EGON ERWIN KISCH
Napiš to, Kischi!
Pondělí, 3. srpna 1914.
O půlnoci jsme nastoupili do vojenského vlaku, vozy vypadaly v této zamračené noci černě, a když jsem vlezl do vozu, vzpomněl jsem si, že jsem ještě nikdy neseděl v dobytčáku. "Für 40 Männer oder 6 Pferde" - 40 mužů nebo 6 koní - bylo napsáno na voze; vešlo se nás tam 33 a měli jsme dost málo místa. Po délce středem šly dvě lavice se společným opěradlem, podle podélných stěn bylo po jedné lavici, jenom uprostřed bylo ponecháno volné místo pro nastupování a vystupování. Pušky, tornistry a brotsaky jsme si složili pod lavici a zavřeli oči. Seděl jsem v koutě, opřen o svého pohotového kamaráda z "vafenübungů" Vencu Marka, stokaře z Písku, a pokoušel jsem se usnout. Ale příliš jsme se navzájem tlačili, každý pohyb jednoho rušil druhého. Proto jsme se uložili na zem mezi prostřední lavici a lavici u stěny. Nebylo to lehké, neboť i na zemi leželo plno lidí. Tornistrami jsme nemohli ve tmě a v tlačenici pohnouti - tak jsme musili vtěsnat trup a nohy do mezer, kde jaké byly. Ale přece jsme jen usnuli v této poloze hadích mužů.
Malými zamřížovanými okénky vysoko nahoře ve voze, podobnými kukátkům policejního vozu, se dívalo několik Písečáků po světlech, která hořela v městě. Snažili se orientovat se a ptali se navzájem pochmurně, co asi teď dělá ten či onen občan, ta či ona dívka.
Ráno v 7 hodin zastavil vlak v Táboře. Tam se probudily jiné reminiscence. Minulého roku jsme tu bojovali mírumilovně o císařských manévrech, mnoho nás - mezi nimi i já - v přesvědčení, že máme naposledy na sobě bajonet a "tele". A velitelem byl Franz Ferdinand d'Este.
Jeli jsme kolem vesnických chatrčí, kolem strážních domků a venkovských nádraží, kolem závor, polí; všude stáli na nástupištích lidé a žehnali vlaku, ženy lomily ruukama a křičely žalem. Někde stály ženy záložníků, přišly a čekaly hodiny a hodiny na vlak (kdy přijede, nemohl nikdo vědět), jen aby mohly zavolat na projíždějící tudy muže slovíčko lásky. V 9 hodin se rozdělovala ve Veselí-Mezimostí káva. Káva se uvařila na plochých, nekrytých vozech, na nichž celou noc kouřily tři polní kuchyně - malé lokomotivy uprostřed vlaku. Zřekl jsem se mizerné komisní kávy a chtěl jsem si v nádražní restauraci koupit lepší. Ale u výčepu bylo plno vojáků, kteří si chtěli koupiti housky a tak jsme musil nastoupit do vlaku s lačným žaludkem.
V Třeboni jsme udělali zastávku, tam nám vypravovali lidé, že na ultdně ruského zbrojení odpovědělo Rusko vypovězením války. Vojáci si nejsou celkem vědomi dalekosáhlých důsledků tohoto sdělení, které neznamená, zdá se, nic jiného než velkou evropskou válku - válku světovou.
V půl desáté jsme byli v Chlumci. Na nádraží stál malý vévoda Max z Hohenbergu s nejmladší sestrou své matky, hraběnkou Jindřiškou Chotkovou, a s jakýmsi mladým duchovním. Vyhlížel, jako by byl svému otci, arcivévodovi Františku Ferdinandovi, z oka vypadl. Princ sem přišel z chlumeckého zámku, aby zde uvítal generálmajora Prziborského, přítele arcivévodského domu, až tady pojede očekávaná 21. Zeměbranecká divize. Poněvadž tato nepřijele, díval se se zájmem na vystupující vojsko našeho pluku a měl radost, že jsme se kolemněho stavěli. Pak vstoupil do auta, které - můžeme říci symbolicky - řídil duchovní. Důstojníci a pár vojáků provolávalo slávu a hoch, mávaje při odjezdu nadšeně námořnickou čepicí, děkoval vojákům, kteří táhli do pole, aby pomstili vraždu na jeho rodičích.
Ve stanici Erdweiss jsme vyjeli z Čech a byli jsme v půl dvanácté v Cmuntu. Poněvadž do restaurace na nádraží směli jenom důstojníci, pokusil jsem se poprvé jíst menáž - bezvýsledně. V Sigmundsherbergu jsme se doslechli o zavraždění Poincaréa a o prvních bojích na ruských hranicích.
V Eggenburgu rozdělovaly dámy od Červeného kříže důstojníkům likéry a meruňky, nám cigarety a pivo.
V Tullnu jsme přejeli Dunaj a několik maníků se vyhnulo z oken, aby vidělo, kde - leží Bělehrad. Mně se udělalo špatně. Můj rozmazlený žaludek, nepravidelné nárazy a drkotání nákladního vlaku, nachlazení, které jsem si uhnal ráno při mytí na studeném nádraží, nemožnost převléci si prádlo a ostatní nepohodlí způsobilo, že jsem zvracel za strašných bolestí hlavy a kamarádi začali dělat na mne posměšné rýmy.
