JOHANN DOLEJSCH
Franz Watzlawick a německý Turnverein v Prachaticích
Do sdružení Deutscher Turnverein v Prachaticích (v originále "Prachatitz" - pozn. překl.), zalženého tu v roce 1878, vstoupil krajan (v originále "Ldm." - pozn. překl.) Franz Watzlawick (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) roku 1908 (bylo mu tehdy 17 let - pozn. překl.). Poněvadž jeho turnerský talent byl opravdu výjimečný, stal se brzy jedním z nejaktivnějších zdejších turnerů. Těžištěm tehdejších turnerských vystoupení byla cvičení s nářadím, která v Prachaticích dospěla k umělecké produkci a právě krajan Watzlawick na tom měl rozhodující podíl. Předsedou sdružení (v originále "Vereinsobmann" - pozn. překl.) byl tenkrát odborný učitel Vinzenz Grohmann. Turnwartem byl punčochář (v originále "der Strumpfwirker" - pozn. překl.) Karl Gherbetz, kromě toho byli velkými stoupenci turnerství gymnaziální profesoři Hans Schebesta, který padl v první světové válce, a Michael Wurdak (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). který jako "Oberstudiendirektor" prachatické "Oberschule" (tak byla za nacizmu přejmenována měšťanská škola - pozn. překl.) zemřel tu v Prachaticích roku 1943 ve věku 65 let. Díky nim byli mnozí dobří turneři (jako Franz Watzlawick, Johann Kadletz, Willi Faschingbauer, Alfons Siegl a Alois Formanek) podníceni ke složení župních zkoušek pro předcvičitele (v originále "zur Ablegung der Gauvorturnerprüfung" - pozn. překl.). Watzlawick byl především nejlepším znalcem a předcvičitelem tzv. "Musterriege", tj. turnerské lidské pyramidy (je známa i ze sokolských cvičení - pozn. překl.), jejíž provedení dovedl k vysoké dokonalosti. Jejími účastníky byli následující turnerští cvičenci: Waclawick, Ertelt (z Kašperských Hor /v originále "aus Bergreichenstein" - pozn. překl.), Alfons Siegl, Stefan Freischlag, Johann Kadletz (povoláním mistr kovářský), Alois Formanek, Hans Ziegler, Ludwig Kerschbaum, Willi Faschingbauer, Robert Treml (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a dva "podmyslivci" (v originále "die zwei Unterjäger" - pozn. překl.) ze 6. batalionu polních myslivců (v originále "vom Feldjägerbaon 6" - pozn. překl.), jmenovitě Pitzker a Hanus. Watzlawick a ti dva naposled jmenovaní byli nesporně ti nejlepší ze všech.
Veselá příhoda se udála při jednom scénickém vystoupení turnerů v městském divadelním sále. Oběma "podmyslivcům" byla jejich útvarem spoluúčast na této akci zapovězena, ale přesto nedbali zákazu a navzdory němu se Hanus prezentoval s nalepeným světle rudým germánským plnovousem (v originále "klebte sich einen rotblonden Germanenvollbart" - pozn. překl.) a Pitzker s výrazným knírem na způsob uherských pasáků koní (v originále "nach Art der ungarischen Pferdehirten" - pozn. překl.). Hned v první řadě sedadel seděli v sále důstojníci zmíněného už 6. batalionu a nadmíru s jistým pochybovačným tušením obdivovali oba cvičící vousáče, aniž by ovšem znali jejich identitu, zatímco ostatní diváci, vědomí si turnerské jevištní lsti, se toho večera vpravdě královsky bavili.
