FRANZ ILG
Bouřkový kámen
Z Knížecích Plání (Fürstenhut) do Scheureku (v roce 1948 byla osada Scheurek přejmenována na Stodůlky a po jejich zániku se na mapách objevuje označení Žďárek - pozn. překl.) vede stará cesta přes "bavorský cíp" (v originále "durch den 'bairischen Zipf'" - pozn. překl.), vysokým hvozdem porostlý zemský kout, který na své špici zasahuje více než čtvrt hodiny pěší chůze do Čech (v originále "ein mit Hochwald bedecktes Gelände, welches mit seiner Spitze mehr als viertelstundenweit ins Böhmerland reicht" - pozn. překl.). Zejména pokud jde lesem, je ta úvozová cesta zle zanedbaná. Pěšímu poutníkovi velké kameny (jsou tu zvány "Legerer" či "Lagersteine") dost vyšší než jeho bota překážejí na každičkém kroku a zejména za noci a v mlze musí si se mít věru dobře na pozoru, aby si nepolámal údy. Jeden takový žulový balvan svou velikostí mezi ostatními kameny obzvláště vyniká. Když se do něj v pravou chvíli vrazí, zvedne se vítr a bouře, která se rozpoutá s takovou zuřivostí, že les kolem je samý hukot a ston. Kmeny stromů praští a málem se lámou v půli, ba místy se říká, že to jde tím lesním cípem divoký hon. Řehtání koní a psí vytí, jekot a rachot, strašlivé výkřiky a troubení na roh budí v chodci úzkost a hrůzu, takže dychtí dojít na volnou pláň, kde by mohl zhluboka vydechnout a ujistit se, že přízraky zmizely.
Pius (autor má zřejmě na mysli chalupníka z Knížecích Plání jménem Pius Kubitschek, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) o tom jednou vyprávěl panu faráři z Knížecích Plání. Ten byl velice nedůvěřivý. Oba se domluvili v určenou hodinu se tou cestou vydat a když Pius znovu vyjádřil pochyby, co bude, řekl pan farář, že by měl něco vzít s sebou, co by tu ďábelskou věc zahnalo. Když přišli v lese k tomu kameni, vrazili do něj schválně plnou silou, ale nestalo se nic, takže pan farář hned, že to musí být pověra. Nedlouho potom musel vzít Pius pana faráře v noci k nemocnému sousedovi. Na bouřkový kámen asi už zapomněli, když šli cípem přes les, ale asi se nárazu do něj tak jako tak nevyhnuli. Rázem začalo bouře hučet, skučet a výt, že se oba báli, nejvíc padajících stromů, které je mohly rozmačkat. Položili se obličejem dolů do strouhy při cestě a trvalo víc než pět minut, než bouře a divoký hon přešel. Oběma se ale zdála ta doba mnohem, mnohem delší. Domů se pak vraceli už ne přes "bavorský cíp", ačkoli už bylo po ránu a začalo svítat. Šli raději mnohem delší cestou po silnici přes slať zvanou tu Steinhauerfilz.
Waldheimat, 1926, s, 118
Hrníčkář z Nových Hutí
Vyprávělo se, že před mnoha lety se nacházel jeden člověk z Nových Hutí (Kaltenbach) s nůší plnou hliněných hrníčků na cestě do Bavor. Přišel tam do neštěstí, poněvadž měl údajně zabít někoho, kdo mu nedal pokoj. Byl dopaden biřici a přiveden až před hrdelní soud v Pasově, který ho vydal bez okolků katovi. Pasovský kat byl muž dobrého srdce a poněvadž měl soucit s mladou krví a znal nadto dobře ještě otce nešťastníkova, záleželo mu na tom, aby celá exekuce, pro niž vybral svůj nejlepší, nejostřejší meč, broušený do tenka jako list, prošla co možno bezbolestně.
Když meč projel jako blesk šíjí ubohého hříšníka, na stolici sedícího, zůstala jeho hlava přesto sedět na zrovna sťatém trupu.
Tou nejvýš prapodivnou událostí byli páni radní, přítomní popravě, natolik vylekáni a zděšeni, že rozhodli o tom, aby delikvent, když už tak vyvázl životem, dostal svobodu a opustil co nejrychleji Pasov. Přítel kat mu převázal jizvu jak dobře jen to šlo a poněvadž ten muž necítil ani nijakou bolest, vydal se na cestu poté, co katovi jaksepatří pěkně poděkoval. Ten ho jen napomínal, aby s hlavou nic moc neviklal a dával vůbec na sebe pozor.
