GEORG CHRISTOPH ABELE
Já níže podepsaný vlastník a stavebník...
Já níže podepsaný vlastník a stavebník jsem to místo při založení Ludwigsthal s nejvyšším královským svolením (myšlen je bezpochyby bavorský král v letech 1825-1848 Ludvík I. Wittelsbach, otec nešťastného Ludvíka II. - pozn. překl.) tak pokřtil a jako prvý opravdový pán a majitel té osamělé končiny jsem tu v červnu 1826 započal stavět a vzdělávat ji na úrodnou zemi a za pomoci svaté Boží prozřetelnosti a požehnání dovedl jsem to až tak daleko, že jsem Léta Páně 1830 v měsíci máji svůj vlastní dům k obývání i stavět počal. Stavbu sklárny a všech ostatních obytných i výrobních budov provedl nejprv mistr zednický Lorenz Moser ze Zwieselu a tesařský mistr Georg Sterr z Rittsteigu dohotovil poté všechna ta stavení k naší spokojenosti.
K mému vlastnímu obytnému domu ale, který jsem včetně hospodářských stavení dovedl pod střechu a dolní poschodí domu připravil k bydlení v rozmezí 7 měsíců, vyžádal jsem si ku zhotovení plánu c.k. dvorního stavitele von Zobela z Prahy, který mi vyhotovený plán zaslal k úplné spokojenosti mé i královské zemské soudní kanceláře v Regenu; k vedení stavby mi ale, sám zaneprázdněn mnoha stavebním zakázkami, poslal poctivého a rozmyslného c.k. dvorního stavebního políra pana Christiana Lexu, rodem z Trpist nedaleko Stříbra (Mies) v Království českém, takto v Praze činného. Týž mi celou stavbu docela sám po svém rozumu tak dobře uspořádal a zcela do konce dovedl ke spokojenosti mé i všech ostatních, kdo tu stavbu viděli, bez pomoci svého principála, že jsem mu mohl s radostí vydat to nejlepší a nejspravedlivější osvědčení, co jen komu lze poskytnout. - Korunou mého obytného domu je bílým zinkovým plechem pobitá věžička, kterou vyhotovil dobrý a počestný mistr klempířský pan Joseph Linke, toho času mistr činný v královském městě Sušici (Schüttenhofen) v Království českém, rozený v Praze, ke spokojenosti mé i všech, kdo tu věžičku kdy viděli.
Stalo se v tom domě umně vyvedeném
v Ludwigsthalu dne 9. října 1830.
Georg Christoph Abele, majitel a stavebník. Jeho bratři Georg Ferdinand Abele, c.k. nadporučík hulánského pluku knížete Schwarzenberga, a Friedrich Abele, sezdán s Annou, rozenou Römerovou; jeho sestry Katharina, provdaná Meyrová, Maria Amalia, provdaná Swatoschová a Rosina Karolina, provdaná Hauerová, sklářská mistrová v c.k. Innviertelu.
Moje děti: Georg Christoph Abele, Ignaz Wilhelm Abele, Christian Ferdinand Abele.
Toto jsou mé děti s mou v roce 1819 zesnulou nezapomenutelnou manželkou Marií Susannou, rozenou baronkou z Hafenbradlů na Bavorské Železné Rudě (Bayrisch Eisenstein), dcery mé tchyně P.T. Marie Susanny svobodné paní (rozuměj baronky, v originále Freiin - pozn. překl) z Hafenbradlů na Bavorské Železné Rudě a jejího zesnulého chotě Ignaze barona z Hafenbradlů, pána na Bavorské Železné Rudě. Do ochrany Nejvyššího všechno poroučí
G: Ch: Abele.
Podepsáni:
Pan Peter Jaksch jako ustanovený místní duchovní správce v Hůrce (Hurkenthal), můj přítel, toho času v Mouřenci (v originále St. Maurizi, jinak německy Maurenzen - pozn. překl.) v Království českém.
Wenzl Weber, prvý ředitel v Ludwigsthalu.
Lorenz Moser, mistr zednický z Zwieselu.
Christian Lexa, zednický polír.
Georg Sterr, mistr tesařský.
Joseph Lincke, mistr klempířský.
