FRANZ WATZLAWICK
Útěk
Byli mezi Němci ve starém domově (v originále "in der alten Heimat" - pozn. překl.) mnozí, kdo výbuch české zášti po německé porážce (v originále "nach dem Zusammenbruch" - pozn. překl.) vyhodnotili správně, většina však doufala, že to šílenství, internace, týrání a projevy nelidskosti by po několika měsících mohly polevit a že lidská rozvaha opět nabude platnosti. Když se ovšem po těch několika měsících situace ještě zhoršila, místo aby tomu bylo naopak, což dokazovaly další případy zatýkání (autor tohoto textu byl jako německý starosta Prachatic, který ovšem zamýšlel vydat už předtím Prachatice bez boje Američanům a dostal se kvůli tomu do sporu s krajským vedoucím NSDAP Grafem, podle něhož bylo nutno město bránit, i kdyby mělo být celé rozstříleno", viz k tomu magisterská práce Vladislavy Lehečkové na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Okres Prachatice po roce 1945, /tam se uvádí i datum sporu 17. dubna/ zatčen hned 9. května 1945 a když plukovník Sucharda, který jako velitel partyzánské skupiny Šumava II vykonával až do konce roku 1945 funkci předsedy ONV, zmlátil do krve a odsoudil k smrti Franze Koubu za to, že v roce 1938 podřízl u prachatických kasáren tzv. "lípu svobody", prohlásil, že "pak přijde na řadu Watzlawick" - jenže Kouba si podřezal žíly a byl na poslední chvíli převezen do nemocnice, načež byl rozsudek nad oběma muži "na přímluvu místních Čechů" zrušen, viz k tomu opět výše zmíněná práce - pozn. překl.), pak i ortely "Mimořádného lidového soudu" a když po komunistickém převratu v Československu (v originále "in der Tschechei" - pozn. překl.) všechno nabylo charakteru zostřeného pojetí "třídního" bezpráví, došla většina z nás k realistickému poznání věci.
Ten, kdo se rozhodl k útěku hned zpočátku, měl štěstí. Byly totiž dny, kdy jsme přes přísnou ostrahu dokázali hranic dosáhnout pouhou procházkou a pokud tu ještě při nich žili německy mluvící obyvatelé, mohl od nich každý uprchlík očekávat pomoc v nouzi. Později to bylo stále těžší. Proti rostoucímu počtu útěků učinili Češi mnohá protiopatření, zpřísnili předpisy ve sběrných lágrech i vazebních věznicích a ostraha hranic byla značně posílena. Ten ze strážců, kdo po nějakém prchajícím člověku nevystřílel hned celý zásobník (v originále "gleich ganze Magazin" - pozn. překl.), mohl očekávat tvrdý trest. V roce 1948, kdy už byl tzv. "odsun" Němců z domova ukončen a hranice byly (pod dohledem komunisty ovládaného Sboru národní bezpečnosti /SNB/ - pozn. překl.) hustě osazeny strážními stanovišti, byl už útěk spojen s nebývalou odvahou už proto, že uniknout z táborů nucených prací bylo takřka nemožné.
Tábor nucených prací v Čimelicích (zákon o táborech nucených prací byl přijat 25. října 1948, činnost tzv. Mimořádných lidových soudů /zde místně příslušný byl MLS v Písku/ byla komunisty prodloužena do konce roku 1948, autora tohoto textu odsoudil MLS na 5 let, viz opět práce Okres Prachatice po roce 1945 - pozn. překl.), kde jsme museli těžce pracovat v jednom kamenolomu a v jedné vápence, sestával ze dvou baráků a všemožných bezpečnostních zařízení; toliko záchod sál trochu stranou lágru a Fred, Willi a já jsme na základě této možnosti brzy ukuli plán útěku. Byla namístě nejvyšší opatrnost, neboť se bylo co obávat nejen stráží, nýbrž mnohem více nasazených špiclů, hlavně Čechů, kteří byli sice odsouzeni spolu s námi, ale sledovali nás na každém kroku. Když jedné neděle v listopadu přišly Williho a moje paní na návštěvu, povolenou jednou měsíčně, sdělili jsme ženám své rozhodnutí. Nebyly totiž kvůli nám určeny k vysídlení a měly vyčkat našeho propuštění. Následujícího pondělí se nenaskytla k útěku ani ta nejmenší možnost, navíc si dozorci všimli, že se o pracovních přestávkách scházíme a něco si šuškáme. Den nato tomu nebylo jinak a večer za mnou navíc přišel jeden Čech z hořejšího baráku a pošeptal mi v tajnosti, že jsem musel být opětně udán, poněvadž mám být ve středu v poutech odvezen jako podezřelý z přípravy útěku.
