logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MATTHIAS KOCH

Slavnostní projev u příležitosti vysvěcení nové budovy c.k. německého gymnázia v Českých Budějovicích v říjnu roku 1903

Vysoce vážené shromáždění!
Moji milí, mladí přátelé!

Svátek vzácného druhu zažívá dnes německé c.k. gymnázium při převzetí a slavnostním vysvěcení nové školní budovy, a tento sváteční akt nabývá významu o to většího, že se jej účastní tak mnoho vynikajících hostí a přátel ústavu (řečník zdraví jmenovitě zástupce církevních, státních, vojenských a civilních úřadů, zástupce autonomních úřadů, korporací a sdružení, obzvláště pak nejdůstojnějšího pana preláta vyšebrodského, jehož staroctihodný klášter vysílá už od roku 1815 na někdejší filosofickou fakultu a od roku 1850 na gymnázium znamenité profesory). Je mi proto jako současnému řediteli gymnázia příjemnou povinností, vyslovit jménem učitelského sboru a celého ústavu všem vysoce váženým hostům za jejich účast nejoddanější dík, zvlášť srdečně a vřele je mi poděkovat Jeho Excelenci nejdůstojnějšímu panu biskupovi Dr. Martinu Říhovi za to, že se ujal vysvěcení nové budovy.
Boží požehnání, které nejdůstojnější pan biskup vyprošuje učitelům a žákům, jakož i všem, kdo sem budou kdy vcházet a odtud vycházet, nezůstane jistě oslyšeno; to staroctihodné gymnázium i ve svém novém domově nepřestane být tím, čím bylo i dříve: totiž semeništěm pravé religiozity a opravdové loajality .
Není to tentokrát poprvé, kdy gymnázium přesidluje do nových prostor. - Když bylo v roce 1755 následkem neúnavného úsilí městského zastupitele doktora mediciny Hartela rozhodnuto ze strany budějovického měšťanstva o zřízení gymnázia a když toto rozhodnutí došlo milostí velké císařovny Marie Terezie svého uskutečnění, byl nový ústav umístěn do někdejšího svatováclavského špitálu (v Krajinské ulici, zbořen s přilehlým kostelem sv. Václava mezi lety 1830 a 1840 - pozn. překl.); učitelé, kněží z řádu sv. Josefa Kalasanského (rozuměj piaristé - pozn. překl.) bydlili v sousedících domech. - Obětavostí budějovického měšťanstva, zejména pak právovárečných měšťanů, bylo umožněno započít v roce 1763 s novostavbou gymnázia na místě někdejší radnice a roku 1769 vešli učitelé a žáci ve slavnostním průvodu za účasti celého města do nové, na tehdejší poměry přímo honosné budovy ústavu. - Ne nadlouho ovšem těšili se učitelé i žáci z nových krásných prostor.
V roce 1784 bylo zásluhou velkého lidového císaře Josefa II. v Budějovicích zřízeno biskupství a první zdejší biskup hrabě Schaaffgotsche (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) postoupil piaristům a jejich žákům zpustlý a opuštěný dominikánský klášter, od té doby nazývaný piaristickým, a sám zvolil krásnou gymnaziální budovu za biskupskou rezidenci.
Jak slavnostně a radostně svého času vstupovali učitelé a žáci do gymnázia pro ně zbudovaného, tak smutně a sklesle uskutečnil se roku 1785 přesun do temných prostor kláštera z roku 1265, v nichž pak gymnázium setrvalo až do konce uplynulého školního roku.
Následkem dobré pověsti, které si budějovické gymnázium získalo, rostl počet žáků tou měrou, že se prostory prokázaly příliš malými, přestože piaristé dali škole k dispozici ty nejkrásnější ze svých a sami se spokojili malými mnišskými celami. - V roce 1862 bylo gymnázium prohlášeno německým a rok nato byla na státní náklady provedena přístavba, bohužel však způsobem velmi nepraktickým.
Převzetí bývalého piaristického gymnázia do státní správy roku 1871 nezměnilo nic na podstatě dosavadních poměrů; bylo jen po delších jednáních stanoveno, která část má náležet náboženskému fondu a která fondu studijnímu. Poněvadž studijnímu fondu přiřčené prostory gymnáziu nepostačovaly, musily mu být alespoň pronajaty mnohé z těch, přiřčených fondu náboženskému; šlo o ředitelskou kancelář s archivem, přírodopisný a fyzikální kabinet, dohromady nakonec 11 místností.
Když byl piaristy opuštěný klášter předán do vlastnictví páterům redemptoristům, ukazovalo se stále zřetelněji, že je existující stav prostě neudržitelný a že gymnáziu bude musit být vytvořena vlastní, jeho potřebám odpovídající lokalita.
Po 17 let bylo pracováno na řešení tohoto úkolu, až konečně celá záležitost díky obětavosti škole nakloněného budějovického obecního zastupitelstva, které přenechalo někdejší solní sklad bezplatně školské správě pro staveniště nové gymnazijní budovy, nalezla nakonec šťastné řešení.
Oběť, kterou budějovické obecní zastupitelstvo přineslo, je velká, přinese však městu a jeho občanstvu dobré plody a zejména pro vnitřní město znamená značný zisk, že staropočestné německé gymnázium nenachází svůj domov na nějakém předměstí.
Stavba nové budovy ústavu byla svěřena pod vedením pana c.k. vrchního inženýra Rudolfa Hlouška a inženýra von Golitscheka za vrchního dohledu pana stavebního rady Wolfa do rukou osvědčených stavitelů Hauptvogla a Stabernaka (ten má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a postupovala dopředu tak rychle, že existovala možnost zahájit výuku v nové škole už počátkem školního roku 1903/1904.
Na závěr školního roku 1902/1903 shromáždili se proto učitelé a žáci naposledy ve zkušebnách a exhortních síních a s nelíčenými pocity stesku se rozloučili se starými a věru skromnými prostorami, které si přesto oblíbili. O šest týdnů později byla ta stará budova, která století vzdorovala větrům a bouřím, odstraněna lidskýma rukama, aby poskytla nové budově více světla a vzduchu.
Prostory, v nichž působili dominikáni, kde piaristé sami nejprve a pak spolu s vyšebrodskými a světskými učiteli vychovávali a vyučovali mládež, ty zmizely a nová skvostná budova otevírá vědychtivé mládeži své brány.
Mistři dokončili své dílo.
Zatímco ve staré budově vedly vlhké a temné klášterní chodby k místnostem nevyhovujícím svému účelu, otevírá nový dům tři velké brány, neboť je toliko otázkou času, než bude moci být používán hlavní vchod od řeky (v originále "von der Wasserseite", při čemž vodou se tu rozumí rameno Malše - pozn. překl.).
Po širokých, lehce zdolatelných schodech dojdeme ve šťastně řešeném vestibulu do světlých, slunečných a vysokých chodeb, do nichž ústí místnosti tříd a kabinetů.
Všude poctivá práce, dobrý materiál nikde nic nadbytečného; harmonická úměrnost završuje umělecké stavební dílo, v němž všechno slouží účelu a zejména potřebě školy .
Původní, přímo ideální stavební plán nedošel sice provedení, to však, co vidíme před sebou, je pro existující poměry dostatečné; hygienickým požadavkům je plně vyhověno, přírodopisný kabinet, kreslírna a fyzikální kabinet jsou doslova vzorné .
Když jsme během této slavnosti procházeli dlouhými chodbami nové budovy a viděli ten velký počet vyučovacích místností, drala se nám na rty otázka: Jaký asi duch bude v těchto prostorách panovat? Jak dostojí gymnázium svému úkolu, zejména za dnešní situace, kdy jsou úspěchy přírodních věd tak obrovské a tak obdivuhodné a kdy technika za několik desetiletí tak proměnila celý náš život, že by se mohla docela příhodně vynořit myšlenka postavit nejen snad společenský život, nýbrž i školská zařízení toliko na přírodovědecký základ? A takové myšlenky už nabývají hlasu a začínají zprudka bušit na brány humanistických ústavů.
Gymnázia jsou staroctihodné instituce, jejichž rodokmen sahá až do šerého dávnověku. I při klidném vývoji prodělaly mnohou proměnu a přetrvají i tento nápor .
Moderní gymnázium 20. století má od gymnázia starého Řecka už jen své jméno a není už oním gymnáziem, jak si je představovali a navrhovali humanističtí pedagogové 16. století.
Eloquentia (tj. výmluvnost - pozn. překl.) není už tou nejvyšší normou, imitatio (tj. napodobení - pozn. překl.) není už tím nejvyšším cílem; dnešní gymnázium má ke klasickému starověku poměr o něco chladnější, přinejmenším už ne tak entuziastický; učí na něm také nejen učitelé humanistických předmětů, nýbrž znamenitou měrou i učitelé předmětů reálných. - Gymnázium dneška se už dávno zřeklo toho, být tou jedinou školou připravující k vyšším druhům povolání a klidně se může vzdát i svého monopolu vůči univerzitnímu vzdělání. Gymnázium chce a dokáže být jen rovnoprávným školským zařízením vedle reálného gymnázia a reálné školy.
Jít však ve vysokém ocenění reálných věd ještě dál a upírat snad dokonce gymnáziu samotné jeho právo na existenci bylo by stejně zvrácené jako zhoubné.