Lincke Kaspar, jeho syn, který vsadil tuto korunu do střechy, ze Sušice (Schüttenhofen) v Království českém.
Josef Girschik, švenkýř (Schwenker, namísto slovesa švenkovat doporučuje Štraus ve svém Odborném sklářském slovníku sloveso mávat, namísto švenkovna, Schwenkgrube "mávárna"! - pozn. překl.) v zrcadlové huti v Hůrce v Čechách.
Michel Pelikan, švenkýř v Hůrce, zeť Girschickův, sezdán s jeho dcerou 25. listopadu 1830.
V Ludwigsthalu toho času pracující skláři, první zaměstnanci jediné výrobny zrcadlového skla v celém Království bavorském:
Dobrušovač (Fertigmacher) a vrchní skelmistr, též mistr-stařešina (Obergesell, tj. vlastně "vrchní tovaryš") Lorenz Löffelmann, rodem z Nové Rychty v Královském hvozdu (v originále "kgl. Waldhwozd"!) v Čechách ("Neugericht" se podle Blaua označovalo se sklárnou v Hůrce celé později osídlené území Královského hvozdu - pozn. překl.).
Anton Ackermann, tavič (šmelcíř, Schmelzer), rodem ze vsi Lindava (Lindenau) na panství Sloup (Bürgstein) v Čechách.
Phülüp Propst, nabírač (Anfänger, tj. skelmistr, počínající dílo - pozn. překl.) z Čech.
Joseph Pangratz, švenkýř a řezač zrcadlového skla (Spiegelglasschwenker und Spiegelglasschneider), rodem z Bavorské Železné Rudy.
Wenzl Gerl, rovnač zrcadlového skla (Spiegelglasstrecker) z Nové Hůrky (Neuhurkenthal) v Čechách.
Jakob Probst, předfukovač zrcadlového skla (Spiegelvorblaser) ze Železné Rudy v Čechách.
Jakob Pfostner, rovnač zrcadlového skla z Nové Hůrky v Čechách.
Michl Gyrschick, "kanclštajgr" (Kanzelsteiger, to že při svém pracovním úkonu "vystupoval na kazatelnu", tj. sklářskou stolici - pozn. překl.) z Čech.
Anton Fuchs, stupař (Pochermann, pracoval ve stoupách, tj. "mlýnech" na křemen - pozn. překl.), rodem z Bavor.
Sklářští topiči (též paliči, šalíři, Schürer) Michl a Georg Pfostner, rodem z Čech, bratři.
Peter Pauli, "holctrégr" (Holzträger, nosil a sušil dřevo - pozn. překl.), rodem z Bavor.
Johann Löffelmann, "puntitrégr" (Puntiträger, též Pontilträger, nosil "pupek", též Nabel, nopl, hrudka, lépe řečeno žhavý nálepník či přílepník, též Hefteisen, na který se sklo "pupkem" přilepilo - pozn. překl.) z Čech
Johann Aschenbrenner z Čech, prvý dvorský čeledín (v originále Baumann, podle vysvětlující poznámky Josefa Blaua ve významu "Hofknecht" - pozn. překl.) zde.
Eva Aschenbrennerová, prvá hospodyně...
Bůh Všemohoucí ochraňuj všechno mé potomstvo a mé věrné a milé pracovníky. Boží požehnání kéž nás provází ve všech našich záměrech. Pokoj a požehnání Páně zůstaň s námi. Amen.
Georg Christ. Abele.
