FRANZ HOYDAR
Muzeum lesnictví a myslivosti na zámku Ohrada blízko Hluboké nad Vltavou
Muzeum lesnictví a myslivosti (v české verzi /nadále viz zkratka ČV/ z roku 1876 "Museum v loveckém zámku Ohrad blíže Hluboké", dnes Národní zemědělské muzeum Ohrada /NZM/ - muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství - pozn. překl.) na zámku Ohrada blízko Hluboké nad Vltavou se dotýká lesnických a loveckých poměrů na hlubocké doméně tak mnohostranně (v originále "berührt sich die forstlichen und jagdlichen Verhältnisse der Domaine Frauenberg so vielseitig" - pozn. překl.), že při jejich prezentaci ho nelze opomenout. Založeno Jeho Jasností současně vládnoucím Johannem Adolfem Schwarzenbergem (vládl v letech 1833-1888, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) koncem třicátých let (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.), se stala bohatstvím svých přírodně historických sbírek a uměleckých pokladů v krátkém čase známo i v širokých kruzích. Jsou mu věnovány všechny prostory v prvním poschodí hlavní budovy, jakož i chodby tam vedoucí.
Už po obou stranách průjezdu do loveckého zámku (v ČV zní začátek odstavce "Vejdeme-li do hradu" /!/, což by svědčilo o neobratném překladu německé verze - pozn. překl.) jsou vystaveny pařezy a výřezy kmenů, které dovolují učinit si závěr o obrovitém rozvoji a dlouhém věku šumavských jehličnanů, jimž jsou odňaty. Z mnoha těch kotoučů dřeva lze vyčíst, že tam smrky a jedle dosahují až dvou metrů v průměru kmene a dokonale ještě zdravé se dožívají vysokého stáří čtyř set i více let.
Z předsíně vejdeme do schodové chodby a tu nalézáme ve výklencích u oken bohatý soubor dokladů růstových poměrů v knížecích hvozdech na výřezech kmenů, ukázkách dřevokazných hub, abnormit růstu kmene a tvorby plodů, na stěnách pak spousta jeleního paroží, mezi nimi mnohá význačné síly či absurdních přímo tvarů (v ČV "mnoho silných a nerovných" - pozn. překl.)
Na konci této chodby se nachází kaple se vzácnou olejomalbou vlámského malíře Pietera van Roye (v originále "P. De Roy" - pozn. překl.), zpodobující sv. Eustacha se tady obvykle slouží mše svatá (v ČV "se zde mše svatá čte" - pozn. překl.)
V prvním sále po levé straně chodby je umístěna mineralogická či nerostozpytná sbírka (v ČV "sbírka mineralická a geognostická" - pozn. překl.) se třemi tisíci exponátů a z voskových preparátů sestávající sbírka pomologická. Obě kolekce náležely kdysi ke kabinetu přírodnin knížecího ekonomického institutu, po jehož zrušení sem byly přeneseny z Českého Krumlova (v ČV "náležely dříve knížecímu ústavu hospodářskému v Krumlově, odkud sem r. 1848 převeženy byly" - pozn. překl.).
Ve vedlejším sále jsou zastoupeni ptáci a čtvernožci, jednotlivě i ve skupinách, preparováni na motivy jejich života v přírodě, jsou tu k vidění proslulé Kaulbachovy kresby (Wilhelm von Kaulbach /1805-1874/, německý malíř a ilustrátor - pozn. překl.) a ilustrace z knihy "Herr Petermann's Jagdbuch" (v ČV "tak, jak v přírodě žijou, dílem dle výkresů Kaulbachových a dle obrazů z Petermanovy lovčí knihy" - pozn. překl.).
