RUDOLF HARTAUER
K rozhlasové hře Dr. Rudolfa Kubitscheka o Hartauerově "šumavské hymně"
Rozhlasová hra, kterou Kubitschek zanechal v rukopise, je uchována v prachatickém Státním okresním archivu.
Slavnost k odhalení památníku šumavské hymny (v originále "zur Enthüllung des Böhmerwaldlieddenkmals" - pozn. překl.) na počest jejího autora Andrease Hartauera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dne 24. a 25. července roku 1937 v Lenoře (Eleonorenhain) se stala velkolepým domovským a lidovým svátkem Šumavanů (v originále "zu einem großartigen Heimat- und Volksfest der Böhmerwaldler" - pozn. překl.). Šlo zároveň o velký úspěch vlastivědného badatele profesora Dr. Rudolfa Kubitscheka (také on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ten dlouhá léta pátral po původu šumavské hymny (v originále "nach den Ursprüngen dieser 'Hymne des Böhmerwaldes'" - pozn. překl.) a nalezl tvůrce té písně právě v Andreasi Hartauerovi. Spolu se Siegfriedem Kralikem von Meyrswalden (1891-1974) z Lenory vynaložili k přípravě zřízení a odhalení památníku mnoho úsilí.
Ohlas akce byl tehdy nejen mezi místními obyvateli velký. Na slavnost se dostavilo onoho červencového víkendu na 6000 lidí a referovaly o ní tisk i rozhlas. Pražský německý rozhlas (v originále "der Prager Deutsche Rundfunk" - pozn. překl.) přenášel nejen celý průběh lenorské slavnosti, nýbrž vysílal znovu Kubitschekovu už v roce 1935 poprvé uvedenou rozhlasovou hru "Tief drin im Böhmerwald". Ta byla pro slavnost odhalení znovu nastudována a vysílána v této podobě nejprve v sobotu 24. července v 18.10 hod., podruhé pak po přímém přenosu slavnosti v neděli 25. července v 17.35 hod..
Hra byla nastudována pod vedením Hanse Multerera. Vimperský hudební skladatel Herbert Wilhelm (na straně 197-198 německé vimperské kroniky z let 1932-1945, psané Josefem Rammelem, je o něm a jeho spolupráci s pražským německým rozhlasem v roce 1936 psáno, a to i v souvislosti s rozhlasovými pořady Ernestine Tutzingerové /Multerer, Wilhelm, Rammel i Tutzingerová jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) usedl u klavíru a harmonia. Posluchačům byla s dojemnou působivostí představena životní pouť Andrease Hartauera. Vimperská spisovatelka, v Praze žijící Ernestine Tutzingerová napsala už k premiéře hry v roce 1935: "Wir Böhmerwäldler avancieren, und ich glaube, das haben wir Hans Multerer zu gedanken, der den superklugen Pragern gezeigt hat, dass die dalkerten Böhmerwäldler auch was können." (tj. "My Šumavani jsme tu povýšili a já myslím, že za to máme co děkovat Hansi Multererovi, který ukázal přechytřelým Pražákům, jak ti šumavští hňupi taky cosi umějí." - pozn. překl.) K samotnému průběhu kusu táž autorka poznamenala: Als aber unser geliebtes Böhmerwaldlied, von der schönen, vollen weichen Stimme des Herrn Matausch gesungen, erklang - nicht in der gewohnten Weise, sondern in der ursprünglichen Fassung - da wurde man still und andächtig, als ob man in einer einsamen Waldkirche säße. Diese Melodie ist einem sehnsuchtschweren, einsamen Herzen entquollen... Die andere Weise hat mehr etwas Heiteres, Selbstbewusstes, vielleicht sogar ein wenig Stolzes, sie wurde im zweiten Bild recht schön gespielt... Erschütternd wirkt das dritte Bild. Da ist der Autor aus dem Kreis der Böhmerwaldschriftsteller hilus und ins Tief-Menschliche hineingewachsen. Die Szene, die den nun wieder verarmten Hartauer zu Grabe trägt und wie gleichzeitig sein unsterbliches Lied förmlich entseelt... herunter geleiert wird, muss auf jeden... einen tiefen Eindruck machen." " (tj. "Když ale zazní naše milovaná šumavská hymna, zpívaná krásným plným a měkkým hlasem pana Matausche - ne v obvyklém nápěvu, nýbrž v té původní své verzi - tu člověk nábožně ztichne, jako by seděl v nějakém osamělém lesním kostelíku. Ta melodie vytryskla ze srdce obtěžkaného steskem a samotou... Ten jiný nápěv má v sobě přesto cosi spíše zjasnělého, sebevědomého, snad dokonce trochu majestátního a ve druhém obraze je zahrán opravdu krásně... Otřesně působí třetí obraz. Tady autor vrostl až do hluboce lidského pochopení vně své role jednoho ze šumavských spisovatelů. Scéna, v níž je teď zchudlý už zase Hartauer nesen ke hrobu a v pozadí slyšíme zároveň... doslova bezduše na kolovrátek hrát jeho nesmrtelnou píseň... musí na každého... učinit hluboký dojem." - pozn. překl.). Tutzingerová chválí výrazové umění mluvčích rozhlasových rolí a shrnuje: "Der Kranz, den Autor, Regisseur un Mitwirkende dem Andreas Hartauer aufs Grab gelegt haben, war aus wunderschönen¨, echten Böhmerwaldblumen geflochten." (tj. "Věnec, který položili autor, režisér a spoluúčinkující Andreasi Hartauerovi na hrob, byla uvita z divukrásného, pravého šumavského kvítí." - pozn. překl.). Poněvadž uvedení z roku 1937 se odehrálo s týmiž herci a za téže režie, můžeme slova Tutzingerové, věnovaná premiéře v roce 1935, snadno přenést na ně.
