ARMIN CAROLO (vl. jm. KARL HAUDEK)
|
Oberplan Stumm geht der Ort in grünen Wiesenweiten, Geduckt schier unter seiner Alltagsfrone, Bergaufwärts aus der Moldau moosigen Zone Zur frommen Höhe der Gutwasserleiten. Da liegt er nun, versteckt von welligen Seiten, Als legte sich ein prangner Witigone In stillen Schlupf verbergend seine Krone Zum Schutz vor der Jahrhunderte Gezeiten. Bedacht, bedacht! Ein bergkristallner Stein. Schlicht an den Rand gefügt, schicksalverheißen, verriet sie aller Welt mit hellstem Schein: Denn in sein Glasten grub des Schrifttums Eisen Mit unlöschbarem Zuge "Stifter" ein Und hält ihn fest mit unversiegtem Preisen. |
Horní Planá Mlčky tak stoupáš po zelených pláních, pod všedním jhem svým všecka nachýlena, v kapradí, mechu od Vltavy křtěná k pobožné pouti dobrovodskou strání. Spočíváš skryta v časů ubíhání, Vítkovou slávou zdávna opředena, koruno v tichém stesku beze jména, po staletích si starou krásu chráníš. Chraň si ji dál! Jak horským křišťálem svítí Tebou prostota osudová trvalým jasem v světě nestálém: dá se z ní vyčíst neochvějně znova žhoucí v svých pevných tazích nadále kovová ryzost Stifterova slova. |
|
Rupert Essl, Oberplan : der Geburstort Adalbert Stifters (1993), s. 218-219 |
|
|
Hochwald Hochwald, du bist mein Bergkristall! Ich schau in dir meine Lieder, die mir ein Sommertag geschenkt und heimlich über Nacht gesenkt in meine Seele nieder. Drei Wesen beten ihr Abendlied über dem Wunderwalde: ein Wildfalk träumt sich im Wipfel ein, im Grünhang flüstert Rautendelein, es wacht der Mond um die Halde. Da geht dein Engel still daher von den smaragdnen Rieden und wie er leis die Schwingen hebt, träumt sich das Herz, von Sturm umbebt, in deinen Sonntagsfrieden! |
Hvozd Jak horský křišťál je můj hvozd: Slyším v něm tichou píseň, jak mi ji podal letní den, jak v ní noc, proměněná v sen, do duše ponoří se. V trojí podobě soumraku zníš nad kouzelným lesem: dravec tu střeží vrcholy, rusalky tančí v údolí, když z vod se luna vznese. To bledý anděl tiše vzlét ze smaragdových vírů: jak perutěma třepetá, srdce, prchlé sem od světa, sní v tvém nedělním míru! |
|
Waldheimat, 1933, č. 7, s. 97 |
|
|
Prachatitz Vom Ort des Friedens steig' ich tief zu Tale, Im Kreis umrauscht von Wäldern wie ein Meer. Da liegt die Stadt in ihrer Morgenklär' Wie eine Perle in der Muschelschale. Altjung klingt sich mit erzenem Chorale Der rissige Kirchturm aus der Zinnenwehr, Als brächte er sich die Hussitenmär' Bis heut nicht aus dem Kopf, bemoost und fahle. Du deutsche Stadt, umtobt von ewigen Lohden Des heißen Kampfes um dein Mutterrecht Und deinen blutbefleckten Väterboden Vererbt von Marbods wuchtigem Geschlecht: Was ein Jahrtausend schuf voll Ehr und Siegen, Wird ein Jahrzent nicht wie dein Gitter biegen! |
Prachatice Z míru výšin hloub k údolí jsem scházel, les jako moře šuměl ze všech stran. A město třpytilo se v ránu dokořán, jak perlu v rosách třpyt ji doprovázel. Z jakubské věže věkověký chorál zvonů mě vítal, hradeb šerý pruh, krvavé báje dosud plný vzduch s husitským rykem jak by zas mne ovál. Německé město, vprostřed věčných svárů, úporných bojů o mateřskou řeč, o půdu otců, vzestupů i zmaru, jakoby Marobud tu odkázal svůj meč: co tisíc let spělo vždy vpřed a výš, nespoutá přece dneška těsná mříž! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1981, s. 87 |
|
P.S. Závěr je narážka na mříž sakristie prachatického kostela svatého Jakuba, kam husité zahnali prachatické německé měšťany a upálili. Ohnuté příčky mříže dodnes jako by do svědčovaly hrůzu té události. Otištění básně provází poznámka redakce, že verše vznikly v době mezi dvěma válkami a jsou znovu zveřejněny "jen z vlastivědných pohnutek".
