JOHANN GRUNDL
Dějiny kostela ve Větřní
Ves Větřní (Wettern), vzdálená 6,5 km od Českého Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), leží jihozápadně od zmíněného města na levém břehu řeky Vltavy (Moldau) při silnici z Českého Krumlova do Světlíku (Kirchschlag) a do Frymburka (Friedberg). Bylo to v dávných časech panské sídlo, k němuž náležel i dvůr Metlín (Mödling) a vsi Němčí (Niemsching) a Kaliště (Gollitsch).
Větřní je poprvé zmiňováno roku 1347. V tomto roce daroval Petr I. z Rožmberka (více o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) svému komořímu Petru Višňovi (v originále "Peter Weichsel" - pozn. překl.) dvůr Větřní (Višňové se podle něho začali psát "z Větřní" - pozn. překl.) za roční poplatek do dědičného nájmu. K tomu Petr Višně koupil roku 1367 od kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth) jednu louku a jiné pozemky u Kaliště. V roce 1368 dávají mu bratři Petr, Jan, Oldřich a Jošt z Rožmberka (v originále "Peter, Johann, Ulrich und Jodok von Rosenberg" - pozn. překl.) za jeho věrné služby ve funkci komořího (dozíral na vybírání poplatků a dávek na celém panství - pozn. překl.) znovu jiný dvůr, dále lán půdy se selským stavením a jedním poddaným (v originále "und einen Untersassen (Häusler)" - pozn. překl.), jakož i louky nad a pod Pečkovským mlýnem (Pötschmühle, česky i mlýn Pečka - pozn. překl.) jako svobodný dědičný majetek. Petr Višně z Větřní se tím stal významným jihočeským pozemkovým vlastníkem. To, zda byl už lenníkem (v originále "schon Vasall" - pozn. překl.) blízkých a mocných Rožmberků či zda se jeho potomci dali později s veškerým svým jměním (v originále "mit Hab und Gut" - pozn. překl.) pod jejich ochranu, nedá se přesně zjistit. Je však skutečností, že se v následujících dobách setkáváme s Višni z Větřní v různých čestných úřadech na rožmberském dvoře.
Také rytíř Markvart z Metlína (v originále "Ritter Marquard von Mödling" - pozn. překl.) získal ve Větřní dva statky, jeden koupí od jistého Řehoře z Větřní (v originále "Gregor von Wettern" - pozn. překl.), ten druhý pak po smrti jistého Filipa z Větřní (v originále "Philipp von Wettern" - pozn. překl.) zdědil. Oba tyto statky prodal Markvart v roce 1372 Petru Višňovi z Větřní.
Tehdy tu seděl ještě jeden rytíř, jménem Odolen z Větřní (v originále "Odolen von Wettern" - pozn. překl.), který je připomínán v letech 1372-1389 a zdá se být Markvartovým příbuzným. Po Odolenově smrti získal Petr Višně z Větřní i jeho statky pro sebe.
Už roku 1375 prohlásil se Petr Višně za připravena odvádět českokrumlovskému farnímu kostelu sv. Víta nejen ze dvora, který získal v roce 1347, jako až dosud činil, nýbrž z celého svého majetku obilný a hrachový desátek; jen měl tehdejší farář sám obstarat jeho odvoz a mlácení v nově zbudované stodole, kterou Petr zřídil na podílu získaném od Markvarta z Metlína. Slámu měl přitom vracet, zrno si mohl odvézt. Za ty odvedené desátky vystavil krumlovský farář Hostislav v roce 1375 písemné potvrzení (v originále "Pflichtschein" - pozn. překl.), jímž se zavazuje sloužit za Petra Višně a jeho manželku Kateřinu sloužit v českokrumlovském kostele mše svaté.
V roce 1380 koupil Petr Višně z Větřní lán v Kališti od jistého Mikšíka (v originále "von einem gewissen Mixico" /sic!/, jde o Mikuláše ze Lhoty, později psaného i z Mečkova, který, jak píše Roman Cikhart v Jihočeském sborníku historickém, ročník I. /1928/, "měl příjmí po Lhotě Pněvi, dnešní Lhotě Jeníčkově" - pozn. překl.)
Roku 1386 daroval pak Petr Višně klášteru Ostrov (při ústí řeky Sázavy o Vltavy u Davle), jemuž tekdy náleželo proboštství v Zátoni (Ottau), dvě louky nad Pečkovským mlýnem pod lesem Hradištěm (v originále "unter dem Hradischtwalde" - pozn. překl.), které dříve užíval klášterní sluha Pešek Holka (foto a přepis listiny viz webová adresa Monasterium.net - pozn. překl.).