Ta nejkratší cesta sem k nám vedla tenkrát přes Grainet, kde byla v pivovaře zrovna tancovačka. Zastavil se tam, posadil a spokojeně se díval a poslouchal, po prvém mázu piva došlo i na druhý a dobře míněné rady katovy byly brzy zapomenuty. Nohama si začal podupávat do taktu a dokonce si k tomu i hlavou maličko pokyvoval. Když si poblíž jeden bodře naladěný sedlák vytáhl z kapsy malovanou lahvinku plnou šňupavého tabáku zvaného tu "brisil" a natáhl do nosu pěknou dávku, aby si řádně zavdal, stalo se něco hrozného. Mohutné kýchnutí, až muzika zarazila - a cizincova hlava vletěla přímo doprostřed hustého chumlu tanečníků, zatímco trup bezvládně dosedl zpátky na lavici!
Od člověka, co mi to všechno vyprávěl, jsem se dozvěděl i to, že v grainetském kostele svatého Mikuláše byla ta pozoruhodná historka dokonce pěkně čistě vymalována k vidění na zdi svatyně. Když jsem se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči, byl onen kostel, který po mnoho let sloužil jako pivovarská sýpka, nově přestavěn a vybílen, takže se po řečeném obraze nenajde ani stopa.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1963, s. 146
P.S. Ve Watzlikově sbírce Böhmerwald-Sagen figuruje tento příběh na samém jejím konci pod titulem Kopf ab! Rauschovy plagiátorské Příběhy ze staré Šumavy mění tento název na Katovský šprým.
Jedno z proroctví o světové válce
Ten nejmenší na Východě (v originále "der Kleinste im Morgenlande" - pozn. překl.) začne tu válku, která se stane světovou. Ta bude potom trvat tak dlouho, dokud sedlák, který uprchl s bochníkem chleba na velké skály u Horních Světlých Hor (zde "Ober-Lichtbuchet" - pozn. překl.), ten svůj pecen nedojí.
Weltenwende : Schauungen - Analysen - Prognosen
Das Gelbe Forum
P.S. Na webových stránkách Kohoutího kříže je zmíněn závěr tohoto proroctví krátkého jako ta budoucí světová válka už v textu Rudolfa Kubitscheka Stará šumavská proroctví o válce a míru. Franz Ilg svůj soubor "pověstí z Kunžvartu" zveřejnil pod titulem "Sagen aus Kuschwarda" v č. 4 ročníku 1914 (s datem 6. března onoho osudného roku) ilustrovaného řezenského čtrnáctideníku "Berg und Wald" s dlouhým podtitulem "Illustrierte Halbmonatschrift für das Deutsche Mittelgebirge - Blätter für Geologie, Natur und Heimatkunde, Volkstum, Geschichte - Organ für Reise, Wander- und Wintersport und Hebung des Fremdenverkehrs - Gasthof- und Sommerfrischen-Rundschau". List byl mj. i oficiálním orgánem sdružení Deutscher Böhmerwaldbund pro otázky cizineckého ruchu. Hans Watzlik sice v českobudějovickém vydání "Böhmerwald-Sagen" z roku 1921 (s. 67) sice pověst "vypravěče veselejšího než jiní" (v originále "ein lustigerer Wahrsager") cituje, ovšem bez udání pramene, který naopak Gustav Jungbauer (oba, Watzlik i Jungbauer, jsou i samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže) ve svém stejnojmenném titulu (nakladatelství Eugen Diederichs, Jena 1924) uvádí na s. 260 i s. 45 zmíněného už časopisu. Zbývají jen dodatečné výklady, kdože bude tím původcem "bleskové" světové války z (Blízkého) Východu, na webových adresách, které uvádím jako pramen: nejčastěji je tam zmiňován Izrael, který ovšem v roce 1914 dávno ještě neexistoval, ale také Libanon, od roku 1860 autonomní provincie Osmanské říše.
Židé v "Kotlích"
Na severním výběžku "bavorské Almy" (alma je horská pastvina, louka - pozn. překl.) leží sotva jeden kilometr od české hranice ves Hinterfirmiansreut, místními lidově zvaná také Schmelzerhäuser nebo kratčeji "die Schmelz".