Šumavan Andreas Alschinger a jeho hrob ve Vídni
20. listopad minulého roku (rozuměj 1931) byl i dnem 140. výročí narození velkého botanika a jazykovědce Andrease Alschingera.
Farní úřad v Rožmitále na Šumavě (Rosenthal) u Kaplice (Kaplitz) mi nedávno laskavě poskytl bližší údaj z tamní matriky narozených: Andreas Alschinger, geboren am 20. November 1791 in Angern Nr. 5 als Sohn des Veit und der Rosina (tj. "narozen 20. listopadu 1791 v Bujanově čp. 5 jako syn Víta a Roziny Alschingerových" - pozn. překl.) - a farní úřad u sv. Rocha (Sankt Rochus) na vídeňské Landstraße mi zase oznámil bližší data úmrtí: gestorben am 10. Jänner 1864 Unter den Weißgärbern Nr. 107 (heute Wien, 3., Hetzstraße 6), begraben am 12. Jänner 1864 im Friedhof von St. Marx (tj. "zemřel 10. ledna 1864 v ulici "Pod Jircháři" čp. 107 (dnes Hetzova 6 ve Vídni 3), pochován 12. ledna 1864 na hřbitově sv. Marx (tj. sv. Marka)" - pozn. překl.).
Mezi tyto dva pomezní kameny každé životní pouti je tedy sevřeno všechno, o čem pilný "Wurzbach" (rozuměj známý slovník význačných rakouských osobností - pozn. překl.) podává obraz stejně vyčerpávající jako pramen, z něhož sám čerpá, totiž ročník 1864 odborného časopisu "Oesterreichische Botanische Zeitschrift". A ten je jistě nejpovolanějším soudcem Alschingerových zásluh a jeho významu pro celé lidstvo.
Tak se dovídáme, že se měl jako syn nezámožných rodičů věnovat nejprve rolnickému hospodářství. Školu navštěvoval nejprve v Rožmitále na Šumavě, poté v Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch). V 16 letech přichází do Lince (Linz) na tamní gymnázium, které ho mělo připravit na studia kněžství. Podobně jako Stifter, Rank, Baumgartner, Drechsler a jiní velcí synové šumavského domova vzdává se, a to ve třetím ročníku, dalšího studia teologie a nastupuje jako suplent na akademii až v přímořském Terstu (Triest). Na jedné ozdravné plavbě po Jadranu (Adria) seznámil se totiž s ředitelem terstské obchodní a námořní akademie, který mu suplentské místo nabídl. Rok nato nacházíme ho už v Rjece (Fiume) jako učitele tamního gymnázia a opět po roce pak v Zadaru (Zara) jako profesora světových dějin na místním lyceu, tedy tam, kde nabyl svého botanického věhlasu a kde stál po 31 let ve službách přírodního bádání. Výkonem učitelského úřadu v oboru řecké a latinské filologie si během posledního roku svého tamějšího působení získal i prestiž jazykovědce, jehož hlavní dílo "Flora Jadrensis" (Zadar 1832) o dalmatské květeně probudilo zájem zejména tím, že k paralelnímu rostlinnému názvosloví v latině, němčině a italštině dodalo i jeho dalmatsko-ilyrskou (rozuměj chorvatské - pozn. překl.) verzi. Nezměrný by byl výčet jeho dalších vědeckých publikací, stejně jako bychom těžko spočetli všechny exempláře jeho botanických, mineralogických a zoologických sbírek, jimiž obdařoval všemožné vědecké společnosti a muzejní fondy. Podobně jako vědě samotné patřil Alschingerův zájem i jejímu ekonomickému využití. V roce 1839 podnikl s podporou rakouské vlády cestu po dalmatském pobřeží, při které měl posoudit možnosti rozvoje tamního zemědělství a jejímž výsledkem se stalo návod k pěstování škumpy (Sumach) a borytu barvířského (Waid). Nato byl i zvolen do Společnosti pro povznesení zemědělství a šíření přírodovědeckých znalostí (Gesellschaft zur Beförderung der Landwirtschaft und Erweiterung naturwissenschaftlicher Kenntnisse), dostal četná pozvání od vědeckých společností v italské Padově, Lucce, Miláně aj., ba jeho jméno, byť jen na vědeckém poli, nesmrtelně zvěčnilo i označení dvou přírodnin právě po něm, tj. Cytisus Alschingeri (v originále "Citysus Alschingeri", "čilimník Alschingerův", jako synonymum se uvádí Cytisus laburnum, Laburnum anagyroides var. Alschingeri, tj. štědřenec obecný či odvislý, okrasný keř s hrozny žlutých květů, na internetu mj. figurující i na snímku z parku v Českých Budějovicích a zvaný také "zlatý déšť", jak se, mylně ovšem. říká i zlatici, tj. forsýtii - pozn. překl.) a Clausilia Alschingeri (závornatka Alschingerova, při čemž třeba poznamenat, že ulity měkkýše závornatky drsné se nacházejí i na šumavské ruině Vítkova Kamene /Wittinghausen/ - pozn. překl.).
