LEONHARD KAISER

A nyní, když jsme již spojeni v tomto státě...

A nyní, když jsme již spojeni v tomto státě, když již tomu osud chtěl, a že v jednom státě, v této Československé republice, bylo sjednoceno několik národností, že tj. mnohoženství (veselost na levici), v němž jsme, musím ukázati na to, že v takovém manželství není možné přátelské spolužití, když jedna polovička rodiny působí druhým tolik bolestí, co jest jen možno. Nechci o tomto mnohoženství tvrditi, že lze objímati všechny ženy se stejnou láskou a že jistě vždy bude mezi ženami jedna, která se těší zvláštní náklonnosti manželově.
Touto první ženou v našem státě jsou snad Slováci, kteří mají, abych tak řekl, právo prvorozenství, kdežto my ostatní jsme ženy, které přijdou na řadu na 2., 3. a 4. místě. Nicméně musíme však požadovati, aby, chtějí-li nás zde míti, nedají-li ním z tohoto manželství se dostati, nám byla poskytnuta možnost sdíleti s nimi dobré a zlé a ne pouze stinné stránky, nýbrž i světlé tohoto manželství. (Německý výkřik: Jsem pro rozluku.) Nuže, pan kolega říká, že jest pro rozluku, nechci tvrditi, že bych proti tomu něco namítal, ale dnes nejsme ještě tak daleko, abychom mohli mluviti o rozluce. Stavím se dnes na pevnou půdu skutečnosti, že zde musíme žíti podle sebe, že jsme navzájem na sebe odkázáni a stavím se dále na půdu, že, pronikne-li do nás přesvědčení, že jsme na sebe navzájem odkázáni, musím pak také hledati možnost, abychom si vzájemný život, pokud je to možno, co nejméně ztěžovali. Nebudeme vás moci nikdy donutiti a naopak, vy, páni z pravice, nebudete moci donutiti nás k tomu, abychom se navzájem objali v poctivé, radostné lásce a abychom řekli: "Vše, co bylo, již není, od nynějška jsme bratři!" Jest to v povaze lidí, že nezapomíná se snadno to, co bylo, a ukazujete-li vy, z pravice, na to, že jste po 300 let úpěli pod německým jařmem - nechci zkoumati, zda tento důvod, který uvádíte, jest správný - jest nám ukázati, že také my, byť i ne 300 let - také bych si toho nepřál, aby to trvalo 300 let - ale přece již dva roky úpíme pod jařmem, nedůstojným kulturního národa a že následkem toho nemůže naše láska k vám přijíti přes noc, kdežto my naopak od vás nebudeme a nemůžeme žádati, abyste nás milovali. Ale něco jiného - a tu myslím, že musí býti možno u kulturních národů nalézti tuto cestu - cestu vzájemné úcty. Vy, nejváženější, máte právo poukazovati na výsledky vaší kultury, jež vám nemůže žádný člověk poctivě smýšlející upírati a máte nárok na to, abyste byli nazýváni kulturním národem. Ale natolik dáte zajisté průchod spravedlnosti, přiznáte-li, že i německý národ je kulturním národem prvého řádu. Akdyž i vaše časopisy mluví v nacionálním přetékání o německých barbarech atd., česká inteligence ví ve svém nitru zcela dobře, odkud přišla kultura českého národa, že byla čerpána měrou ne nejmenší z německých studnic, že vaši největší mužové studovali na německých universitách. (Souhlas na levici.)

Digitální parlamentní knihovna

P.S. V tomto případě jde o "parlamentní" překlad stenografického záznamu německé řeči poslancovy (i s poznámkami o reakci v sále), na němž lze sotva co měnit. V tomto případě lze navíc hovořit o jisté literární erudici řečníkově.

Co chce říci německý venkov k politické situaci doma i v zahraničí

Referát, přednesený poslancem Leonhardem Kaiserem dne 4. května roku 1924 při sněmování Německého svazu zemědělců a venkovských živností v Českém Krumlově