Watzlawick nebyl ovšem jen mistrem veřejných turnerských vystoupení, nýbrž neměl soupeře ani v disciplinách, nazývaných kdysi "volkstümliches Turnen" a dnes všeobecně známých pod označením "atletický sport", ať už jde o běh, skok či vrh diskem, koulí či kladivem; jeho specialitou byl skok vysoký "německým stylem" (v originále "beim Hochsprung der 'deutsche Sprung'" - pozn. překl.), což představoval přímý náběh a skok s koleny přitaženými k hrudi (v originále "gerader Anlauf von vorn, Absprung mit Anziehen der Knie zur Brust", styl česky zastara zvaný "skrčný způsob" - pozn. překl.). Napodobit ho v tom opravdu nikdo nedokázal. Jeho turnerkou činnost přerušil v říjnu 1912 odvod k 11. pěchotnímu regimentu v Praze. V první světové válce byl hned roku 1914 těžce raněn průstřelem holeně a skončil na loži v někdejší hospodské místnosti (v originále "im Kneipzimmer" - pozn. překl.) prachatické "Turnhalle", přeměněné tenkrát celé v rezervní špitál, tedy v místech, kde se dříve v plném zdraví radostně oddával tělesným výkonům. Nikdo, ani on sám, tehdy se pohybující toliko o dvou berlích, že by ještě někdy mohl provozovat nějaká pohybová cvičení. Navzdory všemu ale se věc k dobrému obrátila a už v létě 1919 (v dubni téhož roku roku se v Prachaticích oženil - pozn. překl.) si ze župní slavnosti v Horní Plané (v originále "in Oberplan" - pozn. překl.) odnesl jednu z vítězných trofejí jako druhý nejlepší turner v celkovém pořadí. Z těch předchozích to bývalo vždycky za místo první. Vedle soutěžních disciplin se pěstovala u prachatických turnerů zejména pospolitá družnost. Oblíbená byla zvláště posezení v knajpách (knajpa byl i včeštině dříve užívaný výraz pro krčmu, hospůdku či pivnici - pozn. překl.), kde se po přednáškách často i vážnějšího rázu až do rána vysedávalo při bujných pitkách v duchu rčení:
"Den stärksten Mann bezwingt der Wein,
der Turner sagt: nicht bange sein!"
(tj. česky asi jako "I silné muže víno zmáhá,
však turnera zdolat je marná snaha!" - pozn. překl.)
O nedělních odpoledních se muži i ženy turnerského sdružení shromažďovali, pokud zrovna nebyl na programu společný výlet na Libín (v originále "auf den Libin" - pozn. překl.) nebo do nějaké z okolních vsí, ve zdejší Turnhalle k nenuceným tanečním dýchánkům, při kterých tercet rodiny Penzlovy hrával staré, dávno už zapomenuté taneční melodie. Po obvyklých cvičebních hodinách v úterý a v pátek se turneři většinou v plném počtu vydávali do hostince "Zum grünen Ast" (tj. "U zelené ratolesti" - pozn. překl.), kde je šenkýřka Schwenkfeldová musela napájet čerstvým točeným pivem a sytit "turnerskými" vuřty (v originále "und 'Turnerwürsten'" - pozn. překl.). Mezi turnery panovala bratrská vzájemnost a veselá mysl, umění slavit však díky sebeovládání nepřipouštělo jakékoli výtržnosti a okázalý rámus.
Také krajan Watzlawick uměl pěstovat družnost a pro svou veselou, otevřenou, přátelskou a k pomoci vždy ochotnou povahu si věru zasloužil oslovení "Turnbruder" jako zasloužené vyznamenání. Po první světové válce byl ještě téměř deset let až do roku 1928 v prachatickém Turnvereinu činný jako předcvičitel, "Turnwart" a člen turnerské rady. Potom i pro něj nadešel čas se rozloučit. I když pak ale zůstala jeho obdivovaná "obří vlna" (v originále "seine vielbewunderte Riesenwelle" - pozn. překl.) jen krásnou vzpomínkou, zůstal v srdci a v osobním chování vždy pravým turnerem a jeho pohotová a kamarádská ochota, která se měla osvědčit zejména v těžkých časech, odpovídala ideálům, jež daly základ německému Turnvereinu ve starém domově.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1962, s. 262-263
Když si pomyslím, že kvůli jednomu nepochopení ...