Nijaká škola se nesmí snažit unikat duchu své doby a také gymnázium tak nečiní, může však názory okamžitě panující sledovat jen s opatrností a nesmí se jednostranně zaměřit na jeden aktuální myšlenkový proud.
Je vyloučeno, aby v naší době jakákoli veřejná škola mohla pěstovat toliko duchovědu, toliko snad jen humanistické obory, stejně tak nebezpečné by ovšem bylo postavit všechna učebná zařízení hlavně nebo dokonce výlučně na přírodovědecký základ.
Pro školu není příprava na materielní působení a konání jediným a nejúčinnějším způsobem, jak sloužit otčině, neboť existuje ještě jiná, ideálnější zbraň než peníze, lodě, hrady a vojska. Velice krásně to vyjádřil Simrock (Karl Joseph Simrock /1802-1876/, německý básník, syn hudebního vydavatele Nikolause Simrocka /1751-1832/, proslulý zejména tím, že prvý převedl Nibelungenlied do nové němčiny - pozn. překl.) ve své básni "Habsburgs Mauern" (tj. "Hradby Habsburgu" - pozn. překl.) v tom smyslu, že hruď věrných mužů skýtá lepší ochranu nežli příkopy a hradby (v originále: treuer Mannen Brust gewährt einen besseren Schutz als Gräben und Mauern - tato slova ovšem text originálu: viz webovové stránky Die Deutsche Gedichte-Bibliothek neobsahuje, proto ho cituji celý i se svým vlastním přetlumočením:

Habsburgs Mauern

In Aargau steht ein hohes Schloss,
Vom Tal erreicht es kein Geschoss:
Wer hat 's erbaut,
Das wie aus Wolken niederschaut?

Der Bischof Werner gab das Geld,
Graf Radbot hat sie hingestellt,
Klein aber fest
Die Habichtsburg, das Felsennest.

Der Bischof kam und sah den Bau,
Da schüttelt er der Locken Grau,
Zum Bruder spricht:
"Ber Burg hat Wall und Mauern nicht."

Versetzt der Graf: "Was macht das aus?
In Strasburg steht ein Gotteshaus,
Das bautest du,
Doch Wall und Mauern nicht dazu."

"Der Münster baut' ich Gott dem Herrn,
Dem bleiben die Zerstörer fern;
Vor Feindessturm
Beschützt ein Schloss nur Wall und Turm." -

"Wohl hast du recht, ich räum' es ein,
Ja, Wall und Mauern müssen sein:
Gib morgen acht,
Ich baue sie in einer Nacht."

Und Boten schickt der Graf ins Tal,
Die Mannen nahn im Morgenstrahl
Und scharenweis
Umstellen sie die Burg im Kreis.

Frohlockend stößt ins Horn der Graf
Und weckt den Bischof aus dem Schlaf:
"Die Mauern stehn!
Wer hat so schnellen Bau gesehn?"

Das Wunder dünkt den Bischof fremd,
Zum Erker springt er hin im Hemd
Und sieht gereiht
Der Helden viel im Eisenkleid.

Mit blankem Schilde Mann an Mann
Steht mauergleich des Grafen Bann,
Und hoch zu Ross
Hebt mancher Turm sich aus dem Tross.

Da spricht der Bischof: "Sicherlich,
An solche Mauern halte dich,
Nicht ist so fest
Als Treue, die nicht von dir lässt.

So schütze Habsburg fort und fort
Lebend'ger Mauer starker Hort,
Und herrlich schaun
Wird 's über alle deutsche Gaun."

Hradby Habsburgu

Tam v Aargau stojí pevný hrad,
střel z dolin nemusí se bát:
kdo zbudoval
jestřábí stavbu z mračných skal?

Biskup Werner dal peněz díl,
hrabě Radbot pak umístil
nahoru sem
to hnízdo, zvané Habsburgem.

Když biskup přišel, mručel vráz,
čechraje stříbrošedý vlas,
a nepřestal:
"Kde to má hradby, kolem val?"

Opáčí hrabě: "Uznej sám,
ve Štrasburku ten kostel znám,
cos postavil,
na hradbu nezbylo už sil."

"Dům Boží chrání sám náš Pán,
ten nemůže být rozkotán;
jak bránit chceš
však hrad, co nemá val ni věž?" -

"Snad pravdu máš, já pohnu s tím,
valem tu stavbu ohradím:
přijď ráno hned,
nemíním přes noc otálet."

