THEODOR HERZL
Ve vodě
Nějaká cesta v časech záplav má v sobě cosi příjemně dobrodružného. Náhle je člověk přesazen znovu na počátek věcí. Spojení od místa k místu se stává nejistým. Jízda z Vídně do Lince se slabším očím jeví jaké téměř odvážný podnik. Známí, kteří se dozvědí o našem záměru vyjet si někam za vysokou vodou, přičítají to tiše, i když ne nadmíru, rychle rostoucímu rozvratu naší mysli. Rozumný člověk si přece raději přečte v kavárně ty zprávy o zřícených mostech, o zničených železničních kolejích a o letních hostech, kteří v člunech opouštějí svou ložnici v prvém patře. Na takové cestě však se dá v každém případě na nějakou chvíli uniknout banalitě. Jindy dokáže Linec už během čtyř minut pobytu sálat nezměrnou nudou a teď se musíme cestou v úzkostném přání tázat, zda toho vytouženého místa vůbec dosáhneme. Kdopak, pokud nekandiduje do říšské rady či neputuje za jinými obchody, se kdy dostane k tomu, aby zůstal šest hodin v Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.)? V minulém týdnu vedla cesta do Solné komory jen přes toto ne dost ceněné město na neznámé řece Malši (v originále "an der unbekannten Maltsch" - pozn. překl.).
Ta Malše, tok německočeský (v originále "ein deutschböhmische Fluss" - pozn. překl.), se přirozeně na té v zemi obvyklé obstrukci podílela a vystoupila z břehů. Šest hodin v Budějovicích, to zní neobyčejně fantasticky. Co si, pro živé šedé nebe (v originále "um des grauen Himmels willen" - pozn. překl.), počít po těch šestero věčností? Je to nádraží jako mnoho jiných, se zasmušilými úředníky, čekajícími na přepravu (v originále "auf Beförderung" - pozn. překl.) ještě toužebněji, než ti, kdo cestují. Nádraží monotónní jako rachot lokomotivy, fádní jako uhelný sklad, bez událostí jako služební léta staničního přednosty. Na zdi budovy stojí nápis "Budweis". ale hned vedle konejšivé slovo "Budějovice" (v originále "Budejovice" - pozn. překl.), takže ničí národní cit není poškozen více nežli z poloviny. Poloviční nespokojenost toho druhého je přece přinejmenším jakýmsi polovičním uspokojením. Tak jsou všechna označení ve stanici, "Ausgang" (tj. "Východ" - pozn. překl.), "Speisesaal" (tj. "Jídelna" - pozn. překl.) a co ještě je potřeba k životu plynoucímu kolem, dvojjazyčná, takříkajíc dvouocasá, jako ten vzteklý zemský lev v erbu země (v originále "wie der grimmige Löwe des Landes" - pozn. překl.).
S takovými úvahami o politické situaci je ovšem člověk hotov nejdéle tak za čtvrt hodiny a před námi zeje ještě pět a tři čtvrthodiny do odjezdu vlaku na Linec. V té náladě jsi vděčen za každý nákladní vlak, který je tu posunován. Vagony všech zemí se tu seřazují v pestrém přiřazení a v nich ropa, pivo, dřevo, jakož tupě bučící skot, který roven lidem neví, kde a kdy se potká se svým zánikem. Putuje ven do noci a mlhy (v originále "hinaus in Nacht und Nebel" - pozn. překl.), poměrně spěšně a naprosto netušící nic z budoucnosti. Mezi nárazníky v šeravém přísvitu vidíš vynořovat se a mizet mrtvolné přízraky traťových hlídačů ve stálém ohrožení, že budou rozdrceni. Potom na nepochopitelná znamení komíhajících se signálních lamp mizí dlouhý vlak jako nějaký duch nebožtíkův (v originále "wie ein Gespenst" - pozn. překl.).
