HEINRICH (HEINZ) WILBERG (pův.jm. JINDŘICH VRZAL)
K 10. výročí úmrtí Josefa Gangla
Nikoli nevýznamný je počet šumavských spisovatelů (rozuměj německy píšících - pozn. překl.). Častokráte je ovšem mnohý z nich vlastním svým krajanům málo znám. Téměř všechny charakterizuje zvláště pevné zakořenění jejich díla v půdě domova (v originále "die Eigentümlichkeit der Bodenständigkeit in ihren Dichtungen" - pozn. ). Většinou psali a píší, co jim říká jejich hornatá domovina, tak bohatá na temné lesy; zpodobují její mravy a obyčeje, markantní lidové zjevy a charaktery i události v životě Šumavanů. Mezi všemi těmito básníky domova stojí na jednom z prvních míst básník Josef Gangl.
Josef Gangl, znamenitý portrétista šumavských lidových typů, spatřil světlo světa v Německém Benešově (Deutch-Beneschau) dne 25. srpna roku 1868. Jeho otec Johann Gangl, hostinský a majitel realit, i jeho matka Marie, k níž básník až do své smrti tíhl s vroucí dětinskou láskou, byli oba poctiví, svými spoluobčany vážení lidé, kteří usilovali dát svým dětem jen to nejlepší.
Neduživost a zákeřná nemoc byly tíživými elementy, které jako zlé přízraky krok za krokem ztrpčovaly život básníkův. "Meinen Vater habe ich nur als kranken Mann gekannt" (tj. "můj otec mne znal jen nemocného" - pozn. překl.), napsal jednou náš básník později sám o sobě. A tak tomu i bylo. Ganglův otec přitom po šestadvacet let trpěl pakostnicí (dnou jinak řečeno - pozn. překl.) a je lehce pochopitelné, že i následkem toho byla v Ganglově otcovském domě radost věru vzácným hostem.
Ze šesti jeho sourozenců jen jedna sestra dosáhla věku vyššího než deset let. Téměř každoročně měla v Ganglových domě kmotřička Smrt svou neúprosnou žeň. Už v této skutečnosti zčásti spočívá příčina temnější noty básníkových prací.
Josef Gangl byl chlapec slaboučký, ale velmi bystrý. Poté, co vychodil pět tříd obecné školy v rodném městečku, rozhodli se jeho rodiče poslat mladého Pepiho do gymnázia, poněvadž se jim jeho chatrná tělesná konstituce nezdála schopná zastat práci v hospodářství. Ani jednou však Pepi nedokázal opravdu po celý rok navštěvovat gymnazijní škamna. Poněvadž otec opětovně trpěl obtížnou nemocí, vyžadoval neprodlený synův návrat domů. Ganglova matka, která byla v obchodních záležitostech těžkopádná a příliš ústupná, ho doma potřebovala mít rovněž jako oporu. Náš básník musel proto studia přerušit a vrátit se zpátky do otcovského domu, aby matce a sestře pomohl v hospodářství i v domácnosti. Tím byl ovšem vytržen z jediného prostředí, které by mu vyhovovalo k tvůrčí práci. Od té doby je také patrný v Ganglově srdci rozkol, který drží básníka v zajetí až do dne, kdy opustí otcovskou hroudu a odejde do Vídně, aby hledal novou, své bytosti odpovídající existenci. Stále znovu vystupuje od té doby před Ganglovým duševním zrakem nemožnost něčeho podobného jako stát se opravdu rolníkem a hospodským. Pomalu a postupně zraje v něm rozhodnutí, dát zemědělské činnosti vale a hledat si povolání, které by se jeho snílkovské povaze, jeho duševnímu jemnocitu nezdálo tak cizí jako povolání hospodského, obětujícího život lidem, jejichž duchovní obzor končí požitkem z alkoholu a z tabáku.
Venkovský život mu však přece jen některé podněty přinášel. Mnohdy během polních prací ho zachvátilo cosi, čemu nedokázal dát vysvětlení. Ono cosi jej nutilo, zapisovat si i malé události svého života. Vznikaly novely, "příběhy", které Gangl předčítal matce za dlouhých zimních večerů. Byly to příběhy podobné těm, jaké nacházel v domácích kalendářích, poskytujících venkovskému čtenářstvu vedle dobrých rad pro každodenní život i veškeru duchovní obživu. Už před svým dvacátým rokem, zdá se, psal leckterou ze svých novel, aniž by snad pomýšlel na jejich zveřejnění.
