FRITZ BRUNNER

Mým životem byla vždycky hudba!

"Mein Leben war immer Musik!" Ta věta stojí v záhlaví zápisků, které z pozůstalosti Fritze Brunnera publikoval v krajanském "oběžníku" s většinou roční periodicitou Josef Duscher (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a tím vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Jde o prezentaci vlastních Brunnerových textů i komentovaný jeho životopis, který lze zpřesnit jen hledáním v matrikách a v krajanském tisku. Doslovný překlad Duscherova příspěvku poslouží proto opravdu dvojnásob.

Ze zápisků Fritze Brunnera

Josef Duscher

Při jedné loňské návštěvě Odenwaldu (v originále "im Hohen Odenwald" - pozn. překl.) došlo i na setkání s Kathi Brunnerovou (tj. s manželkou Fritze Brunnera - pozn. překl.) a jejím synem Fritzem "mladším" a jeho chotí. Kathi mezitím dosáhla věku přes 96 let, při čemž si uchovala obdivuhodnou duševní svěžest a kladný poměr k životu (v originále "ist inzwischen über 96 Jahre alt und immer noch rüstig und lebensbejahend" - pozn. překl.). Její manžel Fritz Brunner "starší" zemřel v roce 1997.
Od Fritzova syna a jmenovce jsem získal písemnou pozůstalost jeho otce. - Ten mi byl otcovským přítelem a někdejším sousedem v Rožmberku nad Vltavou, resp. v jeho části zvané kdysi "Hintere Zeile" (v češtině výraz "cejle" znamená řadu domů či ulici - pozn. překl.). - Povolení, že mohu se záznamy z otcovy pozůstalosti volně nakládat, chci zde rád následovat.
Friedrich - řečený Fritz - byl nejmladším synem výrobce dýmek Josefa Brunnera, řečeného v souladu s jeho povoláním "Pfeifenmacher", jemuž a jeho ženě se narodil na "Hintere Zeile" roku 1911. Bratři Brunnerové byli výrobci dýmek a hodináři a mimoto horliví muzikanti, stojící v čele proslulé kapely "Brunner Musí". Hodinář bydlel s rodinou na "Mittlere Zeile" v domě čp. 32, jehož zadní východ přes domácí zahradu se nacházel přímo proti vchodu do domu "Pfeifenmacherovu". Každý z obou bratří byl obdařen třemi syny, kteří muzikantkou horlivost otců takříkajíc podědili. Zejména to platí o hodinářově synu Tonim a "Pfeiffenmacherovic" Fritzovi. Dorůstající chlapci byli už záhy včleněni do souboru "Brunner Musí" a museli v něm nabýt zkušeností jak v sekci hráčů na smyčcové nástroje, tak v sekci nástrojů dechových (v originále "sowohl als 'Streicher' wie auch als 'Bläser' firm sein" - pozn. překl.). Říkalo se, že hoši Brunnerovi ovládli notový klíč ještě předtím, než se naučili číst a psát.
Zápisky Fritze Brunnera začínají sdělením:
"Když mi byly čtyři roky, vystavil mne můj otec zkoušce..."
Položil na stůl stříbrnou minci a křídlovku. Chlapcova volba netrvala dlouho. Okamžitě se chopil nástroje, nasadil - jak to často vídal - náústek ke rtům náústek ke rtům a zafoukal plnou silou vysoké "g". Už po krátkém cvičení se dalo žasnout nad klukovým nadáním.
Kdyby se Fritz chopil mince, bylo by to zlé znamení. Hmotařské zaměření by z něho - jak praví lidová moudrost - napříště mohla učinit až zlodějskou náturu.
Fritzovi teď nastalo v rodičovském domě dítěti přizpůsobené období hudební výuky a výchovy, které v pokročilejší fázi potkávalo i dva jeho starší bratry. Nejprve směl cvičit na flétnu (v originále "Flöterl" - pozn. překl.).
Když musel otec syny opustit svým odchodem do první světové války, převzal dočasně hudební výuku a výchovu strýc hodinář. Fritz už tehdy projevoval silnou zálibu ve hře na dechové nástroje, později si zamiloval zejména klarinet, se kterým ho téměř výlučně zachycují staré fotografie.
Od svého staršího bratra dostal Fritz k Vánocům roku 1919 harmoniku. Ten nástroj mu otevřel srdce dokořán. Jako samouk si osvojil hrací techniku prostřednictvím osobitého hmatového systému. - Z poznámek o celá desetiletí pozdějších jsem se o té nezvyklé prstové technic dověděl víc.