Nebylo nad čím váhat: teď nebo nikdy! Při slově "jetzt" jsem šťuchl Freda do žeber a stejně tak Williho. Oběma se podařilo vytratit, zatímco mě velitel cimry - taky Čech všude následoval a nespustil z očí. Buď mě musel sám podezírat, nebo byl někým z dozorců určen mít mě pod kontrolou, poněvadž se mě už předtím optal, proč jsem si nesvlékl kabát. S výmluvou, že jsem si něco zapomněl, jsem ho na okamžik setřásl a když oba dozorci zamířili k hořejšímu baráku, skočil jsem za jedni hromadu dřeva a přes palouk upaloval k místu, kde jsme se my tři umluvili sejít. Neběželi jsme keři krytou výhodnější cestou k potoku, ale úplně nekrytým oraništěm, kde jsme se plazili čerstvými brázdami (v originále "zwischen di großen aufgeackerten Schollen" - pozn. překl.). Bylo 5 hodin k večeru a na štěstí se už docela setmělo. V lágru nás už postrádali a zatímco se záhy formoval oddíl pronásledovatelů, jsme se plazením dostali z pole, kryti železničním náspem jsme doběhli k jednomu průchodu v něm, kde jsme rozsypali pepř, který měl psům pronásledovatelů zabránit v nalezení našich stop, vyběhli znovu opačným směrem a zpátky průchodem, znovu tak pro znejasnění stopy sypajíce do ní pepř.
Nejprve jsme vyrazili směrem na Příbram (v originále "gegen Pibram" - pozn. překl.) a teprve při vycházejícím měsíci jsme se širokým obloukem kolem Mirovic (v originále "einen weiten Bogen gegen Mirovic" - pozn. překl.) obrátili k jihu s výhledem na hraniční hory Bobík a Boubín, kam jsem za dne často míříval zrakem. Ten cíl jsme si dobře vštípili, poněvadž jinak jsme se museli vyhýbat vsím, silnicím i mostům, samozřejmě i mostu (přes řeku Skalici - pozn. překl.) v Mirovicích. Znal jsem nedaleko odtud jednu nouzovou lávku přes řeku a když jsme k tomu místu došli, opatrně, já první, jsme lávku zdolali. První a jedna z nejnebezpečnějších etap naší cesty byla za námi. Krátký oddech a pak znovu hledání silnice na Písek, kterou jsme překročili a šli přibližně sto kroků podél ní přes pole, luka, křoviny a malý lesík, klopýtajíce dál přes ploty a meze, pádem na břicho reagujíce, když se po silnici blížila světla automobilů. Dosáhli jsme odbočky silnice na Strakonice u Nové Hospody (v originále "nach Strakonitz bei 'Neuwirtshaus'" - pozn. překl.) kolem půlnoci. Hodinky jsme neměli nikdo, abychom mohli určit přesný čas. Abychom se dostali rychleji kupředu, používali jsme chvílemi silnice, na které byl teď provoz klidnější, a obcházeli jsme jen usedlosti a osady. V lágru jsme se dověděli, že v posledních dnech že bezpečnost zesílila svá pátrání po krádežích a úsilí po dopadení zlodějů, což představovalo nebezpečí i pro nás. Rozhodli jsme se proto, že k překročení Otavy (v originále "zur Überquerung der Wottawa" - pozn. překl.) využijeme železničního mostu. Podle našeho odhadu musely železniční koleje před Strakonicemi přetínat silnici. Byli jsme už nedaleko města, ale koleje nikde. Plížili jsme se kolem jedné tmou zahalené benzinové pumpy, když tu na nás náhle posvítil čerpadlář s otázkou, kamže chceme. Stísněni jsme pokračovali v cestě. A hle! Najednou tu byly koleje! Kus dál a pak zpátky, podél kolejí k mostu, přes něj, a byli jsme u strakonické zastávky. Je tu spousta vil, zahrad a plotů, obejít se vilová čtvrť nedá. Jednu překážku po druhé, dvě vpravo, jedna vlevo ještě a šťastně jsme se ocitli na osvětlené silnici.