Teprve v roce 1892 svolil Gangl na naléhání známého k tomu, že by se z nějakého příběhu takto vzniklého dal případně vytlouci i jistý kapitál. V lidovém kalendáři na rok 1893 se objevila jeho povídka pod názvem "Die Männer vom End' der Welt" (tj. "Muži z konce světa" - pozn. překl.). Už v následujícím roce publikoval Gangl také jiné menší povídky.
Roku 1894 vydal Deutscher Böhmerwaldbund jeho nejkrásnější a nejzralejší novely až dosud vzniklé v jednom svazku jako autorovu knižní prvotinu. Gangl ji věnoval Böhmerwaldbundu k jeho desetiletému jubileu. Tento svazeček našel v lesní domovině autorově mnohý ohlas. Úspěch prvotiny dal Ganglovi dojít k rozhodnutí věnovat se literatuře zcela. Zpočátku tu ovšem bylo tolik "ale", které tomu rozhodnutí odporovaly, že trvalo téměř jedno desetiletí, než Gangl uvedl svůj záměr ve skutek.
Do této doby spadá i smrt jeho otce. Otcovské dědictví, které měl syn spravovat a rozmnožovat, dělalo ubohému Ganglovi velké starosti. Pro vydělávání peněz prostě nebyl asi stvořen! Tato jeho slabina, zčásti rovněž po rodičích zděděná, přišla ovšem jiným lidem, kteří při hrabivém shromažďování a nabývání majetků až příliš myslili na vlastní prospěch, velmi vhod. Hostinec byl hojně navštěvován; v létě se neustále hlásilo víc hostí, nežli byly jeho pokoje schopny pojmout. Přese všechno to ovšem šlo s celým hospodářstvím víc a víc dolů. Gangl rozuměl správě a rozmnožování majetku stejně tak málo jako jeho rodiče. Byli i vlídní lidé, kteří Ganglovi radili ke kroku sice dobře míněnému, mohoucímu však přinést vážné a nepříjemné následky. Ta rada, kterou Gangl následoval, aniž by si ovšem byl jasně vědom, co činí, se týkala jeho sňatku. V roce 1899 si opravdu odvedl svou nevěstu k oltáři. Až příliš brzy poznali oba manželé, že jedinou možností je vzájemný rozchod. Ganglovo manželství bylo snad nejtragičtějším a nejsmutnějším intermezzem celého jeho života.
V době všech těchto rodinných neúspěchů a proher přece jen existovalo světlo, které mu jasněji ozařovalo cestu: byl to jeho spisovatelský úspěch. Už zmíněný svazek novel, vyšlý roku 1894 pod názvem "Geschichten aus dem Böhmerwald", udělal čest autorovu jménu. Pozornost se k němu obrátila i v hlavním městě jeho země domovské (v originále "in der Hauptstadt seines Heimatlandes" - poz,. překl.), v Praze. Časopis "Deutsche Arbeit", udávající tón německé literatuře v Čechách (vycházel v letech 1901-1944 - pozn. překl.), přinesl na svých stránkách několik Ganglových novel. Jeho vydavatel, profesor August Sauer (má na webových stranách kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), byl na Gangla upozorněn a byl mu až do jeho smrti v každém ohledu vždy věrným rádcem a vlídným příznivcem.
Rodinné události (svatba jeho vroucně milované sestry a její rozvod) uvrhly Gangla do finančních nesnází. Musel na své nemovitosti přijmout hypotéku, která však mohla být následně zase brzy vypovězena. Mezitím však postihoval nezdar všechno jeho podnikání. Byl využíván a šizen mnoha lidmi svého užšího domova. Tato okolnost a také už po delší čas nabytý názor, že se on ani jeho matka nehodí k vedení hospodářství a k rolnickému povolání., přiměly jej konečně, aby v roce 1904 otcovskou hroudu opustil. Prodal majetek a odcestoval s matkou do Vídně v úmyslu působit tam jako spisovatel a herec. Ty naposledy zmíněné události líčí nám básník románovou formou ve svém životním díle "Der letzte Baum" (tj. "Poslední strom" - pozn, překl.). Nežli promluvíme o něm, budiž připomenuta jeho novelistika.
