ANTON VON BECK
Budějovický kraj v Království českém
Všeobecný přehled
Budějovický kraj (v originále "Budweiser Kreis" - pozn. přehl.), mezi 48°31'56'' a 49°21'58'' severní šířky a 31°27'15'' a 32°45'50'' východní délky, tvoří jeden ze čtyř rohů ("eine der vier Ecken"), jimiž Království české na způsob klínu ("keilförmig") vrývá do hraničních končin s ním dokola sousedících zemí.
Naši předkové ten roh, dokud měl k sobě ještě připojen i kraj Táborský (Taborer Kreis), tvarem přirovnávali k andělskému křídlu, jako se jim zdál třeba Čáslavský kraj podoben měšci zlata, Chrudimský zvířecí kůži, Královéhradecký kytici květin, jakkoli by to snad mohlo působit strojeně.
Snad není Budějovický kraj tak bohatý na historické vzpomínky jako je tomu u staroslavné Prahy; snad nejsou jeho nivy natolik požehnané jako údolí řeky Ohře (Eger), podobné leckde Nilu; řemeslná píle není tu ještě na tak výjimečné výši jako je tomu v Krkonoších či v Krušnohoří: přesto nechybí ani jemu velkolepé památníky dávnověku; jeho půda bohatě odměňuje námahu, kterou k jejímu vzdělávání přispívají přičinlivé lidské ruce a rovněž průmysl těší se péči, spojené s obecným zájmem o rozvoj země.
Obrovské plochy lesa, pokrývající hřbety Šumavy a zadržující v sobě i nesmírné a životodárné zdroje a zásoby vody, která se pak dole v rovině třpytí v hladinách rozsáhlých rybníků, to vše dává této části Čech osobitý charakter. Postrádáme možná velkolepý dojem, jaký v každém zanechávají impozantní alpské vrcholy se svými věčnými ledovci a jezery při nich vprostřed strmých skalnatých srázů, sytou zelení horských luk i vodopády. Zato se tu líbezně řadí vlídné vrchy jeden za druhým s krásnými liniemi horských obzorů, pokrytých lesy, plnými nespočetných obřích stromů a romantických skalních partií, s idylicky vlídnými lidskými sídly všude mezi hvozdy - dole v rovině pak mohutné rybniční hráze se zářícími korunami staletých dubů; nedohledné, nehybně klidné vodní zrcadlo, skrývající rybí spousty; slatě a rákosí s hejny vodních ptáků, dohromady jediný obraz povznášející krásy, jaký bys v tom zdánlivě jednotvárném a nepoetickém kusu země snad ani nehledal.
Už po věky byla tu krajina vzdělávána účinností podnikavého lidského ducha a umu, který jí usiloval vtisknout obyvatelný a líbezný ráz (v originále "ein wohnliches und anmuthiges Ansehen" - pozn. překl).
Z dávných rodů, které tu panovaly, zejména mocné dynastii Rožmberků, konečně dnes knížatům ze Schwarzenbergu přísluší zásluha o velkolepá díla, která byla započata a také dokončena k ovládnutí nespoutaných vodních toků, slatí a mokřin, zpřístupnění pralesů, o pozvednutí celého kraje na vyšší stupeň kultury zakládáním hradů, měst a vsí, stavbou nádherných silnic a vodních cest, oživením nejrůznějších odvětví výroby a řemesel.
Hranice
Protáhlý čtyřúhelník, který tvoří území Budějovického kraje, hraničí na severozápadě s Prácheňským a na severovýchodě s Táborským krajem. Jižní hraniční linií se stýká s arcivévodstvím Rakouským a v okolí Schläglu tu není stále ještě co do vymezení území zcela právně rozhodnuto (v originále "noch immer nicht rechtlich entschieden" - pozn. překl.).
Od Třístoličníku (Dreisesselberg) až k Prácheňskému kraji tvoří zemskou hranici někdejší arcibiskupství Pasovské (Hochstift Passau). Pohoří, které tím směrem kraj obklopuje, sloužilo zemi od nepaměti k mocné obraně a jemu mají z největší části Čechy co děkovat za uchování své samostatnosti a národní svébytnosti (v originále "ihnen hatte Böhmen größtentheils die Erhaltung seiner Selbstständigkeit und Nationalität zu verdanken" - pozn. překl.).
Bez tohoto přirozeně příznivého už zeměpisného vymezení by Češi (v originále "Cechen"! - pozn. překl.) pravděpodobně sdíleli osud, který zahubil kmeny jim příbuzné ("ihre Stammverwandten") od Rýna až k Baltickému moři.
Velikost
Co do velikosti je kraj druhý v zemi, neboť obnáší podle katastrálního měření z roku 1828 - 742,720 jiter 840° či 74,72 čtverečních mílí, tj. asi jednu dvanáctinu celého království.
Z toho činí podle dělení z roku 1828:
239,878 jiter orná půda,
129,659 jiter luka,
270,396 jiter les a pastviny.