V roce 1859 odešel do penze, kterou chtěl trávit ve Vídni, změna klimatu však vůbec neprospěla jeho už pokročilému věku, takže několik let nato podlehl v 73 letech nepříznivým vlivům svého nového životního prostředí.
Dne 23. května 1906 dalo příbuzenstvo přenést Alschingerovy ostatky na Ústřední hřbitov města Vídně do rodinné hrobky (skupina 23 A, řada 3, č. 44), kterou střeží nic nevypovídající světle šedá žulová pyramida, zatímco původní empirový náhrobní kámen zůstal zapomenut v neprostupném křoví na opuštěném Sankt-Marxer-Friedhof (tj. už zmíněný hřbitov "sv. Marka", kde byl mj. 7. prosince 1791, pár neděl poté, co Andreas Alschinger spatřil v šumavském Bujanově světlo světa, pochován i Wolfgang Amadeus Mozart) stejně jako ten, koho tu kdysi uložila do země věda jako jednu ze svých hvězd prvé velikosti.
Waldheimat, 1932, č. 1, s. 7
Vídeňské hroby s budějovickými jmény
Nijaká doba, než je právě přítomná světová situace plná zmatků, nebyla asi příhodnější k tomu, abychom od ní odvrátili zrak a z minulosti v každém případě světlejší vyvodili útěchu i pro budoucnost. Chceme-li však zůstat věrni starému úsloví, že historie je učitelkou přítomnosti, musíme se vydat do míst, kde ta skvoucí minulost leží, tj. ku hrobům velikánů naší staré kultury, abychom tam přinejmenším nabyli povzbudivého poznání, že to zašlé podunajské mocnářství nebylo přece jen tak veškeré kultury prosto, jak vykřikují mnozí dnešní novotáři.
Nijaký den není pak příhodnější pro takové zastavení u nositelů naší kultury (v originále "bei unseren Kulturträgern" - pozn. překl.), než právě svátek zemřelých, den Dušiček (Allerseelentag).
Do Vídně (Wien), onoho centra staré říše, přece odjakživa chvátali ti nejvýznamnější duchové a proto tu také můžeme najít tak velký počet jejich hrobů. Každá oblast starého Rakouska tu má na místech posledního odpočinutí svůj podíl a mnoha tady dnes žijícím krajanům z těch oblastí jsou ta místa drahá a stojí jim za návštěvu. Kdo se však kdy zeptal, jak velký byl podíl naší zelené lesní domoviny (v originále "unserer grünen Waldheimat" - pozn. překl.) na kulturní tvorbě vídeňské metropole? Jistě málokteří si položili tu otázku. A poněvadž jsem sám jednou na takovou otázku dostal odpověď věru skromnou, pokusil jsem se už v časopise "Waldheimat" vydat se po stopě jmen naší župy ("unseres Gaues", tady autor zřejmě naráží na označení "Böhmerwaldgau", tj. "šumavská župa", v rámci někdejšího útvaru "Deutschböhmen" - pozn. překl.) na vídeňských hrobech. Je ovšem mezi nimi i značný počet Budějovičanů (Budweiser) a proto se cítím dodatečně zavázán přiměřeně rozsahu, který je mi v tomto listě k dispozici, vzdát tu krátce poctu i jim.