Muselo být mezi pátou a šestou hodinou ráno. Hustá mlha ležele nad krajem, jinovatka jako čerstvě padlý sníh na polích a na lukách. Vidět bylo tak na zhruba 30 metrů a my marně vyhlíželi nějaký les, takže jsme zapadli alespoň do kukuřičného pole při silnici, abychom tam přečkali den. Udělalo se už trochu jasněji a na louce byly zřetelně patrné naše stopy v bílé jinovatce. Takže dál, poněvadž silnice začala ožívat a my museli odbočit. Urazili jsme odbočku půlkruhem a pod námi jsme spatřili Volyňku, přitékající sem od Volyně (v originále "die Wolinka von Wollin kommend" - pozn. překl.). Strávili jsme tam celý den, zadrženi mlhou a chladným počasím, stále hotovi ke skoku, kdyby nás měl někdo odhalit.
Večer, když se setmělo, vydali jsme se přes pole dál; dole při Volyňce stál nějaký četník, kterému jsme museli být nápadní, poněvadž nás zrakem sledoval, než jsme vyrazili jiným směrem a unikli jeho pohledu. Došli jsme k Volyni, obkroužili celou velkou vilovou čtvrť a potřebovali přinejmenším dvě vzácné hodiny, než jsme podél železničního náspu dosáhli směru na Vimperk (v originále "in Richtung Winterberg" - pozn. překl.). Celé hodiny jsme s námahou šlapali po železničních pražcích. Stanice jsme obcházeli, až jsme dorazili k nádraží v Bohumilicích (v originále "zur Bahnstation Bohumilitz" - pozn. překl.). Staniční budova stála ve tmě, obejít ji bylo pro přilehlý terén a ploty obtížné a časově náročné. Prošli jsme, když tu vidíme, jak se dva uniformovaní muži zvedají z lavice před budovou, jeden do ní odchází, rozsvěcuje, přikládá k uchu telefonní sluchátko a zřejmě vytáčí číslo. Museli jsme po náspu rychle zmizet. Napravo od tratě nás míjele prudkým tokem Volyňka, vlevo se zvedala skalní partie. Willi stávkoval: znal zdejší terén, lovíval tu kdysi a považoval ty skály za nepřekročitelné. Já to ale nevzdával a kdyyž konečně pěšina zabočila do skal, stoupali jsme po ní. Byli jsme téměř na vrcholu, když se po kolejích pomalým tempem blížila drezína. Snad to mělo s námi nějakou souvislost, snad nikoli. V každém případě jsme klopýtali dál, padali do struh a svahů a konečně zabloudili tak, že každý z nás byl jiného názoru na to, kde by měl ležet Vimperk. Mnohem později jsme konečně spatřili v mlze světla města, překročili jsme silnici u nádraží mezi nějakým mlýnem a vojenskými baráky, nabrali plechovkou vodu z potoka, vyčerpáni se zdlouha napili a klopýtali znovu po železničních pražcích až ke zdejší zastávce.