Na pravé straně chodby octneme se v ostatních deseti muzejních odděleních, řazeným podél průčelí loveckého zámku (v ČV "v průčelí hradu po sobě ležících" /!/ - pozn. překl.). Stěny všech sálů jsou zdobeny vybranými exponáty srnčích a jeleních paroží. První, druhý a šestý sál jsou věnovány ornitologickému, sedmý a osmý zoologickému oddělení (v ČV "v 1., 2. a 6. sále je ptactvo, v 7. a 8. ssavci" - pozn. překl.). Oběma sbírkám smějí být přivtělena toliko zvířata ukořistěná na knížecích statcích, mající tudíž obzvláštní cenu nejen pro svého vznešeného majitele, nýbrž i přírodovědce, jemuž poskytují přehled o fauně nějaké určité končiny, především na jihu Čech (v ČV "jsouť tedy nejen pro jejich vznešeného majetníka, nýbrž i pro přírodozpytce cenyplné, anať se v nich zvěřena jisté krajiny, zvláště jižních Čech jeví"). Systematicky uspořádány vyznačují se tato dvě oddělení muzea vedle přírodě věrných preparátů a vycpanin bohatým zastoupením zvířeny v těch nejvzácnějších barevných variacích, ve všech věkových periodách a zbarveních i podle ročních období (v ČV "mimo zcela přirozeně praeparované kůže, hlavně pro množství rozmanitých zvířat v nejvzácnějších proměnách barev, jakých se jim v různém stáří a přebarvení dostává" - pozn. překl.).
V prvním sále jsou zastoupeny různé druhy bahenních a vodních ptáků (v ČV "řady bahňáků a plováků" - pozn. překl.). Jako vzácné variety jsou tu k vidění volavka stříbřitá (Egretta garzetta), kolpík bílý (Platalea leucorhodia), jeřáb popelavý (Grus cinerhea), ibis hnědý (Plegadis falcinellus), bílá, hnědožlutě kropenatá (v ČV "snědožluté skvrny mající" - pozn. překl.) sluka lesní, bílá husa polní (v originále "weiße Saatgänse", v ČV "bílé polní husy" - pozn. překl.) - pozn. překl.).
Ve druhém sále jsou různé druhy kurů (v ČV "řady kůr"/!/ - pozn. překl.), holubů, ptáků šplhavých, zpěvních a křikavých (v ČV "šplhavců, pěvců a křikav" - pozn. překl.), z nichž jako vzácnosti si zaslouží být zmíněni: tetřívek obecný (Tetrao medius, ČV "tetřev prostřední /Tetrav medius/" /!/ - pozn. překl.), z nichž jeden byl složen dědičným princem knížetem Adolfem Schwarzenbergem v revíru Borkovice na třeboňském panství (v originále "im Revier Borkovic der Domaine Wittingau" - pozn. překl.), stepokur kirgizský (v ČV vedle latinského Syrrhaptes paradoxus jen německé označení "Steppenhuhn" bez českého výrazu - pozn. překl.), zastřelený v roce 1863 v Libějovicích (v originále "in Libějic", v ČV "na panství libějickém" - pozn. překl.), drop malý (Tetrax campestris), bílí tetřívci, tmavohnědé koroptve a kříženec bažanta kohouta a domácí slepice.
Knihovna, zřízená ve třetím sále, obsahuje většinu důležitějších časopisů a samostatných prací s tématem myslivosti a lesnické vědy a základních i pomocných věd jiných, jako je matematika, fyzika a přírodopis (v originále "Naturlehre und Naturgeschichte", v ČV "počtářství, silozpyt a přírodopis" - pozn. překl.) - pozn. překl.); dále seznamy zvěře, zastřelené na knížecích majetcích (v originále "die Schusslisten der fürstlichen Besitzungen" - pozn. překl.) a množství loveckých obrazů, z těch úplná kolekce dnes už vzácných Ridingerových zpodobení (v originále "die vollständige Kollektion der gegenwärtig schon seltenen Rüdinger'schen Bilder", o Johannu Eliasi Ridingerovi /1698-1767/ viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) lovné zvěře a jejich lovu. Starší knihy pocházejí většinou z knihovny někdejšího lesnického učiliště v bavorském Schwarzenbergu. K nejstarším spisům patří v lesnickém ohledu "Anweisung zur wilden Baumzucht" od Hanse Carla von Carlowitz z roku 1732 (viz o něm česky text Viléma Podrázského - pozn. překl.), ohledně lovu pak "Jägerbuch" od Jakoba Fovilloura (o autorovi, psaném zde chybně, viz blíže francouzsky Wikipedia, v ČV ale "von Jakob Fouvilloux" - pozn. překl.) už z roku 1590 a "Der vollkommene Jäger" od Hanse Friedricha Flemminga (viz Wikipedia - pozn. překl.) z roku 1719. Z této knihovny bylo k poučení vypůjčováno knížecím lesnickým zaměstnancům. Zde na stěnách visící reprodukce dřevorytů (v ČV "dřevořezby po stěnách visící" /!/ - pozn. překl.), zejména parforsní hon a štvanice na medvěda, jsou jako umělecké výkony pozoruhodné.
