GEORG ACHTELSTETTER
Dvě bajky
Obilné stéblo
Jedno obilné stéblo se vypínalo vysoko nade všechny ostatní klasy. Z dobrého mateřského zrna, padlého náhodou na tu píď země, kde se shromážďily nejlepší její šťávy, aby tomu štěstím obdařenému dopomohly k netušenému růstu, domohlo se to stéblo velikosti a síly, které vzbuzovaly všeobecný úžas.
Tu se však jednoho rána setkal brousek s kosou, kámen s ocelí jářku, a lánem to zašumělo v pravidelném taktu, znovu a znovu, mezitím do toho znovu to známé zvonění kos a když jeden z ženců došel k tomu vysokému klasu, pomyslel si jen: "Nemyslíš si snad, že tě tu nechám?!" - a ric! (v originále "Rrrritsch!" - pozn. překl.) - ležel pokosen v řadě s ostatními.
Co pomohlo později už zrnům, když se honosily: "My jsme ty z toho vysokého klasu!" Některá z nich byla semleta, některá sežrána v krmení, jiná však posloužila jako setba a padla na tvrdou hrudu, které bodláky sebraly všechnu sílu a nic dobrého z ní už nevzešlo.
Jen ta pověst o vysokém klasu zůstala.
Vy "velikáni lidstva" (v originále "Menschengrößen" - pozn. překl.), jak jste podobni tomu obilnému stéblu!
Dub a obilné pole
"I když se tak velice vlníš, přece nejsi nijaké moře!" povídá osamělý dub obilnému lánu ve větru.
"Vím to dobře," opáčí pole, "a ty kdyby ses sebevíc snažil, nevykouzlíš přece šumění lesa! Řeklo jsem ti snad, že chci být nějakým mořem? - To mi přibásnil člověk! Mám dost práce, abych poctivě živilo svá obilná stébla!"
Často se stává, že se někomu dostane přehnané chvály za údajné přednosti, závistivci se však nemá dopřávat, aby si z toho utahoval!
Budweiser Zeitung, 1923, č. 91, s. 1
P.S. Dvě ze šesti bajek, které autor otiskl na stránkách německého budějovického listu v roce, kdy ve zdejším nakladatelství Moldavia vyšel jeho román "Elendvolk". Mám jisté tušení, že prvý z obou textů je určen novým poválečným státům jako bylo třeba právě Československo.
|
König Arber Rot flammten auf im Abendschein Des Arbers Felsen, steil und kühn: Wird Gottes Kuß gewesen sein! Sah noch kein Bergeshaupt so glüh'n! Kroch schon die Nacht aus schwarzem Wald Und düstete um Busch und Baum Im Talgrund lag es blau und kalt Und stille war 's im weiten Raum. --- Und doch, wie licht mir all das schien! Ein Glöcklein klang so fern, so leise: Mein Herze barg im Weiterzieh'n Dich, hehre Gotteswunderweise! |
Král Javor Rudě se za večera skví tvůj smělý vrchol strmých skal: Líbá Tě Bůh v svém hájemství! Ten obraz bych se nahledal! Krade se ze tmy lesů noc, šeří se všude modrá říš i v údolí ta čaromoc z šíra lehá a šíří tiš. A přece: ve mně stoupá jas! Zvon zdáli zní v tom klidu tklivém, až srdce rozbuší v ten čas ten nápěv samým Božím divem! |
|
Waldheimat. 1926, s. 173 |
|
|
Am kleinen Arbersee 1. Tief unterm blauen Arber, Von Wälder rings umsäumt, Vom Schöpfer lieb ersonnen, Ein kleiner Bergsee träumt. Still, einsam, weltverloren, Ein göttliches Gedicht, Das dort aus Fels und Klüften Dir in die Seele spricht. Und aus den dunklen Tiefen In Dünsten lichtwärts drängt Ein Mahnen, wenn dein Herze Am Irdischen noch hängt. Dort spür' ich Gottes Odem, Der heilig mich umschwebt, Wenn über jenen Wassern Ein Sternleinflimmern bebt. Mir wird, wenn ich ihn schaue, So ernst, so feierlich! Ein Hochamt hör' ich rauschen Und etwas - segnet mich. 2. Still der See, an dem ich träume, Froh erfüllt von all der Pracht; Dämm'rung webt um Fels und Bäume, Kalt und klar wird diese Nacht. Leis' verzittert in der Ferne Aveglöckleins heller Ton Und drei freundlich liebe Sterne Schimmern hell am Himmel hoch. Irgendwo ein heimlich Zwitschern: Vögleins innig Nachtgebet; Neuer Sterne lieblich Glitzern; Einer in das Nestlein späht. Und das Flimmern und das Glinseln, Das sich schaut in Wassern tief: Ist, als ob mit trautem Blinzeln Stern um Stern den andern rief. Still der See, an dem ich träume, Und in seiner ganzen Pracht Ragt hoch über Fels und Bäume, Schwarz der Arber in die Nacht. |