Neurozený původně Petr Višně stal se nyní nabytím volně vzkvétajícího vlastnictví Větřní mužem rytířského rodu (v originále "war durch den frei erblühenden Besitz von Wettern ritterbürtig geworden" - pozn. překl.) a figuruje už roku 1374 jako svědek na listinách, v roce 1387 už s titulem "vladyka", tj. příslušník nejnižší šlechty.
On sám i jeho potomci byli velkými dobrodinci českokrumlovského farního kostela. Také českokrumlovští minorité dostávali z jeho dvora každoročně 2 mírky žita, 2 mírky ječmene a 2 mírky pšenice.
Podle toho, co jsme zatím uvedli, byl Petr zakladatelem panského rodu Višňů z Větřní, která tu u nás doma žil a působil po dvě a půl století. Jejich rodová tvrz ve Větřní se ovšem nijak nepodobala hradu tehdejších časů, byla spíše panským hospodářským dvorem, jakých ostatně tenkrát bylo kolem Českého Krumlova více. Byl obehnán obrannými zdmi a opatřen dostatečně početnou čeledí, aby se dal s úspěchem odrazit případný pokus kolem se potloukajících lapkovských band o nějakou loupež.
Petr Višně z Větřní disponoval, pokud tak můžeme soudit z koupí, jež se mu podařilo realizovat, významným jměním.
Jeho synové Petr II., Mikuláš a Matěj (v originále "Peter II., Nikolaus und Matthias" - pozn. překl.) byli rovněž velkými dobrodinci českokrumlovského farního kostela, Matěj rovněž dobrodincem kostela ve Chvalšinách (Kalsching), jemuž v závěti odkázal koně pro cesty kněze k zaopatření svátostí umírajících (v originále "ein Versehpferd" - pozn. překl.).
Matěj Višně z Větřní, který se po svém starším bratrovi Petru II. ujal v roce 1598 rodového dědictví, byl ženat s Kateřinou z hornorakouského rodu pánů z Rohrbachu (v originále "Katharina von Rohrbach" - pozn. překl.). Je k roku 1408 zmiňován jako rožmberský maršálek (v originále "Marschall der Rosenberger" - pozn. překl.), v letech 1412-1413 jako purkrabí hradu Dívčí Kámen (Maidstein), v letech 1414-1423 jako purkrabí na Českém Krumlově, v letech 1423-1425 jako purkrabí na Velešíně (Welleschin), 1426-1430 pak a 1439-1440 znovu jako purkrabí českokrumlovský.
Dne 22. července 1433 postoupil Matěj Višně faráři Janu z Malčic (v originále "Johann von Maltschitz" - pozn. překl.) a sakristánovi z Českého Krumlova poplatky ve vsi Záluží (Allusch). To potvrdil jeho syn Petr III., pán statku v Mezipotočí (Nespoding), dne 14. prosince roku 1456. Dne 8. července 1452 založil týž Petr III. anniversarium (tj. výroční pobožnost - pozn. překl.) za sebe a za svůj rod a dal na ně 80 grošů každoročních poplatků ze dvou selských dvorů. V roce 1462 se stal Petr III. rožmberským služebníkem. V listinách z let 1433-1480 je hojně jmenován. Sloužil Joštovi z Rožmberka (v originále "Rosenberger Jobst" - pozn. překl.), velmistru řádu johanitů ve Strakonicích. Petr III. věnoval k zádušní mši za svou spásu českokrumlovskému farnímu kostelu poplatek ze dvou poddaných v Mirkovicích (Mirkowitz). V témže roce prodal dva další poddané v Mirkovicích českokrumlovské obci za 30 kop grošů. Roku 1482 zavazuje se mu českokrumlovský farář Jan z Hořic za darované poplatky a jiné požitky, že bude ve farním kostele sv. Víta udržovat světlo věčné a oltářní voskovice. Petr III. byl i dobrodincem českokrumlovského kláštera, jeho bratr Jiří (v originále "Georg" - pozn. překl.), pán na Pasovarech (Passern) pak přítelem kláštera vyšebrodského. Třetím z bratří byl Václav II. Višně z Větřní (v originále "Wenzel II. Weichsel von Wettern" - pozn. překl.). Za těch časů dne 15. srpna 1475 na svátek Nanebevzetí Panny Marie přiletělo přes Český Krumlov na Větřní tolik velkohlavých lučních kobylek, požírajících vše, co mohly, že se slunce zatmělo. Plné dvě hodiny zakrývaly nebe nad Větřním, V Rožmberské kronice o tom lze číst tato slova: "1475 auf Himmelfahrt Mariae komen Haischschrekhen mit lang zertheilten Nasen: fliegen über die Stat Cromau undt zue Wetternm dem Wancko von Wettern Edlmann frassen auf das Graümet undt den Habern unit felogen so dig reich einer Wolken, so den Sonnenschein verschattet haben umb der großen Menge ihrer." (tj. "Roku 1476 na Marie Nanebevzetí přibyly senné kobylky dlouhých rozložitých nosů: letěly přes město Krumlov k Větřní, urozenému pánu Vaňkovi z Větřní sežraly otavy a ovsy a nesly se tak hustě jako nějaký mrak, takže zastínily sluneční svit pro své velké množství." - pozn. překl.)