Když si pomyslím, že kvůli jednomu nepochopení práva musel jsem na sebe vzít několikaleté omezení a bolestnou starost, pak se nemohu z obratu k lepšímu opravdu těšit. Abych pravdu řekl, můj životní standard byl od května 1955 až dodnes horší, než bylo těch posledních dva a půl roku v českém vězení. Je dobře, že nemám tu moc, abych poslal ty z ministerstva vnitra na zkoušku dva a půl roku dlouho k nucené práci v českých uhelných dolech. Zasloužili by si to!
Hoam!, 1958, č. 2, s. 21
Citace vlastních slov posledního prachatického "důchodního", tedy "Rentmeistera" Johanna Dolejsche pochází z článku, který o něm pod titulem "Ein Spätheimkehrer gebraucht sehr sehr bittere Worte" (tj. "Pozdní navrátilec volí hořká slova") zveřejnil v roce 1958 Adolf Webinger, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, na stránkách krajanského měsíčníku, který řídil. Podle něho byl Dolejsch odsouzen k 8 letům nucených prací za to, že byl příslušníkem prachatické hudby SA (Sturmabteilung, doslova "úderný oddíl", paramilitární organizace NSDAP, zvaná také podle svých uniforem "hnědé košile"). Prachatická česká kronika a cenná magisterská práce Vladislavy Lehečkové na Masarykově univerzitě v Brně "Okres Prachatice po roce 1945" ovšem jednak uvádějí, že tato hudba mj. vyhrávala při odchodu prachatických německých branců na fronty druhé světové války, jednak že Dolejsch jako příslušník sdružení zvaného "Volkssturm", ve které se "úderné oddíly" SA na samém konci války přeměnily, byl odveden k ochraně Soumarského mostu (Säumerbrücke) a k cestě do Volar (Wallern). Po výsleších v Prachaticích (30 místních Němců už předtím uvrženo partyzány do vězení okresního soudu), které prý se značnou krutostí vedl "soudce doktor" Hibschmann, sám později souzený za spolupráci s gestapem za války, bylo 21 mužů posláno k dalším ostrým výslechům do Českých Budějovic a po další vlně zatýkání na Prachaticku, vztahujících se i na německé ženy, byla většina zatčených dopravena k mimořádnému lidovému soudu do Písku, kde byli i ti z prachatického "Volkssturmu" odsouzeni v březnu roku 1946 k poměrně vysokým trestům (Dolejsch 8 let, Forst, Kreipl a Langl po 5 letech, abychom uvedli jen jména, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), někteří až k pětadvacetiletým. V letech 1946-1952 byl Dolejsch donucen k vykonávání těch nejtěžších prací a teprve v březnu 1954 byl po osmi a třech čtvrtích roku propuštěn. "Pozdní navrátilec" (říkalo se i "Heimkehrer" jako by šlo o návrat "domů") se mohl konečně setkat se svou rodinou v Bavorsku. Tam mu příslušela po vysídlení tzv. "přemosťovací pomoc" (v originále "die Überbrückungshilfe") podle článku 131 ústavy (Grundgesetz/GG) Spolkové republiky Německo (viz Wikipedia), kterou dostávali všichni úředníci, vyhnaní z po válce z východních "říšských" území. V dubnu roku 1955 však náhle bavorské ministerstvo vnitra došlo ke zjištění, že Dolejsch, který byl v Prachaticích "městským inspektorem" (Stadtinspektor) s úřednickou definitivou (Beamter auf Lebenszeit), nemá složenu tzv. "inspektorskou zkoušku" (Inspektorenprüfung). Dolejschovi však byla přiznána doma proto, že měl složenu maturitní zkoušku na prachatickém gymnáziu a už dlouho před připojením Prachatic k "Říši" zastával různá úřednická místa při městské správě (dne 1. dubna 1932 byl podle kroniky města Rožmberk nad