Na Malém Javorském jezeře Při modré hoře Javor, v lesích tam kolem ní, jak vlídný Boží nápad malé jezero sní. Tichá, ztracena světu, ta báseň Tvůrcova zpod skal a horských strží ti k duši promlouvá. Odněkud z temné hloubi se v parách dere svit a nabádá tvé srdce to časné nechat být. Jak bych tkvěl v Božím dechu, v posvátném tajemství, když nad jezerní hládí se první hvězda chví. Je mi, když k nebi patřím, svátečně s hvězdami, jak mši bych slyšel se snášet v šumu, co žehná mi. Jezero, kde sen mne mámí, překypuje nádherou, nad lesy a nad skalami chlad i jas jdou noční tmou. Rozklinkal se v dálce kdesi zvon, v něm Zdrávas slyším znít, a tři hvězdy na nebesích zvysoka lijou svůj třpyt. V tajném ptačím štěbetání modlitbičku umím číst; hvězdy nespočtu už ani, jedna hledí v teplo hnízd. V hloubi vody záře vniká, shůry rojí se v ní svit hvězda k hvězdě pozamžiká, chtějí spolu hovořit. Jezero, kde sen mne mámí, nad ním výš svou nádherou, nad lesy a nad skalami hledí hora Javor tmou. |
|
Waldheimat, 1927, s. 141 |
|
|
Im Winterwald A so stad is 's jetzt wor'n, gehst in Winterwald naus, steckt der Specht aus 'm Loch bloß an Schnabl mehr raus. Und as Oachkatzl schert si' aa nix mehr um d' Welt, weils vialleicht in sein'm Nest seine Nussn grad zählt. Und so leis, hört ma 's kaum, kimmt a Winderl und schwingt von de Spinna de Fädn; wia dös umadum klingt! Weil mit Rauhreif so schö is jeds Faderl beschlagn glaubst, a no schöners Gspui konnst' weitum net derfragen! Und wenn Oachkatzl niast, woaß der Specht, was si ghört und sagt: "Helfgott!" ganz leis, dass de Ruah wird net gstört. |
V zimním lese Tolika ticha najednou, co vejdeš v zimní les. Strakapoud čouhá zobákem jen z díry v stromě dnes. I veverka je za světem v pelechu ukrytá, nelítá kolem, právě si oříšky počítá. Tak zticha, sotva uslyšet, větřík se přehoní, jak pavučina ztenoučka kolem to zazvoní! Té krásy jíním pokryté co i nit stříbrem opřádá, takový div svět neviděl! člověka napadá. Když snad pak kýchne veverka, strakapoud ví, co učinit, "Pozdrav Pán Bůh!" jen pípne tiše, aby nenarušil ten klid. |
|
Waldlerische Weihnacht, s. 184 Slovníček: Oachkatzl = veverka, Winderl = větřík, umadum = kolkolem, Faderl = nitka, Gspui = hra, derfragen = zakusit, niast = kýchne, Helfgott! = pozdrav Pán Bůh! |
|
|
Winterlicher Wald* Geht 's auf Weihnacht'n zua, hat 's an Rauhreif herg'macht, da muasst nauf auf de Berg steig'n, muasst da s' oschaug'n, de Pracht! Da muasst Schritt geh für Schritt durch 'n Wald und so stad, dass d' as Oachblatt fall'n hörst, dös 's in Schnee einedraht! Wannst na moanst, hinter dir hat sie aa grad epps g'rührt, oda 's hat di wer o'gstroaft hast as ganz deutli g'spürt, nacha bleibst an weng steh, halt'st an Schnaufara o, hast an G'fui in dir drinna, dass - all's mögli sei ko! Du hörst allerhand Stimman und a G'sangl, so fei'! Kriagst a Ahnung vom Himmi da müasst 's grad so schö sei! Auf amal - steht d' Maria voller Glori vor dir, hat as Kinderl im Arm drin, singt eahm grad epps Schöns vür! Wia og'wurzelt stehst da, traust di nimmer vom Fleck, bis ganz fern - oana juchazt, und d' Erscheinung is weg! Do im Herz'n is 's drinna und im Herz'n tragst 's mit, wannst na umkehrst und z' Tal gehst wieder Schritt für Schritt! |