A posly vyslal hrabě jít
z údolí muže shromáždit
a jitřní ruch
kol hradu utvoří z nich kruh.

Pak lesní roh se rozlehnul,
biskup si jenom oči mnul:
Jak mohla vyrůst zrána teď?"

Na zázrak nesmí biskup dát,
znovu se skočí podívat,
zří reků voj
a na nich ocelovou zbroj.

Muž při muži a v rukou štít,
to má ten div, ta hradba být,
a na koních
se mnohý co věž k nebi zdvih'.

Tu praví biskup: "Pravdu máš,
není nad takých hradeb stráž!
Sotva jest
co pevnější než věrná čest!

Tak chraň Habsburg vždy zas a zas
ta živá zeď po všechen čas
na pozdrav všem,
kde kolem německá je zem."

Sluší se asi poznamenat, že "Aargau" značí "Orlí župa" a "Habsburg", resp. "Habichtsburg" "Jestřábí hrad" /obojí ovšem ve Švýcarsku/, i beztak mě však obraz hradby těl jako symbolu mužné věrnosti habsburskému rodu spíše děsí tváří v tvář zániku oné rodové říše na hromadách mrtvol první světové války, jež se v ní zrodila - pozn. překl.)
Těšíme se samozřejmě ze všech pokroků, které přírodní bádání přineslo všem oblastem, ano dokonce našemu duchovnímu životu. Rostoucím poznáním přírodní příčinnosti projasňuje se náš duch, nabytím každé nové pravdy puká článek řetězu nevědomosti a hlouposti, jímž je lidstvo spoutáno. Mnoho utrpení a hrůz seslala neznalost přírodních zákonů a pověra na celé národy; nám darovalo hlubší poznání větší svobodu a čistší lidskost.
Poznání přírody má však také své hranice; poslední otázky, po jejichž zodpovězení lidské srdce baží, přece jen řešit nedokáže.
Ignoramus et ignorabimus (tj. "Neznáme a nepoznáme."
- výraz zformulovaný německým zoologem Emilem Friedrichem du Bois-Reymondem /1818-1896/ a vyjadřující omezenost a nepřekročitelnost hranic našeho poznání - pozn. překl.).
Tento rozpor mezi nikdy neukojenou faustovskou povahou člověka a věčnými, nepřekročitelnými hranicemi, které jsou našemu poznání stanoveny, je právě v současnosti rozporem nejvýznamnějším a zasahuje naše srdce nejvíce. Je to směrodatný rys naší doby a dává nám pochopit přinejmenším některé rozpory, které hýbou celým naším nynějším životem.
Tento rozpor nás učí porozumět tomu, že přes široce rozšířený materialistický světový názor jde světem i hluboce náboženský myšlenkový proud; vedle bezohledného konfliktu zájmů vidíme i dobročinnou lásku k bližnímu, která se projevuje jako nikdy dříve zejména sociální péčí a pomocí slabším; vedle internacionálního světoobčanství vidíme ostře vyhraněné národní sebevědomí; vedle nekonečně zjemnělého, dalo by se skoro říci rafinovaného uměleckého života lásku k věčné vznešenosti a kráse přírody i v jejích nejjednodušších projevech; a tak se projevuje při všech reálných a technických výdobytcích vždycky i stálá touha po ideální stravě ducha.
Právem proto vynikající fyzik Helmholtz (Hermann Ludwig Ferdinand von Helmholtz /1821-1894/, lékař, fyziolog, fyzik, meteorolog a filosof, nazývaný ve své době i "říšským kancléřem vědy - pozn. překl.) s naléhavým důrazem žádá, aby vedoucí muži národa, zejména přírodovědci, lékaři, technici osvojili si při svém vzdělání bohatý díl ideální duchovědy.
Objevy a díla umění a průmyslu, jež se zakládají na poznání přírody, učarovaly jen proto našim smyslům, poněvadž jsou stěsnány do několika málo desetiletí a udály se takřka naráz; duchovní vědy - za celá tisíciletí ovšem - přinesla výtvory přinejmenším stejně obdivuhodné, jejich krása a smělost jsou pak jen proto méně nápadné, poněvadž se už dávno staly obecným dobrem.
Systém filosofického myslitele může být přece postaven stejnorodě po bok odvážné mostní konstrukci nějakého technika; nejjemnější soustrojí umělecké výstavbě nějaké tragedie, veškerá technika uměleckému dílu jazyka jako nejdokonalejší a nejpožehnanější výtvor lidského rodu.
Kromě světa, který nás obklopuje, existuje přece také svět v nás samých, který se hlásí o svá práva dnes jako před tisíciletími.
Tento vztah obou duchovních směrů nejšťastněji zpodobil Rafael (Rafael Santi /1483-1520/ - pozn. překl.) na svém obraze "Škola athénská" (z let 1510-1511 - pozn. překl.). Shromáždil tu v pohybujících se skupinách význačné myslitele řeckého národa - v jejich středu pak ty nejvýznačnější vůbec, Platona a Aristotela - Platon ukazuje prstem k nebi, odkud snesl své myšlenky; Aristoteles jím míří k Zemi, na které je nám dáno žít a na které jsme povoláni působit.
Naše střední školy se snaží činit po právu oběma směrům; nejsou to nijaké odborné školy a zprostředkují vedle reálného i ideální vzdělání; jen podle větší váhy, kterou kladou buď na duchovní nebo na exaktní vědy, na mravoučné, jazykové a historické předměty či na matematiku a přírodovědu, dostávají ty školské instituce rozličná označení.
Společný je jim všem jejich cíl, totiž položit základy, na nichž lze bezpečně vztyčit stavbu profesního vzdělání. I když nejsou ty základy pokaždé ze stejného materiálu, i když se mohou jejich projekty v jednotlivých případech lišit, vykazují přece jen vždycky velkou příbuznost. Společní jsou jim akademicky vzdělaní učitelé a většina učebnic, jejichž prostřednictvím se má utvářet rozum a srdce naší mládeže.
Společný je jim vznešený úkol vychovávat jinochy, kteří budou jednou jako bohabojní mužové připraveni radou i skutkem působit a tvořit ve věrnosti a lásce k císaři a k říši ku blahu otčiny; k tomu však náleží také reálné vědění a reálné vzdělání, jinak zůstanou cizí světu, jenž je obklopuje; k tomu náleží dobrý díl ideálního vzdělání, jinak zůstanou cizinci ve světě myšlenek, pravdy a krásy.
Tohoto cíle se střední školy pokoušejí dosáhnout přísně logickým pěstováním matematicko-přírodovědného vzdělání a péčí o mravoučné a historické předměty; zatímco reálná škola klade důraz na chemii a kreslení a pěstuje k docílení formálního vzdělání výuku moderních jazyků, sleduje gymnázium týž cíl, ale s obzvláštním důrazem na znalost jazyků a ducha klasického starověku.
Pokud je gymnáziu dán k dispozici čas nezbytný k výuce obou klasických jazyků, tj. latiny a starořečtiny, bude mít gymnázium vždycky jakýsi vzdělanostní náskok, neboť latina a stará řečtina jsou svou ukončeností, mnohostranností forem a jemností syntaxe příhodnějším nástrojem formálního vzdělání než jakákoli jiná řeč. Gymnáziem pěstovaná četba latinských a starořeckých autorů je pro dovršení a posilu mravního a estetického citu plodnější nežli četba literátů moderních. Tady existuje jakýsi protiklad, který je však současných ekonomických poměrů oprávněný; ba je přímo prospěšný a plodný, vede-li k tomu, že obě části společného celku jsou si vědomy jedna druhé a že každá z nich se snaží prohloubit a obohatit svou osobitost.
Na tyto úkoly, které je gymnáziu dáno řešit, upomínají na fasádě nové školní budovy alegorické figury nad jejím hlavním portálem: "Kleió" (tj. múza dějepisectví - pozn. překl.) s historickou knihou a kovovým pisátkem a "Úrania" (tj. múza hvězdářství - pozn. překl.) s kružítkem, lineálem (tj. pravítkem - pozn. překl.) a nebeským glóbem; stejně tak obě bysty, zdobící schodiště a zpodobující našeho velkého básníka a hrdiny ducha Schillera (Friedrich Schiller /1759-1805/ byl uctěn při jiné školní schillerovské slavnosti, k níž se vztahuje text, otištěný i na webých stránkách Gymnázia Česká obzvláštním způsobem: tj. sborem "Schillerlied" od Hanse Wagnera /Hans Wagner-Schönkirch je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/ řízeným učitelem zpěvu Karlem Třebinem, recitací básně Gustava Schwaba /žil v letech 1792-1850, německý spisovatel a básník, evangelický farář/ "Der Riese von Marbach" o Schillerovi, dále znovu sborovým zpěvem "Schillerhymne" Hanse Wagnera a recitací Schillerovy básně "Der Graf von Habsburg", kterou pro její obsah, ilustrující sám rodový mýtus habsburské dynastie, uvádíme i na stránkách Kohoutího kříže v originále i v překladu Jaroslava Vaňka z vydání v nakladatelství Literární čajovna Suzanne Renaudové (2005):