Pozorujeme-li naše zahraničněpolitické vztahy, musíme konstatovat, že politika republiky navenek je úzce vázána na politiku Francie, že vlastně nijakou samostatnou politiku nevedeme a také vést nesmíme, poněvadž jako spolčenci Francie můžeme v zahraničí podnikat jen to, co je Francii příjemné. Před několika týdny stálo v novinách, že Československo uzavřelo s Francií dohodu, která, aťsi se to tak často vyvrací, není ničím jiným než naším odevzdáním se Francii nejen pro dny dobré, nýbrž i pro ty zlé. Vzpomínám si na slova našeho prezidenta u příležitosti jeho návštěvy ve Francii, stát věrně při Francii nejen v dobrých, ale i ve zlých dnech. Z toho vyplývá, že naše politika je vedena zcela v duchu té francouzské, a sice s tím cílem, zdolat Německo, ono Německo, které dnes leží v úpadku jak národním, tak hospodářském, a nedat mu popadnout dech. Je naším tragickým osudem, že my jako věrní venkovní soukmenovci velkého německého národa (rozuměj my "sudetští Němci" - pozn. překl.) nejsme ve svém státě schopni směrovat politiku k tomu cíli, abychom tlak, který Francie na Německo vykonává, dokázali buď zmírnit, nebo, což by bylo ještě lepší, úplně mu zabránit. Francouzská politika vychází z toho, že má být Německá říše znemožněna i propříště a že má být Německu zabráněno hrát znovu tu roli, kterou hrálo před válkou. Čteme-li nejnovější výroky našeho prezidenta, které učinil italským korespondentům, zjišťujeme, co je příčinou toho, že jsme v Československu tak úzce spojeni s Francií. Náš prezident řekl zástupcům italského tisku, že Německo cestu do Bagdadu nevzdalo, ale jen odložilo (anglicko-německý konflikt, vyvolaný německou snahou o pronikání do oblasti Perského zálivu /už roku 1888 započaly práce na budování železniční tratě Berlín-Bagdád/, je považován za jednu z příčin první světové války - pozn. překl.), to značí, že je stále obava z moci německého národa, že dodnes panuje strach z moci německého národa a kultury. Je skutečností, že Německá říše po velkém sjednocení 1871 dosáhla velikého rozmachu a tento veliký hospodářský a kulturní rozmach Německé říše jí vytvořil velké závistivce, kteří využili světové války k tomu, aby Německé říši vyrvali moc z rukou. A tak jako je to snahou Francie, je i snahou Anglie nedopřát Německu, aby se opět pozvedlo. Není to však jen ekonomický zápas či ekonomická nepřejícnost a závist, která Francii pohání k tomu, aby německý národ přidržovala v úpadku, nýbrž stará, nepomíjivá zášť. Stejně jako je nenávist k Německu vodítkem, pohánějícím tamní politiku, tak je i u nás v Československu zášť Čechů vůči Němcům vodítkem, podle něhož se řídí naše vnitřní politika. Napojení Československa na Francii nevyvolalo velký nesouhlas snad jen u nás Němců v Československu, nýbrž měli jsme možnost vidět, že také jiným zemím, které jsou s Československem spřáteleny, se stala dohoda s Francií podnětem k tomu, aby se jim otevřely oči, aby spatřily, co se touto novou dohodou vlastně dokonává. V zahraničí, v Jugoslávii a v Itálii z toho vyrozuměli, že politika Francie a Československa nebyla čistou mírovou politikou, jak o tom Francie a Československo kážou, poněvadž oba státy přes hlavy Malé dohody uzavřely smlouvu, která zájmům malých států neodpovídá. Mohli jsme vidět, že krátce po zveřejnění dohody se sešla i Jugoslávie s Itálií, aby uzavřely protidohodu. Nechci být žádným prorokem, ale prezidentova cesta do Itálie se nezdá být nějakou čistou cestou na zotavenou, nýbrž zdá se mít za účel, aby rozladění, které v Itálii vzniklo, bylo opět utišeno a právě prezidentovy výroky nám podávají důkaz o jeho snaze zkalené vztahy s Itálií znovu narovnat. Tak, jak už řečeno, systém Francie vůči Německu spočívá v tom, přidržovat Německo v úpadku a tak jako i naše zahraniční politika je orientována tímto směrem, tak je rovněž naše

vnitřní politika

formována tak, aby držela v útlaku německý národ, ty tři miliony Němců v Československu. Chtělo by se věřit, že po pěti letech samostatného státu by konečně jednou v naše vládní kruhy mohla zavítat jiná atmosféra, že to veliké opojení vítězstvím, jež zachvátilo naše české bratry dne 28. října roku 1918, konečně ustoupí nějakému vystřízlivění a že se na české straně poměry v novém státě budou brát takové, jaké jsou a že těmto poměrům bude také složen účet (v originále "und diesen Verhältnissen auch Rechnung tragen werde" - pozn. překl.).
Jaké jsou nyní tyto poměry? Vyjevují se v tom, že Češi, kteří zřídili stát, nejsou do té míry silní, aby se mohli označit za jediný směrodatný národ. Víme přece, že poměr mezi Čechy a Němci je tak asi 2:1. Trochu jinak vyhlíží ten poměr, pokud jsme ochotni přibrat Slováky a pokud chápeme český stát jako stát nikoli jen český, nýbrž československý (v originále "sondern als tschechisch-slowakischen Staat betrachten" - pozn. překl.). Se Slováky dohromady ovšem představuje československá majorita (v originále "tschechisch-slowakische Majorität" - pozn. překl.) číselnou převahu daleko vyšší. Jaké však jsou skutečné vztahy Čechů a Slováků? Tu zjišťujeme, že tyto vztahy vůbec nejsou takové, jak nám je chtějí dokumentovat naše vládní kruhy. V naší ústavě (rozuměj v její preambuli - pozn. překl.) se praví: "My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa..." atd. Teď však slyšíme od slovenského národa: "Sme Slováci, nijakí Česi." Bylo nám poznat, že větší část slovenského národa není srozuměna s českou nadvládou a pokud vezmeme v úvahu onu většinu Slováků, kteří se nedají považovat za věrné této nadvládě, pak zjišťujeme, že většina českého národa ve státě je mizivě malá. A právě tento rys mizivě malé české většiny v "národním" státě dává také tomuto státnímu útvaru pravý jeho ráz (v originále "gibt auch diesem Staatsgebilde das richtige Gepräge" - pozn. překl.). Kdyby se totiž naše vláda mohla opřít o patřičně silnou, v sobě sjednocenou majoritu, byla by asi schopna nejen vyřadit nás Němce ze hry, nýbrž i z vlastních řad dostat pryč to, co se do nich nehodí. Poněvadž ovšem československé vládě tato majorita chybí, nedokáže dělat nic jiného, než shledávat do kopy všechno mezi tzv. státu oddanými a státotvornými elementy, které aspoň napůl přísahaly státní vlajce, co by bylo ochotno s ní uzavřít