Vltavou /Rosenberg/ ustanoven zdejším obecním tajemníkem a rozloučil se tu i s funkcí městského kronikáře v pohnuých časech ohrožení republiky ve dnech, předcházejících její definitivní německé okupaci a jeho přesídlení do "domovských" Prachatic 1. března roku 1939). Nyní mu byla škrtem pera oduznána všechna dávno nabytá práva a odňata "přemosťovací pomoc". Navíc měl vrátit se zpětnou platností všechny příjmy, plynoucí z ní až doposud jemu a jeho ženě. Od května 1955 dostával jen podporu v nezaměstnanosti (Arbeitslosenunterstützung) a od listopadu 1955 podstatně nižší "pomoc v nezaměstnanosti" (Arbeitslosenhilfe). Jeden z jeho synů musil přerušit studia a sloužil od té doby u pohotovostní policie. Aby nic nepromeškal, podal si Dolejsch ještě v roce 1955 u spolkové pojišťovny pro zaměstnance (Bundesversicherungsanstalt für Angestellte) v Berlíně-Wilmersdorfu žádost o důchod. Zmíněný úřad potřeboval dva roky k vyřízení věci, ačkoli měl k dispozici všechny potřebné doklady. Ke dni 1. prosince 1957 mu byla zaměstnanecká penze konečně přiznána. Přiznám se, že tato drobnost byla hlavním důvodem zařazení Johanna Dolejsche mezi šumavské autory. Když jsem hledal v prachatických digitálně přístupných matrikách jméno Dolejsch (Dolejš), nalezl jsem jen ke dni 25. srpna 1891 záznam o svatbě dvaačtyřicetiletého volarského soudního kancelisty Johanna Dolejše (psáno v německém jinak záznamu i s tím háčkem takto), vdovce po Augustině, roz. Riegerové z Dolní Rokytnice (Unter-Rokytnic), dnešní městské části Rokytnice nad Jizerou v okrese Semily, syna ševcovského mistra Johanna Dolejše z Horní Liboce (dnes součást Prahy 6) a Kathariny, roz. Aunicky z Bílé Hory (dnes rovněž Praha 6), s Aloisií Lentesovou, dcerou prachatického měšťana Karla Lentese a Kathariny, roz. Langové rovněž z Prachatic. Jiného Dolejsche tu v rozmezí let 1881-1905 prostě nenajdete. Až o nějaký čas později jsem objevil ve strakonické křestní matrice česky psaný záznam o jeho zdejším narození 30. prosince roku 1894 a následném křtu 6. ledna 1895 - jeho otec Jan Dolejš byl tehdy ve Strakonicích, kde bydlil v synově rodném domě čp. 52, soudním kancelistou a chlapcovými kmotry se stali matčin otec Karel Lentes, majitel domu v Prachaticích čp. 71, a také strážmistr z Horní Cerekve Václav Dolejš. Pozdější přípis nás zpravuje o prachatické svatbě tehdy už bez tří dnů třicetiletého Jana Arnošta Dolejše (tak byl podle českého záznamu pokřtěn) s Johannou Částkovou z Horní Vltavice dne 27. prosince roku 1924. Já bych řekl, že spolkové Německo mělo v letech 1954-1957 starosti se synem těch dvou roku 1891 v Prachaticích sezdaných "Šumavanů". Rodná zem od roku 1954 už nikoli. Johann Dolejsch podle zprávy v krajanském měsíčníku "Hoam!", kde jsem ji v rubrice s romantickým titulem "In der Fremde sind gestorben" (tj. "V cizině zemřeli") objevil teprve počátkem roku 2016, zemřel 26. srpna roku 1962 v bavorské obci Böbrach. Nedožil se 68 let - bobr evropský, kterého má Böbrach ve znaku, se podle některých pramenů dožívá až 50 let, podle jiných ani ne poloviny, a nám rodu lidského, třeba uznat, dalo to dvacáté století nejen v Evropě opravdu zabrat. Na webových stránkách Kohoutího kříže najdeme samostatně zastoupeného i jeho syna Gottfrieda.
- - - - -
* Strakonice / Prachatice / Rožmberk nad Vltavou / České Budějovice / † † † Böbrach (BY)