Fritz píše:
"Na jednom školním výletě jsem mohl prokázat své hráčské dovednosti. V deseti letech (tady Duscher připojil upřesnění, že Fritzovi bylo teprve devět! - pozn. překl.) jsem se tenkrát zeptal učitele, jmenoval se Schinko (Leopold Schinko /*1886 v rakouském Wald im Pinzgau, †1966 v bavorském Mnichově, učil v Rožmberku nad Vltavou v letech 1917-1927 - pozn. překl.), jestli si můžu vzít s sebou svoji harmoniku. Pak jsem z doslechu cvičil "Deutschmeister", "Kupferschmied" (zřejmě jde o skladby "Deutschmeister Regimentmarsch" a "Kreuzfideler Kupferschmied", což byly tzv. "říšské parádní marše" - pozn. překl.) a písně ze školy. Když jsme šli přes město, hrál jsem - a všichni jsme k tomu zpívali - pochod "Deutschmeister" k úžasu lidí kolem. Pan učitel, který měřil metr devadesát, se prohýbal smíchy a na další cestě povídá: "Das hast du gut gemacht!" (tj. "To se ti povedlo!" - pozn. překl.).
Putovali jsme k Čertově stěně a do Svatého Tomáše (v originále "zur Teufelsmauer und nach St. Thoma" - pozn. překl.). Svačinové špekáčky účastníci výletu "dobývali" ústy ze šňůry, na které byly pochoutky navlečeny. Já toho zůstal ušetřen, poněvadž jsem dělal doprovodnou muziku. K večeru jsme se vraceli nazpátek domů.
Na sklonku podzimu 1921 se vrátil otec ze sibiřského zajetí. Téměř šest let musela maminka se šesti dětmi obstarat všechno doma, aniž by věděla, zda je její muž vůbec naživu. Poté, co přišel telegram o jeho příjezdu, vyvěsila nad domovní dveře svatební fotografii (z roku 1901 - pozn. překl.). Když otec ten snímek uviděl, sesypal se v slzách. Poněvadž měl vlasy a vousy docela bílé, skoro jsme ho nepoznali."
Navrátilec domů brzy rozpoznal chlapcův hudební talent. Teprve teď začala přísná a intenzívní výuka. Fritze také učil na housle řídící Watzl (Matthias Watzl má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Chlapec projevoval mimořádný talent a postupoval rychle kupředu. Od svého otce dostal Es klarinet a otec ho na něj také učil hrát. Následuje dlouhý čas přísných cvičení - i na jiné nástroje. Ačkoli by si mnohdy raději hrál na četníky a loupežníky, po letech cítil vděčnost i za nesmlouvavý reglement, jemuž býval podroben.¨
Když už ve 13 letech - se svolením školy - směl vystupovat na koncertech, ptávali se ho letní hosté a hudebníci, kdože ho tak skvěle vedl ve hře na klarinet. Zůstával skromný, o to víc všem se synovými výkony pyšnil otec Brunner.
"Mezitím jsem hrál i v městské kapele mladých hudebníků (v originále "in der Jugend Sradtkapelle" - pozn. překl.) a na setkáních mládeže na zámeckém vrchu v Rožmberku nad Vltavou. Byl jsem tam vždycky se svými klarinety. Se zpěvem a muzikou jsme táhli městem. Na mostě stávali letní hosté i místní a naslouchali našim domovským nápěvům - často v mnohohlasém provedení.
Už brzy otec se svým bratrem vedli zase rozhojněnou rodinnou 'Brunner Musí'. V dećhovém obsazení jsme hrávali každou neděli na zámeckém vrchu nebo na ostrově, při menších akcích pod širým nebem nebo o svatbách. Všude byli letní hosté, od kterých se mi dostávalo častého uznání. K tradici tenkrát patřilo i vytrubování na věži o Vánocích a na Nový rok. Přirozeně jsme byli i součástí městské kapely.
Také smyčcovou hudbu jsme provozovali po hostincích, često u Purtaufů a u Kohlenwirta, vždycky v dílčím obsazení (v originále "in der geteilten Besetzung" - pozn. překl.). To se dělo celá dvacátá léta a dál i do třicátých.
Žádané bylo i klasické obsazení s bicími nástroji, s trubkou, pozouny, klarinety a houslemi. Když jsem si pořídil nový akordeon, i s ním. Moderní notový materiál, střižený pro nás, obstarával můj strýc hodinář. Jeho hoši byli moc dobří se smyčcem, a bratranec Toni hrál na všechno - od houslí až na basu. Hrál i klasické houslové skladby."