koalici

a s touto koalicí vést vládní záležitosti.
A co z toho může vzejít? Z takovéto koalice, shromážděné z elemementů dalece se jinak rozcházejících, zrodila se v posledním roce korupce, jež na celém světě hledá sobě rovnou. Čtete-li prohlášení našeho ministerského předsedy Švehly, které vydal donucen k tomu interpelacemi Němců a komunistů, můžete z nich seznat, že tu korupci neodsuzuje, nýbrž ji bere v ochranu. Nemůže také vůbec nic jiného činit. Neexistuje téměř žádný státní úřad, kam by neměla korupce přístup. Ministerský předseda nebyl schopen vyhlásit této korupci válku, nebyl schopen prohlásit, že chce všemi prostředky, které má k dispozici, vyloučit z vlády všechny, kdo byli z takové korupce obviněni, nýbrž řekl jen, že se dnes v poválečných časech krade i jinde. V Sasku např. kradl dokonce i ministerský předseda. Je tu však malý rozdíl. V Sasku sebrali sociální demokraté odvahu Zeignera (Erich Zeigner, právník a politik SPD, zbaven v roce 1923 funkce pro údajné braní úplatků, byl v roce 1945 ustanoven sovětskou okupační mocí starostou města Lipska /Leipzig/, stal se jako člen SED poslancem zemského sněmu, v roce 1949 však zemřel - pozn. překl.) vydat, zatímco naše vláda nemá tu odvahu postoupit tyto korupčníky příslušným soudům. Pokud celou věc sledujeme blíže, brzy narazíme na důvod, proč ministerský předseda nemohl říci nic jiného, než poukázat na to, že se krade i jinde a že opozice z této korupce vytlouká kapitál a dělá jen vládě těžkosti. Je otázka, co je krásnější a státníka důstojnější: poukázat na to, že opozice odhalila korupci a vydat viníky soudům, anebo tuto korupci krýt? Myslím, že každý slušný člověk musí povědět, že by bylo v zájmu státu takové elementy bez ohledu na to, jaké postavení zastávají, předat spravedlnosti. U nás byl učiněn pravý opak! Chcete-li chytit zloděje, musí se začít u těch malých, a když ti malí vidí, jak jsou na tom, řeknou: ne my sami jsme to byli, kdo kradli, nýbrž my byli jen vykonavateli a v momentě, když vejde ve známost, že korupce dosahá až do těch nejvyšších kruhů, ukáže se, že vysoce postavení také nebyli čistí a ti, kdo sice sami nekradli, ale věděli o tom, byli ukrývači nakradeného. A takový ukrývač je horší zloděje (v originále "der Hehler ist schlechter als der Stehler!" - pozn. překl.)! Kdyby náš ministerský předseda sebral odvahu nazvat korupci pravým jménem, zažili bychom divadlo, v němž by se odehrál rozchod naší koalice, vzájemný rozchod našich stát udržujících partají, neboť líh a benzín působí věru velmi rozpustně (v originále "Spiritus und Benzin wirken sehr lösend"; jde o narážku na tzv. lihovou aféru agrárníka Karla Práška, který jako předseda Družstva hospodářských lihovarů použil milionových částek k uplacení komunistického předáka odborů a dalších odborových představitelů a poté, co aféra vyplula na přelomu let 1923/1924 na povrch, byl v roce 1925 právě Švehlou donucen rezignovat na funkci předsedy senátu a vyloučen i ze strany - pozn. překl.). Před 3 až 4 měsíci to došlo už tak daleko, že jednoho dne bylo řečeno, že z vlády vystupují národní demokraté, druhého dne zas národní socialisté. Už by člověk věřil, že líh a benzín jako by byl přímo určen k rozpadu tak pevné koalice, ale tu se ve skutečnosti ukázalo, že tu je společný moment, který ty elementy dá znovu dohromady a že to není snad věrnost státu a moment udržení jeho stability, nýbrž že tím, co všechny spojuje, co v sobě mají všichni společného, ať už jde o agrárníky, sociální demokraty či křesťanské sociály, je nenávist vůči Němcům v Československé republice. Ta nenávist všechny ty elementy zase slepí a sklíží. Vidíme, že celé aféry zmizí v písku. Sjednocuje se to a smiřuje, jen aby se zabránilo nějaké výhodě, kterou by Němci mohli mít z takové nesvornosti. Toho výsledkem je celá naše vnitřní politika. Naše zákonodárství je všude střiženo tak, aby co možno okleštilo Němce v jejich právech. Chci poukázat jen na dva zákony, jeden kulturní a jeden čistě národohospodářský zákon. Tím kulturním je náš

školský zákon.

