MARIA BÖHMOVÁ
Vo našom faráři
Vo našom starym faráři, Müller se menoval, vám muším jednou něco povedět. Málo bylo těch, co ho neznali. Dyž sem já přišla na svět, křtil mě a teďka je mi už pěkně přes sedumdesát. Ale jak se tak často rozpomenu, připadne mi vo něm všelicos a to bych vám ráda vyprávěla. Byl to malej mužíček - pocházel z Krumlova - ale bystrou hlavičku měl (v nářečním originále zní věta takto: "A kloas Mandl is er gwen - vo Krummau hot er ogstommt - ober a gscheits Köpfl hot er ghot." - pozn. překl.). Kázat uměl, že to bralo za srce a všecko chtěl v dobrý vobrátit. (...)
Jednou v zimě, vo Vánocích to bylo, měl mít taky kázání. I v kostele byla pěkná kaltna ("a Kältn hots ghot") a dyž farář chtěl z kazatelny spustit - muský načali smrkat, kejchat, troubit a tropit randál, že to pěkný nebylo a nic jinýho, natož slovíčka člověk neslyšel. Farář maličko počkal, až bude zas ticho, ale smrkání konce žádnýho. Čekal eště hodnou chvíli a dyž už trpělivost natahoval moc dlouho, najednou mu došla, von položil ruku na vokraj kazatelny a povídá: "Nejprv se musíte vysmrkat a vychrchlat, vypucovat svý nosy a teprv potom slyšte slovo Boží!" Padlo najednou ticho takový, že by blechu bylo slyšet kejchnout (dass ma hätt an Flou huastn hörn"). Farář moh začít s kázáním. My nahoře na kůru sme se jen tiše chichotali, ale dyž bylo po mši, byla sem celá zvědavá, cože tomu lidi řikaji a tak sem vystřelila ("bin tschwink") z kostela ven a poslouchala. Smáli se a pošťuchovali, ale hodně řeklo: "Recht má, že už konečně udělal pořádek!" ("Recht hot er ghot, daßer amol Richtigkeit gmocht hot!") Nejčko sem byla ale zvědavá i na to, jak to bude dálejc a šla sem v neděli do kostela dřív a u vrat zvostala stát. Ten i vonen se tam taky zastavil a zvostal stát, vytáh z kapsy svuj červeně či modře květovanej šnuptychl ("routbleamats oder blaugheislats Schneiztöichl") a vysmrkal se a vykejchal, jak právě potřeboval. Často vzal eště hbitě šňupeček ("tschwink no a Schnüpfl gnumma") a potom teprv vešel dovnitř kostela. Vod tý doby bejvalo v kostele při farářově kázání ticho.
My školáci sme měli našeho faráře rádi, ale moc nás nenaučil, poněvadž na nás byl až moc dobrák ("wal er z'guat gwen is"). Dobře, že sme měli jednoho pátera, kterýmu sme se učit mušeli. Našeho faráře sme ale měli radči - a žebráci taky ("und die Bettlleit a!")!
Glaube und Heimat, 1955, s. 211
Ten nářeční text by se slušelo uvést v německém originále celý, ale činím tak v Kohoutím kříži toliko u poezie. Titul vzpomínky zní vlastně "Vo der Hoamat" ("Vo domově") a navazuje zřejmě na pod týmž nadpisem už dříve častěji publikované příspěvky paní Marie Böhmové, roz. Eggerthové z Prášil. Kdo by neznal slavnou Eggerthovu šumavskou papírnu v Prášilech (Stubenbach), kde Maria spatřila poprvé světlo světa 3. prosince roku 1878. V roce 1922 se tam i vdala za svého věkového vrstevníka Gustava Böhma, který býval majorem v armádě právě zaniklé c.k. monarchie. Manželství zůstalo bezdětné. Po vyhnání se Böhmovi dostali do bádenského Eberbachu na řece Neckar. Poté, co její muž na jaře 1963 skonal, uchýlila se paní Maria od září téhož roku do městského domova seniorů. Tam si v březnu 1965 při pádu nešťastně zlomila stehenní kost a z nemocnice už se nevrátila. Zemřela v ní na první letní den 21. června 1965 a tři dny nato byla na hřbitově v Eberbachu i pochována. S Marií Eggerthovou neodešla jen rázovitá šumavská osobnost, ale i živoucí paměť výroby prášilského ručního papíru, kterému vyjádřil obdiv i Josef Váchal a Anna Macková bibliofilským tiskem na "silném Eggerthu" z roku 1931, dva roky předtím, než v noci na svátek Nanebevzetí Panny Marie 1933 papírnu strávil požár. "Papírny není již více a prášilský papír jest již minulostí; svou slávu hlásá dále jen ve vydaných knihách," napsal tenkrát Josef Váchal. Od roku 1911 převzala podnik po svém otci Franzi Eggerthovi právě dcera Maria a měla se stát nejen svědkem jeho konce, nýbrž i spoluobětí vyhnání zdejších lidí z domova. I ona však po sobě zanechala psané slovo jako moudrost i útěchu.
- - - - -
* Prášily / † † † Eberbach (BW)