Vánoční les Na Vánoce se to stane, stoupáš lesy do hory jinovatka cestou všude, užij si té nádhery! Krok za krokem pěkně zticha vydal ses v ten lesní kout, že bys slyšel lístek z dubu do závěje zapadnout. Kdyby se ti přece zdálo, za tebou že něco je, že tě někdo lesem stíhá, zůstaň přece s pokojem. Zastav se jen na chviličku, maličko jen zadrž dech, a najednou cítíš v nitru - může se stát to, co v snech! Najednou těch hlasů všady, zpěv něžný se rozlije, snad ses ocitl až v nebi, tak nějak tam asi je! Maria ve vší své slávě stojí hle! tu před tebou, drží v náručí děťátko, krásně zpívá houpy hou! Jako přibit trčíš v sněhu, ani hnout se nejde ti, až zdaleka někdo vejskne - a zjevení uletí. V srdci ale zvostalo to v srdci neseš si to dál, když se do oudolí vracíš, zkad krok za krokem ses bral! |
|
Waldlerische Weihnacht, s. 19 |
|
Slovníček: geht 's zua = stane se, stad = tiše, Oachblatt = dubový list, einedraht = zavrtává, epps = něco, Schnaufara = funění, G'fui = pocit, sei ko = mohlo být, fei' = něžný, jemný, og'wurzelt = zakořeněn, vrostlý do země, oana juchazt = někdo výskne, na = nyní.
Z předmluvy k románu Elendvolk
Vlídnému čtenáři!
Snažil jsem se všemi silami učinit zadost místnímu historickému podání.
Jestliže jsem si však, jen abych tak zesílil dramatické působení celku, přece jen dovolil mnohou romantickou nadsázku, která se podle názoru historikova ne docela shoduje se skutečnostmi, jak je správně vidí on, nechť mi dobrotivě dovolí takový posun. Naší ubohé zedrané otčině se v posledních letech stalo mnoho takových zlomyslných posunů!
Abych své postavy vykreslil tak, jak jsem potřeboval, nesmělo mi sejít na tom, že vypadnou místy až příliš živě. Jisté nepřístojné neomalenosti v jejich jazykových projevech nejsou projevem nějaké mé libůstky.
(...)
Když jsem nechal malíři Eberhardovi, k němuž jsem já sám stál modelem, při každé příležitosti dávat od srdce najevo svou nerudnost, budiž mi ta slabost odpuštěna, nelze se však divit, že je tak trudnomyslný.
(...)
I kdybych musel vážně¨slíbit, že "už se polepším a přestanu hřešit", rád bych se předtím ještě nejdřív postavil "na zadní" (v originále "ich mich auf die Hinterbeine stelle", tj. jako v češtině ve významu "vzepřel" či "postavil hlavu", "měl svou hlavu" - pozn. překl.), zalapal po dechu a spustil hromově na celý svět kolem:
"Dovolte mi, abych se představil: Georg Achtelstetter, malíř a rytec na vodním hradě Loifling u Chamu. - Krajiny, portréty, oltářní obrazy, exlibris, umělecká reklama všeho druhu! - Loupežný rytíř Donnersteiner mi to dosvědčí: vládnu štětcem stejně dobře jako hubou!"
Jakkoli jsem ale nezaznamenal sebemenší ohlas své vlastní prezentace ve směru mně žádoucím, nezabránilo mi to nijak vyrazit ven a vést dál rozhovory se svými stromy, skalami, květy, houbami a borovými šiškami (v originále výraz "Pudelkühen", jehož význam mi osvětlil až nářeční odborník z univerzity v Pasově /Passau/ - pozn. překl.) - nezabránilo mi to nijak přiříznout nový husí brk, poněvadž přicházím domů pořád bohatě obdarován vším, co mohu potřebovat: kozí bobky stejně jako lískový oříšek (v originále "Geißbebberln wie Haselnuß" - pozn. překl.)!