Der Graf von Habsburg


Zu Aachen in seiner Kaiserpracht,
Im altertümlichen Saale,
Saß König Rudolfs heilige Macht
Beim festlichen Krönungsmahle.
Die Speisen trug der Pfalzgraf des Rheins,
Es schenkte der Böhme des perlenden Weins,
Und alle die Wähler, die sieben,
Wie die Sterne Chor um die Sonne sich stellt,
Umständen geschäftigt den Herrscher der Welt,
Die Würde des Amtes zu üben.

Und rings erfüllte den hohen Balkon
Das Volk im freudgen Gedränge,
Laut mischte sich in der Posaunen Ton
Das jauchzende Rufen der Menge.
Denn geendigt nach langem verderblichen Streit
War die kaiserlose, die schreckliche Zeit,
Und die Richter war wieder auf Erden.
Nicht blind mehr waltet der eiserne Speer,
Nicht fürchtet der Schwache, der Friedliche mehr,
Des Mächtigen Beute zu werden.

Und der Kaiser ergreift den goldnen Pokal
Und spricht mit zufriedenen Blicken:
"Wohl glanzet das Fest, wohl pranget das Mahl,
Mein königlich Herz zu entzücken;
Doch den Sänger vermiss ich, den Bringer der Lust,
Der mit süßem Klang mir bewege die Brust,
Und mit göttlich erhabenen Lehren.
So hab ichs gehalten von Jugend an,
Und was ich als Ritter gepflegt und getan,
Nicht will ichs als Kaiser entbehren,"

Und sieh! in der Fürsten umgebenden Kreis
Trat der Sänger im langen Talare,
Ihm glänzte die Locke silberweiß,
Gebleicht von der Fülle der Jahre.
"Süßer Wohllaut schläft in der Saiten Gold,
Der Sänger singt von der Minne Sold,
Er preiset das Höchste, das Beste,
Was das Herz sich wünscht, was der Sinn begehrt,
Doch sage, was ist des Kaisers wert
Am seinem herrlichsten Feste?"

"Nicht gebieten werd ich dem Sänger," spricht
Der Herrscher mit lächelndem Munde,
"Er steht in des größeren Herren Pflicht,
Er gehorcht der gebietenden Stunde:
Wie in den Lüften der Sturmwind saust,
Man weiß nicht, von wannen er kommt und braust,
Wie der Quell aus verborgenen Tiefen,
So des Sängers Lied aus dem Innern schallt
Und wecket der dunkeln Gefühle Gewalt,
Die im Herzen wunderbar schliefen."

Und der Sänger rasch in die Saiten fällt ;
Und beginnt sie mächtig zu schlagen:
"Aus Weidwerk hinaus rit tein edler Held,
Den flüchtigen Gemsbock zu jagen.
Ihm folgte der Knapp mit dem Jägergeschoss,
Und als er auf seinem stattlichen Ross
In eine Au kommt geritten,
Ein Glöcklein hört er erklingen fern,
Ein Priester wars mit dem Leib des Herrn,
Voran kam der Mesner geschritten.

Und der Graf zur Erde neiget hin,
Das Haupt mit Gemut entblößet,
Zu verehren mit glaubigem Christensinn,
Was alle Menschen erlöset.
Ein Bächlein aber rauschte durchs Feld,
Von des Gießbachs reißenden Fluten geschwellt,
Das hemmte der Wanderer Tritte,
Und beiseit legt jener das Sakrament,
Von den Füßen zieht er die Schuhe behend,
Damit er das Bächlein durchschtitte.

"Was schaffst du?" redet der Graf ihn an,
Der ihn verwundert betrachtet.
"Herr, ich walle zu einem sterbenden Mann,
Der nach der Himmelskost schmachtet.
Und da ich mich nahe des Baches Steg,
Da hat ihn der strömende Gießbach hinweg,
Im Strudel der Wellen gerissen.
Drum dass dem Lechzenden werde sein Heil,
So will ich das Wasserlein jetzt in Eil
Durchwaten mit nackenden Füßen."

Da setzt ihn der Graf auf sein ritterlich Pferd
Und reicht ihm die prächtigen Zäume,
Dass er labe die Kranken, der sein begehrt,
Und die heilige Pflicht nicht versäume.
Und er selber auf seines Knappen Tier
Vergnüget noch weiter des Jagens Begier,
Der andre die Reise vollführet,
Und am nächsten Morgen, mit dankendem Blick,
Da bringt er dem Grafen ein Ross zurück,
Bescheiden am Zügel geführet.