E.E. Kisch, Vojákem pražského sboru (1930), s. 16-19
Je tu použit beze změny první český překlad knihy "Soldat im Prager Korps" (německý originál je digitálně dostupný v projektu Gutenberg), jehož autorkou je Jarmila Haasová-Nečasová, která v televizním pořadu "Dny a noci zuřivého reportéra" (součást seriálu "Osudové lásky") trochu humorně Stanislavu Motlovi vyčetla jeho "dlouhé vedení", když v obdivu k její výtečné paměti devadesátnice na detaily z Kischova života jaksi nepochopil, že ti dva byli kdysi anarchokomunističtí milenci. Součástí onoho pořadu jsou i cenné záběry z Kischova pohřbu na jaře 1948, kde vedle Zápotockého vidíme za rakví na kenotafu (tělo bylo pak ovšem zpopelněno) uloženou kráčet Rudolfa Slánského a dál v pozadí třeba dalšího z budoucích prezidentů Antonína Novotného, který v roce 1960 prohlásil budování socialismu v Československu (ČSSR/SSSR) za dovršené. Nelze se vyhnout otázce, co by se stalo s Kischem v době pražských procesů v listopadu roku 1952 pouhých několik let po jeho skonu (vždyť se prý na sovětského agenta školil kdysi v Šanghaji spolu s Otto Katzem, alias André Simonem, popraveným spolu se Slánským a druhy, viz k tomu Magazín E15). V tom roce 1952 by Kischovi bylo 67 let, na začátku první světové války ani ne 30. Narodil se ve starobylém pražském domě U dvou zlatých medvědů, který roku 1867 zakoupil Egonův dědeček Jonas Kisch a zavedený obchod se suknem vedla po smrti Hermanna Kische jeho žena Franziska, roz. Kuhová, Egonova matka. Rod Kischů však pocházel z města Chyše (Chiesch) v dnešním Karlovarském kraji (ne tedy ze Šumavy, ale přece jen "z Chebska"), odkud přesídlil do Prahy někdy v 17. století a provozoval tam zprvu farmacii a medicinu. Syn Egon (ono "Erwin" je jen jedním z jeho pozdějších pseudonymů) se Kischovým narodil 29. dubna 1885. A v rodné Praze, kde bydlel po druhé světové válce na pověstné Ořechovce ve vile, kterou předtím obýval organizátor holocaustu Adolf Eichmann, také 31. března osudného roku 1948 ve 13,45 hodin ve všeobecné nemocnici na Kateřinské ulici skonal. O jeho bohaté a zejména v Německu vysoko hodnocené novinářské publicistice se lze dočíst v mnoha pramenech. Nás však zajímá pasáž z jeho válečného deníku (v němčině vychází opakovaně pod titulem "Schreib das auf, Kisch!" namísto onoho "Soldat im Prager Korps" z roku 1922), kde blízko česko-rakouské hranice u Gmündu, který se v roce 1914 nacházel ještě zcela na rakouském území, vyhmátl geniální rukou "zuřivého reportéra" s nepřekonatelným "kafkovským" smyslem pro detail scénu na nádraží v Chlumu u Třeboně (to je ten Chlumec v překladu /1908 zdejší obecní rada bez souhlasu tehdejšího habsburského majitele zámku nahradila původní jméno novým českým s přídomkem "u Třeboně" německá verze a vlastně i ta Kischova uchovala "Chlumetz"/, Erdweiss je dnešní Nová Ves nad Lužnicí a nádraží v Cmuntu se dnes nachází v Českých Velenicích, připojených k Československu s částí Vitorazska v roce 1920) se sirotkem, mávajícím vojsku v nepohodlných dobytčácích mířících na Srbsko po atentátu, spáchaném toho roku v bosenském Sarajevu na následníkovi trůnu a jeho české choti, sirotkových rodičích. V roce 2003 skončily v Chlumu u Třeboně Sklárny Český křišťál s více nežli stoletou tradicí. U vchodu mívaly podobiznu básníka Františka Hrubína (dnes je to památník u místního kulturního domu), který tu blízko přísně střežené hranice s neutrálním Rakouskem našel letitý azyl blízko kostela, který je prý zmenšenou verzí poutní svatyně v Mariazell, kam i tady odtud kdysi mířívala do sousedního Rakouska mariánská poutní procesí. Musím ty teskné Hrubínovy české verše vyznání Chlumu ze září 1970 (1. března 1971 básník v českobudějovické nemocnici zemřel), tj. z prvních let "normalizace" a sovětské okupace (toho se komunista Kisch také nedožil) citovat, nedá mi to:
Když se mi zdálo, že už jsem němý,
v Chlumu jsem znovu našel svůj hlas,
pocítil znovu lásku ke své zemi
a jako zamlada slyšel jsem zas,
jak v srdci tepe krev, jak v jednom svazku
jsem spojen s lidmi a jak svou lásku
smím zase vyzpívat, vyznat se z ní.
Chlume, buď pozdraven, v písni mé zni!
To naše šťastné cyklistické léto se ženou pod stanem u rybníka Hejtman (kdysi i německy Hauptmann Teich) po otevření hranic v devadesátých letech dvacátého století (toho se nedožil ani Hrubín), přes které tehdy míříval na kolech do Rakous i kompletní Spirituál Kvintet (jeho člen Dušan Vančura měl v Chlumu chalupu)! Něco z té radosti po pádu komunistického "totáče" dosud zůstalo, ale stačí uvidět dnešní Krabonoš (německy Zuggers), součást Nové Vsi a jeho (dnes novoveský) uvnitř tak zdevastovaný kostel, abychom pochopili, co se tu po dvou světových válkách všechno přihodilo. Pozor na zvracení a bolesti hlavy.
- - - - -
* Praha / Chlum u Třeboně / Nová Ves nad Lužnicí / † † † Praha