Václav III. Višně z Větřní a pán na Pasovarech a Mezipotočí, Jiřího syn, byl roku 1521 přislíbeným sluhou (v originále "versprochener Diener" - pozn. překl.) starého pana Petra z Rožmberka (zřejmě Petr IV. z Rožmberka, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Za těch dob existovaly v roce 1544 ve Větřní vedle tvrze dva hospodářské dvory a množství poddaných.
V roce 1583 prodává Adam Višně na Větřní, Pasovarech a Mezipotočí Matěji Puchovi z Puchýře Pečkovský mlýn (jinde se uvádí, že nabývajícím bylo 19. června 1583 město Český Krumlov, viz Zpravodaj obce Větřní č. 129, snad stojí za to i zmínit, že předmět prodeje bývá zván i Pečkův mlýn či mlýn Pečka - pozn. překl.).
Podle kontraktu, uzavřeného roku 1603 v pondělí po sv. Medardu (9. června) prodal Jan Višně z Větřní českokrumlovské obci své panské sídlo Větřní spolu s hospodářským dvorem, dvorem v Metlíně včetně jedné chalupy (i v originále "samt einer Chaluppe" - pozn. překl.), vsi Němčí, Kaliště i Větřní a také dva potoky, jakož kus řeky Vltavy, za 11675 kop míšeňských grošů a stáhl se na zbylé mu Pasovary, původně zvané Passauerschlag.
Jan byl horlivým přívržencem zimního krále Fridricha Falckého (v originále "Friedrich von der Pfalz" - pozn. překl.), při němž vytrval až do konce. Po osudné bitvě na Bílé hoře potkal i Jana Višně osud mnoha protestantských českých pánů. Jeho zboží v Pasovarech propadlo císařské státní pokladně (v originále "wurde vom kaiserlichen Fiskus eingezogen" - pozn. překl.) a on sám dán do klatby. Uprchl proto s celou svou rodinou do Saska a jeho jméno zakniklo v bouři třicetileté války. Je docela možné, že jeho potomci dodnes dále zdárně prospívají kdesi v Německu, aniž by tušili, že tady ve Větřní stojí kolébka jejich otců. Pasovary koupilo v roce 1624 za 6840 kop grošů město Český Krumlov, které koupi uhájilo před opakovanými nároky posledního známého potomka Janova, jmenovitě kapitána-poručíka Jana Adama (v originále "Johann Adam, Kapitänleutnant" - pozn. překl.) v letech 1628-1653.
Někdejší osídlenci:
Větřní:
1593 Lorenz Klissenbauer
1672 Sebastian Ziehensack, rychtář ve Větřní
1672 Matthias Klissenbauer
1682 Matthias Urban
168 Veit Adler
1688 Matthias Burger
Němčí:
1599 Hanus Paule
1670 Thomas Ziehensack
1671 Philipp Fink
1671 Josef Taftl
1672 Georg Bauer
1677 Hammermüller
1678 Veit Schopper
1686 Nikolaus Taftl
Metlín:
1672 Paul Klissenbauer (poprvé zmíněn)
Větřní bylo s vyšším guberniálním svolením z 11. dubna 1795 rozděleno na 7 usedlostí a prodáno. V době, kdy Větřní náleželo k Českému Krumlovu, bylo tu 9 selských majetků (v originále "neun Bauernstifte" - pozn. překl.), které představovaly vlastní dům a pozemky a jejichž majitelé si říkali "rustikální sedláci" ("Rustikalbauern"). Na rozdíl od nich se osídlenci hospodářského dvora nazývali "Hofansiedler". Starou budovu hospodářského dvora koupilo v roce 1815 město Český Krumlov od měšťanské vdovy Eleonory Neumüllerové za 2350 zlatých, aby tam umístilo už v roce 1797 otevřenou školu.