"Nicht wolle das Gott," rief mit Demutsinn,
Der Graf "dass zum Streiten und Jagen
Das Ross ich beschritte fürderhin,
Das meinen Schöpfer getragen!
Und magst dus nicht haben zu eignem Gewinst,
So bleib es gewidmet dem göttlichen Dienst,
Denn ich hab dem ja gegeben,
Von dem ich Ehre und irdisches Gut,
Zu Lehen trage und Lei bund Blut
Und Seele und Atem und Leben."

"So mög Euch Gott, der allmächtige Hort,
Der das Flehen der Schwachen erhöret,
Zu Ehren Euch bringen hier und dort,
So wird Ihr jetzt ihn geehret.
Ihr seid ein mächtiger Graf, bekannt
Durch ritterlich Walten in Schweizerland,
Euch blühn sechs liebliche Töchter.
So mögen sie," rief er begeistert aus,
"Sechs Kronen Euch bringen in Euer Haus
Und glänzen die spätsten Geschlechter!"

Und mit sinnenden Haupt saß der Kaiser da,
Als dächt vergangener Zeiten,
Jetzt, da er dem Sänger ins Auge sah,
Da ergreift ihn der Worte Bedeuten.
Die Züge des Priesters erkennt er schnell
Und verbirgt der Tränen stürzenden Quell
In des Mantels purpurnen Falten.
Und alles blickte den Kaiser an
Und erkannte den Grafen, der das getan,
Und verehter das göttliche Walten.

Hrabě Habsburg


Dnes v Cáchách, kde korunován byl,
se Rudolf ve svém majestátu
hostiny právě účastnil
na počest nové hlavě státu.
Falckrabě rýnský jídla podával,
poháry plnil tu vínem český král
a sedm kurfiřtů zde v sále
jak planety okolo slunce den co den
kol císaře snaživě krouží tu jen
a holdují vladaři stále.

I balkon zaplnil lidu už shluk,
je vidět na hlavě hlavu
a hlasitě mísí se v pozounů zvuk
teď jásavé volání davu.
Neboť po dlouhém, škodlivém sporu je zas
skončen dlouhý, staršlivý bezvládí čas,
zase zavládne právo nám dané
a zbraně nebudou vládnout nám už
a nemusí báti se pokojný muž,
že mocných se kořistí stane.

Císař do ruky bere ze zlata číš,
je spokojen slavností, zdá se:
"Ač hostina teď je zdařilá již
a mohl bych cítit se blaze,
přec pěvce tu postrádám, jehož vždy hlas
srdce sladkým zpěvem svým dojímá v nás,
mysl vznešenou myšlenkou sytí.
Tak vždy jsem to cítil, jsa ještě mlád,
a co jsem jak rytíř pak dělával rád,
teď bez toho nechci už býti."

A hle, z houfu vystoupil jakýsi muž
v dlouhém kabátě, pěvec je asi,
a na hlavě stříbrobílé už
má stářím teď vybledlé vlasy.
"Sladký zpěv je ve zlatých strunách skryt,
v něm pěvec opěvá lásky cit,
to nejlepší, co svět zná zdejší,
co si srdce žádá, co rozum chce mít;
čím tebe mohu však potěšit
v den pro tebe as nejkrásnější?"

"Nechci příkaz dávat pěvci sám,"
mu panovník odpoví mile,
"vždyť jemu přec poroučí vyšší pán,
on poslouchá příkazu chvíle.
Jak když by proletěl vichr zem
a netušíš, odkud se přihnal sem,
jak když pramen se z hlubiny valí,
tak se pěvcova píseň dere ven
a probouzí temné též pocity v něm,
jež mu v srdci podivně spaly."

Pěvec přejíždí prsty struny už,
začne na ně silněji hráti:
"Kdys na lovu byl urozený muž,
chtěl kamzíka na kopcích štváti
a za ním jel hoch, nesl střelnou mu zbraň.
Když na koni lovec přejel už stráň
a pak se v lučinu stáčel,
zvuk zvonku zpovzdáli uslyšel.
To právě kněz s tělem Páně šel
a hned před ním kostelník kráčel.

Hrabě zbožně sklání svou hlavu v zem
a klobouk s hlavy hned smeká,
aby uctil, jak křesťan je povinen,
co spásou bývá pro člověka.
Hle, potok, jenž se klidný vždy zdál,
jako řeka nyní se rozvodněn hnal;
to bránilo knězi dál jíti.
Svátost, již nesl, teď stranou si dal,
potom boty kvapně si s nohou svých sňal,
by mohl se přes potok přebroditi.

"Co děláš?" hrabě se kněze ptá,
ten ruku k svátosti vztáhne:
"Spěchám k člověku, který teď umírá
a po nebeské stravě prahne.
A právě když nablízku lávky jsem,
tu vidím, že stržena přívalem,
se proudem už kamsi pryč řítí.
A aby lačnící spasen moh' být,
tak snažím se přechod urychlit
a bosý chci přes vodu jíti."

Tu posadí pán kněze na koně hned
a uzdu mu do ruky vloží,
aby k chorému mohl rychleji jet
a jej posílit svátostí Boží.
Sám si pážete svého koně vzal,
by mohl se baviti lovem zas dál.
Ten druhý už k chorému jede.
Příští den však k hraběti po ránu hned
se s děkovným pohledem vrací zpět
a koníka za uzdu vede.

"Vždyť nechce přec Bůh," hrabě povídal,
"by k boji a lovu jen sloužil cele
a na koně abych nasedal,
jenž nesl mého Stvořitele!
Když nechceš si nechat jej pro sebe sám,
pak pro službu církevní rád ti jej dám,
neboť tomu dát ho se sluší,
jenž dal mi majetek v léno i čest
a vše, co k životu třeba jest,
i život sám, tělo a duši."

"Nechť zjedná nyní všemocný Bůh sám,
který vyslyší i bezmocného,
teď velikou všude úctu vám,
jako vy jste uctil jeho.
Jste v paměť zapsaný nás tu všech,
jak rytířsky vládl jste v Švýcarech.
Šest dcer vám rozkvétá právě,
nechť ony teď," v nadšení zvedne hlas,
"o korun šest rozšíří dům váš zas
a přispějí k budoucí slávě."

Císař tu seděl mlčky a přemítal,
snad vzpomínal na dávné časy,
když se pak na pěvce zadíval,
věděl, o čem byl příběh ten asi.
A knězovy rysy též poznal pak.
By slzy skryl, jimiž mu zvlhl zrak,
v záhyby pláště tvář svou schová.
A každý na něho hledí jen,
ví už, kdo že byl šlechetný hrabě ten,
a Boží řízení v úctě chová.