Čtvrtý sál vystavuje sbírky z oblasti botaniky a entomologie; z nich lze zmínit herbáře šumavské květeny (v originále "Herbarien der Flora des Böhmerwaldes", v ČV "v rostlinářích květena Šumavy" - pozn. překl.) se zvláštním zohledněním tajnosnubných (výtrusných) rostlin (v originále "Kryptogamen", v ČV "se zvláštním ohledem na tajnosnubstvo" /!/ - pozn. překl.), flóra knížecích lesů (v ČV "květena lesů panských" - pozn. překl.), plané a na knížecích statcích kultivované dřeviny (v originále "Holzgewächse", v ČV "rostliny dřevní" - pozn. překl.), rostliny z mokřin a rašelinišť třeboňské pánve (v originále "Moor- und Torfpflanzen des Wittingauer Beckens", v ČV "rostliny rostoucí v mokřadlech a na rašelině vysočiny třeboňské" /!/ - pozn. překl.) a sbírka semen a dřev (v originále "eine Samen- und Holzsammlung", v ČV "sbírka semen a rozličných druhů dříví" - pozn. překl.)sbírka hmyzu obsahuje nejdůležitější lesům užitečné a škodlivé druhy a požerky rozličných druhů kůrovce (v originále "mit Frasstücken der unterschiedlichen Borkenkäferarten", v ČV "vyžraniny různých korovců" /!/ - pozn. překl.). Vědeckou hodnotu mají i zde uchovávané a z třeboňských rašelinišť získané chemické preparáty.
Přeskvostný (v originále "der Glanzpunkt" - pozn. překl.) je pátý čili velký zámecký sál. Strop je pokryt umělecky provedenýmí freskovými malbami, z mytologie čerpajícími a znázorňujícímu život bohyně lovu Diany (v ČV "pokryt jest umělými obrazy na vápně, z bájesloví vyňatými, život Diany, bohyně lovu, vyznačujícími" - pozn. překl.), stěny jsou zdobeny nejvybranějšími trofejemi jeleního paroží - mezi nimi jeden čtyřiadvacaterák (v ČV "mezi nimiž jedny na 24 konců" - pozn. překl.) a četné jiné nápadně silné a bizarní (v originále "widersinnig", v ČV "a mnoho nápadně silných a nerovných" - pozn. překl.) - pozn. překl.) - nábytek je pak vkusně sestaven (v ČV "zdělán jest vkusně" - pozn. překl.) z daňčího, krásně vyřezávaného paroží lopatkového, ze srnčího a jeleního paroží a ze zvířecích koží (v originále "Wilddecken" - pozn. překl.). Okraj vprostřed stojícího stolu je v arabeskách vykládán dýhami ze všech na hlubockém panství rostoucích dřevin.
Nejcennější dekorací sálu jsou ovšem olejomalby od Hamiltona (Johann Georg von Hamilton je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), z nichž dvě větší - 5,4 metrů široké a 3,4 metry vysoké - zobrazují štvanice na medvěda a býka, osm menších - 2,8 metry široké a 4,4 metry vysoké - štvanice na rysy, srnce, jeleny, daňky, černou zvěř, vlky, lišky a leopardy (v ČV "levhardy" - pozn. překl.), jak k tomu byly slovutnému mistru předlohou a námětem (v ČV "vzornými obrazy k malbám" /!/ - pozn. překl.) zde na Hluboké počátkem osmnáctého století se smečkami psů za panování lovu- a uměnímilovného knížete Adamam Schwarzenberga (v ČV "za panování honby milovného a krasomyslného knížete Adama ze Švarcenberků" - pozn. překl.) konané hony. Obraz štvanice na jelena je opatřen podpisem umělcovým: J. G. (v originále chybně "F. G." - pozn. překl.) v. Hamilton 1710.