V posledních letech svého pobytu v rodném Německém Benešově publikoval několik novel, které, zralejší a ryzejší než ty z roku 1894, prozrazovaly už pozdějšího katolického spisovatele. Tyto novely vyšly roku 1907 v berlínském nakladatelství Singer & Co. pod titulem "Am End' der Welt" (tj. "Na konci světa" - pozn. překl.) a "Die ihn liebten" (tj. "Jimi byl milován" - pozn. překl.) a daly náležitě promluvit znamenitému zpodobiteli šumavské domoviny a jejího počestného lidu. Gangl sice později vytvořil práce zralejší, tak vřele však a jemně jsou šumavští lidé cítěni jen v jeho vrcholném díle "Der letzte Baum" a později ještě v knize "Mein Berg" (tj. Má hora" - pozn. překl.).
V prvním čase svého vídeňského pobytu bylo Ganglovi úporně zápasit o vlastní existenci. Pro svou rovnou povahu nedokázal učinit patřičný dojem a dobýt si i náležitého ocenění. Malé a nevýznamné role, které mu byly jako začátečníkovi v herecké branži přisuzovány a které pramálo vynášely, činily jeho život plným starostí. Byl to důsledek Ganglovy převeliké skromnosti, jíž zůstal věren až do konce života. Gangl měl nesporný herecký talent, který by při dobrém uplatnění jistě mohl jeho životní cestu vést výše. Probíjel se s nepatrnou gáží a volný čas věnoval zcela svému psaní. Jeden námět ho opanovával zcela: to, co prožil, románově zhodnotit. Chtěl napsat román svého vlastního života. A tak vzniklo dílo, které se mělo stát základním kamenem jeho další tvorby (v originále "für sein weiteres Dichten" - pozn. překl.) a zároveň i konečným mezníkem dosavadního jeho postupu na literárním poli: totiž už několikráte zmíněný "Der letzte Baum". Gangl usiloval později sám o to sdělit, že čas před vyjitím tohoto románu byl časem jeho obrácení. Pronikneme-li hlouběji do Ganglovy tvorby, nedá se odepřít těmto jeho slovům souhlas. Vnitřní základ je třeba hledat ve vzájemné světonázorové odlišnosti jeho rodičů. Ganglův otec byl ostře liberálně smýšlející muž, zatímco matka byla povahy nábožensky založené a citlivé. Vnějškově by se příčina mohla hledat v tom, že dokud Gangl žil doma v Německém Benešově a jako hostinský musel být hodně ve styku s lidmi, navykl si i sám smýšlet podobně jako otec volněji a liberálněji; později však, ovlivněn hloubavější, až trudnomyslnou, trochu až k mystice směřující povahou matčinou, zdůrazňoval u hrdinů svých prací více jejich náboženskou stupnici hodnot.
Román "Der letzte Baum" se objevil nejprve na pokračování ve zmíněném už pražském časopise "Deutsche Arbeit", později pak už v podobě knižní u nakladatele Habbela v bavorském Řezně (Regensburg). Dílo už vykazuje skvělé autorovy dispozice k líčení charakterů. Ze všech stran dobře přijat, napomohl román obeznámení čtenářské veřejnosti s Ganglovým jménem.
Po všech trpkých životních zápasech jako by teď alespoň zdánlivě básníkovi chtělo nadejít klidnější období. Dvě věci to byly přede všemi, které Ganglovi dávaly hledět klidněji a s větší důvěrou do budoucna: za prvé to bylo dobré přijetí jeho románu "Der letzte Baum", za druhé pak nalezení nakladatele, který mu i v době následující stál věrně po boku.