Jaká jen až básnivá radost i srdečná účast všech, kdo se podíleli na dohotoveném díle, tu promlouvá nad šumavským domem s věžičkou na jeho střeše, zvláště když toho poměrně tolik víme i o samotném autorovi německy psaného pamětního listu o stavbě svědčícím a určeným zřejmě k uložení pro budoucí ve zmíněné "koruně" domu, kterýžto dokument tu pokud možno věrně podáváme v českém překladu, pořízeném z originálu v Blauově nepřekonatelné knize Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald (1954) a ověřeném co do německých a českých sklářských termínů podle Odborného sklářského slovníku Jaroslava Štrause (1948). Ten se ovšem s několika málo staršími označeními přece jen nevyrovnává. Georg Christoph Abele se narodil 18. července 1876 a zemřel v pouhých 47 letech věku, necelé tři roky poté, co podepsal uvedený text, dne 1. března 1833. V železnorudské kronice o něm místní farář po skonu dosvědčil: "Byl to dobrý pán, opora chudých, jimž se staral opatřit výdělek i práci." Vidíme ho na dobovém portrétu s dopisem v ruce, jako by nám cosi opravdu posílal. A opravdu: stopa toho rodu údajných někdejších hugenotů (skutečností prý je, že prvý jejich doložený předek byl bavorský prodejce mlynářských plachetek) zůstala na Šumavě opravdu hluboká už proto, že syn autora našeho textu Georg Christoph Nikolaus Abele zemřel v roce 1878 ve vile v Železné Rudě, kterou rok předtím dal postavit a kterou bezdětný Rudolf Abele, poslední potomek sklářské dynastie, věnoval po druhé světové válce československému státu. Dnes je v té budově pobočka sušického Muzea Šumavy. Rudolf Abele zemřel v bavorském Mnichově (München) v únoru 1956. Ten příběh nemá konec, poněvadž souvislostí je bezpočet. Karel Klostermann píše v dopise Viktoru Zeithammerovi 23. února 1923 (otiskly ho v roce 1930 pražské Národní listy): "Má bába, dcera skláře Abele, potomka hugenotského šlechtice a majitele hutí v Ardenách, jenž po zrušení ediktu nanteského byl vypověděn z vlasti, usadila se v Sušici, Provdala se za skláře Antona Hauera, který měl tři sklárny v Horních Rakousích. Manželství nebylo šťastné, rozešli se s manželem a podržela skelnou huť Sascegattum v Goternayském lese (Schneegattern v Horním Rakousku - pozn. překl.), asi dvě míle od Haagu. Cítila se Češkou - matka její byla počeštilá Vlaška, rodem Drinssi - rod pocházel z Benátek. Tři její synové zůstali při otci, jedinou však svou dceru, mou matku, podržela u sebe a později ji poslala do Prahy na vychování. Tam má matka pobyla asi pět let, prázdniny však strávila u svých příbuzných na České huti, kde se také seznámila s mým otcem (byl lékařem u Abelů, s jejichž podporou i vystudoval, v Hůrce byl v abelovské rodinné hrobce i pochován - pozn. překl.) a za něhož se provdala 1844, a to do Haagu, kde se otec usadil jakožto praktický lékař, protože má bába, její matka, jí chtěla poblíže sebe. Tam jsem se narodil 1848..." Hrobka v dnes už neexistující Hůrce (Georg Christoph Abele dal kromě věže ke kostelu sv. Vincence postavit na přilehlém hřbitově i kapli Svatého Kříže s touto rodovou hrobkou, jedinou stavbou, která v zaniklé farní obci dnes zůstala; a i Hůrka je vlastně také přítomna v našem textu, poněvadž odtud byl přece založen Ludwigsthal v pralese zvaném Bazelreithen nedaleko české hranice a sklářská osada pojmenována po bavorském králi - všimněme si jen ostatně, kolikrát jsou v dokumentu z věže na střeše zmíněny Čechy a skláři z Čech!) byla však právě českýma rukama po roce 1945 hanebně zdevastována a vyloupena (jedna Abelovna sem prý byla pohřbena i s náhrdelníkem plným pravých pootavských perel), do mumifikovaných těl, opřených ve vztyčené poloze o zeď stavby (nyní i za německé účasti obnovované), bylo údajně po předchozím tanci s mrtvolami (!) dokonce stříleno. V podzimním čísle čtvrtletníku Správy Národního parku Šumava z roku 2001 je událost popsána podrobně. Stalo se počátkem padesátých let dvacátého století. Nebylo žalobce, nebylo soudce, zůstává však i dnes po hrůzách minulosti poselství díla průzračného jako sklo, byť zaniklého - i takový zaniklý vzkaz budoucím je přece literatura, lahvová pošta v moři času.
- - - - -
Ludwigsthal (BY) / Hůrka, Prášily / † Nová Hůrka, Prášily