Některé z hrobů rozvoj velkoměsta už dávno srovnal se zemí, zejména ony dva, v nichž spočívaly ostatky dvou někdejších rektorů vídeňské univerzity: jedním byl "decr.Doctor" Wenzel Mandl ex Budweis (1498), tím druhým pak "Jur.Can.Doctor" (tj, doktor církevního práva - pozn. překl.) Johannes Angerer ex Budweis (1512). Snad je kdysi kryl tak řečený "studentský vršek" ("Studentenbühel") onoho oddělení starého svatoštěpánského hřbitova (alter Stephansfreithof), které leželo proti vyústění dnešní Schulerstraße (její název odkazuje k někdejší svatoštěpánské škole, která se tu nacházela - pozn. překl.) u vídeňského dómu. Ten třetí hrob, který už nenajdeme, ležel na někdejším matzleinsdorfském hřbitově (jihozápadně od dnešního nádraží Südbahnhof, ještě před vstupem železnice do města byla na témže hřbitově, odkud byly později na vídeňský Ústřední hřbitov přeneseny ostatky Christopha Willibalda Glucka a Antonia Salieriho, pochována 1841 i Magdalena Novotná, babička Boženy Němcové, která její čerstvý hrob téhož roku navštívila - pozn. překl.), na jehož místě slouží dnes někdy od sklonku devatenáctého století jiným účelům tzv. "Waldmüllerův park" (nazvaný tak po slavném rakouském malíři Ferdinandovi Georgu Waldmüllerovi /1793-1865/ - pozn. překl.). Tam nesli dne 5. června 1867 tělo v Alsergrund na Mariannengasse čp. 20 zesnulého rakouského poslance a dvorního rady při vídeňském Nejvyšším soudním dvoře Franze Tascheka. Narodil se roku 1807 v Budějovicích jako příbuzný dnešního předsedy německého Böhmerwaldbundu a proslul v dunajské metropoli jako neohrožený parlamentní řečník zejména v časech, kdy platilo heslo: Třeba i proti státu, ale pro národ! Byl "staroprezidentem" (v originále "Alterspräsident", tj. "předseda podle věku, podle stáří" - pozn. překl.) německého klubu v českém zemském sněmu, viceprezidentem stálé komise pro kontrolu státního dluhu, rytířem Leopoldova řádu a přední silou ve finančních záležitostem.
Hrob jednoho z nejvýznamnějších synů města Budějovice zmizel sice už před lety, kdy se währinský hřbitov (Währinger Stadtfriedhof, kde býval pochován mj. i Mozartův libretista Emanuel Schikaneder, ředitel dvorní knihovny Gottfried van Swieten, spisovatelka Karolina Pichlerová a rodiče i dva bratři Franze Schuberta - pozn. překl.) v roce 1874 proměnil rovněž v park, náhrobek však vedle jiných, které stály za uchování, je vystaven v tamním pietním háji. Vyhlíží skromně ve svém typicky empirovém šatě ten žlutý pískovcový kámen, na rozlomené tabuli, opřené o podstavec, lze už sotva přečíst nápis:
Adalbert Gyrowetz,
pensionierter Capellmeister
der beyden Hoftheater-
To tenkrát dávno, když ještě zdobíval hrob č. 1450, ušly asi litery té jeho tabule novému zlacení, poněvadž o tom veselém budějovickém rodákovi, kterého nesli roku 1850 po bouřlivě pohnutém životě z jeho posledního bytu na Minoritském náměstí (Minoritenplatz) sem na Währinger Linie, sotva kdo už ve chvíli pohřbu věděl, že si při jeho zpěvohře "Felix und Adele" mohli Vídeňáci kdysi ruce utleskat...
Teď k dodnes existujícím hrobům velkých Budějovičanů. Nedá nám nijak velkou námahu je najít, poněvadž leží všechny pěkně pohromadě na jednom hřbitově, ovšem na tom z vídeňských největším, zvaném Zentralfriedhof.
Ten nejvýznamnější z nich se nachází ve skupině čestných hrobů s č. 60 a byl v něm 13. července 1898 pochován rodák nikoli přímo budějovický, nýbrž z blízkého Rudolfova (Rudolfstadt), totiž hudební skladatel Max rytíř von Weinzierl, tvůrce mnoha sborových skladeb operet a písní, z nichž mu největší lidový ohlas zajistily ty, jež napsal ke známé vídeňské lidové hře "Bruder Martin". Nedaleko odtud odpočívá ve skupině 30 B, řada 8, hrob 26, i jeho v roce 1917 zemřelý bratr, dvorní rada Theodor rytíř von Weinzierl, ředitel semenářské kontrolní stanice ve vídeňském Prátru a vydavatel mnoha - na 300 asi! -odborných vědeckých prací. Třetí z bratří, vládní rada Eduard rytíř von Weinzierl, vynikající pedagogický spisovatel, zesnul už 3. května 1881 a jeho hrob č. 20 nalezneme ve skupině 15 E, řada 15, bohužel ovšem už roku 1901 prodaný a označený nyní jménem Obermayer.