Velký sál má na délku 21 a na šířku 13 metrů. -
Následující šestý sál je určen řádu dravých ptáků. kromě toho se tu nachází sice dosud nekompletní, ale rozsáhlá už sbírka ptačích hnízd a vajec. Zde patří sup bělohlavý (Gyps fulvus), zastřelený na Hluboké (v originále "erlegt in Frauenberg" - pozn. překl.) a na Šumavě hnízdící sovice krahujová (v originále "Habichtseule /Syrnium uraliensis/", dnešní německé označení viz Wikipedia, v ČV "v Šumavě pelešící se sova bělavá" /!/ - pozn. překl.) k nejvzácnějším ptačím exponátům (k výskytu severských sovic ve střední Evropě viz text Václava Johna - pozn. překl.). Na stěnách visí mezi ostatními 12 párů parohů, náležejících 12 jelenům, složených v jednom dni kněžnou Eleonorou Amalií (Schwarzenbergovou z rodu Lobkowiczů, viz o ní česky Wikipedia - pozn. překl.) roku 1732 na Šumavě, tehdy tak bohaté zvěří, blízko Vimperka (v originále "nächst Winterberg" - pozn. překl.) na obstaveném honě.
V sedmém sále je vystaven podřád přežvýkavců (v ČV "řád přežívavců" /!/ - pozn. překl.) s podčeleděmi jelenů a dutorohých, kde se jeví jako hodni připomenutí tmavohnědý srnec a modrošedé srnčí mládě, ukázky zvláště nezvyklých výskytů melanismu (jde o výrazné rozvinutí tnavého pigmentu na kůži a srsti živočichů, opak albinismu - pozn. překl.) u savců vůbec, a také kříženec psa a vlčice (v originále "der Bastard von einem Hund und einer Wölfin" - pozn. překl.).
Osmý sál nabízí zástupce štětinaté, dravé a hlodavé zvěře (v ČV "řady štětinatých, masožravých a hlodavců" - pozn. překl.). Z tohoto posledního zoologického oddělení muzea stojí za zmínku následující exponáty: poslední medvěd a poslední divoká kočka ze Šumavy, v roce 1874 na vimperském panství složený vlk a norek evropský (Mustela lutreola, v ČV "nořice /Mustella lutreola/" - pozn. překl.), jehož uchycení v okolí Hluboké konstatovalo výskyt tohoto pravděpodobně v mnoha zemích Evropy snad už vymřelého zvířete v Čechách (v ČV "z čehož patrno, že zvíře to, v mnohých evropských zemích snad již vyhynulé, v Čechách přebývá" - pozn. překl.).
Devátý sál slouží jako zbrojnice k uložení starých ručnic a zbraní, kde jsou vzaty do opatrování příslušníky knížecí rodiny Schwarzenbergů užívané a nyní již pro ně nepotřebné lovecké a jiné zbraně (v ČV "jichž jindy údové vznešené rodiny ze Švarcenberků užívali" - pozn. překl.).
Poslední místnost muzea co součást jižní schodové chodby (v originále "ein Theil des südlichen Stiegenganges" - pozn. překl.), chová v sobě produkty, náčiní a vzorky dřevařského průmyslu a lesního hospodářství.
Bližší informace o muzeu lesnictví a myslivosti sděluje inventurní seznam a dotyčné katalogy (v ČV "nalézti lze v popisu a dotyčném seznamu" - pozn. překl.).
