EDUARD VON CLAUDI
Provolání a prosba!
Již po delší dobu zanáší se Jeho Excelencí, nejdůstojnější náš vrchní pastýř, úmyslem humanity, vzešlým na úrodné roli lásky křesťanské, a nyní zdá se, že přišel čas, kdy úmysl ten uzrál a brzy také skutkem státi se má. Jest to péče o vyučování a vychování tvorův velice nešťastných, péče o vzdělání hluchoněmých ve vlastním ústavu diecésním. Podle zpráv na zvláštní žádost došlých a zcela jistých nalézá se v obvodu diecése budějovické 74 hluchoněmých dítek ve stáří 8-13 let, nejpříhodnějším pro vzdělání.
Byť i možno nebylo, hned po založení humanitního ústavu tohoto zjednati všem těm nešťastným příležitost ku vzdělání, poněvadž prve musí se rozhodnouti o jejich tělesném vyvinutí vůbec, o jejich schopnosti pro vzdělání a jiných podmínkách, od kterých závisí přijetí do ústavu: tož přece vysvítá ze zpráv svrchu dotčených, že již více než 60 stran prosí, aby hluchoněmé dítky jejich do budoucího ústavu se přijaly. Z těchto žadatelův jest sice větší část úplně chudých, 31 pak takových, jež by na opatření hluchoněmých dětí svých jen skrovný plat dávati mohli.
Věc tato již sama dokazuje, kterak velice toho třeba jest, aby založen byl vlastní ústav hluchoněmých pro rozsáhlou diecési budějovickou; nemůže pak býti o tom pochybnosti, že město Budějovice, anož vyniká svou důležitostí, spojovacími prostředky a četnou inteligencí, oným žádaným místem jest, na kterém tento humanitní ústav se dařiti a vzkvétati bude.
Ordinariátní list Budějovické diecése, 1871, č. 17, s. (1)
A daří se dodnes. První tři odstavce provolání a prosby, jehož českou verzi zde předkládám (německá vyšla jako totéž číslo téhož ročníku ordinariátního listu diecéze, kam tehdy náležela vlastně celá Šumava), vystihují skutečnost, že iniciativa k založení instituce, jíž předcházely v Čechách podobné ústavy toliko v Praze a v Litoměřicích s nedostatečnými ovšem kapacitami, vzešla od šlechetného "vlasteneckého" (to slovo mělo tehdy arci význam poněkud jiný) biskupa Jana Valeriána Jirsíka (1798-1883). Zpočátku na českobudějovickém ústavu působily téměř výhradně řeholnice z řádu Školských sester de Notre Dame (mé dvě už zesnulé tety přijaly svaté sliby právě této řehole). Pod celým českým i německým textem je však na prvém místě jmenován tehdejší českobudějovický purkmistr Eduard Claudi, jehož zásluha o jihočeskou metropoli a jak patrno i o širší dosah jejího významu je nepopiratelná. Claudiho heslo v Encyklopedii Českých Budějovic, jehož autorem je Pavel Koblasa, uvádí jeho příjmení s předložkou "von", ale úmrtní matrika ji používá toliko u jeho choti. On sám se narodil dne 26. září roku 1810 v Českých Budějovicích čp. 263 městskému tajemníkovi Matthäusi Wenzlu Klaudimu (se začátečním písmenem K je tak příjmení v křestní matrice psáno) a jeho ženě Franzisce, roz. Hirnschallové, a byl ještě téhož dne dómským a městským děkanem Niklasem Bernhardem pokřtěn jménem Eduard Gustav Adalbert Klaudi. Kmotry byli rudolfovský měšťan a koželuh Adalbert Bayer a jeho manželka Rosina. Dne 24. května 1853 se Eduard Claudi, s příjmením už takto psaným, oženil jako majitel statku v Poříčí (dnes část obce Boršov nad Vltavou) a viceprezident okresního zemědělského sdružení s Laurou von Wolf, dcerou c.k. plukovníka Ernsta von Wolfa ve Lvově (Lemberg, dnes ukrajinské město Lviv) a Antonie, roz. Christové. Ženichovi bylo 43, nevěstě 34 let. Jako prvý ze svědků není podepsán nikdo jiný nežli Adalbert Lanna. Po právnických studiích nastoupil Claudi praxi jako úředník českobudějovického magistrátu a roku 1861 byl zvolen členem městského výboru. Funkci purkmistra zastával v letech 1865-1884, tj. až do své smrti, od roku 1865 byl po 4 roky i okresním starostou. V obdobích 1861-1877 a 1883-1884 působil jako poslanec českého zemského sněmu za město České Budějovice a v letech 1872-1878 byl rovněž zástupcem nejvyššího zemského maršálka. Mezi lety 1871 a 1884 jako člen poslaneckého klubu německé svobodomyslné (liberální) strany náležel ke stoupencům rakousko-uherského vyrovnání. Za své zásluhy během prusko-rakouské války se v roce 1866 stal rytířem Řádu Františka Josefa I. a roku 1872 byl vyznamenán Řádem železné koruny třetí třídy. Čtyři roky před smrtí mu bylo uděleno čestné občanství města České Budějovice. Zemřel sice 27. září 1884 na svém zámečku v Poříčí (příčinou smrti byla cirhóza jater), pochován byl však do rodinné hrobky na staroměstském hřbitově v Českých Budějovicích. Ústav hluchoněmých sice není určitě jedinou institucí, která ho ve městě připomíná, byť i ulice po něm pojmenovaná byla v roce 1921 přejmenována na Jeronýmovu. Studoval jsem tam na Pedagogickém institutu a pak 10 let za normalizace vedl prodejnu norem. Bylo to vlastně téměř přesně sto let poté, co ve městě započala "diecézní" péče o hluchoněmé bližní zblízka i zdáli té kdysi dvojjazyčné země.
- - - - -
* České Budějovice / † Poříčí, Boršov nad Vltavou / † † České Budějovice
