a Horní Stropnice (Strobnitz). Byl biskupským notářem a konsistoriálním radou, v roce 1896 stačil ještě oslavit diamantové (tj. šedesátileté) jubileum svého kněžství, rok nato 40 let ve funkci opata a v roce 1900 také své devadesátiny, to už jako vůbec nejstarší kněz v celé budějovické diecézi. Zesnul 13. prosince 1901 na stařeckou slabost a byl se všemi poctami pochován na vyšebrodském klášterním hřbitově. Unikl tak všemu, co mělo ve dvacátém století potkat rodnou Šumavu a o čem nemohl mít jako čelný pisatel listu v cibuli městské kostelní věže ani toho nejmenšího tušení.
- - - - -
* Horní Planá / Haslach (A) / † † † Vyšší Brod