Závislost osídlenců hospodářského dvora na městu trvala až do roku 1848, kdy došlo k odtržení od panství (v originále "die Ablösung von der Herrschaft", tj. doslova "vykoupení z panství" - pozn. překl.). Místu, kde stála stará školní budova, se dodnes říká "dvůr" (stará škola vznikla v roce 1892 z někdejší tvrze, jak bývá dvůr také označován - pozn. překl.).
Kolem roku 1850 byla ve Větřní zbudována malá kaple, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. V určité dny roku sloužili v ní kněží z Českého Krumlova mši svatou a každoročně také rodilo se u obyvatelstva přání mít v místě vlastní kostel. Tato tužba byla vždy větší a poněvadž obec Větřní díky velkolepému rozvoji papírenské firmy Spiro & synové, a.s., Pečkovský mlýn (v originále "Maschinenpapierfabrik Spiro & Söhne, A.-G., Pötschmühle" - pozn. překl.) v posledních letech zaznamenala natolik mocný nárůst počtu obyvatel i domů, že se v tom ohledu v politickém okrese Český Krumlov (v originále "B.-Krumau" - pozn. překl.)
posunula dopředu na druhé místo, bylo z podnětu dne 10. dubna 1931 zesnulého Ing. Hanse Spiro přikročeno na podzim roku 1930 k ustavení prozatímního výboru pro výstavbu kostela (v originále "an die Bildung eines provisorischen Kirchenbau-Ausschusses" - pozn. překl.), který byl pak nahrazen vlastním, dne 2. června 1931 konstituovaným komitétem pro výstavbu kostela.
Nárůst počtu domů a obyvatel lze doložit následujícími čísly:
Zatímco v roce 1790 čítala obec Větřní 42 domů a 258 obyvatel, v roce 1900 už to bylo 80 domů a 901 obyvatel a v roce 1931 vzrostl počet domů na číslo 201 a počet obyvatel na číslo 2082. Z toho se plných 1972 obyvatel hlásilo k římskokatolickému náboženství. A to od roku 1930 jak počet domů, tak počet obyvatel znovu výrazně vzrostl.
Zastupitelstvo obce Větřní přistoupilo nejprve k výstavbě obecního hřbitova, který byl budován v letech 1932-1933 a byl posléze vysvěcen dne 2. dubna roku 1933 českokrumlovským prelátem Dr. Ladislavem Dvořákem. Od tohoto data byli zesnulí pochováváni už na novém hřbitově.
V roce 1931 byla na biskupskou konzistoř a na zemské úřady vznesena žádost, aby došlo ve Větřní i ke zřízení vlastní farnosti (v originále "eine eigene Pfarrgemeinde" - pozn. překl.).
Roku 1936 došlo od příslušných úředních míst svolení k výstavbě kostela a fary, načež obec pověřila vypracováním plánů a stavebním vedením architekta Ing. Hanse Foschuma (ten je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Bylo provedeno vypsání stavby a dne 5. října roku 1936 došlo k otevření obálek s nabídkami (v originále "die Offerteröffnung" - pozn. překl.).
Provedení stavby bylo předáno pracovnímu sdružení Fischer-Stepan za částku 1, 075 000 Kč a se stavbou bylo ihned započato.
Vysvěcení základního kamene se ujal pan prelát Praschl z Českých Budějovic (v originále "aus B.-Budweis", i samostatně zastoupený na stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za početné účasti spolků a všeho obyvatelstva.
Během průběhu celé stavby trvale zasedal komitét pro její uskutečnění a přispěl tak maximální měrou k tomu, že ve shodě s biskupskou konzistoří bylo celé dílo, skutečně odpovídající svému vyššímu záměru, dovedeno zdárně do konce.
Dne 5. září 1937 byly vysvěceny a vytaženy do věže kostela zvony, laděné pasovským hudebním prefektem Maxem Tremlem, 3. října téhož roku pak se v provizorně vysvěceném kostele konala svatba slečny Rity Spiro s Kurtem Mehlschmiedem (správně zní ženichovo příjmení Mehlschmidt, viz http://www.szentklaray.hu/styled/styled-3/ - pozn. překl.).