Poněvadž byli Brunnerovi tak muzikální, nebylo pro ně nijakým problémem zahrát nějakému hostu na jeho přání i kus zčásti jím jen předzpívaný či pobzukovaný, a to i v plném nástrojovém obsazení.
Když zemřel hodinář Brunner (Fritzův strýc hodinář Anton Brunner skonal 1. dubna roku 1925 - pozn. překl.), nastal zlom - hlavně proto, že aranžovat jako on nikdo neuměl. Pokračovalo se ovšem dál, často v menším obsazení. Hodinářovi potomci hrávali teď často zvlášť - druhé housle při nich zastával "G'steckenschneider" Haider.
Z Brunnerových chlapců vyrostli mladí mužové, s profesemi, které si vybrali. Fritz se va Vyšším Brodě (v originále "in Hohenfurt" - pozn. překl.) vyučil malířem a tapetářem. Klarinety a akordeon však proto neodložil. A to ani potom, když se zamiloval do hezké Kathi (vzal si Katherine Bieblovou v roce 1939 - pozn. překl.), která pracovala u Purtaufů. Vzali se a z naspořených peněz si pořídili domek na "horním" městě". Po vyhnání chátral a zašel, na přelomu století tam byl zbudován penzion "Romantik".
"Když jsem roku 1940 musel narukovat, byl s 'Brunner Musí' konec. Jen Toni hrál ještě o nedělích při bohoslužbách. Já se dostal k vojenské hudbě, kde se od nás velice požadovalo. Moje v roce 1940 a 1941 narozené děti jsem měl, než válka skončila, příležitost vidět jen krátce při vojenských dovolenkách.
Mnoho lidí z Rožmberka nad Vltavou už počítalo nějaký čas po konci války s vysídlením, ještě než bylo úředně vyhlášeno. Ve druhém transportu jsme se roku 1946 dostali se 75 dalšími vyhnanci od nás na "Winterhauch" v Odenwaldu. I bratranec Toni byl v transportu s námi, s rodinou a dětmi.
Už po krátkém čase jsme Toni, já a jeden do třetice ve vesnických lokálech v místě a po okolí taneční hudbu. Když Toni odpadl a já měl znovu v rukou akordeon, utvořili jsme s jedním velice dobrým klarinetistou a jedním hráčem na bicí trio, které vydrželo přes desetiletí. Jen vzácně jsme hrávali v kvartetu, resp. v kvintetu. Dominovali jsme se svými nástroji natolik, že jsme při vesnických tancovačkách byli slyšet až v tom nejzazším koutě sálu. V počátečních letech jsme dávali v tanečních pauzách občas i veselá klarinetní dueta. Později už o to nebyl zájem.
Dařilo śe nám stále držet krok s hudebními trendy. A po všechna ta léta jsme v konkurenci dokázali obstát."
Práci našel Fritz nejdřív jen v Mannheimu. Konal ji jako lendler: 4 kilometry pěšky k nádraží, pak jízda vlakem - normální pracovní doba - zpátky opět cesta vlakem a 4 kilometry pěšky, to už ze dne moc nezbývalo. Přesto se Brunnerovi cítili spokojeni, Měli radost z dětí - děvčete a chlapce - které se dobře zapojily do nového prostředí. Syn Fritz se dokonce stal v kaji známým jako dobrý a uznávaný skokan na lyžích. Někdy v padesátých letech si Brunnerovi postavili pěkné vlastní bydlení a i v následujících letech bylo hudební trio v akci. Fritzovi staršímu to však nestačilo. Chtěl udělat něco pro místní vesnickou mládež.
"Tu možnost jsem viděl v dorostu zdejšího dobrovolného hasičského sboru. Můj návrh byl ihned přijat a v roce 1960 jsme založili dechovku pod názvem 'Blaskapelle der Freiwilligen Feuerwehr Waldkatzenbach'."
Kdo mladé muzikanty zaučoval, už v písemné pozůstalosti psáno nestojí. Ani nic o tom, jak přišli k nástrojům. Není ovšem pochyby, že se v tom všem Fritz velice angažoval. Dal po deseti letech existence kapele následující radu:
"Chci vám říci jen tohle: Držte pohromadě a následujte pokynů našeho Helmuta Rexrota. Ten z vás ještě něco udělá!"
Když Fritz roku 1997 umřel, zahrála mu "jeho" kapela o pohřbu a když se spouštěla rakev do hrobu, zazněla píseň "O dobrém příteli" ("Ich hatt' einen Kameraden", na slova Ludwiga Uhlanda, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).