Rudolf I. Habsburský /v rodové posloupnosti hrabě Rudolf IV. von Habsburg/ žil v letech 1218-1291 a byl v letech 1273-1291 římským králem, v Schillerově básni nazýván v této hodnosti císařem. Přemysl Otakar II., který ve střetu s ním roku 1278 zahynul /ačkoli Rudolf údajně nařídil soka ušetřit/, se v roce 1273 Rudolfova zvolení neúčastnil a "Čech", byť z kurfiřtů vlastně nejmocnější a usilující rovněž o říšskou korunu, tedy víno nenaléval a volbu neuznal - pozn. překl.) a starořeckého pěvce Homéra (viz Wikipedia - pozn. překl.), v místnostech tříd pak podobizny Jeho Veličenstva císaře jakož krucifix; knihovna a hojnost učebních pomůcek a školních sbírek náš pedagogický úkol podstatně usnadňují.
Na vás, vysoce vážení páni profesoři gymnázia, směřuji proto prosbu, abyste nepolevili ve svém citu pro povinnost a s touž horlivostí a s týmž nasazením svých nejlepších sil i v nové budově pracovali na vzdělání mládeže nám svěřené.
Budějovické gymnázium si už za piaristů a v ještě zvýšené míře za působení profesorů z kláštera Vyšší Brod a světských profesorů získalo dobrou pověst. Tuto dobrou pověst si neseme jako krásné dědictví s sebou do nového domova a hodláme se také, věrni heslu našeho milovaného monarchy "viribus unitis" (tj. "spojenými silami" - pozn. překl.), pokusit o její uchování. Naše cesta je trnitá a obtížná, se zaslouženým díkem smíme počítat jen vzácně. Naše práce však přináší požehnání a vnitřní uspokojení.
A vy, moji milí mladí přátelé, kteří máte takové štěstí účastnit se v přítomnosti tak mnohých a vysoce zasloužilých osobností slavnosti vysvěcení našeho nového ústavu, neezapomeňte nikdy na tento den! Uložte si hluboko do paměti slova Emanuela Geibela (německý lyrik, žil v letech 1815-1884 - pozn. překl.), vrytá do mramoru ve vestibulu této budovy a znějící takto:

"Am guten Alten
in Treuen halten,
Am kräft'gen Neuen
sich stärken und freuen,
Wird niemand gereuen. - "
(tj. "V tom dobrém a starém
žít s věrnosti darem,
novou pak chvílí
nabrat radost, jež sílí,
sotva koho zmýlí."

Doslovný překlad by zněl: "Dobrého starého se věrně držet, zdatným novým se sílit a těšit, to nikoho nezkruší." - pozn. překl.)
Chovejte se podle tohoto přísloví a cíle, který je gymnáziu přiřčen, skutečně dojdete.
Pro vás byly tyto nové, krásné prostory zbudovány a my, jak učitelé, tak i žáci, jsme zavázáni povinným díkem všem těm, kdo ke zdaru onoho díla přispěli. V prvé řadě ctěnému c.k. ministerstvu vyučování a sice jmenovitě panu ministru rytíři von Hartelovi, Jeho Excelenci panu c.k. místodržícímu v Čechách hraběti Coudenhoveovi, ctěné c.k. Zemské školní radě a jejímu viceprezidentovi panu Franzi Zabuschovi, panu c.k. dvornímu radovi Huemerovi a c.k. ministerskému radovi Holeniovi, pánům c.k. zemským školním inspektorům dvornímu radovi Riedlovi, Dr. Langhansovi a Dr. Muhrovi, panu dvornímu radovi Dr. Grohmannovi a panu c.k. místodržitelskému radovi Bayerovi. Náš dík ctěné stavební správě a ctěnému obecnímu zastupitelstvu opakuji na tomto místě znovu.
Náš nejponíženější dík náleží však našemu všemi milovanému císaři, který svým nejvyšším zmocněním prostředky ke stavbě ústavu schválil. - Druhá pamětní tabule ve vestibulu školy bude trvale připomínat, že ústav byl zbudován za slávou ověnčeného panování Jeho Veličenstva císaře Franze Josefa I. (obě pamětní desky, ta s Geibelovým "příslovím" i ta s připomínkou císařova panování, byly zničeny českými studenty po roce 1920, viz web Gymnázia Česká - pozn. překl.).
Vám je péčí našeho vznešeného panovníka (v originále "durch die Fürsorge unseres erhabenen Landesvaters" - pozn. překl.) poskytnuta možnost připravit se na nejrůznější druhy povolání, na techniku i na univerzitu. Využijte té štědře vám poskytnuté příležitosti posílit a vzdělat své tělo i ducha; nezapomeňte však věnovat patřičnou péči i výchově svého vlastního srdce.
Přijměte s radostí šlechetný zárodek pravých občanských ctností, jejichž tak krásné příklady nacházíme v klasickém starověku a které vám s láskou a starostlivou pozorností vštěpují vaši učitelé, pěstujte a bedlivě střezte mezi nimi zejména lásku k císaři a k otčině.
Až se vás později daleko od rodičovského domu a už bez vedení vašich učitelů chopí vlny života, bude vám potřebí silné vnitřní opory, aby vás nesmetly z hladiny veřejného života, a nijaká vnitřní opora pak není silnější nežli pravá religiozita a ryzí patriotismus, který vzrostl a dozrál na ideální půdě skutečného a podstatného vzdělání srdce a ducha.
Kdyby vám práce měla připadat těžkou, vzpomeňte si na dnešní den, kdy s námi tuto krásnou školní slavnost prožilo tolik vysoce vážených osobností, lidí, kteří musili projít stejnou nesnadnou cestou, nežli se domohli vlivných postavení. Pomyslete na našeho šlechetného císaře, který před námi ve všech situacích svého života, plného starostí, stojí jako zářivý vzor a nejlepší příklad radosti z práce a smyslu pro povinnost.
Proto my všichni bez rozdílu náboženského vyznání a národní příslušnosti lpíme na našem ušlechtilém panovníkovi tak, že se láska Rakušanů ke svému císaři stala přímo příslovečnou, proto mu při každé slavnostní příležitosti vzdáváme hold. Jsem si proto také jist, že všichni zde přítomní vysoce vážení hosté a také vy, moji milí mladí přátelé, jste se mnou jednomyslně zajedno, když vás poprosím, abyste se mnou provolali našemu rytířskému císaři třikráte slávu: Jeho Veličenstvu našemu všemi milovanému císaři a pánu Franzi Josefu I. budiž "Sláva! Sláva! Sláva!"