Pohoří
Pohoří zvané Šumava (v originále tu za německým označením Böhmerwald stojí v závorce české jméno Ssumawa - pozn. překl.), které se postupně zvedá k významné nadmořské výši, tvoří hranici kraje proti jihozápadu a pokrývá svými výběžky více než polovinu celého jeho území vůbec. Třístoličník, Plechý (Plöckenstein), Hohenfurter (?, v úvahu tu vlastně připadá jen Hochficht, alespoň podle Paula Praxla - pozn. překl.) a Hohenstein (zřejmě Hochstein, ve starých českých průvocích zvaný též Kupa, Vysoký kámen či Vysoká - pozn. překl.) jsou tu jeho nejvyššími vrcholy, dosahujícími až 725 vídeňských sáhů nad mořem.
Třístoličník má své jméno od tří sedadel ve skále utvořených, z nichž je daleký kruhový rozhled do tří zemí kolem spolu sousedících. Horský hřeben je z větší části pokryt lesem a náleží ve svém celku masivu, tvořenému žulou. Vrcholové útvary sestávají z mohutných obnažených ložisek prahorní žuly a místy jsou v nich prohlubně naplněné vodou a slatinnými rašelinnými mechy. Hlouběji dole nacházejí se vrstvy svoru, prahorního vápence, křemenné valouny a štěrk.
Ve východní části kraje prostírá se v rozloze přes 20 čtverečních mil náhorní rovina. Protéká jí řeka Lužnice (v originále "Luznic" - pozn. překl.) a sestává ze záplavové půdy tvořené písčitými a křemičitými jíly většinou s nepropustným podložím jílů hlinitých. V této oblasti jsou rozsáhlé plochy rašelinišť od 5 do 15 stop hlubokých a kolem 300 rybníků o celkové vodní ploše 15,755 jiter 1258°.
(...)
Putování krajem
(...) Při letmém pohledu na město Budějovice nemusíme bezpodmínečně souhlasit s chválou jednoho jeho francouzského návštěvníka, který je prohlásil za nejkrásnější provinční město Německa (v originále "für die schönste Provinzialstadt Deutschlands erklärte" - pozn. překl.), lze však jistě připustit, že je jedním z nejpřátelštějších a také nejpravidelněji řešených starších měst celých Čech (tady jistě druhou polovinou věty autor především polemizuje se zeměpisným určením Budějovic, které ovšem tehdy byly opravdu městem německy mluvícím a proto pro jakéhokoli cizince městem německým - pozn. překl.). Krásné, dokonale pravoúhlé náměstí hledá sobě rovné v celé monarchii; vprostřed je krášlí nádherná kašna s vodotryskem (v originále "Fontaine" - pozn. překl.) a kol dokola lemují ze všech stran přívětivé domovní štíty, dole opatřené podloubím, jako je tomu ostatně i v mnoha jiných českých městech, chránícím chodce před sluncem i před deštěm. Všechny ulice jsou široké, pravidelné a rovně přímé, venkovní městské hradby poté, co dostatečně splnily své válečné poslání za minulých časů, jsou nyní proměněny na příjemné promenády. Dvě hlavní silnice, které městem křižují, Vltava, která je odtud splavná, železnice do Lince (Linz), jejíž užití stále vzrůstá, konečně pak blahobyt a podnikavost města samého mu dávají vzezření tak živé a svěží, jaké se najde v provinčním městě skutečně málokde.
(...)
Zámek a město Krumlov (Krumau), jejichž založení se ztrácí někde daleko v dávnověku českých dějin, děkují za svůj význam rodu Rožmberků a zůstaly v jeho držení až k poslednímu pánu z Růže Petru Vokovi, který je v roce 1600 přenechal císaři Rudolfu II.. Ten daroval krumlovské panství svému levobočku Juliovi de Austria pro ukrácení chvíle a to pak zůstalo císařské rodině až k Ferdinandu II., jenž odměnil za věrnost knížete Eggenberka tou krásnou državou. Po vymření eggenberského rodu následovala knížecí rodina Schwarzenberků, která vlastní vévodství krumlovské nyní už třetím stoletím. Hodinu od Krumlova leží půvabné jejich venkovské sídlo Červený Dvůr (v originále "Villa Rothenhof" - pozn. překl.), obklopeno parkem, v němž se nachází pohromadě všechno, co vůbec dokáže přinést a sloučit tvořivá síla přírody, jemnost vybraného vkusu a kouzlo umění.
Na celé dílo, provedené podle nejnovějších zásad zahradní architektury, nenuceně navazuje okolí se svými přírodními půvaby, takže vlastně celá ta krajina s vrchy i doly do daleka kolem má postupně tvořit jeden jediný park kolosálního rozsahu.