Lovecký zámek Ohrada (v originále "das Jagdschloss Wohrad", v ČV "lovecký zámek Ohrad" - pozn. překl.) je i sídlem společného ústavu pro zřízení lesního hospodářství (v originále "der Sitz der gemeinsamen Forsteinrichtungsanstalt", v ČV "ústavu, lesní hospodářství upravujícího", česky je později užíván výraz "Lesní zařizovací kancelář/LZK", ten starší, v překladu užitý, je převzat z Německo-českého slovníku lesnického, vydaného českou lesnickou jednotou v roce 1883, jak je k dispozici v pozůstalosti Ing. Antonína Nikendeye, i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
P.S. Publikaci, z níž je tato textová (konkrétnost a originalitu jejího popisu nelze docenit) ukázka přeložena, kupodivu ve svém fondu Jihočeská vědecká knihovna nemá. Figuruje toliko ke čtení na webových stránkách Google Books ve výtisku z Nationalbibliothek in Wien (pražská Národní knihovna ji má také, ale digitálně ji nezpřístupňuje), zaplať Bůh. Má ovšem i českou verzi z téhož roku vydanou zřejmě jako ta německá ke XXII. valné hromadě (jejímž byl autor publikace jednatelem) České lesnické jednoty (Böhmischer Forstverein), konané ve dnech 7.-9. srpna v Českých Budějovicích s vycházkou do lesů velkostatku Hluboká pod názvem "Statisticko-topografický popis knížecího Švarcenberského velkostatku Hluboká vztahujícího se zvláště k lesům" (Praha 1876), která rovněž bohužel chybí ve fondu Jihočeské vědecké knihovny, digitálně ji však zpřístupňuje server Kramerius Národní knihovny České republiky a překladatel s ní podrobil německý text srovnání.
Franz (František) Hoydar se narodil 14. února roku 1823 v Hluboké nad Vltavou, Podhrad čp. 53. V hlubocké oddací matrice lze najít i záznam, psaný česky stejně jako ten v křestní, o svatbě zdejšího "podstaršího" (to je jen jiný výraz pro sládka) Jiřího Hoydara s Kateřinou Kayerovou "z Stuben", tj. z dnešní Hůrky. V chelčické matrice, kam by badatele zavedl chybný údaj některých pramenů (ten správný má vedle obsáhlého nekrologu Franze Hoydara v listu "Österreichische Forst-Zeitung", i s udáním matričního záznamu pak nedocenitelný komplet medailonů "Berühmte schwarzenbergische Forstleute" ve Schwarzenbergischer Almanach 1985 /Murau 1984/, podepsaný pseudonymem Milli Schwarz /vl.jm. Antonín Nikendey/ a také Ottův slovník naučný /díl XI. Hedypathie-Hýždě z roku 1897/ - pozn. překl.), že se Hoydar narodil na Novém dvoře (německy Neuhof, dnes je Nový dvůr poblíž libějovického Nového zámku sídlem pracoviště Výzkumného a zkušebního ústavu zemědělského) u Libějovic, kde byl po odchodu z Hluboké Jiří Hoydar sládkem, lze najít jen záznam o narození Franzovy sestry Antonie z roku 1825, a to ještě s chybou v jejím i otcově příjmení. které je na Hoydar teprve dodatečně opraveno ("Antonia. Hojdova. recte Hoydar" a "Georg. Hojdh. či "Hojdl."/?!/ recte Hoydar"). Byl to opravdu sládek "Jiřík" (jak je také v indexu matriky psáno) Hoydar v Libějovicích a na Novém Dvoře a jeho žena, tedy zřejmě i Franzova matka přede dvěma lety byla, jak cituji doslova z křestní matriky "Kateřina, Dczera po † Matěgowy Gayerowy, Knjžeczym Rybaři w Stubenbachu a Matky Magdaleny, rozený Stinovi z Rindlesu; Krumlowského Panstwj." Ten Stubenbach je zřejmý omyl, ale Stuben i Rindles, tj. dnešní Žlábek, mne nasměrovaly do hornoplánské matriky, kde už 1. ledna 1783 nacházím latinský zápis o narození dívky, pokřtěné kaplanem Laurentiem (Vavřincem) Breitschopfem jménem Catharina. Její