JOHANN FRANZ KLENTZKY
Ze vzpomínek na dětství tam doma
Byl studený zimní den onoho 12. ledna roku 1933, kdy jsem se kolem desáté hodiny večerní v domě mé babičky na náměstí v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau) čp. 169 narodil jako prvé dítě manželů Johanna Klentzkyho a jeho ženy Karoliny, roz. Sekorové. Radost byla opravdu veliká, poněvadž jsem byl prvorozený nové generace a chlapec k tomu.
Pokřtěn jsem měl být jménem Franz po svém dědečkovi. Až na cestě do kostela ke křtu udělal prý můj otec hodně sklíčený obličej a když se ho maminka zeptala: "Gel du hättest doch lieber einen Hansi?" (tj. "Nebo bys měl přece jen raději Honzíčka?" - pozn. překl.), tatínek přisvědčil, a tak jsem dostal hned dvě křestní jména Johann Franz takto za sebou. U nás na Šumavě tak jako tak pro všechny, kdo mají jméno Johann, užíváme výhradně oslovení Hans. Tak měl mít otec svého Hansiho a mně jinak rodiče i příbuzní až dodnes neřekli, zatímco otec byl pro rozlišení Hansl. Vyrůstal jsem u rodičů v domě zvaném všeobecně "Stadthof" (tj. "městský dvůr" - pozn. překl.) na benešovském náměstí, opečováván od rodičů, celého příbuzenstva i dvou služek. Moc rád jsem býval v místní části Froschau (česky by se řeklo "Žabov" - pozn. překl.) u babičky, která mě značně rozmazlovala a udělala by pro svého malého Hansiho první poslední (v originále "alles für den kleinen Hansi tat" - pozn. překl.).
Rodiče měli na tehdejší poměry dobrý příjem, který jim zaručoval právě "Stadthof", velký hostinec s kinem, které tehdy zaznamenávalo opravdový rozmach. Byla to výstavná budova "na rynku", na svou dobu velmi moderního vzhledu i vybavení, s velkými hostinskými prostorami, separátními místnostmi vedle, rozměrnou kuchyní, s pokoji i ložnicemi našeho vlastního bytu, nemluvě ani o zásobárně za ním. V prvním poschodí byl velký taneční sál s kuchyní zvlášť, s toaletami a vzadu s pokoji pro hosty. Nad sálem se nacházela velká galerie a za ní promítací kabina kina. Ve dvoře budovy bylo množství koňských stájí, dřevníky a kolny pro nejrůznější potřeby domu. Také tu byla prostorná vodní nádrž, ve které se před Vánoci proháněli kapři pro štědrovečerní stůl. K tomu dvoru se váže spousta krásných vzpomínek z dětství.
Dědeček Klentzky byl u obecního úřadu v Německém Benešově v letech 1906-1945 zaměstnán nejprve jako městský strážník, později jako městský tajemník (Stadtsekretär). Po pracovní době se věnoval hospodářství a povoznictví. Babička Klentzká měla svůj obchod smíšeným zbožím a koloniál (v originále "Gemischtwarenhandlung und Kolonialwarengeschäft" - pozn. překl.). Babička Sekorová (z matčiny strany autora vzpomínkového textu - pozn. překl.) byla už vdovou a měla svůj domek na náměstí naproti kostelu.
Poněvadž ve Froschau byli u prarodičů ve zmíněném už dědečkově hospodářství a povoznictví vždycky nejméně dva koně, několik krav a jiné kusy dobytka, bylo pro dítě radost moci se tam pohybovat.
Dne 28. února 1935 se narodila moje první sestra Erna a já najednou nebyl jedináčkem. Musel jsem se od nynějška o všechno dělit.
Na svatbu mé tety Miny jsme dostali s kamarádem Hansem P. oba bílé námořnické oblečky s krásnými dlouhými kalhotami a směli jsme nevěstě nést závoj. Pár dní nato jsme ovšem v těch bělostných úborech klouzali po zadcích z travnatého náspu u rybníka zvaného Stierteich (česky by se asi řeklo "Bejčák" - pozn. překl.). Byla to švanda a každý si umí představit tu barevnou změnu stejnokroje.
Mohlo to být někdy v roce 1937, kdy jsme má sestra Erna i já dostali černý kašel. Aby se projevy nemoci zmírnily, odjela maminka s námi dvěma dětmi do Vídně. Bylo to tehdy pro nás zahraničí, poněvadž jsme bydlili v Československu a Vídeň bylo hlavním městem Rakouska (ne nadlouho: v březnu 1938 Rakousko zaniklo jako součást Hitlerovy "Říše" - pozn. překl.).
