KARL KNEISSL
Stavba muzea
Zpráva správního výboru muzejního spolku (v originále Museumsverein) na rok 1896 a 1897 obsahuje v náčrtu i záměr pořízení finančních prostředků a převodu stavební parcely pro nové muzeum ze strany města a po schválení detailních plánů Zemským výborem Království českého stanoví výhled brzkého započetí stavby.
Uběhla dvě správní období a je naplněna dlouho tiše chovaná naděje všech přátel muzea v Budějovicích (Budweis); na pozemcích někdejšího "ravelinského parku" (v originále "Ravelinpark"; jde o park v místech zaniklého barokního ravelinu, tj. předhradby ve tvaru trojúhelníkového hrotovitého výběžku v ohbí městských hradeb - pozn. překl.) a městského zahradnictví zvedá se mohutná, zevně už téměř dokončená dvouposchoďová stavba ve slohu italské renesance, opatřená kupolí a pěti štíty, která má být zakrátko hotova shromáždit ve svých sálech a prostorách po 23 let cílevědomě rozmnožované sbírky předmětů a pozoruhodností, systematicky pořádané k zhlédnutí i studiu.
Účelem následujících řádků je zachytit jednotlivá stádia jednak na základě statistických materiálů, které jsou k dispozici, jednak na základě vlastních poznámek a pozorování, které si autor předsevzal coby denně prováděný dozor nad stavbou a které by měly zaznamenat právě její postup až ke konečnému obrazu stavu jednotlivých prací k okamžiku zveřejnění této výroční zprávy muzejního spolku.
Na základě usnesení o jiném využití původně ke stavbě určené plochy v místě Krumlovského rybníka, jak je schválilo městské zastupitelstvo spolu s dodatečným určením místa nového, na němž se nyní už muzejní budova tyčí (jde o usnesení ze schůze výboru zastupitelstva dne 31. prosince roku 1897), nemohl být realizován zamýšlený projekt pana architekta Franze Schiffthalera, vyučujícího c.k. Státní odborné řemeslnické škole (Staatshandwerkerschule) v Linci. Správní výbor muzejního spolku usnesl se proto už na svém zasedání dne 25. listopadu 1897 pověřit pana stavebního radu Victora Schwerdtnera, profesora na c.k. státní odborné škole (Staatsgewerbeschule) v Plzni (Pilsen), vypracováním nových plánů, odpovídajících změně okolností a dodržujících podmínky stanovené městským stavebním úřadem. Tento úkol došel i brzkého řešení a provedení.
Stavební plány vyhotovené stavebním radou profesorem Schwerdtnerem byly nato podrobeny důkladnému zkoumání ze strany výboru, vystaveny po delší čas k veřejnému náhledu v zasedací síni městské radnice a předány pak ke schválení Zemskému výboru Království českého v Praze.
Tím byly splněny nezbytné podmínky započetí stavby a správní výbor k ní mohl nyní na základě plánů bezodkladně přikročit. Nejprve bylo vypsáno výběrové řízení, na které došla řada nabídek. Na zasedání správního výboru dne 5. září 1898 došlo za přítomnosti pana starosty Josefa Kneissla k otevření obálek s nabídkami a k jejich následnému přezkoumání, na základě něhož bylo provedení stavby svěřeno zdejšímu staviteli panu Josefu Hauptvoglovi, jehož nabídka byla tou nejvýhodnější, poněvadž si získal návrhem stavebních nákladů, obnášejících 1004 zlatých 90 krejcarů za zemní práce, 76.831 zlatých 60 krejcarů za zednické práce, 6.778 zlatých 34 krejcarů za kamenické práce a 12.552 zlatých 40 krejcarů za práce tesařské, nárok na 17,5 procent srážky.
Poté, co bylo pak z podnětu městského zastupitelstva provedeno úplné vyklizení prostoru někdejší městské zahrady, přemístění jejích skleníků a stromové školky do nového městského zahradnictví, jakož i částečné srovnání terénu "ravelinského" parku za účelem nabytí stavební plochy přiděleného výměru 1500 čtverečních metrů a poté, co sem byl navezen i potřebný stavební materiál, byla v polovině září roku 1898 započato s vlastní stavbou (ani v dalším jejím popisu kupodivu nedojde na jména mužů, znázorněných v reliéfních poprsích 12 medailonů na přední a zadní fasádě budovy, ačkoli ti měli zřejmě vyjadřovat její renesanční ráz a konkrétními osobnostmi korunovat uměleckohistorické ideály tehdejších německých Budějovičanů - nacházíme je zato v drobné, o to však až do podrobností spolehlivé knížce Stadt Budweis autorů Wilibalda Böhma a Emmericha Zdiarskyho z roku 1904 a uvádíme je tu i pro budoucnost v pořadí odpředu stavby dozadu a odleva doprava i s letopočty, které se na medailony nevešly:
Jost Amann (1539-1591)
Georg Rafael Donner (1692-1741)
Michel Angelo (1475-1564)
Albrecht Dürer (1471-1528)
Lucca della Robbia (1400-1482)
Peter Vischer (1455-1529)
Hans Burgkmaier (1473-1531)
Adam Kraft (1440-1507)
Wenzel Jamnitzer (1508-1585)
Hans Holbein (1497-1543)
Martin Schongauer (1420-1488)
Johann Friedrich Böttcher (1682-1718)
- pozn. překl.)