Aby čtenář časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" mohl sdílet náladu a v neposlední řadě i jistotu Kubitschekova zásahu cíle, podávám zde několik scénických pasáží jeho hry. Je mluvena dialektem. K tomu připojuje Kubitschek pár následujících režijních pokynů:
Die Nordböhmen sprechen schlesisch.
Die Glasmacher den Dialekt des Böhmerwaldes.
Im 2. Bild kann das Böhmerwäldlerische und das Niederösterreichische etwas gemischt werden.
Im 3. Bild wird niederösterreichisch gesprochen.
(tj: "Ti ze severních Čech hovoří slezským německým dialektem.
Skláři šumavským německým nářečím.
Ve 2. obraze může být šumavský a dolnorakouský dialekt trochu promíšen.
Ve 3. obraze se hovoří dolnorakouským dialektem." - pozn. překl.)
1. obraz (kolem roku 1860):
Hartauer je malířem skla v severních Čechách, kde nachází svou ženu Annu a skládá "svou" píseň.
Ve sklářském šenku v Janově u Nového Boru (v originále "zu Johannesdorf bei Haida" - pozn. překl.).
Hlasitá hra na citeru a zpěv.
Renner: "Dou spilt jo dr lust'sche Hartauer Andreas uf dr Zithr un drnabn setzt deine Schwasst, Oppitz." (tj. "Tady přece hraje ten veselý Andreas Hartauer na citeru a vedle něj sedí tvoje sestra, Oppitzi." - pozn. překl.)
Oppitz: "Also su weit sein die zwine schun." (tj. "Tak daleko už tedy na tom ti dva spolu jsou." - pozn. překl.)
Renner (se smíchem): "Dou krichst amende noch ein Schwagr ausn Böhmerwald." (tj. "Ty se nakonec eště dočkáš švagra ze Šumavy." - pozn. překl.)
Hra a zpěv se přeruší. Přistupuje jeden ze Šumavanů.
Linsmeier: "Mit Valaub, sitzs enk zan uns aussa, Oppitz und Renner Seff." (tj. "S dovolením, pojďte si k nám přisednout, Oppitzi a Josefe Rennere." - pozn. překl.)
Renner: "Untr lust'sche Leute gin mr gerne, kumm ok ou mit, Oppitz." (tj. "Mezi veselý lidi jdu rád, pojď taky se mnou, Oppitzi." - pozn. překl.)
Jdou do velké světnice.
Kohkuß: "Fritz, a Moß Bier!" (tj. "Fritzi, máz piva!" - pozn. překl.)
Frühauf: "Dö meine is aa scha wieda laar!" ("Ta moje je taky už zase prázdná!" - pozn. překl.)
Oppitz: "Alsdann dou spilt amol wos vo eurer Hejmt" (tj. "No tak zazpívejte jednou něco vo tom. kdeže jste doma!" - pozn. překl.)
Saugsbier: "Geh, Hortauer, spül eahna dein "Böhmerwald", den 's d' nit long her aafbrocht host." (tj. "Jdi sem, Hartauere, zahraj jim tu tvou o Šumavě, už jsi jí dlouho nepředvedl." - pozn. překl.)
Hartauer: Gib ma an Fried, Saugsbier, i spül a nit gern, mi pockt z' stork s' Hoamweh." (tj. "Dej mně pokoj, Saugsbiere /samo to příjmení by se dalo přeložit jako "Sospivo" - pozn. překl./, nehraju to rád, popadne mě přitom až moc silnej domovskej stesk." - pozn. překl.)
Annerl (tj. Anička Oppitzová - pozn. překl.): "Horch ok, Andres, spil 'n ok mir zuliebe, ich hir 'n ou gerne." (tj. "Tak poslechni, Ondráši, zahraj to mně kvůli, ráda to taky slýchám." - pozn. překl.)