Tam, kde napravo odbočuje cesta na Kubovu Huť (v originále "nach Kubohütten" - pozn. překl.), štěkali na nás zleva dva vlčáci. Ztrnuli jsme, když se za nimi vynořili dva četníci, poněvadž jsme museli být v silničním osvětlení dost na ráně. Willi a Fred hledali úkryt, já padl kolenem na ostrý kámen štěrku. Teď bylo třeba zachovat klidnou krev, poněvadž proti dvěma ozbrojeným mužům se psy to s námi nemohlo dobře skončit. Zavolal jsem za použití své chabé češtiny a několika slovenských kleteb, aby píšťalkou odvolali zpátky ty dva psy, než bestie utluču. Učinili tak a obrátili se doprava, jednoho jsem slyšel říkat, že to musí být nějaký ožrala. K našemu štěstí bylo tenkrát všude v okolí nastěhováno hodně Slováků. Myslím, že tak rychle ještě nikdo nikdy nezapadl do lesů při Švajglových a Černých Ladech (v originále "bei Schwaigel- und Schwarzhaid" - pozn. překl.) jako my tři. Ve Švajglových Ladech jsme nešli daleko od stavení vimperské lesní správy (v originále "nicht weit vom Forstamt vorbei" - pozn. překl.). V jednom domě už se svítilo a já spatřil horní prosklenou dveřní výplní hlavu s četnickou čepicí. Bylo tomu skutečně tak, nebo už vodím duchy? Chtěli jsme tu najít nějaké prázdné stavení, poněvadž jsme si museli před startem k přechodu hranic trochu oddechnout, šlo přece o poslední a nejtěžší etapu našeho útěku.
Stáli jsme na okraji lesa a pozorovali za svítání jednotlivě stojící chalupy, zda je někdo obývá. Vítr hnal před sebou chomáče mlhy, trhal je na kusy a bylo nevlídno, jak jsme to cítili všemi údy svých unavených a prochladlých těl. U prvního ze stavení stála vrata stodoly doširoka otvevřená. Objevil se v nich muž v černém plášti a četnickou čepicí na hlavě - a mířil přímo k nám! Mlha zhoustla, muž jako by zmizel - vynořil se z mlhy - a zase v ní zmizel. Viděli jsme ho všichni tři. Čekali jsme - vyjasnilo se trochu a my se připlížili blíž. Tu nám to teprve došlo. Ve vratech stodoly chybělo jedno prkno, místo se jevilo tmavší, a my následkem štrapácí a rozrušení posledních dnů prostě propadli halucinaci. U jednoho těžkými zámky a zákazem vstupu pod nejpřísnějším trestem opatřenou přízemní chalupou lomcoval Fred zadními dveřmi tak dlouho, až povolily. Uvnitř stály ještě na stole hrnce na mléko, kolem nábytek, dvě postele s nacpanými slamníky a jiné domácí nářadí. Venku byla vodní nádržka s výtečnou studenou vodou. Uložili jsme se úplně apatičtí na slamníky a přezírajíce všechna nebezpečí, chyceni doslova jako myši do pasti, jsme v nádherné možnosti jednou si odpočinout blaženě usnuli a spali jakoby bez konce.