Nedaleko čestných hrobů leží skupina 33 H, kde se ve druhé řadě nachází pohřebiště řádu barnabitů. Vypadá spíše opravdu jako malá zahrada a uvnitř uvádí jedna z tabulí jméno "Don" Anton Maria Pfeiffer a při něm zvučný titul "F.c. Wiener und bischöfl. Consistorialrath von Budweis, Inspektor für den Religionsunterricht im 4. Wiener Bezirke und Provincial der Barnabitencongregation". Narodil se v Budějovicích roku 1817 a zemřel tu ve Vídni v Habsburgergasse 12 dne 16. listopadu 1888.
V jednom tichém zákoutí skupiny hrobů 47 B stojí v řadě 8 hned na prvém hrobě tuctový černý kámen se jménem c.k. inspektora bezpečnostní stráže (k.k. Sicherheits-Wach-Inspektor) Eduarda Richtera. Ten se sice narodil roku 1846 v Třeboni (Wittingau), už v osmi dnech svého života se však stal obyvatelem Budějovic. Mnoho místa by zabral výčet jeho literárních prací, mezi nimi řady románů a více než 60 divadelních her. Zemřel 18. listopadu 1893 při vídeňské Landstraße v Löwengasse 11.
A konečně poslední z hrobů významných Budějovičanů nacházíme ve skupině 37, 2. řada, č. 86 už tam u zdi proti evangelickému oddělení hřbitova: Franz rytíř von Zabusch, viceprezident zemské školní rady pro Čechy, čestný občan měst Budějovice a Kašperské Hory (Bergreichenstein), horlivý průkopník rakouské péče o mládež, která tedy není nijak snad teprve vynálezem doby po první světové válce. Zemřel jako prezident Společnosti pro ochranu a záchranu ohrožených dětí (Kinderschutz- und Rettungsgesellschaft) ve Vídni dne 6. února 1912 v Mayerhofgasse 16 ve čtvrti "na Vídeňce" (auf der Wieden).
Není to jistě závratné množství budějovických velkých jmen, která jsou mi známa z vídeňských hrobů. Kdo jich proto zná víc nežli já, může jich pamětliv položit na hroby těch, kdo je nosili, kvítek vděčné vzpomínky.
Budweiser Zeitung, 1931, č. 85, s. 5-6
Armin Carolo, vlastním jménem Karl Haudek, se narodil ve vídeňském Penzingu 25. dubna 1892. I oba jeho rodiče byli Vídeňáci, předkové z matčiny strany však byli z bavorského Wildeggenriedu nedaleko Stadlern a Schönsee kus jen od české hranice a podle staršího pojetí vlastně na bavorské straně Šumavy či Českého lesa, prarodiče ze strany otcovy pak už podle jména z jižních Čech. Po absolvování školy v rodné Vídni odešel na frontu první světové války, která pro něho skončila v italském zajetí. Působil po válce jako učitel a pozdější místo v Pedagogické knihovně města Vídně mu poskytlo možnost věnovat se psaní a literárně historickým studiím. Vedle několika svazků lyriky a mnoha životopisných studií se obrátil i k nářeční tvorbě veselými rýmováními své knihy "A Fuhr frisch g'hackts Holz", kterými si získal i prosté čtenáře tehdy německy mluvící Šumavy. V českobudějovickém měsíčníku Waldheimat i v listě Budweiser Zeitung téhož nakladatelství Moldavia najdeme svou kultivovaností příznačné příspěvky označené autorským pseudonymem, za nímž se skrývá jméno mnohým dnes zcela neznámé. Herbert von Marouschek věnoval ve svém časopise Mein Böhmerwald Karlu Haudkovi vděčné řádky, kterými ho vyzval k dalšímu podílu na tvorbě šumavské literatury. Nám však další autorovy osudy zůstávají neznámy, až na datum jeho skonu: přežil druhou světovou válku a zemřel 23. srpna 1958 ve Vídni. Jeho "mír neděl" nám však jako ten z titulu sbírky českého šumavského kněze Františka Kašpara s nádhernými ilustracemi geniálního Josefa Váchala bude už navždy značit i mír nedělitelný, mír bez hranic, mír Boží.
- - - - -
* Vídeň (A) / † Vídeň (A)