rodiče jsou tu psáni "Mathias Geÿer Piscator et Magdalena Uxor Subditi Dominio Crumb. Schwarzenb.", kmotr Zach s manželkou je psán "ex Stum", tj. "ze Stuben" (rozuměj tím "Stum" i "Stuben" dnešní Hůrku). Když se vracím ke svatbě v Hluboké nad Vltavou, bral si tu tehdy už 45 let starý Jiří Hoydar (*12. dubna 1771, jak se píše v netolické křestní matrice, †25. června 1847 ve Vodňanech čp. 27 /ten dům tam na Písecké ulici až dosud stojí/), syn Josefa Hoydara. hospodáře (byl tam i rychtářem /iudex et rusticus/) z Lužice čp. 1 (české Hojdary tam najdeme ještě při sčítání lidu v roce 1921) a Sophie "z Krobold", tj. zřejmě z Chrobol (Josef a ona, roz. Tauschová /*9. dubna 1740/ měli v "šumavských" Chrobolech svatbu 27. května roku 1759), tehdy 37 let starou Kateřinu, šumavskou matku "našeho" Františka. Ten byl dvakrát ženat: první manželka Karolina († ve 38 letech na souchotě v Hluboké nad Vltavou na Boží Hod vánoční roku 1872) byla dcerou Františka Svobody, nadlesního v Líšně na tloskovském panství pruského hraběte Pourtalese (byl majitelem v letech 1805-1872), a jeho ženy Rosalie, roz. Kartůňkové, druhá manželka Marie Anna (1838 v Chrudimi, †1917 ve Vídni) byla dcerou Maxmiliana z Obentrautu, někdejšího krajského prezidenta v Praze a jeho ženy Josefy, roz. Schoebelové z Prahy. To všechno se dá vyčíst (kromě úmrtí první z manželek) v hlubocké matrice z vesměs českých záznamů o narození dětí Františka Hoydara. Z dětství mi po zájezdu soběslavské školy na zámek Ohrada (v Soběslavi i tam jsme pořád na schwarzenberském kdysi majetku) utkvěl v paměti samozřejmě zejména nábytek z paroží a "liščí koberec" v hlavním sále zámku, před jehož vchodem stály někdy v letech 1954-1989 Mauderovy sochy psovodů (barevné foto ještě s nimi viz Milli Schwarz /vl.m. Ing. Antonín Nikendey/: "Schloss Ohrad" /Murau 1990/, proti straně 288, dnes jsou vráceny do Prahy, odkud sem byly dočasně přemístěny po zřízení Muzea Klementa Gottwalda v budově Městské spořitelny pražské při Rytířské ulici mezi Ovocným a Uhelným trhem). Hamiltonova rozměrná plátna, o nichž je v textové ukázce rovněž řeč, se v kopiích alespoň roku 2018 vrátila do hlavního zámeckého sálu jako "dárek" ke 100. výročí Národního zemědělského muzea (roku 1918 šlo ovšem o majetek bezesporu knížecí). To by bylo Františku (Franzi) Hoydarovi plných 195 let. On ale zemřel ve svých sedmdesáti, 25. července 1893 v Hluboké nad Vltavou.
P.P.S. A ještě o Františkově otci z dopisu, který mi poslal 30. prosince 2020 Raimund Paleczek ze seznamu schwarzenberských zaměstnanců:
"GEORG, Bruder d. Johann, 20. 3. 1773 Lužice [P. Netolitz] - 25. 6. 1847 Vodňany; Dienstaufnahme 1. 10. 1806, Altknecht Bräuhaus Frauenberg 1. 10. 1817, Braumeister Libiejitz 1. 5. 1825, pens. 1. 4. 1847."
Rodina Hoydarových pocházi podle téhož dopisu z Mahouše, farnost Němčice u Netolic, tu farnost jsem si už našel sám. V indexu narozených, oddaných a zemřelých však nijaké Hojdarovy, jejichž příjmení se tu vyskytuje jen v Chrášťanech a v Němčicích samých, nelze nalézt. Zato správným datem narození či křtu Jiřího Hoydara (v netolické křestní matrice ho latinský zápis označuje jménem Hoÿdar Georgius) je 12. duben 1771 a jeho otcem byl rychtář a rolník (iudex et rusticus) v Lužici čp. 1 "Josephus Hoÿdar", matkou pak Josefova žena Sophia, oba poddaní panství netolického.
- - - - -
* Hluboká nad Vltavou / Nový Dvůr, Libějovice / † † † Hluboká nad Vltavou