Z Červeného Dvora se dá vystoupit v hodině pěší chůze na Kleť (Schöninger), jeden z vrcholů Blanského lesa (Plansker Wald). Čím je pro Vídeň Schneeberg, tím je pro Budějovice a ještě víc pro Krumlov právě Kleť. Z plošiny Josefské věže (Josephsturm), zbudované na nejvyšším bodě hory lze vychutnat úchvatný rozhled na kraj kolem dokola pod ní. Zatímco nejbližší okolí se rozprostírá před divákem jako nějaká barevná mapa, ztrácí se jeho zrak k severu až do nekonečných téměř dálek a toulá se na jih přes hřebeny Šumavy až před sebou v úžasu spatří ledovcové vrcholy Dachsteinu, Watzmannu a Großglockneru v mlžné dáli mezi oblaky. Méně snad poetickou vlastností hory Kleť, o to více ovšem ceněnou okolním obyvatelstvem, je její schopnost neomylně předpovídat počasí.
Závěrem našeho putování chceme zaměřit svůj pohled ke zřícenině hradu Dívčí Kámen (Maidstein), jednomu z nejpřitažlivějších výletních míst celého kraje. Rozkládá se při vysoké a strmé skalní stěně nad soutokem řeky Vltavy (Moldau) a Křemžského potoka (Kremserbach), hned trojí hradby a příkopy tvoří jeho opevnění a k bráně vede vzhůru dlouhá cesta podél venkovní hradební zdi. Výhled ze skalní stěny do přilehlých údolí je nepopsatelně krásný. K východu se kotlina s řekou zužuje až na temnou soutěsku, jíž se Vltava s námahou prodírá. Z rozlehlé hradní stavby se kromě čtyřboké obytné věže a zbytků okrouhlé hlásky zachovaly jen spolu často nesouvisející trosky. Dívčí Kámen byl zbudován Oldřichem z Rožmberka v roce 1349 a sloužil snad zpočátku pro paní a dívky rodu, jak napovídá samo jeho jméno. Roku 1457 se tu usadil sám Oldřich, znaven životem i boji s táboritskými houfy poté, co předal rodové panování svému synu Janovi. Brzy však právě s ním se dostal do rozhořčeného konfliktu, který skončil opětným Oldřichovým převzetím ztracené moci a Janovým odchodem sem na Dívčí Kámen na otcovo místo. Z neznámých důvodů upadl později hrad do rozvalin, takže v roce 1600 je už označován jako pustý. Od té doby spěl rychle k úplnému zániku a brzy měla zajít i jeho poslední živá stopa, jako dávno zašel rod, jemuž kdysi děkoval za své bytí.
Právník Anton von Beck, z jehož práce Der Budweiser Kreis im Königreiche Böhmen (1841) je v ukázce přeložena jen úvodní a závěrečná, v posledním odstavci dobově romantická pasáž podrobného a mnohostranného vylíčení podstatných rysů regionu, je v českých pramenech uváděn spíše jako Antonín Jaroslav Beck (Paul Praxl jej ve výčtu literatury ke své knize o Třístoličníku jmenuje Anton Jaroslaus Beck!). Narodil se 6. ledna 1812 v Budči (Butsch) kus na východ od Kostelního Vydří (Kirchwiedern) a ne tak daleko na sever od už jazykově německých Slavonic (Zlabings), jejichž čestným občanem se později stal. Zemřel ve Vídni 19. srpna 1895, jak uvádějí Dodatky Ottova slovníku naučného, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder (BLGBL) však kupodivu uvádí jako místo úmrtí tehdy štýrskou, dnes slovinskou lokalitu Plevna blízko Gotovlje i s udáním pramenů pro své údaje. Nižší školy absolvoval ve Znojmě a v Brně, práva ve Vídni a už jako doktor práv byl pěstounem v rodině knížete Schwarzenberga. V roce 1848 byl zvolen poslancem do ústavodárného říšského sněmu za český okres Třeboň (Wittingau) a patřil tam podle Riegrova naučného slovníku "ke konservativnější frakci slovanské pravice". Později se stal redaktorem českého textu říšské Sbírky zákonů (Gesetzblatt) a členem komise pro sestavení českého právnického názvosloví. Kromě příspěvků do časopisu Musejník je znám i sporem s Karlem Havlíčkem Borovským o Vídeňský denník. Ve Vídni řídil Státní tiskárnu a od roku 1885 byl už jako baron členem rakouské Panské sněmovny, už předtím i České akademie věd. Anton von Beck je otcem rakouského ministerského předsedy v letech 1906-1908 barona Maxe Wladimira Becka (1854-1943), který v té funkci dokázal prosadit zákon o volební reformě, působil v mládí (na vídeňském gymnáziu byl spolužákem T.G. Masaryka) jako učitel následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a redigoval později i jeho deníkovou knihu Eine Reise um die Erde (1895). Vyšla tedy právě v roce úmrtí Antona von Becka, jehož německý popis Budějovického kraje, vydaný ve Vídni už roku 1841, pomáhal objevovat, psán přitom v českém duchu, Šumavu vlastně doslova, tj. i pod tím českým jménem, poprvé monograficky širšímu světu.
- - - - -
* Budeč / České Budějovice / hora Třístoličník / Český Krumlov / hora Kleť / Dívčí Kámen / † † † Plevna, Gotovlje (SLO)