Zaspali jsme asi dost, protože při probuzení stál už měsíc zase vysoko na nebi a jinovatka pokrývala vysokou trávu okolních mokřin a slatí, když jsme vyrazili k další cestě. Nohy jsme ovšem měli strnulé a šlo se nám opravdu těžko. Měli jsme za sebou přibližně 100 kilometrů cesty ve dne a většinou i za noci. Fred nás vedl, ale namohl najít nijaký přechod potoka. Willi byl nervózní, nadával a chvátal. Chtěli jsme dosáhnout hranic kolem půlnoci. Cesta stoupala kolem Adlerhütte (osada blízko Kunžvartu, tj. dnešního Strážného, zanikla pod českým místním jménem Samoty - pozn. překl.) a klesala ke Kunžvartu (v originále "gegen Kuschwarda" - pozn. překl.). Měsíc už zašel a panovala taková tma, že jsme často naráželi hlavami do stromů. Míjeli jsme těsně myslivnu a nedaleká kasárna hraniční ostrahy v Kunžvartu a čekala nás velká slať. Zapadal jsem do každé strouhy, kterou jsem měl přeskočit, ačkoli jsem si vždycky vybíral místo, které se vodou nelesklo. Při dalším skoku jsem tedy skočil tam, kde se to vodou lesko a dosáhl jsem břehu. Přišel jsem na to, že mě zrak klamal. Když jsem totiž viděl strouhu přímo před sebou, byla ve skutečnosti mnohem dál. Způsobila to buď únava, anebo rozrušení - v každém přpadě jsem nikdy něco podobného nezažil.
Krátce před hranicemi jsme se plížili jako kočky, zcela přikrčeně a neslyšně. Tu jsme spatřili napravo od nás žhnout špičky cigaret. Hraniční potok tam činil ohyb směrem doprava a při něm stála, jak jsme poté zjistili, německá hraniční patrola, před kterou jsme se předtím chtěli skrýt. My tři kamarádi osudem jsme přeskočili hraniční potok, objali jsme se navzájem a nebránili se slzám. Nijak se za to nestydím. Po třiapůlletých útrapách, po vytrpění všech myslitelných nelidskostí, po hladu, nouzi, odloučení od rodiny, ztrátě majetku a životní existence, stáli jsme v rozedraných trestaneckých úborech zcela bez prostředků na německé půdě. Obávaný poslední úsek cesty byl zdolán vlastně nejsnadněji. Dne 9. listopadu 1948 jsme se vydali na útěk a 11. listopadu v 5 hodin ráno jsme jako "ilegální" uprchlíci dosáhli bavorských hranic blízko obce Bischofsreuth. Byli jsme šťastní, unikli jsme peklu, ale útěk a jeho nadlidské napětí a tělesné i psychické nároky nás vyčerpaly k smrti. Spal jsem tři dny a noci, ve snu stále pronásledován tajnou policií a pohraniční ostrahou, mučen panikou a strachem z pronásledování, až mne po probuzení vědomí nastalé svobody vykoupilo z tísnivé noční můry (v originále "von diesem drückenden Alp" - pozn. překl.), než jsem ovšem brzy opět za nocí upadal do podobných strašlivých snění.
Mezitím byl tlampači z věže kostela v Prachaticích oznámen náš útěk a obyvatelstvo vyzváno, aby se podílelo na našem pronásledování. Dokonce bylo nasazeno i vojsko. Pak byly jako obvykle rozšířeny zvěsti, že dva z nás byli při překročení hranic zastřeleni a jen jeden měl údajně uniknout. Moje žena, která byla nasazena k práci v kuchyni v Lázních svaté Markéty (v originále "in der Küche am Margarethenbad" - pozn. překl.), byla pro podezření, že mi k útěku pomohla, vzata do vazby. Byla sice na žádost lázeňského vedení zase propuštěna, musela se však denně hlásit na policii. Její byt byl podroben důkladné prohlídce a převŕácen přitom naruby. Cigaretové nedopalky se válely všude kolem a co bylo ze dřeva, bylo užito na otop. Bezpečnost se tam zřejmě uhnízdila a čekala, že bych snad mohl v noci zaklepat na okno a vzít si odtud nějaké věci (v originále "Klamotten usw. zu holen" - pozn. překl.).