Z různých stran byla Ganglovi udělována rada, aby se divadelní dráhy zcela odřekl. Ta rada došla brzy kladného ohlasu /v originále "fand bald ein geneigtes Ohr" - pozn. překl.). V roce 1908 opustil básník divadelní prkna vídeňského Raimundtheatru, která pro něho v žádném případě neznamenala svět. Rozhodl se nadále věnovat toliko Múze umění literárního. Byl už plný nadšení pro novou románovou látku, čekající jen na zpracování. To měl ostatně v hrubých obrysech před duchovním zrakem. Přes nepříznivé finanční a zdravotní okolnosti spěl prvý román rychle ku svému dokončení. Hmotné zajištění pro mezidobí musil poskytnout svazek novel "Und sie liebten sich doch" (tj. "A milovali se přece" - pozn. překl.), který vyšel u Habbela v roce 1909. Už následujícího roku zveřejnil časopis "Deutsche Arbeit" na pokračování nejnovější Ganglovu práci pod názvem "Die deutsche Himmelmutter" (tj. "Německá nebeská matka" - pozn. překl.), 1909 vyšlou i knižně u Habbela. Také svazek novel "Die Wunderflur" (tj. "Zázračná pláň" - pozn. překl.) patří do tohoto období. I ten vydal Habbel v roce 1912. Všechna tři díla naposledy zmíněná znamenají další Ganglův krok vpřed na jeho literární dráze. Každá, i ta nejdrobnější z novel se vyznačuje jasným líčením charakterů, výtečnou stylistikou a zdařile podaným dialektickým názorem (v originále "und gut gelungene Dialektik" - pozn. překl.).
Přese všechny tyto přednosti nepřinesla jmenovaná díla tolik hmotného prospěchu, aby mohl jejich autor hledět bezstarostně do budoucna. Každoročně muselo krýt finanční mezery nějaké malé umělecké stipendium. Nelze než opakovat, že Gangl skutečně nebyl stvořen k vydělávání peněz. Nikdy nedokázal výhody, které se mu nabízely, skutečně využít.
Po zveřejnění prózy "Die deutsche Himmelmutter" opanoval básníka námět, který jistým způsobem navazuje na román "Der letzte Baum", svým obsahem jej však zároveň už překračuje.
Své problémové dítě (v originále "sein Sorgenkind" - pozn. překl.) nazval Gangl "Mein Berg". Chtěl se v tomto románě vypsat ze všeho, co trápilo a bolelo jeho duši, čeho byl pln. Měl to být jeho mistrovský kus.
Románem "Mein Berg" vstoupil Gangl na nové území, území "Ichrománu" (tj. románu psaného v prvé osobě - pozn. překl.), který právě v této době pozvedl na vysokou úroveň Bernhard Kellermann. S tímto spisovatelem bývá také Gangl a jeho román nejčastěji srovnáván. I "Mein Berg" došel přístupu na stránky časopisu "Deutsche Arbeit". Po tomto prvém otištění bylo obvykle třeba najít nakladatele pro knižní podobu díla. Habbelovi Gangl tento román svěřit nechtěl. Měl pro to dva důvody. Za prvé nebyly autorovy příjmy z prací Habbelem vydaných nijak zvláště vysoké a za druhé v tomto nakladatelství nevyšla kniha "Die deutsche Himmelmutter" v té vnější podobě, o jakou Gangl usiloval. Po dlouhých poradách se sebou samým a s nakloněnými mu přáteli padla konečně jeho volba na nakladatelství Koesel, které román také vydalo. Vnější podoba knihy byla lákavá a "Mein Berg" náležela také dlouho k nejčtenějším dílům Ganglovým. Hmotný zisk, ve který Gangl doufal, se však nedostavil. Nabídl proto následující svazek novel "Die Wunderflur" opět řezenskému Habbelovi.
Touto naposledy jmenovanou knihou se Gangl opět zcela významně vypracoval k vyšší úrovni. Ohlas jeho spisovatelského jména přesáhl daleko hranice rakousko-uherské monarchie do Německa. Stal se opravdu známým, jeho spisy byly čteny a žádány. Také hmotně se zajistil natolik, že byl nyní po delší dobu zbaven bolestných starostí o peníze. Mohl se nyní pustit do díla, které je jeho knihou nejzralejší, byť nikoli tou nejvíce čtenou.
Román "Markus der Tor" (tj. "Markus bloud" - pozn. překl.) se opravdu stal nejlepším a literárně nejhodnotnějším Ganglovým dílem. Už jazyk románu je jiný, než s jakým se bylo až dosud možno u Gangla setkat. I líčení charakterů je vysoce pregnantní; ostře rýsovány stojí hrdinské postavy "Baldringerů" před očima čtenářovýma.