Neue Freie Presse, 1899, č. 12604, s. 1
Vlastně jsem se o tom fejetonu, z něhož tu překládám jen úvodní pasáž, dověděl až z ohlasu v českobudějovickém německém listu Budweiser Zeitung dva dny nato (NFP ho zveřejnila ve svém nedělním vydání 24. září 1899, BZ v úterý). Komentář v BZ litoval, že ironizující autor nevyužil německé pohostinnosti města, což ovšem právě v případě Herzla a Budějovic zavání ironií značně silnějšího kalibru. Po pogromech na Židy v letech 1505 a 1506, kdy se i topili "za trest" právě v řece Malši, tu Židé po několik staletí nežili. Sionismus, jehož zakladatelem se Theodor Herzl stal, ovšem i hitlerovští rasisté, kteří tady v protektorátních Budějovicích v letech 1939-1945 vládli, v podstatě schvalovali a doporučovali. Jen dostat Židy pryč odtud. A to se věru docela povedlo. Herzlův popis se týká starého nádraží v roce, kdy Budějovice navštívil císař František Josef. Nové nádraží, které je prý zmenšenou nápodobou vídeňského (otevřeno bylo v prosinci 1908, kdy už byl Herzl čtyři roky mrtev), je právě na podzim roku 2017 v dosti dezolátním stavu. Nejvíc mě bere na celém textu z vídeňských novin ten obraz dobytčáků, mizících v nádražní nudě "do noci a mlhy". Připomíná mi to slavný Resnaisův film Noc a mlha (Nuit et brouillard) z roku 1955, který získal cenu za filmový dokument na karlovarském mezinárodním filmovém festivalu o dva roky později (tenkrát jsem maturoval a chtěl jsem se stát filmovým novinářem). Už samo "literární" setkání Theodora Herzla s Českými Budějovicemi v září roku 1899 je něčím výjimečným. Svět ho zná jako autora knihy "Der Judenstaat" (1896), poněvadž se dá říci, že ho, tedy svět, tím svým dílem změnil. Narodil se 2. května roku 1860 v uherské Pešti na území tehdy dosud jednotného rakouského císařství do makléřské rodiny Jacoba a Jeanette Herzlových, postižené v roce 1873 burzovním krachem. Ve Vídni vystudoval práva a vzal si za ženu dceru ropného magnáta Julii Naschauerovou (1869-1907), takže se finančně zajištěn mohl věnovat novinařině, nejprve od roku 1885 ve Wiener Allgemeine Zeitung, později v liberálním deníku Neue Feie Presse (1864-1939, jeho pokračovatelem je od roku 1946 Die Presse). Jako dopisovatel listu se dostal v roce 1894 do Paříže a tamní Dreyfusova aféra a antisemitská kampaň kolem ní se stala jeho "prozřením", jak to sám nazval. Ještě za jeho života vyšla jeho "bible sionismu" v osmdesáti cizích jazycích. Zemřel 3. července 1904 v pouhých 44 letech v dolnorakouské obci Edlach (dnes součást městyse Reicheanu an der Rax (česky Rychnov na Rakousu). Jeho žena, trpící psychickou labilitou, zemřela 3 roky po něm, jejich dceru Pauline zabilo předávkování heroinem v roce 1930, syn Hans, kterého léčil Sigmund Freud, se téhož roku zastřelil a dcera Margaritha "Trude", provd. Neumannová, zahynula v Terezíně. Její syn a Herzlův vnuk Stephen Theodore Norman, za druhé světové války kapitán britské armády, spáchal v roce 1946 sebevraždu ve Washingtonu skokem z mostu Massachusetts Avenue Bridge. Od roku 1949 je Theodor Herzl pochován na Herzlově hoře v Jeruzalémě, jak si vymínil přáním být pohřben ve vídeňském Döblingu vedle otce a ležet tam, "dokud židovský národ nepřenese jeho ostatky do Palestiny". Uskutečnění své vize o státu Izrael se nedožil. Na Herzlově hoře, zvané též Hora paměti, stojí i památník Jad vašem (tj. Ukaž jméno) se jmény obětí holocaustu a urvaný most s transportním vagonem jako pomník těch, kdo jako dobytek putovali do noci a mlhy v čase nacistické záplavy.
- - - - -
* Budapešť (M) / České Budějovice / řeka Malše / † Edlach, Reichenau an der Rax (A) / † † Jeruzalém (IZR)