Se svou ženou jsem se spojil tím způsobem, že jsem jí po šťastném útěku do Německa napsal korespondenční lístek s následujícím textem: "Von einem Besuche aus München herzliche Grüße Dein Sohn Franz." (tj. "Z návštěvy Mnichova srdečné pozdravy od Tvého syna Franze." - pozn. překl.) Když lístek obdržela, upadla po dlouhé dny do nevýslovných psychických muk a nejistot děsivých nočních můr. Teprve po půl roce, po čase, který ji málem svou hrůzou připravil o rozum, se se mnou v březnu 1949 znovu setkala a už jsme měli být natrvalo spolu, chudí sice a vyhnaní z domova, šťastni však z nabyté svobody, v níž je nám opět dáno žít (v originále "glücklich, wieder in Freiheit leben zu können" - pozn. překl.).
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 265-268
Jen doufám, že ono "opět" v poslední větě neznamená návrat ke "svobodě" let 1938-1945, kdy byl pisatel vzpomínky Franz Watzlawick nacistickým starostou "říšských" Prachatic. Pro "druhý domov" se tak rozhodl vlastně opravdu opětovně, byť se v prvém případě zřekl relativně demokratické Československé republiky, podruhé už vlastně komunistického lágru. Přišel na svět 1. října roku 1891 v Prachaticích čp. 121 na někdejší Pasovské ulici (Passauergasse, dnes Solní ulice, kde dům dosud stojí) a týden nato 8. října ho v pozdně gotickém kostele sv. Jakuba Většího pokřtil kaplan Friedrich Plojhar. Novorozencův otec Josef (*6. března 1846 v Kašperských Horách /Bergreichenstein/) je na křestním záznamu psán příjmením Waczlawík (i s tím dlouhým "í", syn "Waczlawik s "i" krátkým) a byl to sládek (Braumeister, česky se říkalo i "pan starý") ve Zdíkově (Groß-Zdikau) čp. 148, syn obchodníka z Kašperských Hor Johanna Waczlawíka (jeho otec je v kašpersko-horské matrice psán ještě příjmením "Wazlawik" a děd Karl Wazlawik byl chalupníkem /Chalupper/ ve Ždánově /Zosum/) a Anny, roz. Haasové rovněž z Kašperských Hor. Chlapcova matka Ludmila, roz. Marko (*24. července 1859 v Prachaticích), byla dcerou dozorce finanční stráže v Prachaticích čp. 121 Josefa Marko a Marie, roz. Wimbersky rovněž z Prachatic. Pozdější přípis na křestním záznamu nás zpravuje o datu svatby Franze Watzlawicka s Giselou, roz. Stifterovou (*18. dubna 1893 v Prachaticích) dne 26. dubna roku 1919. V osudovém roce 1938 se stal Watzlawick posledním německým starostou města (česky psaná kronika uvádí, že byl tehdy pokladníkem spořitelny) se značným podílem českého obyvatelstva, když se soudní budova v Písku, kde měl být souzen po válce, stala už tenkrát místem jeho vazby jako sudetoněmeckého předáka před rozhodnutím z Mnichova o připojení Prachatic k říšské župě Bayreuth. Je pochován v rodinné hrobce na lesním hřbitově bavorské obce Geretsried, kde byl po svém skonu 22. března 1980 ve věku 88 let pochován 26. března za zvuků šumavské hymny. Roku 1968 se stal čestným radou krajanského sdružení "Heimatkreis Prachatitz". Když v roce 1986 zemřel v Unterschleißheim u Mnichova v 66 letech jeho syn a jmenovec Franz Watzlawick, spočinul ve stejné hrobce v Geretsriedu po boku svých rodičů. Ty spřežky "cz" a "tz", jen tak mimochodem uchovávající původní podobu českého křestního jména Václav, tj. Vácslav či Váceslav, tam stejně odešly za nimi. Na webových stránkách Kohoutího kříže najdeme obsáhlý text o něm i u dalšího nositele "českého" příjmení, Johanna Dolejsche.
- - - - -
* Prachatice / Řepešín, Záblatí / Záhoří / Volyně / Bohumilice / Kubova Huť / Strážný / Bischofsreut (BY) / † † † Geretsried (BY)