Ve vzdělaném světě mohl se "Markus der Tor" vykázat plným úspěchem. Skutečně známým se však stal tento román jen venku v Říši (rozuměj v Německu - pozn. překl.), zatímco ve starém Rakousku si nijaké skutečné čtenářské publikum vytvořit nedokázal. Své původní otištění nalezl v měsíčníku "Hochland" (katolické periodikum, vycházející v bavorském Mnichově v letech 1903-1941 a 1946-1971 - pozn. překl.), už tehdy v Říši jednoho z časopisů hojně čtených. Knižně vyšel u Habbela v Řezně. Většímu finančnímu výtěžku z románu zabránila už světová válka. Těsně předtím, než vypukla tato evropská tragedie, vydal Gangl v nakladatelství Roseverlag, místním označením Neurode (dnes polská Nowa Ruda - pozn. překl.)-Leipzig, už svou úpravou milý svazek novel "Mein Amsellied und andere Erzählungen" (tj. "Má kosí píseň a jiné povídky" - pozn. překl.). Tato kniha obsahuje asi ty nejzralejší produkty Ganglovy novelistiky.
Dvěma právě jmenovanými díly se Gangl vědomě rozešel s venkovským prostředím, které až dosud opanovávalo jeho tvorbu, aby přešel k jinému, na němž mohl dosáhnout více, kdyby mu to bylo osudem dopřáno: totiž k líčení vídeňského středního stavu, jak ho shledal v době před válkou.
Světová válka znamenala pro básníka veliké omezení. Toho válečného nadšení všude! Na toho, kdo byl silnější, to všechno doléhalo: a Gangl chtěl dát slovo spíše politice vnitřní hodnoty. Poslušen nutnosti, chtěl psát válečné povídky, ale to by pak byly výzvy k uzavření míru.
Hořké časy to byly pro básníka. Vyhlídky na to, že bude lépe, byly opravdu nepatrné, pokud trvala válka. Dřívější zdroje příjmu vyschly, neboť kdo by měl v této bouřlivé, všerozkladné době ještě zájem o povídky a romány, plodící mír mezi lidmi? V kursu byla teď poezie války. Představovat však válku jako něco, co Bůh chtěl, hrdinskou smrt pak jako nejžádoucnější cíl mužův, toho opravdu nebyl Gangl schopen.
Během světové války vyšly ještě roku 1916 nákladem Hausen-Verlag v Saarlouis dvě Ganglovy knihy: "Mutters Bett" (tj. "Matčino lože" - pozn. překl.) a "Das Schwabenhaus im Buchenland" (tj. "Švábský dům v Bukovině" - pozn. překl.). Obě byly vypočítány na masový odbyt a mohly Ganglovi dost vynést, kdyby došly ohlasu. Jsou v nich už zachyceny poprvé vídeňské středostavovské typy. "Das Schwabenhaus" je k tomu ještě jakýmsi přechodem (v originále "eine Übergangslektüre" - pozn. překl.), novely knihy "Mutters Bett" ovšem jsou už zcela plodem toho nového milieu.
Kdyby bylo Ganglovi dopřáno dál tvořit na tomto poli, byly by jistě vznikly prózy, řadící se ve svém oboru k nejlepším pracím našich spisovatelů.
Zbývá jen říci ještě několik slov o celku Ganglova literárního díla. Ganglovo psaní má kořen v líčení prostých, přirozených lidí. Nepředstavuje nám vzděláním a moralistními tendencemi pokažené charaktery, nýbrž prostého člověka, skromně a důvěřivě usilujícího vypracovat se pomalu ale jistě k vyšší duchovní formě. Ganglovy práce jako by byly jen jakýmsi průběžným pokračováním vývojového řetězce formování lidské duše (v originále "eine fortlaufende Kette in der Entwicklung der menschlichen Seelenbildung" - pozn. překl.). Vyznačují se báječnou charakteristikou postav, niternou vřelostí, duchovní krásou, prostotou a často i nenuceným humorem. Nejsou to nijaké naivní příběhy, určené pro ukrácení čtenářovy dlouhé chvíle, nýbrž práce, které produkty často nic neříkající všední literatury něčím docela významným převyšují.