Nedá se popřít, že během pěti let bylo ve školských zákonech učiněno mnohé, co odpovídá nové době, nemůže být ale také popřeno, že se celým školským zákonem jako červená nit táhne umlčování a zotročování německého školství (v originále "Knebelung und Knechtung des deutschen Schulwesens" - pozn. překl.). Zatímco Čechům je novým školským zákonem dána možnost všude, kde chtějí, zřizovat menšinové školy, byla na základě téhož zákona na německé straně pozavírána jedna škola za druhou. Klesne-li počet dětí pod 40, může být škola zavřena. Z tohoto práva, odvozovaného od slovesa může, činí úřady běžnou praxi. Na druhé straně praví zákon, že tam, kde existují menšiny, mohou být zřizovány menšinové školy. Zákon nehovoří nic o českých menšinových školách, nýbrž o tom, že mohou být zřizovány také německé a maďarské menšinové školy. To sloveso může tu nabývá velikého významu. Pokud v českých školách klesne počet žáků na 20, nedojde sloveso může nijakého užití, zato v německých školách je sloveso může uplatněno už při 30 či 35 dětech. Zatímco německým menšinovým školám jsou do cesty kladeny veliké těžkosti, vidíme, že počet žáků při zřizování českých menšinových škol nehraje vůbec nijakou roli. To jsou dopady našeho zákonodárství na kulturním poli.
Druhým zákonem, který zdánlivě charakterizuje dokonalou rovnoprávnost národů v tomto státě, je

záborový zákon.

Zatímco v zákoně se praví, že nárok na tuto půdu (k zákonu a jeho historickým souvislostem viz Wkipedia - pozn. překl.) má každý, kdo vlastní méně než 9 hektarů půdy, známe tajný výnos Pozemkového úřadu, v němž se stanoví, že Němcům nesmí být půda přidělována a že se přidělení půdy pozdrží, není-li zatím k dispozici český uchazeč.
Nyní chci krátce charakterizovat, jakým duchem je naše vláda proniknuta a vedena. Člověk by věřil, že se vytvoří pevně semknutá německá falanx (či falanga, starověký sevřený šik těžkooděnců, také skupina lidí téhož smýšlení - pozn. překl.), aby mohla klást odpor těmto atakům českých držitelů moci na německé kulturní a hospodářské vlastnictví.
Jakže to tedy u nás Němců vypadá? Nechci se už rozšiřovat o tom, jak jsme všechno vsadili na spojení veškerých německých poslanců veškerých politických stran k utvoření velké německé koalice, abychom jako sevřená masa mohli stanout vůči koalici české. Nechci vyprávět o tom, jak sociální demokraté vůbec odmítli usednout s občanskými stranami k jednomu stolu, aby se s nimi radili o národních záležitostech. Ta kapitola je uzavřena. Tou druhou a ještě smutnější kapitolou než tato je však

rozpad Německého parlamentního svazu.

Chci jen krátce poukázat na to, že by mělo být bezpodmínečnou povinností všech poslanců německých občanských stran tuto společnou základnu, kterou jsme na parlamentní půdě nalezli, nejen neuvolňovat, nýbrž ji naopak ještě upřímněji formovat. Ve skutečnosti se ovšem stalo jinak. Vy víte, že svaz (řečník má na mysli Německý parlamentní svaz /Deutscher parlamentarischer Verband/, který se 29. listopadu 1922 rozpadl na křídlo aktivistické a negativistické, k tomu blíže viz Wikipedia -
pozn. překl.) nejen došel rozpadu, nýbrž rozpoutala se přímo bojová kampaň proti Německému svazu zemědělců a venkovských živností (německy "Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes", dále jen BdL - pozn. překl.), a to v době, kdy je německé školství stále více omezováno, kdy český Pozemkový úřad je bezohledně zadán a propůjčen Čechům. V této době se našla německá strana, která namísto boje proti Čechům káže boj proti BdL jako jedinému škůdci německého lidu v Čechách. Plody tohoto boje se již ukazují. Boj ochabl, poněvadž nenašel přívržence, ale Češi se smějí do dlaní. Řekli si: takových Němců se nemusíme bát, ti se navzájem rozsekají sami. Od té doby se také datuje tvrdý český tlak na nás Němce. Když přicházíme mezi své voliče, ptají se nás: "Warum vereinigt Ihr Euch denn nicht? Warum seid Ihr auseinandergegangen?" (tj. "Pročpak se nesjednotíte? Proč jste se rozešli?" - pozn. překl.) To jsme nebyli my, to nebyl BdL, kdo zabubnoval k rozchodu, naopak, když dvě strany opustily půdu našeho parlamentního svazu (rozuměj Německá nacionální strana /DNP/ a Německá národně socialistická strana dělnická /DNSAP/, které po rozpadu parlamentního svazu vytvořily tzv. "Bojové společenství" /Deutsche Kampfgemeinschaft/, zatímco ostatní strany se označily za "Pracovní společenství" /Abeitsgemeinschaft/ - pozn. překl.), byl to BdL, který dal na srozuměnou, že my zůstáváme, čím jsme byli, že my zůstáváme zástupci německého venkovského lidu na národním a hospodářském poli a že jsme také připraveni sjednotit se s těmi, kdo se k zastupování zájmů německého lidu sjednotit chtějí. Z toho vzešlo silně umlčované

Pracovní společenství.