Hartauer: "Dir z'liab, Annerl, tua r i ollas!" (tj. Tobě kvůli, Aničko, udělám já všecko!" - pozn. překl.)
Hartauer hraje na citeru a zpívá k tomu starý nápěv své písně o Šumavě.
...
Poté, co Hartauer dozpíval, je řeč o Šumavě a stesku po ní. "Wir Glasmacher sind halt immer unterwegs - von Hütte zu Hütte." (tj. "My skláři jsme holt pořád na cestě - vod hutě k huti." - pozn. překl.)
2. obraz (kolem roku 1900):
Posluchač se ocitá na oslavě 60. narozenin obchodníka se sklem a porcelánem Andrease Hartauera v dolnorakouském Sankt Pölten. Wenzel Freismuth má slavnostní proslov a zdůrazňuje, že Hartauer, i když je teď boháčem, zůstal vždycky "jejich". Hartauerova neteř Minna hraje na klavír "Böhmerwaldlied" v nové verzi. Hartauer se ptá:
"Minnerl, woaßt, va wem dös Liadl herstommt? Na! Owa da Herr Onkel tuat 's am ollaliabsten hörn!" (tj. "Minko, jestlipak víš, od koho ta písnička pochází? Nu! Však to pan strýc nejraděj slyší!" - pozn. překl.)
- "Jo, Kind, i den Liad kilt mei Lebn drin vür!" (tj. "Ba, dítě, v tý písni se přede mnou promítá celej můj život!" - pozn. překl.)
Nato vypráví Hartauer přítomným o svém životě. Na konci 2. obrazu slibuje Hartauer svým hostům cestu na milovanou Šumavu.
3. obraz (kolem roku 1915):
U zdi hřbitova v Sankt Pölten hovoří kolovrátkář a jeho žena o "ubohém" mrtvém (v originále "über die 'oarme' Leich" - pozn. překl.), kterého tu právě na poslední cestě vyprovází jenom pár lidí. Je to Andreas Hartauer, koho nesou ke hrobu. V jejich vzpomínkách to byl velký pán
"und heint grom's 'n ein wia r an Bedlmann. Der is durch sei Guatheit ums ganz Hab und Guat kema." (tj. "a dneska ho pochovávají jako nějakýho žebráka. To pro svou dobrotu přišel vo všechno, co měl." - pozn. překl.)
Dramaturgie posledního obrazu má dojmout srdce posluchačů. Bohudík tak docela tragicky život Andrease Hartauera neskončil. Dr. Rudolf Kubitschek byl při svém bádání o něm odkázán hlavně na ústní podání pamětníků a příbuzných. Než novinky z Rakouska na Šumavu dorazily, docházelo co do jejich obsahu tu a tam ke drastickým zkreslením.
Anna a Andreas Hartauerovi žili ve šťastném manželství. Nedošlo k nijakým svárům, které by vedly k tomu, že bylo nutno se obchodu vzdát. V oboustranném testamentu z 21. července roku 1898 stanoví se oba manželé navzájem univerzálními dědici. Po smrti své ženy Anna dne 24. října 1908 předal Andreas Hartauer obchod své neteři Bertě. Až do smrti vedl pak život soukromníka. Když 18. ledna roku 1915 skonal, byl, téměř zapomenut, pochován po boku své ženy Anny. V roce 2009 povýšilo město Sankt Pölten místo posledního odpočinku Andrease a Anny Hartauerových na čestný hrob města.
Andreas Hartauer předal, jak už zmíněno, svého času obchod neteři Bertě, která ho dále vedla se svým manželem Antonem, jehož příjmení Fritsche se ocitlo i v označení firmy. Poté, co bylo jejich manželství rozvedeno, převzal živnost syn Rudolf. Konečného uzavření se dostalo firmě "Glas- und Porzellanhandlung Hartauer - Fritsche" teprve v padesátých letech minulého, tj. dvacátého století.
Prameny:
Státní okresní archiv Prachatice
Franz Strunz (1941-2007, má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), rukopisné záznamy.
Dr. Rudolf Kubitschek, rukopis rozhlasové hry "Tief drin im Böhmerwald!.
Ernestine Tutzingerová: Zwei Böhmerwaldhörspiele. In: Südböhmische Volkszeitung a také Budweiser Zeitung (dtto) 1. 9. 1935.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2016, č. 2, s. 9-11
Prapraprasynovec (Ururgroßneffe) skladatele šumavské hymny Andrease Hartauera Rudolf Hartauer žije se svou ženou Sonjou v bavorském městě Amberg (necelých 70 kilometrů od hraničního přejezdu v Rozvadově), oslavil v roce 2014 své pětašedesátiny jako jednatel krajanského sdružení Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz a člen spolku Karl Klostermann Verein (jeho českou paralelou je občanské sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy).
- - - - -
Prachatice / Lenora