Uprostřed jeho tvůrčí práce si jej s sebou odnesla smrt. Dne 6. září roku 1916 podlehl kolem jedné hodiny ranní mozkové mrtvici. To, co na něm bylo smrtelného, leží pochováno ve Vídni, jeho druhém domově. Stejně skromně a nenápadně jako žil, tak i odtud odešel. Jeho dílo však a vzpomínka na jeho život plný zklamání a strastí, zůstanou nadále živé pro všechny, kdo ho znali jako člověka a básníka slova.
Budweiser Zeitung, 1926, č. 63, s. 1- 6
P.S. Článek plný formulací místy dost vyprázdněných je podepsán šifrou He.Wi., navíc víme, že učitel Heinz (Heinrich) Wilberg pronesl slavnostní řeč při odhalení pamětní desky na rodném domě Ganglově v tehdejším Německém Benešově dne 22. srpna roku 1926, takže text v novinách by se s oním proslovem mohl do značné míry krýt.
|
Abschied Ernst und richtend wird es bedacht: Was ist es gewesen? Was hat es gebracht? Hat es dich beleidigt? Hat es dich gekränkt? Hat es dich begnadet? Beseligt? Beschenkt? Gab dir 's des Strebens vollreife Frucht? Gibst du ihm Rosen mit auf die Flucht? Wie 's auch gewesen, reich' ihn die Hand. Ach, seine Stunden verraunen wie Sand. Glück und Unglück, Liebe und Tod, Alles war göttlich, alles tat not. - Was jetzt so groß und lebensvoll steht, schon ist 's gewesen, bald ist 's verweht. Liebe Erinnerungen funkeln noch matt fernher, wie Lichter aus mächtiger Stadt. Unverblichen und unverletzt strahlt nur das Höchste von Einst und Jetzt: Reichtum, größer als Hab und Gut, Liebe, stärker als Fleisch und Blut, Treue, schöner als Tag und Nacht. - - Scheidendes Jahr, hast du das gebracht? |
Na rozloučenou Vážně to mířeno, míněno bylo: k čemu však vedlo to? Co způsobilo? Byl jsi tím dotčen? Uražen snad zcela? Obdarován? Či to duše tak chtěla? Byl to vší snahy tvé dozrálý plod? Dals tomu růže snad na rozchod? Ať co chce bylo, mstě řekni ne, rozluč se, čas v písek se rozplyne. Štěstí i neštěstí, láska i zmar, všechno být mělo co Boží dar. -- Co nyní se velkým a živoucím zdá, minulo už, v nic se rozvívá. Vzpomínky matně už jen zablesknou zdáli, jak z města by jas prošel tmou. Netkl se však byť jediný kaz bohatství, které nezdolá čas, nejvyšší je, nade vše, co máš, láska, silnější než krve stráž, věrnost, krásnější nad noc i den, loučíš se, roku, tys vinen? |
Uplynulý rok určitě předstihl svého předchůdce co do politických událostí. V čase hospodářské krize a nezaměstnanosti celé snažení lidí míří za prací, neboť práce tvoří hodnoty.
Ztichlé továrny, netočící se kola strojů, prachem pokryté tkalcovské stavy, vyhaslé vysoké pece, zarůstající důlní haldy, mnohohlavé zástupy nezaměstnaných dělníků a úředníků před zprostředkovatelnami práce promlouvají naléhavější řečí než velké tabule čísel. Až na nečetné výjimky se může... (celý následující list kroniky je vytržen - pozn. překl.)
... spokojenost obyvatel. Mé nadřízené školské úřady po mnoho, mnoho let hodnotily mé působení klasifikační známkou jedna (v originále "mit der ersten Qualifikationsnote gewertet" - pozn. překl.). Už z toho je patrno, že to musily být zcela jiné důvody, které vedly k mému přeložení. Odtržen od rodiny, domova i národní pospolitosti (v originále "von Familie, Heimat und Volk", myšlena je zřejmě národní pospolitost německá - pozn. překl.), byl jsem donucen odejít do ciziny. Má rodina zůstává, můj majetek, dům čp. 211, který jsem získal v roce 1927 (na straně 25 pamětní knihy Německého Benešova je záznam o nabytí domu čp. 211 učitelem Wilbergem a jeho ženou od manželů Johanna a Marie Pletkových - pozn. překl.), musím opustit (v originále "muß ich im Stiche lassen" - pozn. překl.). Odcházím otráven (v originále "eingärt" - pozn. překl.) zákeřností, uražen a roztrpčen musím tě, milý domove, opustit.