Nebylo by snad ani třeba tak podrobného vylíčení stavby budějovického muzea, jehož úvod tu v českém překladu podáváme, kdyby se právě ono nestalo po "odsunu" německého obyvatelstva místem, kam se soustředily svozy materiálu z celé "jižní" Šumavy i převážná část sbírek někdejšího šumavského muzea hornoplánského včetně Blumentrittových sbírek nábytku a lidových ornamentů na něm, zčásti dnes vystavených i v tzv. Památníku selského lidu na někdejší tvrzi v Žumberku (Sonnberg) . Vím o tom právě od někdejšího dlouholetého ředitele Jihočeského muzea Karla Pletzera, jehož zásluhou byla v knize o českobudějovických fotoateliérech publikována i dokumentárně věrná podobizna autora předchozího textu, budějovického "kupce" Carla (Karla) Kneissla. Narodil se v Českých Budějovicích 11. října 1840 ve staré zdejší měšťanské rodině. Jak se alespoň praví v jeho česky psaném nekrologu bez udání autora ve Výroční zprávě Městského muzea za léta 1926-1931, "byl kupcem, dobrým odborníkem, a to snad mělo určitý vliv na vytváření jeho charakteru. Přesnost, spořivost, smysl pro praktickou stránku věci a hlavně bystré oko pro drobnosti, které tak rády unikají pozornosti, byly jeho předními vlastnostmi. I on naplněn jest od mládí porozuměním pro vše krásné neb památné, i on miluje minulost svého rodiště. A tak není divu, že nalézáme i jeho mezi zakladateli Městského muzea po boku jeho bratra Dr. Johanna Kneissla, původce myšlenky založení muzea a prvého jeho ředitele. Více než půl století, téměř až bezprostředně do své smrti, je členem správního výboru, účastně (!) se přes svůj vysoký věk do posledka činně schůzí a zastávaje nejrůznější schůze. Ještě po převratu je volen na důkaz úcty místopředsedou výboru. Nevyhýbá se nikdy nižádné práci, a jeho praktické zkušenosti znamenají pro ústav velký zisk, jmenovitě při provádění stavby muzejní budovy, jejíž historii vypsal také ve výroční zprávě ústavu za rok 1898 a 1899. Je sám výborným znalcem a sběratelem starožitností, jmenovitě grafiky, ale není sobeckým. Svou cennou sbírku grafiky na léta propůjčuje muzeu k vystavení, zpracovávaje zároveň její první část v tištěném průvodci (Die Kupferstich-Sammlung aus der Privatbesitze des Kaufmannes Herrn Karl Kneissl im städtischen Museum zu Budweis, Budweis 1907), a leckterý předmět z jeho vlastnictví přechází darem do sbírek ústavních. Ještě nedlouho před smrtí činí muzeu znamenitý dar, věnuje (!) mu svou přebohatou, po léta shledávanou sbírku obrázků svatých, velmi dokumentární a instruktivní. Také tato sbírka byla již dlouhá léta předtím zapůjčena muzeu, tvoříc jednu z jeho přitažlivostí. Ve svých pozdních letech se stává živou kronikou ústavu; jeho vzpomínky na dobu zakládání ústavu, zachycené Dr. Johannem Endtem v sérii článků pod titulem Die Gründung des städtischen Museums in Budweis v číslech 75, 76, 92 a 93 ročníku 1924, zůstanou provždy dobrým pramenem k historii ústavu." Karel, jak ho nekrolog uvádí: jeho text o stavbě muzea ovšem je podepsán Carl a na parte čteme pak Karl Kneissl zemřel v Českých Budějovicích 5. května roku 1930. "Odešel jím do nenávratna poslední ze zakladatelů muzea", praví ještě český nekrolog. Ta stavba však dosud trvá. Těch dvanáct mužů z její fasády, jak tomu chtěl jistě i Karl Kneissl, shlíží dál také na nás, kus k řece Malši i na přilehlé Senovážné náměstí (Heuwaagplatz či Heumarkt). Seno a sen.
- - - - -
* České Budějovice / † † † České Budějovice