Na penzi měl Fritz ještě jednoho koníčka. Začal malovat olejovými barvami. Rád vytvářel zátiší s květinami, což chce opravdu dobré oči. Několika mne i obdaroval a my si jich považujeme.
Jak hluboce byl ve Fritzovi zakořeněn vztah k hudbě, zažili jsme má žena a já při jedné návštěvě u nich doma, kdy jsme ho zastihli samotného. Můj přítel už zestaral a v tváři měl plno vrásek. I po těle už bylo znát skleslou únavu. Na moji otázku, co hudba a on, obličej ožil jako ozářený. Řekl nám, že jeho paní Kathi míní, že se nahrál už dost. Zeptal jsem se, zda by ještě dokázal něco předvést, vytáhl se slovy: "Soll ich 's euch zeigen?" (tj. "Opravdu mám?" - pozn. překl.) z pouzdra akordeon a zahrál zcela rutinně a bez not nějakou moderní kompozici. Užasle jsme hleděli na toho křehkého už člověka, jak ho ty tóny napřímily a jak před našima očima omládl o dobrých deset let.

Rosenberger Rundbrief, 2012, s. 5-8

Jen pro upřesnění: Fritz Brunner se narodil dne 16. června roku 1911 v Rožmberku nad Vltavou jako syn Josefa Brunnera (*6. února 1877 v Rožmberku nad Vltavou) a Francisky, roz. Schlabschi (*6. února 1879 v Suši /Tusch/). Rodiče se brali 6. února 1901, tedy ve výroční den narození ženicha i nevěsty (oddával je děkan Felix Dick) v Rožmberku nad Vltavou. Fritz byl z 9 jejich dětí nejmladším synem. Oženil se 18. března 1939 v rodném městě s Katharinou, roz. Bieblovou. Zemřel 6. září 1997 v bádensko-württemberské obci Waldbrunn (Waldkatzenbach je od roku 1973 jen jeho místní částí) ve věku 86 let, žena Kathi ho svým skonem 17. ledna 2013 přežila o více než 15 let.

- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / † † † Waldkatzenbach, Waldbrunn (BW)