Za podnět k této knize vděčím v prvé řadě panu profesoru Brunnerovi, jehož krátká noticka o "Darsteinu" v jednom ze starých ročníků časopisu "Bayerland" se mi dostala do rukou, srdečně bych rád poděkoval i panu páteru Epiktetu Kettererovi z kláštera v Neukirchen zum Heiligen Blut (častěji bývá "beim Heiligen Blut" - pozn. překl.), který mi pomáhal vyhledat historické prameny a i předtím mi mnohou zimu dal příležitost studovat v tamní knihovně.
Historické údaje se opírají o dvě pojednání v "Sulzbacher Kalender für katholische Christen, Jahrgang 1899", tj, "Darstein" a "Pemfling" na stranách 80-87.
Leccos mi vyjasnily i páně Brunnerovy "Geschichte der Stadt Cham" a jeho vlastivědné studie (v originále "Heimatstudien").
"Originál" Donnersteinerova hanopisu na falckraběte a mé písně "Sempachlied" nechtějte nikde hledat. Oba kusy nejsou "historické" a kdyby vyšly ještě trochu líp, měl by to na svědomí tabák, poněvadž jeden milý člověk o mně jednou pověděl, že stejně své nejlepší myšlenky jsem si "stejně všechny vycucal z fajfky" (v originále "ich sauge meine guten Gedanken alle aus der Pfeife" - pozn. překl.).
Srdečný dík budiž také všem těm dobrým duším, které už během práce na knize přispěly k ní svým podílem či daly znát svůj vřelý zájem o ni!
Srdečný dík několika potměšilým posměváčkům, kteří mě jen svou potutelnostmi popichovali k neomrzelé další práci na této mé prvotině.
Srdečný dík také panu řídícímu učiteli Blauovi ve Staré Lhotě (Freihöls) u Nýrska (Neuern), jehož vlastivědné práce mi nabídly silnou oporu.
Vroucí dík mému milovanému příteli ("meinem viellieben Freund") Hansi Watzlikovi, jehož dílo mi bylo ukazatelem cesty i pobídkou ("mir Wegzeig und Ansporn gewesen").
V listopadu 1923.
Autor.
Historický román o loupeživém rytíři z 15. století Donnersteinerovi vydal jeho autor roku 1923 v českobudějovickém nakladatelství Moldavia a jeho šumavské vazby jsou nepochybné. Georg Achtelstetter se narodil 5. května 1883 v bavorském Augsburgu a sám o sobě v textové ukázce uvádí, že v době vydání knihy žije jako "malíř a rytec na vodním hradě Loifling u Chamu". Svou prvotinu vydal čtyřicetiletý v českobudějovickém německém nakladalství Moldavia. Výrazná obálka románu znázorňuje muže a ženu vláčející kamenitou zemi a sám název Elendvolk (Zbídačelý lid) navozuje spíše aktuální notu poválečné hmotné i politické nouze německých Šumavanů než daleké historické ohlédnutí. V druhé polovině dvacátých let přesídlil Achtelstetter do Norimberka (Nürnberg) a žil tam dvacet let. Podle záznamů Pegnesischer Blumenorden, jediné německé literární společnosti nepřetržitě trvající už od roku 1644, byl do jejích řad přijat 26. dubna 1929. Po roce 1947 žil opět v Chamu a zemřel tam 13. března 1973, padesát let po svém českobudějovickém debutu. Mám však ještě jeden "aktuální" ohlas Achtelstetterovy tvorby, tentokráte té grafické: Ondřej Neff píše ve své vzpomínkové knize Večery u krbu (1986) o tom, jaký vliv měl ještě po letech na sám typus českého kolaboranta za druhé ze světových válek a po ní z otcova románu Trampoty pana Humbla reklamní plakát na "věčné" tužky Penkala, jak se uchoval v dětské vzpomínce spisovatele Vladimíra Neffa. Autorem toho sugestivního dílka s podobou mužíčka, za obrovským uchem majícího zastrčeno věčné pisátko, není nikdo jiný než Georg Achtelstetter, jak o tom svědčí pod tím uchem jeho výrazný podpis.
- - - - -
* Augsburg (BY) / hora Javor / Neukirchen beim Heiligen Blut (BY) / České Budějovice / † † † Cham (BY)