Z čeho vzešlo to označení? Z času nouze. Viděli jsme, že bychom museli v tomto státě jít do zkázy nejen národní, nýbrž i hospodářské, kdybychom nespojili všechny síly, aby, když už nelze dosáhnout velkého cíle, bylo prozatím dosaženo přinejmenším cíle malého. Viděli jsme, že chceme-li zachránit alespoň něčeho, musíme se přechodně spokojit s malým cílem a s tím malým cílem se připravovat na dobu, kdy bude moci být dosaženo něčeho většího. Bylo nám předhazováno, že jsme zrádci na německém národě, poněvadž jsme hlásali práci, poněvadž jsme nehlásali politiku, o níž jsme přesvědčeni, že není německému národu k užitku, nýbrž ke škodě. Postavili jsme se na půdu faktů: Je na základě daných zahraničně politických poměrů možné, abychom my tady v Československu jako menšina přivodili nějakou jinou konstelaci státu? Či máme sílu, abychom sami tuto konstelaci státu změnili bez ohledu na vnější politické poměry? Můžeme posunout hranice? Máme tu sílu? Myslím, že nebude čestného politika, který by řekl, že máme tu sílu. Každý čestný politik musí připustit, že musíme sečkat, dokud se poměry nikoli zevnitř, nýbrž zvenčí stanou jinými. Pro pohodlnost (v originále "vom Standpunkte der Kommodität" - pozn. překl.) by bylo jednodušší a snazší, sledovat politiku, hlásanou tou druhou stranou, totiž

politiku negace,

politiku neúčasti (v originále "Politik der Negation, des Nicht-Tuns" - pozn. překl.).
Pro nás poslance by bylo velice jednoduché, prvého dne v měsíci odjet kvůli dietám do Prahy a říci tam pánům, aby si dělali, co chtějí (v originále "und den Herren zu sagen: "Macht Euch, was Ihr wollt!" - pozn. překl.), tu a tam zajet mezi voliček, pronášet tam ohnivé a velezrádné řeči a pak usnout na vavřínech. Bylo by to asi jednodušší, než nahoře v parlamentě i s vyhlídkou, že nebude nijak mnoho dosaženo, přesto dál spolupracovat, aby se pro náš lid docílilo alespoň něčeho. Tisíce postupů, které poslanci činí nikoli snad jen v zájmu jednotlivého voliče, nýbrž v zájmu početných německých lidových vrstev, v zájmu našich německých škol, našich hospodářských organizací atd., to jsou, pokud to nechci nazvat přímo poutěmi do Canossy, hořké poutě Vašich poslanců. Byly učiněny, musily být učiněny, poněvadž jen jimi může vyústit přechodná doba do lepší existence německého lidu v tomto státě. Naším cílem, cílem německého poslance, poctivého německého lidového zastupitele, nemůže být nic jiného než stavět celou svou parlamentní činnost na zásadě pozitivní práce v oblasti národní, hospodářské a kulturní. To musí být naším cílem. Nemůžeme a nesmíme, pokud chceme čestně zastupovat náš lid, provozovat

politiku hesel,

politiku velezrádných řečí, kterou protivník sice nebere vážně, poskytuje však stálou příležitost k tomu, aby se dalo v zahraničí tvrdit, že nejsme věrni státu a že jsme velezrádci. Takové politiky se nemůžeme účastnit zvláště my z BdL, kdo jsme zástupci pozemkových vlastníků (v originále "wir Vertreter von Grund und Boden" - pozn. překl.), zástupci onoho majetku, s nímž je každý jeden z nás doslova srostlý (v originále "vertreter desjenigen Besitzes, der mit jedem Einzelnen Enže verwachsen ist" - pozn. překl.). "My totiž nemůžeme své věci, svůj majetek strčit do ruksaku nebo do peněženky a když je zle, vydat se přes hranice, jak to dělali jiní, kdo se označili za "Landesregierung"/ (zřejmě narážka na tzv. "deutschböhmische Landesregierung" z let 1918-1919, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). My jsme s touto půdou spjati, my chceme tuto půdu udržet do budoucna, i pro naše děti. Nejen snad z hospodářských důvodů, z důvodů sebezáchovy, nýbrž z důvodů národních! Je nevývratnou skutečností, že bude-li ztracena německá půda, bude ztracen německý národ (v českých zemích, chtělo by se dodat - pozn. překl.). Pohleďte jen na město! Co je příčinou počeštění měst? Na venkově je rolník, drobný řemeslník, s vroucí láskou lpějící na své půdě, tam ve městě fluktující elementy, dnes tu a zítra tam, kdo skutečnou lásku k zemi nikdy nepoznali. Tam venku na vsi, to je živý pramen pro zachování německých měst, živý pramen německého národa vůbec. Budeme-li provádět politiku, která nám tuto půdu rve z rukou, pak můžeme nad německou budoucností udělat kříž, pak mohou nastat poměry, kdy už německý lid a německé sedláky nebude potřeba hledat, poněvadž už tu nebudou existovat. Proto není naše politika nikoli stavovská, nýbrž upřímně lidová v zájmu německého lidu. Nikoli hesla, nýbrž poctivá práce, nikoli negace, nýbrž práce! To ať jsou naše hesla, na nichž chceme trvat, na nichž chceme pracovat.