Z mnoha počinů, umožněných mj. bohatými dary a nadacemi ze strany obyvatelstva, lze připomenout zejména nákup varhan u firmy Rieger, které jsou jejím nejmodernějším dílem, vyladil je varhanní virtuóz Isidor Stögbauer (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mají elektromagnetický pohon, tři manuály, jeden pedál a 27 znějících rejstříků (v originále "klingende Stimmen" - pozn. překl.).
Zdejší obyvatelstvo chová v den vysvěcení kostela jediné přání, totiž aby církevní úřady vyslaly brzy duchovního správce nové farnosti a nový dům Boží mohl se tak stát ozdobou a požehnáním obce i celé Šumavy.
Nyní je tedy dílo dokončeno. Stalo se tak díky komitétu pro výstavbu kostela, obecnímu zastupitelstvu a všem spolupracovníkům a dobrodincům, kteří ke zdaru díla účinně přispěli.
Jakkoli originál předchozího textu čerpá bezpochyby jak z německé vlastivědy krumlovského okresu Theodora Gallistla, tak z rukopisné kroniky obce Větřní, vedené Karlem Müllerem (oba, Gallistla i Müllera, lze najít i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), na jedinečnosti mu dodává, že je otištěn v příležitostné publikaci "Die Pfarrkirche St. Johannes Nepomuk Wettern - Erbaut i.J. 1936-1938", což značí datum vydání v osudném roce 1938. Kronikář obce Karl Müller převzal snad proto, že nechtěl tehdejší události líčit sám za sebe, celé pasáže z kroniky školy ve Větřní, psané řídícím učitelem Johannem Grundlem. Otiskujeme některé dosti nepříjemné jistě nejen mému oku v obrazové příloze a přiznám, že jsem v tomto případě rád, že je do češtiny přeložila už v letech 1950-1951 paní Božena Růtová. To už pan řídící učitel Grundl nesl s miliony Němců osud, který mu připravil národní socialismus (řekl bych, že po německém i ten český). Když 6. srpna roku 1956 v Pürkwang, části bavorské obce Wildenberg zemřel a byl tři dny nato i pochován, neopomněl autor nepodepsaného nekrologu poznamenat, že tento kdysi doma naprosto zdravý muž trpěl už čtyři roky před smrtí těžkými projevy astmatu, které ho nakonec ve čtyřiasedmdesáti letech přemohly docela. Narodil se 20. dubna 1882, jak se dočítáme v křestní matrice farní obce Terčí Ves (Theresiendorf, dnes Pohorská Ves), ve vsi Lužnice (Luschnitz) čp. 30 tamnímu mistru mlynářskému Josefu Grundlovi (děd z otcovy strany Johann Grundl byl majitelem usedlosti čp. 30 v Deskách /Brettern/, jeho žena Rosalia, roz. Kastlová, pocházela z Lužnice čp. 4) a jeho manželce Stefanii, dceři Josefy Falleichtové, nalezence, jehož si jako pěstouni osvojili Johann a Rosalia Kastlovi. Johann Kastl byl stejně jako novorozencův otec Josef Grundl mistrem mlynářským v Lužnici čp. 30, takže si jeden mlynář vzal schovanku jiného. "Mlynářovi" Kastlovi jsou v matrice i podepsáni jako kmoříčkové novorozencovi. Později převzali jeho rodiče Josef a Stefania Grundlovi mlýn a hospodářství v Cetvinách (Zettwing). Johann po vychození měšťanské školy v Kaplici (Kaplitz) vystudoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, na němž maturoval v roce 1901. První jeho učitelskou štací byly Hořice na Šumavě (Höritz), poté učil po 22 let v Přídolí (Priethal) a 5 let v Nové Peci (Neuofen), než přichází do Větřní, kde od roku 1942, tj. od svých šedesáti let, na zdejší škole řediteluje (z řídícího učitele /Oberlehrer/ se stal ředitel školy /Rektor/). V kronice české školy ve Větřní nacházíme i větu, že kronika školy německé byla "něm.říd.uč. Janem Grundlem správci školy předána a je uložena v archivu školy". Po odsunu už v roce 1947 učí znovu na škole v dolnobavorské vsi Margarethenhann a po odchodu na odpočinek žije nejprve tam a pak v Pürkwang. I tamní kostel sv. Ondřeje je nádherný, pohnutým osudem se však tomu větřenskému (či snad větřínskému) sotva vyrovná.
- - - - -
* Lužnice, Pohorská Ves / Cetviny / Kaplice /České Budějovice / Hořice na Šumavě / Přídolí / Nová Pec / Větřní / Český Krumlov / † † † Pürkwang, Wildenberg (BY)