Bezprostředně naproti ní stojí na jižním svahu Žďárecké hory (Scheureckberg) rozptýlená stavení Dolních Světlých Hor (Unterlichtbuchet, osada dnes zaniklá - pozn. překl.), příslušná k farnosti Kunžvart (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.), známá spíše zas pod lidovým označením Kesselhäuser (něco jako "Kotelní Domky" - pozn. překl.) či d' Kesseln ("Kotle"). Jak už ta přezdívka napovídá, byly tam kdysi kotle a v těch se tavilo. Udrželo se i v ústním podání, že tady v těch místech bylo za starých časů usazeno hodně Židů, kteří pálili potaš ("Fluss") z bukového dřeva, jehož byl v okolních pralesních porostech dostatek a popel z něho, respektive potaš z toho popele získaný, potřebovaly zase blízko ležící sklárny k výrobě skla. Do "Kesseln" vedla ze Strážného tak řečená "Židovská cesta" (Judenweg), přes Farrenhäuser (zaniklé samoty v sedle mezi Ždáreckou horou a Homolí na jihovýchod od ní - pozn. překl.) a nedaleko Hinterfirmiansreutu teče lesem potůček zvaný tu Judenseige, jehož voda nese s sebou hodně kamení a písku. Jméno potoka odkazuje ke slovům Seige, seihen, tj. cedit a připomíná zdejší tradici rýžování zlata. Po staletí nenavštěvovaný hustý prales skrývá dosud jako stopy po rýžování velké hromady písku a říčního štěrku, vršící se často až v návrší zdálky patrná a svědčící o tom, že se pokusy získat zlatá zrnka po léta vyplácely. Úsloví, které se tu dosud vyskytuje, a to "wia gsing's Guid", tj. jako cezené, prosívané, rýžované zlato, označuje něco zvláště čistého a ryzího a mohlo by pocházet z časů získávání zlata touto cestou, jak se tu připomíná od 13. století (založení Zátoně poblíž Boubína, osady německy zvané Schattawa - pozn. překl.) a ještě i v 19. století (při Solné Lhotě, německy Salzweg - pozn. překl.) bylo jednotlivě provozováno na šumavských tocích.
Mezi pasovskými, salcburskými a jinými obchodníky, kteří vedli na Zlaté stezce obchod mířící do Čech, bylo jistě mnoho Židů. Pasovské mýtní knihy (Mautbücher) z let 1400-1402 dovolují učinit mnohé závěry o tomto obchodě, poněvadž ti, kdo měli lepší zboží, museli se vykazovat vlastními písemnými glejty. Tak bylo třeba jen v týdnu od 19. do 26. března 1401 vyžádáno podobných průvodních listů pro 59 soumarských nákladů. Doprovod činilo až 21 lidí. Vedle hlavního přepravního artiklu, jímž byla sůl, dopravovala se do Čech jižní vína jako malvaz z Peloponésu (název vína se odvozuje od italského jména tamního města Napoli di Malvasia, založeného už 1205 Francouzi pod jménem Malvoisie, dnes řecky Monemvasia - pozn. překl.), rainfal z istrijské Rivoglie, muškatel a rumanské (z Řecka) atd., z koření zázvor, majoránka, bobkový list, dále olej, papír, barchet (bavlněná látka - pozn. překl.), kožišnické a provaznické zboží. Už tenkrát ti lidé na obchodních stezkách poznali také už v jejich době zpeněžitelná lesní bohatství.
Když 19. prosince 1741 byl v Praze korunován za českého krále kurfiřt Karel Albrecht, zvedla se téměř zároveň uherská válečná hotovost proti Bavorům. Polní maršál hrabě Pörring vyrazil nato spěšně s 1500 muži regimentů Miruzzi, Marowitzki, Holnstein a s několika děly nejpřímější cestou od Prahy k Innu a vstoupil do Bavor přes hory a lesy, považované dotud pro vojenské oddíly za neprostupné. Šlo jmenovitě právě o cestu z Vimperka (Winterberg) přes Knížecí Pláně (Fürstenhut) na bavorský Freyung. Správce tamního hradu Wolfstein byl pověřen s asi 500 muži, nahrazenými po třech dnech stejným počtem těch, kdo je vystřídali, aby učinili zasněžené stezky schůdnými, začež on sám ručil vlastní hlavou. Přesto muselo vojsko nechat leckde válečný materiál ležet cestou. V lese tu ponechanou munici Židé roztavili a zpracovali - přitom vznikly právě už zmíněné Schmelzerhäuser, které byly pasovským biskupem E. Firmianem poté právě potvrzeny jako osada Hinterfirmiansreut (viz o tom Historischer Verein für Niederbayern - Verhandlungen, Band 43).