Budweiser Zeitung, 1924, č. 38, s. 1-4

Franz Xaver Reitterer a sudetoněmecké rolnické hnutí

Až jednou dojde na historicky věrný a pravdivý (v originále "geschichtlich und wahrheitstreu" - pozn. překl.) obraz sudetoněmeckého rolnického hnutí, bude musit jméno Franze Xavera Reitterera figurovat rozhodně na jednom z prvních míst.
Byl to on, kdo roku 1897 založením časopisu "Dorfbote" a rok nato 18. prosince 1898 ustavením rakouského (později německorakouského) Bauernbundu (v originále "Gründung des österreichischen /später deutschösterreichischen/ Bauernbundes" - pozn. překl.) uvedl teprve rolnické hnutí do skutečně splavných vod (v originále "erst in das richtige Fahrwasser" - pozn. překl.). Jeho ideovým záměrem bylo spojit německé rolnictvo rakouských zemí do jedné strany na všech jiných nezávislé.
Existovaly už sice v sudetských a alpských zemích (tady je celkem jasně vidět původně spíše politicky neutrální význam přívlastku sudetský v označení sudetských, tj. "nealpských" Němců v rakouských zemích na rozdíl od těch alpských - pozn. překl.) zárodky (v originále "Ansätze" - pozn. překl.) organizování rolnictva v politickém duchu, chyběl jim však zdravý základ a skutečný cíl. Jejich základní myšlenkou nebyla idea rolnického sebeurčení (v originále "Selbstvertretung" - pozn. překl.), ale sledovaly linie různých politických stran a nemohly tudíž ani dosáhnout oné platnosti a mocenského postavení, jež jsou bezpodmínečně nutné k prosazení požadavků selského stavu (v originále "zu einer Durchsetzung der berufständischen Forderungen" - pozn. překl.).
V sudetských krajích se ucházeli zejména liberálové, němečtí nacionálové a schöneriáni (stoupenci Georga rytíře von Schönerera /1842-1921/, který /sídlo měl na dolnorakouském zámku Rosenau ve Waldviertelu, kde i zemřel a kde je dnes muzeum svobodného zednářství/ svým všeněmeckým, antisemitským a protik1erikálním programem byl jakýmsi rakouským předchůdcem nacismu - pozn. překl.), v alpských krajích katolická lidová strana a křesťanští sociálové o přízeň rolnictva, po utvoření páté volební kurie se k nim pak přidružili ještě sociální demokraté.
Každá ze stran postavila v několika volebních okresech rolníky jako své kandidáty, aby tímto laciným způsobem prováděla stranickou propagandu. Tak došlo k tomu, že se v zákonodárných sborech rolničtí poslanci potírali navzájem, rolník stál i mimo ně proti rolníkovi v urputném zápase oslepen partajními hesly, aniž by prohlédl, že všechno to je pouhá lež a pouhý podvod (v originále "nur Lug und Trug" - pozn. překl.), v němž je on toliko povolným nástrojem na jedno použití ve volebním boji, odhozeným po volbách jako nepohodlný balast.
Snad existovali mezi zastupiteli lidu čestně a upřímně smýšlející mužové, vedení opravdovou dobrou vůlí působit v zájmu svých rolnických voličů. Ti měli ovšem svázané ruce, poněvadž při své příliš malé početnosti nedokázali uskutečnit své třeba i ušlechtilé záměry a strany, v nichž působili, stavěly do popředí všelicos jiného, jen ovšem nikoli zastupování skutečných zájmů rolnictva.
Byl to právě Franz X. Reitterer, kdo zmíněné zlo rozpoznal, zasáhl vůči němu pevnou rukou a chopil se úkolu vymýtit od kořene pravé jádro všeho zla - totiž rolnickou nejednotnost.
Vycházeje ze správného předpokladu, že jsou tu poslanci pro voliče a nikoli snad naopak voliči pro poslance, pochopil, že mají-li poslanci účinně zastupovat zájmy voličů, musí se mít ovšem skutečně oč opřít, a proto organizoval především rolnictvo samo.
Časopis "Dorfbote" a Bauernbund působily pod Reittererovým cílevědomým vedením ruku v ruce na rolnické osvětě a během tří let nebylo snad jediného německého okresu v Sudetech,
kam by si "Dorfbote" a Bauernbund nenašly přístup. Reitterer si uměl vytvořit okruh spolehlivých spolupracovníků a dokázal slovem i písmem nejen vyburcovat německé rolnictvo z letité lhostejnosti, nýbrž získat i ty z jeho řad, kdo už byli politicky činní v jiných stranách, pro myšlenku opravdu samostatné rolnické organizace.
Původní záměr rozšířit organizátorskou činnost na všechny sudetské a alpské kraje zprvu nedošel naplnění pro nedostatek finančních prostředků. Podpory zvenčí Reitterer nepřijímal, poněvadž si chtěl uchovat nezávislost. Vstup poslanců z alpských krajů do německé rolnické a pozdější agrární strany však ukázal, že také zde Reittererova myšlenka zanechala pevnou stopu. Organizační práce se omezila i tak hlavně na kraje sudetské a ani v nich se ovšem neobešla bez překážek.
Poněvadž zavedené politické strany považovaly organizaci rolnictva, jaká Reittererovi tanula na mysli, za holou nemožnost, zpočátku jeho snahy prostě ignorovaly. Když ale už nešlo nevidět, jak si hnutí dobývá kolem stále většího prostoru a rolníci (jak se vyjádřila jedna vůdčí politická osobnost) se stávají rebelanty (v originále "rebellisch wurden" - pozn. překl.), nasadily v nepřátelské agitaci vážnější tón a neomezily se už na pouhé řečnické střety při shromážděních Bauernbundu. Tam se proti zdravému selskému rozumu nedalo nic pořídit a tak musily být nasazeny účinnější prostředky, jak Reitterera umlčet a jeho snahy označit za zbytečné.
O těchto nikoli vždy nezávadných prostředcích tu nemá být řeč, nacházejí totiž v politice bohužel uplatnění až příliš časté. Jen ta skutečnost budiž stvrzena. že přese všechna protivenství a machinace si Reittererova myšlenka dobyla vítězství a po volbách do říšské rady v roce 1901 došlo k založení Německé rolnické strany (v originále "die 'Deutsche Bauernpartei'" - pozn. překl.) Jak se ještě tehdy protivníci snažili jejímu vzniku zamezit, dá se ilustrovat skutečností, že zakládající schůze se musila konat ve vší tichosti za zavřenými dveřmi vídeňského hotelu Klomser, aby snad v poslední chvíli její záměr a celé dílo nedošel zmaru.
Založením Německé rolnické strany vytvořil Franz X. Reitterer životní dílo, které dnešní naší organizaci venkovského lidu slouží jako příklad a které svému tvůrci zajišťuje v řadách sudetoněmeckého rolnictva dík a uznání.
Milý příteli Reitterere!
Při psaní těchto řádek se cítím navrácen do doby před 30 lety (rozuměj do roku 1898 - pozn. překl.), kdy jsme neděli co neděli, plni ryzího idealismu a pevné víry, táhli s nezlomnou mladistvou energií ode vsi ke vsi, abychom vštípili evangelium selské jednoty do srdcí našeho německého rolnictva. Před mýma očima míjejí úspěchy i neúspěchy, zklamání a příkoří, která nám přitom bylo zakusit. Vzpomínám si na všechny ty překážky a pády, kterým jsi byl vystaven, jen aby Tvé dílo došlo zkázy. Protivníkům se to nepodařilo, nedokázali to.
Tvá pevná vůle, Tvá víra v dobrou věc a ne naposledy důvěra tisíců německých rolníků v tebe vložená Ti daly přemoci všechny nástrahy.
Můžeš se o svých šedesátinách s hrdostí a uspokojením ohlédnout na práci, kterou jsi po sobě zanechal a která položila základní kámen k dnešní úctu budící organizaci sudetoněmeckého venkovského lidu - německému Svazu zemědělců (v originále "dem Bunde der Landwirte", celý název ovšem zněl "Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes", tj. "Svaz zemědělců a venkovských živností" /zkratka BdL/ a šlo o aktivistickou stranu podílející se na koaličních vládách meziválečného Československa až do roku 1938, kdy strana vystoupila z vlády Milana Hodži a 22. března nacionalistický směr Gustava Hackera /1900-1979/ prosadil sloučení BdL s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou /SdP/ - pozn. překl.)!
Ty sám ses stáhl z politického života, setba, kterou jsi zasel, kéž nese dobré plody, z nichž by ses mohl ještě po mnohá léta těšit!