Sonder-Abdruck der "Budweiser Zeitung" Nr. 85 vom 27. Oktober 1903

Byl to nepřehlédnutelný zjev v Českých Budějovicích konce minulého století, ten pán elegantních pohybů a zjevu s trochu nezvyklým křestním jménem Chrysogon, které při svém křtu někdy v létě roku 1912 - přicházel opravdu z jiných časů - zdědil po svém otci a jmenovci Chrysogonu Kochovi (1873-1930), synovci autora naší v originále ovšem německé textové ukázky a ředitele českobudějovického německého gymnázia Matthiase Kocha. Snad bych neměl opomenout, že ta budova v České ulici, k jejímuž vysvěcení byl pronesen Kochův proslov, byla místem mého ročního, tedy věru krátkého učitelského působení (za ředitelky Divišové a jejího zástupce Kazila) po návratu z mé dvouleté povinné vojenské služby, kteréžto působení jen předcházelo mému nástupu do tzv. Krajského nakladatelství, později mou iniciativou přejmenovaného na Nakladatelství Růže. Matthias Koch "mladší" se narodil českobudějovickému ševci a svému jmenovci, jehož žena a chlapcova matka Franziska byla rovněž dcerou ševce v jihočeské Bechyni Antona Mayera a jeho manželky Barbary, roz. Mayerové, tedy téhož příjmení. Zatímco děd a praděd byli pokřtěni jménem apoštola Matouše (Mathäus), otec a syn Kochovi nosili jméno apoštola Matthiase (česká podoba Matěj), který po zradě a smrti Jidášově doplnil znovu počet Ježíšových věrných na dvanáctero. Z českobudějovických církevních matrik se dovídáme i o dvou pozdějších svatbách "mladšího" Matthiase, té první v září roku 1866, kdy byl ženich čerstvým doktorem filosofie a suplujícím profesorem na gymnáziu v moravském Mikulově (Nikolsburg), s Theresií, dcerou českobudějovického jircháře Wenzela Knappa a Marie, roz. Lamplové, té druhé v září roku 1870 s Theresiinou sestrou Marií, kdy už Koch působil na vyšší reálce (Oberrealschule) ve svém rodném městě. Na obou jeho svatbách mu byl svědkem Johann Lampl (1821-1892), zasloužilý českobudějovický měšťan a dobrodinec, jehož hrob u sv. Otýlie sdílí dodnes i Matthias Koch. Vzhledem k délce celého předchozího mého překladu Kochova textu přenechám teď slovo jednomu z Kochových šumavských studentů, v tomto případě z Vyššího Brodu (Hohenfurth), kterých bylo za dobu existence německého školství českobudějovického bezpočet. Osobní svědectví je totiž čímsi nenahraditelným, stejně jako jsou nenahraditelní všichni tito mužové a ženy kraji a městu.