Bylo třeba celých let, aby Židé používající téhož tavicího vybavení jako k pálení potaše i pro zpracování velkého množství odloženého zbrojního materiálu, okolní lesy vyčistili.
Za časů - opakovaných - vypovězení Židů z Čech bylo toto odlehlé lesní údolí relativně bezpečným útočištěm. V lidovém ústním podání se dosud zachovaly výrazy i veršování, které se zřejmě vztahují ke zdejším židovským pobytům jako třeba těchto několik posměšných čtyřverší:
Hoizixn, Hoizaxn,
da Jud mit da Krax'n
dos is a lauts Poar.
Hollaritum, hollareitum,
geht da Jud' um, trogt Heit' um,
Hollaritum, hollareitum,
geht da Jud' um, trogts um.
I dětská rýmování na to téma by se dala uvést. Pověst vypráví, že se v těch místech mnohdy za noci hned tu, hned zase onde vynořují ze tmy třesoucí se světýlka, která zase po chvíli mizejí - jsou to prý nevykoupené duše Židů, kteří jsou tady pohřbeni.
I pověst o pokladu na Židovské cestě odkazuje k těm časům.
Když kolem poloviny 18. století sem mnohde vnikly sklářské hutě, byla spotřebována ložiska písku a kovy zpracovány, les vytěžen a zalidněn novými osídlenci, odtáhli Židé pryč odtud, nejspíš do šumavského podlesí, kde se těšili ochraně na některých pošumavských panstvích a mohli tam založit i vlastní osady. Tak se usadili ve Čkyni (šumavští Němci jí říkali "Gschtea"), ve Zdíkově (tomu přezdívali "Schtigau") a ve Vlachově Březí (Wallischbirken), odkud ostatně některé rodiny udržují obchod a osobní styky se Šumavany po mnoho generací až podnes.
Slovníček ke čtyřverším: Kraxn = nůše, Koar = koš, lautes Poar = čistý pár, Heit = kůže.
Budweiser Zeitung, 1920, č. 59, s. 1-2
P.S. O místech zde zmíněných praví nejnovější mapa Klubu českých turistů: Kotlina Valné: (860 m), I. zóna NP (79,46 ha, vyhl. r. 1985) - vrchovištní rašeliniště s kyselými loukami a pastvinami dlouho neobhospodařovanými a nesklizenými. Při okraji les se smrkem a břízou pýřitou. Rozloha 46 ha, hloubka 3 m, zásoby rašeliny 550 000 m3.
Narodil se 22. listopadu 1867 ve Strážném, kterému se ovšem tenkrát i česky říkalo Kunžvart (německy ovšem Kuschwarda), chodil tam do školy a po rodičích pak převzal kuschwardský hostinec se selským hospodářstvím, což jeho životní píli - jeho heslem prý bylo: "Nur nicht müßig sein!" (Jen nepodlehnout zahálce!) - ovšem zdaleka nedostačovalo. Otec deseti dětí založil v obci raiffeisenku, zřídil turistickou ubytovnu pro mládež a bahenní lázně, účastnil se mnohostranné spolkové práce (mj. zpěvácké sdružení "Eiche", místní turnerský tělocvičný oddíl a okrašlovací spolek, jakož i významný podíl na činnosti německého Böhmerwalbundu) a vedle pečlivého vedení místní kroniky i pilně psal do šumavského tisku. Kolik toho jen díky němu víme právě o "jeho" Strážném! Zemřel tam 2. května 1928 v 61 letech a byl i pochován vedle dnes bohužel zaniklého kostela Nejsvětější Trojice. Netušil nic o tom, co se má stát s těmi místy pár desetiletí poté, co zavřel oči. Překonává to svou nebývalou drsností všecka vlastně idylická vyprávění z minula.
- - - - -
* Strážný / † † † Strážný