Franz X. Reitterer - ein Sechziger (1928)

V jubilejní publikaci k šedesátinám Reittererovým je před tímto Kaiserovým textem poznámka, že byl původně otištěn v týdeníku Dorfbote číslo 39 z neděle 23. září 1928. K osobě samotného autora oslavných řádek se tu praví, že jde o přísedícího Zemského výboru (Landesausschussbeisitzer), prezidenta Geschäftsstelle der deutschen Land- und Forstwirtschaft der tschechoslowak. Republik (takto psáno!), svého času šéfredaktora "Dorfbote" a jednatele (Geschäftsleiter) sdružení Deutschösterreichischer Bauernbund. Dejme promluvit přibližně v téže době vyšlé přepychové publikaci Album representantů všech oborů veřejného života československého (1927), kde stojí psáno doslova toto:

KAISER LEONHARD, přísedící Zem. správního výboru, Praha. * r. 1872 v Dürnfeldbergu. Již od svého mládí věnoval se činnosti pol., hlavně v hnutí agrárním a působil jako organizátor něm. rolnictva v okresu česko-budějovickém, pro který vydával čas. "Der Dorfbote". V r. 1920 zvolen poslancem Nár. shromáždění na program něm. strany agrární, 1. ledna r. 1925 složil svůj mandát, byv jmenován přísedícím Zem. spr. výboru, kde vede oddělení IX. (Meliorace, všeob. zeměd. záležitosti, zem. úvěrní družstva, Raiffeisenky, zemské statky atd.).