Všem těm však, kdo měli při této příležitosti ruce ve hře, se to, pokud je ještě nějaká spravedlnost, musí vrátit (v originále "heimkommen" - pozn. překl.), když ne jim, možná jejich dětem. Bylo to odporné jednání (v originále "eine fluchwürdige Handlungsweise" - pozn. překl.). Pravda vitězi! (v originále takto s krátkými "i" - pozn. překl.) / Die Wahrheit siegt! je heslem našeho vznešeného, moudrého a humánního pana prezidenta (v originále "ist der Wahlspruch unseres erhabenen, weisen und humanen Herrn Präsidenten" - pozn. překl.).
Tak se tedy dnes loučím (v originále "so nehme ich denn heute Abschied" - pozn. překl.) a žádám svého nástupce (kronikáře), aby usiloval svědomitě vést tuto kroniku dále.
Německý Benešov dne 10. ledna 1934
Heinz Wilberg
Dramatické řádky na rozloučenou s kronikou i místem svého dlouholetého působení jsou přerušeny celým jedním vytrženým listem. Přesto o jejich pisateli víme leccos zajímavého. Narodil se 10. července roku 1885 jako Jindřich Vrzal ve vsi Buková (Buggau), dnes části obce Olešnice v někdejším okrese Trhové Sviny (Schweinitz), v hejtmanství českobudějovickém (dnes okres České Budějovice). Jeho otec František Vrzal, syn šafáře na "Hřebeni" Václava Vrzala a jeho manželky Marie, roz. Oppolzerové z Bukové čp. 9, byl hraběcím šafářem v Bukové čp. 47. Jindřichova matka Juliana byla dcerou Jakuba Scheuernosta, "ovčáckého mistra" na Svachově (dnes část Svatého Jana nad Malší) čp. 14 a jeho manželky Barbory, roz. Baierové z Mostků (Pernlesdorf). Mladý Jindřich Vrzal ukončil učitelský ústav v Českých Budějovicích v roce 1904 a 1. září téhož roku nastoupil jako učitel v Německém Benešově. Sedm let nato se mu výnosem pražského c.k. místodržitelství z 27. března 1911 povoluje "výjimkou" změna příjmení Vrzal na Wilberg. Od té doby se psal Heinrich (Heinz) Wilberg. Když byla rozhodnutím vlády ze 4. října roku 1933 zakázána na území Československé republiky činnost zdejší odnože NSDAP (v Německu byly téhož roku zakázány všechny politické strany kromě ovšem právě NSDAP), byla podle vlastního Wilbergova kronikářského zápisu provedena i v jeho bytě domovní prohlídka. Místní organizace NSDAP se ovšem jen začlenily (rozpustily) v Henleinově sdružení Sudetendeutsche Heimatfront, předchůdci jeho Sudetoněmecké strany (SdP). Jak souviselo následné přeložení Wilbergovo s vyšetřováním jeho politické činnosti, resp. s jeho odchodem "do ciziny", nevím. Z dopisu Johanna Franze Klentzkyho, zastoupeného rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jsem se v únoru roku 2012 dověděl, že bydlištěm zůstal prý na čp. 211 v Benešově nad Černou až do odsunu v roce 1946, po svatbě s Else Dickovou (1896-1988), konané 16. května roku 1920 se mu tady ostatně narodili i tři synové: Herbert (1921-2006), Manfred (1923-1995) a Rolf (1926-). Nedá mi, abych neuvedl, že podle historie pěveckého sdružení Sängervereinigung Harmonie-La Musica z Wiesbadenu v dubnu 1972 ve Wiesbadenu zemřel ve věku pouhých 51 let jakýsi Rolf Wilberg, po 14 let působící jako sbormistr pěveckého sdružení Harmonia Wiesbaden-Erbenheim. Jde o nejmladšího učitelova syna? On sám zemřel sedmdesátiletý už v roce 1955 v hornobavorské obci Bayerisch Gmain a je tam asi i pochován. Celé to století stálo ovšem tak jako tak nanejvýš za "slovo na rozloučenou", za "rozchod"! A těch vytržených listů!
- - - - -
* Buková, Olešnice / Benešov nad Černou / † † † Bayerisch Gmain (BY)