Měli jsme tam spoustu příbuzných, které jsme po řadě všechny navštívili. Se sestrou to nebylo bez problémů, poněvadž u ní přitom vždycky propukl záchvat kašle. Změna vzduchu však pomohla. Hodně času jsme strávili hraním u Ericha H., jehož babička byla sestrou mé babičky vlastní. Teta Hupková byla moc milá paní a vždycky se nám věnovala. Měl jsem ji moc rád.
Možná by pro leckoho byly zajímavější pasáže, které následují od roku 1938 až do času odsunu. Ty jsou však poznamenány tolika dobovými deformacemi (věru horšími nežli černý kašel), že snad k obrazu dětství vůbec nepatří. Aniž by si to jejich oběti často uvědomovaly, dostávaly se i sotva odrostlé děti do vleku ideologií, které je semlely. "Starý" domov je však jen jeden, ten z ráje dětských let. Johann Franz Klentzky je nejen zpravodajem rodácké rubriky "Německého Benešova" v krajanském měsíčníku, nýbrž se "domů" i může dnes opět kdykoli podívat. To on mi počátkem roku 2012 poslal své texty, údaje o krajanské komunitě i vlastní životní data. Díky nim jsem pronikl v benešovské matrice po stopách jeho rodu až k 24. lednu roku 1809, kdy si podle německého záznamu (předchozí svazky jsou psány ještě latinsky) bere zdejší měšťan a kožišník z domu čp. 122 Joseph Klensky, 26 let starý, za ženu o 6 let mladší Katharinu Pascherin (tj. Pascherovou), dceru Andrease Paschera z čp. 133. Oddával je kaplan Pils. Dne 16. února 1841 se jejich syn Joseph Klensky, jako otec zdejší měšťanský mistr kožišnický na domě čp. 140, 29 let starý, žení s o rok starší Theresií, dcerou zdejšího měšťana Adalberta Lauße a jeho ženy Theresie, roz. Čurdové (na jiných místech matriky jsou lidé toho příjmení psáni Tschurda a řazeni až pod písmeno T), obou z čp. 86. Dne 2. února 1876 si jejich syn Adalbert Klenský (takto psáno v matrice), kožišník a majitel domu čp. 140, 29 let starý, odvádí od oltáře o 4 roky mladší (její věk je ovšem v záznamu přepsán z 20 na 25 let) Katharinu, dceru Laurenze Hoffelnera z čp. 149 a jeho choti Kathariny, roz. Košíkové z čp. 103. V benešovském kostele sv. Jakuba Většího je 15. září roku 1878 pokřtěn téhož dne v čp. 149 narozený jejich syn Franz Klenský (takto příjmení znovu psáno v matrice), v textové ukázce vícekrát zmíněný dědeček Johanna Franze Klentzkyho. Ten měl se svou ženou dva syny, Johanna (1904-1982) a Franze (1906-1945), a dceru Hermine (1914-2003). Johann Klentzky si vzal za ženu Karoline (Lintschi), roz. Sekorovou (1912-1972), o nichž už se dovídáme z dětských vzpomínek synových. Ten žil v obci Seeheim-Jugenheim na jihu německé spolkové země Hesensko a poté, co 2. března roku 2020 v 87 letech v sousedním městě Pfungstadt skonal, byl pochován na tamním hřbitově. Zásluhou krajanů z domova stanula ve smuteční síni vedle jeho rakve benešovská farní korouhev. Měl se svou ženou jednu dceru, jednu vnučku a dvě pravnoučata. Dětství se naštěstí stále ještě vrací jako hlas kostelních zvonů. Na jaře roku 2012 mi Johann Franz Klentzky poslal mj. kopii článku o historii těch benešovských, jak ji v roce 1929 popsal v časopise Waldheimat Franz Huemer-Kreiner, dále zprávu, zveřejněnou v měsíčníku Glaube und Heimat o sedmdesát let později o tom, jak zásluhou Franze Opelky získal Benešov nad Černou zvony z Bad Goisern (vysvětil je tehdy 27. března roku 1999 biskup Antonín Liška), doprovozenou německým překladem projevu (v Klentzkyho opisu), který přednesl při té příležitosti k hostům a někdejším rodákům česky tehdejší starosta Miloslav Šimánek (kandidoval, jen tak pro úplnost, za KSČM). Hovořil v něm ve veškeré úctě také o údajných prázdninových pobytech Adalberta Stiftera u benešovského strýce mlynáře. Dále mi pan Klentzky obstaral úplný soupis někdejších obyvatel městečka a vedle podobenky své vlastní i fotografie pana učitele Heinricha Wilberga (původním jménem Jindřicha Vrzala) a také Karla Strobla, kterou jsem marně žádal od Stroblova někde na Vysočině dosud žijícího syna. Tak se ti živí i mrtví benešovští, a nejen oni, nakonec přece jen sejdou na webu.
- - - - -
* Benešov nad Černou / † † † Pfungstadt (HE)