V údaji o místě narození jde ovšem o trapnou zkomoleninu. První polovina je správně "Dürnfel", celek má ovšem znít "Dürnfellern", tj. česky Suché Vrbné, dnes součást města České Budějovice, náležející až do zřízení samostatné suchovrbenské farnosti sv. Cyrila a Metoděje (při kostele vysvěceném 26. prosince 1935) 1. prosince roku 1995 zčásti k farnosti Dobrá Voda u Českých Budějovice, zčásti k farnosti sv. Mikuláše při českobudějovické katedrále. Dne 17. října 1872, kdy Leonhard Kaiser na zdejší usedlosti čp. 2 spatřil světlo světa, šlo ještě o samostatnou ves. Dobrovodská křestní matrika nám ovšem prozrazuje, že i s příjmením novorozencovým se udála jistá změna. Chlapec byl pokřtěn jako Leonard Erhart a narodila se svobodné matce Theresii, roz. Erhartové, manželské dceři majitele gruntu čp. 2 v "Dirnfellern", jak se tehdy ves německy psala, Adalberta Erharta a jeho ženy Kathariny, roz. Hadtové z "Dirnfellern" čp. 4. Teprve 26. dubna 1875 si matku vzal majitel usedlosti "bei Dürrenfellern" (Suché Vrbné se už píše takto jinak) čp. 16 Adalbert Kaiser, syn výměnkáře "in Dürrenfellern" čp. 10 Johanna Kaisera a Evy, roz. Maurenzové z Hlinska (Hinz) čp. 11 a Leonarda (Leonharda, česky vlastně Linharta) tím legitimizoval jako svého syna příjmením Kaiser. Rodiče oddával dobrovodský farář František Zachar, jehož bysta od sochaře Edwina Schopenhauera zdobí budovu někdejší české školy, kterou v Dobré Vodě kdysi založil. Mladý selský synek se dal do služeb nově založeného Bauernbundu od prvé jeho schůze dne 6. ledna roku 1899 v hostinci "U ruského cara Alexandra" ("Zum russischen Kaiser Alexander") v Českém Vrbném (Böhmisch-Fellern) a hlaními řečníky byli Franz Xaver Reitterer a Leonhard Kaiser. Ten od té doby působí v rolnickém hnutí už natrvalo i jako "Wanderredner", dnes bychom asi použili pojmu "lektor", Bauernbundu. Zejména však vstoupil do redakce týdeníku "Dorfbote" v českobudějovické Gymnasiumgasse (dnes Skuherského ulice čp. 1. Evangeliem Reittererova uskupení bylo heslo "Bauern, seid einig!" (tj. "Rolníci, buďte jednotni!"). V roce 1900 byl jeho název změněn z Österreichischer Bauernbund na Deutschösterreichischer Bauernbund. Čtyři jeho kandidáti byli následujícího roku zvoleni do říšské rady a spojili se tam ve stranu zvanou Deutsche Bauernpartei (protivníky prý posměšně přezdívanou "4Männer-Partei"). Z té se pak stala "Deutsche Agrarpartei", která se později jak v poslanecké sněmovně, tak v českém zemském sněmu úspěšně zasazovala o zájmy selského stavu. Koncem roku 1903 vystoupil Kaiser z redakce "Dorfbote" a převzal místo správce německé Ackerbauschule (celý název školy zněl "Ackerbau- und Flachsbereitungsschule", tj. "rolnické školy a školy pro úpravu lnu") v Českých Budějovicích (dnes v budově sídlí Ústav nanobiologie a strukturní biologie Akademie věd České republiky). K 1. lednu 1907 se ovšem do služeb vydavatelství "Moldavia" opět vrátil, a sice jako šéfredaktor "Dorfbote" a 1907-1908 tu rovněž vydávaného čtrnáctideníku "Agrarische Halbmonatshefte" a periodika "Österreichischer Viehzüchter", věnovaného chovu skotu. Už dva roky nato opustil Kaiser "Moldavii" znovu a propachtoval si hospodářský dvůr "Ritthof" na českobudějovickém Vídeňském předměstí (v místech dnešní Prokyšovy ulice /vznikla až v roce 1927/ zvané za druhé světové války "Beim Ritthof / U Rittova dvora"). Vybudoval z něho údajně vzornou zemědělskou usedlost. V letech 1920-1924 zasedal pak za už zmíněný Bund der Landwirte v pražském parlamentu, tedy v Národním shromáždění republiky Československé (jedno z jeho poslaneckých vystoupení z roku 1920, citované v předchozích textových ukázkách jen v úryvku, viz v plném znění na již zmíněném digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny). Myslím, že velmi dobře ilustruje meze německého aktivismu. Od ledna 1925 byl, jak už také řečeno, přísedícím Zemského správního výboru (v parlamentu se stal jeho nástupcem stranický kolega Johann Platzer /brněnský rodák, žil v letech 1880-1946, směl sice jako poslanec československého parlamentu za českobudějovický volební kraj zůstat po roce 1945 v zemi, musel však svůj statek ve Velkém Ratmírově, německy Groß Rammerschlag, na části Jindřichohradecka připadlé po roce 1938 k Říši, opustit a zemřel nemocný bez lékařské pomoci 19. července 1946/), v roce 1933 je z Kaisera "Obmann", tj. předseda BdL, 1936 pak čestný jeho předseda. Stal se i členem výboru německé sekce Zemědělské rady pro Čechy (Landeskulturrat), viceprezidentem Kreditanstalt der Deutschen a prezidentem, jak už také zmíněno, tzv. Geschäftstelle der deutschen Land- und Forstwirtschaft in Prag. Leonhard Kaiser zemřel 4. listopadu 1956 v dolnobavorské obci Altfraunhofen v zemském okrese Landshut.

- - - - -
* Suché Vrbné, České Budějovice / České Budějovice / † † † Altfraunhofen (BY)