Nekrolog od někdejšího žáka

Adolf Fiedler

Ředitel Matthias Koch zemřel po krátké nemoci dne 12. června 1926 ve věku 87 let.
Narodil se v Českých Budějovicích dne 16. dubna roku 1840, absolvoval tu svá gymnaziální studia, svá pražská univerzitní léta zakončil pak v roce 1865 promocí na doktora filosofie (předchozího roku /rozuměj rok 1925 - pozn. překl./ mu pražská univerzita k šedesátiletému výročí jeho doktorátu slavnostně poblahopřála). Po své promoci působil jako suplent a profesor na zdejší státní reálce (před Českými Budějovicemi i na gymnáziu v jihomoravském Mikulově - pozn. překl.) - ředitel Koch byl oborem matematik - a byl v roce 1883 povolán za ředitele zdejšího německého státního gymnázia, v kteréžto funkci setrval až do svého odchodu na trvalý odpočinek roku 1904.
Vedle toho řídil i zdejší německou dívčí pokračovací školu (Mädchenfortbildungsschule) a ženský učitelský ústav (Lehrerinnenbildungsanstalt).
Vysoká vyznamenání (roku 1904 mu byl udělen císařský řád Železné koruny a už dva roky předtím byl jmenován čestným občanem rodného města - pozn. překl.) a četná pochvalná ocenění byla odměnou jeho obecně prospěšné pedagogické práce.
Až do nejvyššího stařeckého věku neúnavně činný, dokázal na životě vydobýt vždy nové jeho stránky a kdyby den neměl pouhých 24, nýbrž třeba 40 hodin a více, byl by pro něho i tak stále ještě příliš krátký.
Od matky přírody byl obdařen neobyčejnou měrou; uchoval si až do posledního dechu nezvykle čilou mysl a relativní tělesnou zdatnost; jeho zrak mu ještě letos (rozuměj v roce 1926 - pozn. překl.) dovoloval holdovat zamilované zálibě v malování, stejně jako mu jeho všemi myslitelnými nástroji vybavený truhlářský ponk poskytoval možnost nenahraditelného fyzického tréninku.
To, co ho však nejvíce udržovalo mladým a svěžím, to byla jeho skálopevná víra v zázračnou sílu lázní Wörishofen (Bad Wörishofen jsou bavorské vodoléčebné lázně ve švábském zemském okrese Dolní Allgäu, které proslavil svou léčebnou kúrou zdejší katolický farář Sebastian Kneipp /1821-1897/ - pozn. překl.), které navštěvoval více než 40 let a jimž uchovával vždy hlubokou vděčnost.
O tom, jakou chuť do života měl ještě před nedávnem, hovoří skutečnost, že nám někdejším žákům gymnázia, kteří jsme předešlého roku slavili 35. výročí své maturitní zkoušky, adresoval z Wörishofen dopis, v němž omlouvá svou neúčast na našem setkání a vyjadřuje pevnou naději, že se za pět let na další naší abiturientské slavnosti jako devadesátník určitě objeví. Osud tomu chtěl jinak.
Jako učitel byl přísný, ale spravedlivý.
Pro slabosti svých žáků měl vždy pochopení; vycházeje ze správného názoru, že se nějaký pozdější právník, duchovní či lékárník dokáže ve svém povolání obejít i bez logaritmických tabulek, nějaký technik při konstruování či seřizování svých strojů i bez Platónových tezí a Homérových hexametrů, dovedl vždy vhodně přimhouřit jedno oko, což bohužel u mnoha jeho kolegů nebylo případem zrovna obvyklým.
V jednom bodě byl však přímo nelítostný. Návštěvu hostince považoval u svých žáků prostě za hanebnost. Študióz, přistižený při něčem podobném, mohl si být jist nejtvrdším karcerem (bylo to zavření na samotce ve škole jako kázeňský trest za hrubší provinění - pozn. překl.) a vyprávělo se, že za Kochova ředitelování bylo nařízeno více karcerů než za všech jeho předchůdců dohromady.
Jednou jsme však na něho přece jen vyzráli. Když jsem loňského roku u příležitosti oslav jeho pětaosmdesátin v jednom zdejším spolku přednesl následující epizodu, on sám se nad ní srdečně zasmál:
Bylo to v roce 1890, měl jsem bezprostředně před maturitou. V České ulici (Böhmgasse) byla pravá studentská "bouda" (v originále "eine echte Studentenbude" - pozn. překl.), zvaná "Böhmhäusl" (ještě dlouho po druhé světové válce byl hostinec v provozu pod označením "Česká chalupa" - pozn. překl.); skvělé pivo (v originále "herrlicher Gerstensaft", doslova "ječmenná šťáva" - pozn. překl.), roznášené (v originále "kredenzt" - pozn. překl.) ještě skvělejší Hébou (narážka na bohyni věčného mládí Hébu, dceru bohyně Héry /snad ji prý porodila sama ze sebe, bez přičinění svého bratra a manžela, jímž byl sám Zeus/, která podle Homérovy Iliady, zpěv čtvrtý /"v jejich středu Héba velebná nektaru počla nalévat"/ sloužila jako svobodná při hostinách bohům, v Odysseji je pak už manželkou Hérakleovou - pozn. překl.) - jmenovala se vlastně Resl (tj. Rézinka - pozn. překl.) - lákalo nás piva- a láskychtivé oktavány (v originále "uns gambrinus- und liebesdurstige Oktavaner" - pozn. překl.) toto pivní sanatorium hojně navštěvovat. Zažili jsme tam nádherné chvíle, dokud nedošlo k nenadálému rušivému vstupu jednoho z našich profesorů, který nás vyvedl. Šestnácte hodin karceru, odseděných ve dvou po sobě následujících nedělích, jež jsme "vyfasovali", nám dalo příležitost o celém případu důkladně porozmýšlet.
Té druhé z obou nedělí nás náš "senior" H. utěšil, že si z toho není třeba nic moc dělat, že je sice té krásné "boudy" škoda, ale on že se už ohlédne po nějaké náhradě; z nás ovšem momentálně kromě něho na opětovnou návštěvu hostince neměl nikdo ani pomyšlení, jak jsme byli zkrušeni oním trestem.
Jak velké bylo naše překvapení, když pouhý týden po odpykání karceru vrazil do třídy tehdy už nijak zrovna mladý školník Spielvogel s pověstnou červenou knihou a nás, kteří jsme se z rozčilení trestem způsobeným ještě nestačili zotavit, povolal všechny znovu do ředitelny. Když jsme spatřili ředitele Kocha, bylo nám jasno, že se opět blíží nějaká pohroma.
"Ihr lasterhafte, unverbesserliche..." (tj. "vy nemravní, nepolepšitelní..." - pozn. překl.), na další epiteta si už nedokážu vzpomenout, " Ihr gehet schon wieder ins Gasthaus! Hier ist eine ganze Menge Anzeigen von Bewohnern in der Linzerstraße, die sich darüber beklagen, dass sie wegen der großen Krawalle, die meiner Oktavaner im Gasthause P. verursachen, nicht schlafen können." (tj. "Šli jste zas do hospody! Tady je spousta udání od obyvatel Linecké ulice, kteří si stěžují, že pro velký kravál, způsobený mými oktavány v hostinci P., nemohli vůbec spát.", přičemž hostinec P. v dnešní Lidické třídě je nesnadno identifikovatelný - pozn. překl.)
Byli jsme značně zděšeni, poněvadž nikdo si nebyl vědom nějaké viny. Vyšetřování proběhlo přirozeně bez jakéhokoli úspěchu, poněvadž starý ředitelský trik, že se máme jen ke všemu přiznat, poněvadž věc je už jedním ze spoluviníků vyzrazena, tentokrát pro naši skutečnou nevinu nezabral. Po několika dnech, když se udání množila, došlo k novému vyšetřování s týmž výsledkem. Pak věc usnula a my na ni víc nevzpomněli.
Koncem šestého týdne jsme byli naším předákem H. vyzváni, přijít přesně o šesté hodině do hostince P. na Linecké. Dost nás to vystrašilo, ale přítel H. prohlásil, že nová "bouda" teď nijakým přepadem nehrozí (v originále "jetzt sturmfrei sei" - pozn. překl.) a celou záhadu nám objasnil. Pisatelem dopisů byl on sám, profesoři musili na pokyn ředitele po nás ve zmíněném hostinci v zástupech slídit, dostali se přitom do kolize s hospodským a došli přitom k přesvědčení, že ředitel sedl nějakému ptáčkovi na lep (v originále "dass der Direktor einem Spaßvogel auf den Leim gegangen sei" - pozn. překl.). A když už nehrozilo, že sem někdo z profesorů zavítá, přitáhli jsme do P. a dosud málokdy jsme se tak dobře pobavili jako právě toho večera. Prvý přípitek (v originále "die erste Blume" - pozn. překl.) byl zasvěcen právě řediteli.
Později ředitel Koch bez okolků připustil, že přes naše mladické výstřelky to každý z nás někam dotáhl, důkaz, že tak řečení a u učitelského sboru vždy oblíbení tichošlápci a biflouni se ve skutečném životě vrcholnými osobnostmi nemusejí vždycky stát (v originále "im menschlichen Leben nicht immer ein Koryphäe zu sein braucht" - pozn. překl.).
Je pozoruhodným řízením osudu, že právě v téže době, ba téměř v téže chvíli, kdy zdejší staré gymnázium končí svou existenci (rozuměj německé státní gymnázium v České ulici, které se ve dvacátých letech sloučilo s reálkou a stěhovalo se do dnešní Jeronýmovy ulice, aby v dosavadním svém působišti vyklidilo místo gymnáziu českému - pozn. překl.), i jeho dlouholetý ředitel uzavírá své pozemské bytí.
Ředitel Koch byl mužem, na něhož se dalo spolehnout a co na sebe vzal, to i zplna a cele vykonal. Sdružení "Schlaraffia" (viz bakalářská práce studentky Jihočeské univerzity Kateřiny Hlavničkové "Schlaraffia Budovicia", odkazující i na webové stránky Kohoutího kříže - pozn. překl.) ztrácí v něm jednoho z nejhoroucnějších zastánců myšlenky schlaraffického přátelství (třemi cíli celosvětového jazykově německého sdružení, viz blíže Wikipedia, založeného roku 1859 v Praze a nacisty i komunisty ovšem zapovězeného, byly "přátelství, umění a humor", - pozn. překl.).
Jak žil, tak také zemřel. S myšlenkami na svou cestu do Wörishofen, kterou měl určenu na 2. července, usnul, aby se už nikdy více neprobudil k pozemskému životu.
Všichni, kdo ho blíže znali, uchovají mu provždy čestnou památku.
Ať odpočívá v pokoji!


Budweiser Zeitung, 1926, č. 47, s. 1-3

- - - - -
* České Budějovice / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Mezi členy českobudějovické městské rady v roce 1891 (druhá řada shora, třetí zprava)
Maturitní tablo německého gymnázia z roku 1891 s jeho podobenkou
Stal se předsedou krajinské výstavy v Českých Budějovicích, jak vysvítá z jejího programu na stránkách českého časopisu "Rolník" ze srpna roku 1884

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist