HUGO KÖHLER

Benešovy dekrety

Když se Beneš dne 3. října 1938 ústavně a právoplatně vzdal úřadu prezidenta ČSR (v originále "CSR" - pozn. překl.), nebyl nadále už ničím jiným než obyčejnou soukromou osobou jako každý jiný státní příslušník ČSR. Tak to zůstalo až do jeho neslavného konce a prezidentem už nikdy více nebyl. Když se za něho v Londýně a později i v Česku (v originále "in der Tschechei" - pozn. překl.) vydával a jako takový choval, pak to byl ten největší podvod světových dějin, ten největší jak co do jeho prohnanosti tak co do dosahu jeho následků. Nebyl ani prezidentem exilové vlády v Londýně, poněvadž se prezidentské funkce v ČSR závazně vzdal ještě jako prezident ČSR v Praze. V Londýně byl obyčejným emigrantem a soukromou osobou zůstal i po svém návratu do Prahy v roce 1945.
Jeho prezidentská volba v roce 1945 se udála neprávem, poněvadž v rozporu s ústavou, stejně jako byla v rozporu s ústavou volba poslanců jeho volbu uskutečňujících a musí proto zůstat provždy neplatnou. Ustavením Národní fronty (v originále "durch die Aufstellung der Einheitsfront /jednotna fronta/" /!/ - pozn. překl.) a vyloučením ústavně schválených stran agrárníků, živnostníků a národních demokratů byla porušena tehdy dosud platná ústava z roku 1920. Ve skutečnosti nebyla vláda takto ustavená ničím víc než jakýmsi soukromým konsorciem politických ubožáků (v originále "ein privates Konsortium von politischen Strauchritter" - pozn. překl.), zločineckým cechem (v originále "eine Verbrechergilde" - pozn. překl.), jehož účelem bylo zotročit spoluobčany a zmocnit se jejich majetku. Taková dějinná událost by se dala ještě pochopit, kdyby se takové konsorcium ustavilo jako revoluční výbor a vydávalo se za něj, ono však drze zaujalo ústavní postoj a mátlo tak zbylý svět o své skutečné podstatě a o skutečných svých cílech.
Následkem toho jsou všechny Benešem vydané a jeho kumpány spolupodepsané tzv. dekrety v rozporu s ústavou, mezi nimi i dekrety o konfiskacích a proslulý retribuční dekret (k pojmu retribuce, tj. v původním významu "potrestání" či "odplata", a retribuční justice viz česky a německy pak k témuž tématu Wikipedia - pozn. překl.).
Dá se přičíst jen slepé nenávisti západních spojenců vůči všemu německému, že tak široce zorganizovanému podvodu nejen blahovolně přihlíželi, nýbrž svou činnou podporou se na něm i podíleli a umožnili ho (v originále "zuteil werden ließen" - pozn. překl.). Bylo by si přát, aby se jim teď natolik vrátil rozum, aby byli schopni nahlédnout své chyby, odvrátit se od nich a propůjčit svou pomoc tam, kde ještě lze to do nebe volající bezpráví, nakolik je to vůbec možné, odčinit a odvrátit bezpráví další. Není tu dost místa na to, aby se poukázalo na všechny z těch dekretů plynoucí odporné činy, zde má být toliko upozorněno na bezpráví nelidských trestů, které na základě těchto neplatných dekretů stejně protiprávní lidové soudy přiřkly nevinně odsouzeným.
Bylo by opravdu na čase, aby se OSN (v originále "die UN" - pozn. překl.) jednou na základě výše uvedených hledisek ujala obětí a podnikla nezbytná opatření k jejich osvobození z pekla vězení a koncentračních táborů v Česku (v originále opětovně "in der Tschechei" - pozn. překl.).
V tomto smyslu se tento text obrací i na poslance Spolkového sněmu.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1951, č. 33, s. 373

P.S. Snad jen poznámka, že v té době vedly Spojené národy (Čínu tenkrát v Radě bezpečnosti OSN zastupoval ještě Tajvan!) válku v Koreji, která hrozila přerůst v třetí válku světovou. Už v předchozím 32. čísle téhož krajanského periodika v roce 1951 uveřejnil hojně sem přispívající Dr. Hugo Köhler text pod názvem, který by česky zněl "Trestní věc proti Dr. Ripkovi, Dr. Zenklovi, Dr. Stránskému, Papánkovi a soudruhům pro zločiny proti lidskosti, podněcování k masovým vraždám, loupeži, plenění aj.", který se hemží nepřesnostmi a nestojí kvůli tomu za překlad, ale klade "Benešovy" československé národní socialisty (Beneš byl v letech 1926-1935 místopředsedou ČSNS, do níž vstoupil roku 1923 na Masarykovo doporučení), po únorovém převratu 1948 v západním exilu, na roveň Hitlerově NSDAP (Masarykův slovník naučný /1931/ činí oba národní socialismy, český i německý, rovněž součástí společného hesla, v případě našeho autora z toho lze vyvodit alespoň pozdní odpor k nacizmu). To všechno byla studená válka ("československý" exil se v něm paradoxně ve ztrátě domova sešel s tím "sudetoněmeckým", nedávní "vyhnaněči" s nedávno vyhnanými), nanic platná věčně nepoučitelnému lidstvu.

Boj o domov

Drnomistr (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) už dlouho rozpadlé mrtvoly starého Československa (v originále "Kadaver der alten CSR" - pozn. překl.) dává v poslední době navzdory morgenthauovským (tady jde o dosti nechutnou antisemitskou narážku na vlivnou židovskou rodinu v USA - pozn. překl.) finančním injekcím nebo právě díky nim znovu stoupat v hustých oblacích pach jejího rozkladu. Před nedávnem zveřejnil v českém periodiku "Čas", vycházejícím v Londýně, jistý Klastil (jde zřejmě o exilového národního socialistu Františka Klátila, viz o něm blíže opět Wikipedia - pozn. překl.) pamflet, ve kterém se zpívá Píseň písní (v originále "ein hohes Lied", opět nechutná antisemitská narážka na proslulý starozákonní text - pozn. překl.) na diktát z Postupimi (v originále "Potsdamer Diktat" - pozn. překl.) a vyhnání sudetských Němců z jejich domova se snaží vydávat za nezbytnou podmínku zachování světového míru a spravedlnosti, při čemž se zasazuje o znovuzřízení staré ČSR a proti návratu Němců domů. Poněvadž pamflet v češtiny neznalém zahraničí mohl vzbudit jen málo pozornosti, o to víc tak učinil text memoranda "Rady svobodného Československa", zveřejněný v úřední zprávě amerického Kongresu (v originále "im amtlichen Kongressbericht der USA" - pozn. překl.), předaného prezidentu Trumanovi u příležitosti jednoho přijetí v Bílém domě. V tomto memorandu se jako stará odrhovačka znovu přehrává obehraný valčík o nezbytnosti ČSR ve středoevropském prostoru, přičemž se do nebes vynáší vysoká moudrost a prozíravost postupimského rozhodnutí se zvláštním odkazem na oprávněnost vyhnání Němců. Memorandum je mistrovským kouskem prolhaného překrucování historických pravd a nemohlo by být ani Benešem rafinovaněji formulováno. Neostýchá se přitom v souladu s obecnou povahou aktérů ani křivého obvinění Spolkové republiky Německo, které dává obávat se nacistických hnutí a jako nejlepší ochranu nabízí znovuzřízení ČSR v osvědčeném demokratickém duchu Masaryka a Beneše. Příznačný pro mravní zvrácenost a bezcharakternost aktérů je tón psí podlézavosti a patolízalství, s nímž bylo memorandum Trumanovi předáno. Ti, kdo tak učinili, nazývají Trumana svým "vůdcem a mistrem" a pokrytecky si ho předcházejí tvrzením, že jeho korejské polní tažení otevírá i naději na znovuzrození ČSR v Masarykově duchu. Nadto poukazují na to, že přes dva tisíce československých bojovníků za svobodu je nasazeno do války v Indočíně a zmiňují Papánkův návrh (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) na sestavení československých dobrovolnických vojenských jednotek. Tyto návnady se vyvěšují za tím účelem, aby daly téci hojnějším proudem peněžní podpoře na jejich vlastní živobytí a jejich špinavé obchody. Pravděpodobně přitom opomněli poukázat na tisíce českých dobrovolníků, bojujících na straně Severokorejců a Číňanů proti jednotkám OSN a tím i proti těm "vůdcovým a mistrovým" (Američané prý tvořili 90% jednotek OSN - pozn. překl.).
Podle zprávy "New York Times", listu plachtícího zcela ve vlnách, které brázdí kýl Morgentauovy archy (opětná antisemitská narážka na starozákonní biblické "téma" - pozn. překl.) odpověděl Truman české delegaci doslova takto (v originále asi anglicky - pozn. překl.): "Vím, že Váš národ je mírumilovný. Po staletí byl utlačován železnou rukou tyranů a vyšel z toho jako národ svobodný; jako svobodný národ bude i nyní znovu ve vhodný čas hrát svou roli."
Má-li být Trumanovo vyjádření z "New York Times" správně interpretováno, pak neznamená nic jiného než to, že Truman sám neví, o čem tu hovoří. Hovoří o jakémsi národě, který byl utlačován jakýmisi tyrany, neříká však, který národ to má vlastně být; snad má na mysli onen "československý" národ, o kterém se mohl doslechnout ze lživých pozounů (opět biblická narážka? - pozn. překl.) Masaryka a Beneše, o němž však zřejmě neví, že nikdy neexistoval; tedy ani v době údajného tyranského útlaku, poněvadž byl vytvořen lstí a podvodem oběma zmíněnými velkopodvodníky toliko uměle na papíře. A když Truman dále říká, že onen "svobodný národ" bude ve vhodný čas znovu hrát jakousi roli, pak opomíná nebo se zdráhá (v originále "vergass oder vermied" - pozn. překl.) říci, jakouže to roli bude hrát. Ostatně je to, co Truman říká, bezvýznamné už v tom ohledu, že ve "vhodný čas" sotva bude prezidentem USA. Toho si byla zřejmě i "Rada svobodného Československa" vědoma a předala proto své memorandum v písemné formě.
Bude zapotřebí ještě mnohé osvícenecké práce ze strany sudetských Němců a zbylých bolševismem zotročených národů, aby se v hlavách západních politiků, do nichž vtloukli své hřeby Masaryk a Beneš (v originále "in den durch Masaryk und Benesch vernagelten Köpfen" - pozn. překl.), opravdu rozsvítilo a aby se zabránilo tomu, k už spáchaným hloupostem a zločinům připojit nové, aby se tak konečně došlo k názoru, že jimi projektované (v originále "von ihnen erstrebte" - pozn. překl.) znovuuspořádání Evropy je dosažitelné toliko novým uspořádáním střední Evropy a jejím upokojením. Znovuzřízení staré ČSR, jak o ně usilují zločinci jako Hubert Ripka et cons. (tj. "a spol." - pozn. překl.), znamená otevření panslavismu a tím i bolševismu dveře a vrata dokořán, jak to dokázal čas mezi lety 1945 a 1948. Tím by byl ovšem osud Západu zpečetěn.
Nové uspořádání středoevropského prostoru se může udát jen v tomto krajanském listě opakovaně naznačené formě federativního státu Rakousko-Uhersko, poněvadž toliko on by vytvořil pevný obranný proti panslavismu, naléhajícímu z Východu. Dobře podložený požadavek, který se toho týká, byl už prezidiálním výborem Sdružení přátel Federativního státu Rakousko-Uhersko (v originále "Vereinigung der Freunde eines Föderativstaates Österreich-Ungarn" - pozn. překl.) předán v Bílém domě ve Washingtonu, neboť ani v Londýně ani v Londýně, ani v Paříži, nýbrž jedině ve Washingtonu bude náš osud rozhodnut. Takže jako protiváha českého memoranda prezidentu Trumanovi byl mu předán náš pamětní spis, v němž je rozbití Rakouska-Uherska Masarykem navráceno do správného světla, Benešem a jeho přívrženci spáchané zločiny proti lidskosti náležitě postaveny na pranýř a současně v USA činní emigranti pod egidou Huberta Ripky et cons. označeni jako ti, jimiž ve skutečnosti jsou a vždy byli, totiž jako lháři, falšovatelé dějin a ti, kdo přopravují cestu moskevskému panslavismu a bolševismu.

Výtah z memoranda sdružení "Vereinigung der Freunde eines Föderativstaates Österreich-Ungarn", spolupodepsaný Dr. Hugo Köhlerem:
V rakousko-uherském prostoru měly všechny národy, které ho obývaly, zaručen nerušený vlastní politický, hospodářský, kulturní a národní rozvoj. To platí ve význačné míře zejména o českém národě.
Když ještě dnes jednotliví čeští mluvčí hovoří o nějakém "osvobození" svého národa Tomášem Garrigue Masarykem, dopouštějí se vědomě falzifikace historických a politických skutečností a navíc i jejich bludného výkladu. Vyvázáním českého národa ze svazku rakousko-uherské monarchie se Československo stalo vítaným nástrojem Kremlu a nebezpečným vojenským a politickým odrazovým můstkem komunismu, dychtícího po světovém panství (v originále "und zu einem gefährlichen militärischen und politischen Sprungbrett des weltsüchtigen Kommunismus" - pozn. překl.). Tato skutečnost je jedinou "zásluhou" obou mužů, tj. Masaryka a Beneše, kteří jsou ještě dnes v jistých západních kruzích a v USA nahlíženi jako demokraté.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1952, č. 47, s. 55

P.S. Červenec 1952, kdy tento text, podepsaný jen průhlednou šifrou "Dr. K.", vyšel, připomíná na vrcholné vlně studené války (a probíhající dosud války korejské) jednu z jejích obětí, kterou se stala Milada Horáková více než dva roky předtím. Na podobě "středoevropské federace", která byla ostatně jedním z argumentů zrůdné komunistické obžaloby, by se asi s nedávno vyhnanými Němci (s jejich "odsunem" výrazně souhlasila) sotva shodla.

Horní městská brána v Prachaticích

Není už naživu nikdo, kdo by ji ještě pamatovali a mohli tedy potvrdit schematické náčrty, které mi ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) propůjčil k nahlédnutí tehdejší purkmistr Karl Pechtl (otec Helmuta Pechtla, který má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a já si z nich pořídil kopii. Kdy tyto náčrty vznikly, nedá se už rovněž zjistit, neboť na sobě nemají nijaké vročení a jiný odkaz není po ruce. S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že vznikly po roce 1794 (Václav Starý píše v digitálně přístupném článku v Prachatickém deníku z 12. srpna 2011, že nákres zednického mistra, pořízený v roce 1858 před zbořením brány /bývala zvána i Pasovskou, poněvadž prvá vítala soumary, přivážející sem od Pasova po Zlaté stezce obchodní náklad soli/ je uložen v prachatickém Státním okresním archivu; v Marešově a Sedláčkově Soupisu památek nacházíme pak horní a dolní půdorys, průřez, vnější a vnitřní pohled na bránu - pozn. překl.). Podle Pechtlových záznamů - a ty jsou bezvýhradně spolehlivé - byl dům Antona Pachlhofera čp. 130 (jeho snímek se dá nalézt v obrazové příloze zastoupení jeho potomka Antona Pachelhofera na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zbudován teprve po roce 1794 a je už zčásti zachycen na listu "Vordere Ansicht" (tj. "čelní pohled" - pozn. překl.) napravo od brány polovinou štítu obráceného k městskému centru. Každý z obou originálů zahrnuje i půdorysný náčrt, a sice ten s čelným pohledem půdorys průjezdu branou v přízemní úrovni, ten s pohledem zadním průřez prvním patrem. Čelním pohledem se rozumí pohled od městského centra, pohledem zezadu ten z dnešního parku. Podle půdorysu průjezdu branou, na němž jsou míry udány ještě ve vídeňských sázích, obnáší celková délka městské brány 11,3 vídeňských sáhů (W.K.), což se rovná asi 21,5 metrů. Největší šířka brány činila 2,6 vídeňských sáhů (4.92 m), naproti tomu v nejužším místě měřila brána pouze 1,46 W.K. (2,76 m).
Malé dveře vpravo od oblouku vrat na čelním pohledu vedly do malé předsíňky, ze které se dalo vystoupat po asi 1,25 metru širokém, nahoru se zužujícím schodišti do prvního patra. To zahrnovalo dvě, asi 1,50 metru širokou příčnou chodbou oddělené prostory označené jako místnosti, z nichž ta menší pravoúhlá byla obrácena k městskému centru, ta větší, avšak kosoúhlá, k dnešnímu městskému parku. Menší místnost měla dvě, větší tři okna. Z nich v menší z obou místností mířilo jedno na východ, tedy k městu, druhé na jih, z těch ve větší místnosti jedno na jih, jedno na západ a jedno na sever. V jedné z místností, jak Pechtl píše, konala zkoušky hudba místních ostrostřelců.
Podle náčrtů se horní městská brána musela jevit jako od městského centra směrem k městskému parku se zužující, z pevného kamene zbudovaná, sedlovou střechou taškami pokrytou opatřená. stavba. Ve svém provedení byla zcela střízlivá a neexistuje nijaký důvod k předpokladu, že by měla kdy na sobě mít jakékoli ozdoby ve formě nějakých skulptur či třeba fresek. Má-li být zachováno v půdorysu udané měřítko, pak obnáší celková výška městské brány od úpatí ke hřebeni střechy 13,25 m a výška vjezdů do brány 3,15 m u každého z obou.
Je těžké dnes přesněji určit někdejší polohu horní městské brány. Musíme tu vycházet ze sdělení Pechtlových, jež pokládám za nepochybně spolehlivé, poněvadž jsem sám měl možnost po celý rok pozorovat, s jakou důkladností a přesností pořizoval své výtahy z městských knih a ze sbírek listin města Prachatic na okresním soudu, který je měl tehdy v opatrování. Podle těchto sdělení zbudovali manželé Draxlingerovi v roce 1789 na parcele oddělené od tehdejšího Parkánu (v originále "von dem damaligen Parkgraben /Syndikusgartl/" - pozn. překl.) dům čp. 127 (usníř /v originále "Lederhändler", tj. obchodník usněmi/ Siegl - pozn. překl .). Poněvadž tedy ten dům stanul tak jako tak na někdejším Parkáně, musel být přistavěn k horní bráně, neboť Pechtl říká, že mezi tímto domem a obecní komůrkou (v originále "und dem Gemeindestübel /Schamberger/" - pozn. překl.) se nacházely dveře, které svého času tvořily přístup k obecní rasovně (v originále "zur Gemeinde-Abdeckerei" - pozn. překl.), dnes zastavěné pozdější mateřskou školkou. Musíme tedy předpokládat, že k městskému centru obrácená fronta horní městské brány uřezává východní frontu domu čp. 127 (Siegl). Muselo tedy dojít ke stržení 21,5 m dlouhé části městské brány, aby byla získána fronta zadního průčelí.
Předpokladu, že dům čp. 127 přiléhal k městské bráně, nestojí nic v cestě, zejména když je z půdorysu zřejmé, nebylo na této straně brány ani nijaké okno, ani nijaký navenek vedoucí otvor. Podle tohoto předpokladu se nacházela stará svatojánská kaple vně městské hradby, což není nic divného, poněvadž přece horní předměstí už bylo z velké části zbudováno a zeď městského opevnění už ztratila svůj účel.
Jak udává Pechtl, byla horní městská brána pro svou poškozenost v roce 1857 stržena.
Je politováníhodné, že si Pechtl nepořídil nijaké záznamy o tom, jak byla horní městská brána izolována za velkého požáru v roce 1832 a zda její poškození neodkazují na tento požár. Podle mého mínění byl však vedle poškozenosti hlavním důvodem stržení ta okolnost, že městská brána následkem své nepatrné šířky (v nejužším místě byla široká jen 2,76 m) omezovala stále rostoucí dopravní ruch a překážela mu.
Závěrem budiž ještě poznamenáno, že na zmíněných náčrtech jde o čistě schematické zobrazení situace a těsné sousedství domu čp. 130 neodpovídá zcela skutečnosti, poněvadž mezi městskou branou a štítem domu čp. 130 stál ještě Schambergerův dům a na frontu domu čp. 130 do ulice se musela vejít i výloha řeznictví Felixe Wimberskyho a punčocháře Karla Gherbetze.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1950, č. 25, s. 100-101

P.S. Nijaký náčrt zřejmě nemohl překonat dosud živý obraz města v čerstvé paměti vyhnancově.

K objasnění

Dohoda (uzavřená 4. srpna roku 1950 - pozn. překl.) mezi mnichovským sdružením "Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen" (tj. "Pracovní společensství k ochraně sudetoněmeckých zájmů" - pozn. překl.) v Mnichově, vedeném pány Lodgmanem von Auen (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Reitznerem a Schützem a Českým národním výborem v Londýně, který reprezentují generál Prchala a publicista Pekelský nalezla až dosud mezi sudetoněmeckými vyhnanci rozporné přijetí. Jedna část z nich se obává, že by sudetští Němci po návratu domů byli vydáni na milost Čechům, takže by hrozilo nebezpečí útlaku a násilí z jejich strany. Druhá část se zase domnívá, že to s balením kufrů tak horké nebude.
Co se týče první zmíněné části, poukazuje zejména na body 1, 2 a 5 této dohody (celý její text viz web České národní listy - pozn. překl.). Bod 2 má toto znění:
Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát. Jen lid rozhodne s konečnou platností.
Tato vyjádření se obracejí především proti smlouvě Ubrichta a soudruhů s českou stranou (v originále "mit der Tschechei" - pozn. překl.) o konečném uznání "odsunu" sudetských Němců; dále mají také dát výraz přesvědčení, že současná dohoda není nijakým konečným rozhodnutím o tom, jakou formu má mít budoucí soužití obou národů; to zůstává, jak také vyplývá z bodu 5, vyhrazeno oboustranému rozhodnutí (bod 5 zní následovně:
(Obě strany jsou zajedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem. - pozn. překl.)
V bodě 1 je v jeho doslovném znění, (tj.:
1. Obě smluvní strany vycházejí z demokratického světového názoru a odmítají jakýkoli totalitní systém. Obě strany považují demokratickou úpravu poměru v česko-moravsko-slezském prostoru za součást boje o sjednocenou Evropu. Podle jejich přesvědčení může býti dosaženo tohoto cíle jen tehdy, spojí-li se tyto národy dobrovolně a svobodně rozhodnou o svém právu na sebeurčení. - pozn. překl.)
proklamováno zásadní právo obou národů na sebeurčení jako zákld vzájemného soužití.. Podle už zmíněného bodu 5 má být ustaven Federální výbor s rovnoměrným zastoupením obou národů. Předpokladem pro tovšechno je samozřejmě, jak to i bod 5 vyzdvihuje, osvobození českého národa z kremelského jha a návrat sudetských Němců (k tomu se píše v bodě 3:
Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý. Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu může dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno. - pozn. překl.)
Jak se má k řešení obou těchto problémů dospět, neví dnes nikdo.
Z těchto objasnění vysvítá, že soužití s Čechy může být dosaženo jen za plného zrovnoprávnění, k němuž musí dojít, poněvadž jinak mírová střední Evropa musí zůstat v říši nemožného (v originále "ein Ding der Unmöglichkeit" - pozn. překl.). Po zkušenostech posledních dvanácti let (rozuměj od roku 1938 - pozn. překl.) se dá předpokládat, že rozhodující mocnosti při uspořádání středoevropského prostoru nemohou ani jiné řešení než zrovnoprávnění obou národů připustit. Obavy jedné části množiny vyhnanců jsou tudíž nepodložené a jak je z objasnění patrno, je také k balení kufrů ještě hojnost času.
A teď si mnohý položí otázku: ano, má pak ale celá ta dohoda v současnosti vůbec nějakou cenu? Nu, ne tak zhurta s mladým koněm (v originále "man sachte mit die jungen Pferde!" - pozn. překl.)! Má to rčení i dnes svou hodnotu přítomnou.
1, Nelze přehlédnout, že kdysi nepřátelské zahraničí, a to zejména USA a Anglie, bylo neblahým Benešem a spolupachateli jeho zločinů zapředeno do obrovské sítě lží a že tato síť je bohužel pozůstalými spolupachateli, jakými jsou Dr. Ripka, Dr. Zenkl aj., rozprostírána v poslední době stále hustěji. Tito počestní mužové vemlouvají celému světu, že vyhnání sudetských Němců se událo na jednohlasné přání celého českého národa. Nyní my sami víme, že vyhnání si žádali jen oni Češi, kteří si od toho slibovali hmotné výhody, a také několik politických pirátů (v originále "einige politische Freibeuter" - pozn. překl.) druhu Dr. Ripky a spol., což zahraničí dosud neví. Toto předivo lží je teď právě přítomnou dohodou s konečnou platností zpřetrháno (v originále "entgältig zerrissen" - pozn. překl.). To je významná aktivní pozice dohody v dnešní době, pozice, která nemůže být dost vysoko oceněna. Bude úkolem povolaných míst, aby se postaraly o co možno největší rozšíření jejího poselství.
2. Není pochyby o tom, že znalost této dohody mezi dobře smýšlejícími a posledními zkušenostmi poučenými (v originále "auf die gutgesinnten und durch die letzten Erfahrungen klug gewordenen Tschechen" - pozn. překl.) Čechy v Čechách samých (v originále "Tschechen in der Tschechei" /!/ - pozn. překl.) může mít nedozírný vliv. I když jim bude zpráva o dohodě zamlčena, lze přece jen s určitostí předpokládat, že postupně povědomost o ní prosákne (v originále "durchsickert" - pozn. překl.) a vejde ve známost právě těch, kdo se o ní mají dovědět nejméně, totiž těch v podzemním hnutí. O tom, že právě jim bude zřejmým povzbuzením, není sporu (v originále "ist nicht von der Hand zu weisen" - pozn. překl.).
3. Konečně vytváří dohoda už nyní jisté předpoklady pro osvobození domoviny, až nastane čas (v originále "für die seinerzeitige Befreiung der Heimat" - pozn. překl.). Přikročit k němu předčasně by bylo s ohledem na současnou politickou situaci ve světě nevhodné (v originále "unangebracht" - pozn. překl.).
Mužům, kteří ve správném odhadu a moudrém vyhodnocení okolností dali dohodě vzejít, musíme být v každém případě vděčni.

Böhmewäldler Heimatbrief, 1950, č. 25, s. 116-117

V nejširších kruzích německé veřejnosti a mnohdy i mezi příslušnými německými politiky panuje úplná neznalost organizací českých emigrantů, zejména oněch, které se obírají politikou. Tato neznalost je často příčinou útoků na české emigranty, které je třeba hodnotit spíše jako osudové a bojové soudruhy sudetských Němců, než jsko jejich protivníky (v originále "die eher als Schicksals- und Kampfgenossen der Sudetendeutschen, denn als Gegner zu werten sind" - pozn. překl.). Zdá se proto, že není nijak na škodu (v originále "die eher als Schicksals- und Kampfgenossen der Sudetendeutschen, denn als Gegner zu werten sind" - pozn. překl.) tyto organizace postavit do pravého světla (v originále "näher zu beleuchten" - pozn. překl.). Jsou to:
1. Český národní výbor v Londýně, který zastupuje generál Lev Prchala.
2. Národní výbor svobodného Československa existoval jen v letech 1951-1952 - pozn. překl.), který vede Petr Zenkl (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a spol. (v originále "und Konsorten" - pozn. překl.).
3. Rada svobodného Československa, kterou vede Josef Černý (v originále "D. J. Cerny" /!?/, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) a spol. (v originále "und Genossen" - pozn. překl.).
Blíže k bodu 1.: Český národní výbor v Londýně (ČNV) a jeho odbočka v Mnichově (ČNS /tj. Česká národní skupina - pozn. překl./) se zasazují o federaci svobodných národů, budovanou na principu národní příslušnosti a rozhodně odmítá princip národního státu. Konsekventně a jasně tudíž odmítá i znovuobnovení a opětné ustavení ČSR, tak jako vůbec neuznává pojmy Československo a Čechoslováci. Podle jeho názoru neexistují nijací Čechslováci, nýbrž jen Češi a Slováci. Označení ČSR je fikcí, kterou si posluhovali Masaryk a Beneš, aby předstírali před ostatním světem neexistující jednotu Čechů a Slováků. Mezi příslušníky Prchalova uskupení se nenacházejí žádné elementy, které by se podílely na zločinech roku 1945 a let následujících, spíše jde o Čechy, kteří pro své demokratické přesvědčení byli Benešovým režimem pronásledováni a trestáni stejně jako sudetští Němci. Tito Češi jsou sudetským Němcům (nadále zkratkou "Sud. D." - pozn. překl.) příznivě nakloněni, uznávají nárok sudetských Němců na návrat domů a zasazují se o něj. Zaslouží si proto stejnou přátelskou vstřícnost z německé strany. Prchalovi stoupenci vlastní členskou legitimaci a mohou se jí kdykoli vykázat.
Blíže k bodům 2. a 3.: Podstatně jinak je tomu u organizací označených těmito čísly, které vzešly z původní Rady svobodného Československa (nadále v našem překladu jen pod zkratkou RSČ - pozn. překl.). Tato RSČ ve Washingtonu (blíže o jejím vzniku i o jejím dalším vývoji viz Wikipedia - pozn. překl.) stála pod vedením pověstného Dr. Zenkla, někdejšího předsedy pražské vlády (tady jde o omyl: byl jen místopředsedou vlády Klementa Gottwalda v letech 1946-1948 /v únoru 1948 podal demisi/ - pozn. překl.) a patřili do ní mj. také Dr. Ripka, Dr. Stránský, Ján Papánek a další. Ti všichni, jakož i jejich soudruzi byli bezpodmínečnými zastánci a obhájci Benešova režimu a stanuli pod zvláštní ochranou IRO (tj. International Refugee Organization, Mezinárodní organizace pro uprchlíky, v roce 1951 ji nahradil Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky - pozn. překl.). Asi v únoru tr. došlo při valném shromáždění ke krachu vedení. Přívrženci Dr. Zenkla (šlo o celkem 12 členů RSČ) byli přehlasováni a vyvodili z toho své závěry. Vystoupili z RSČ a Dr. Zenkl založil tzv. Národní výbor svobodného Československa, kam přešli i už zmínění už Dr. Ripka, Dr. Stránský a Ján Papánek, zatímco protivníci se konstituovali jako nová RSČ pod vedením Josefa Černého, někdejšího předsedy pražské vlády, z níž ovšem vyplývá, že ani on nebyl nikdy předsedou pražské vlády, nýbrž jen ministrem vnitra v pěti předválečných vládách Jana Malypetra a Milana Hodži - pozn. překl.). K této nové RSČ náleželi mj. Vladimír Majer, Štefan Osuský, František Němec, Miroslav Rechcigl starší a novinář Ferdinand Peroutka, o němž na konci tohoto textu bude ještě řeč. I když si obě tyto zločinecké skupiny toho času stále ještě leží ve vlasech a shrabují od IRO v její nepochopitelné slepotě, z nenávisti proti všemu německému zrozené slepotě jim poskytované finanční prostředky, jsou si jedna jako druhá jednotny v tom, že setrvávají jako dříve na Benešově tzv. Košickém vládním programu, schvalují právní kontinuitu se starou ČSR a všechna Benešem po válce podniknutá opatření, takže jsou i rozhodnými odpůrci návratu sudetských Němců do jejich domovů. Jakkoli se navenek tváří jako svobodymilovní demokraté a ujišťují o svém úsilí osvobodit svou vlast od bolševismu, je to všechno jen pokračování Masarykova a Benešova s úspěchem nacvičeného pokusu, poněvadž ve skutečnosti chtějí namísto bolševismu znovu nastolit jen své vlastní násilné panství ve formě totalitního národního státu a zajistit si v něm osobní výhody. Před tímto druhem emigrantů nelze nikdy dost varovat. Na jejich rukou totiž lpí krev ze spolupráce na vražedných Benešových dekretech (v originále "an den blutrünstigen Dekreten Beneschs", tj. doslova "krvelačných" či krvežíznivých" - pozn. překl.), k jejichž uskutečnění podle svých sil přispěli a v rozhlase i v tisku probouzeli a podporovali ty nejnižší instinkty záštiplné lůzy.
Tento charakter jejich činnosti bohužel u západních mocností nebyl dosud západními mocnostmi, zejména pak ze strany USA, až dosud náležitě zjištěn. Nadále tak mohou šířit odporné plody lživé propagandy Masaryka a Beneše a jsou mnohdy považováni za jediné důstojné představitele Čechů. Nejnovějším příkladem je ustanovení už výše zmíněného žurnalisty Ferdinanda Peroutky vedoucím rozhlasového vysílače "Svobodná Evropa" v Mnichově. To, že se tento Peroutka hodí lépe ke všemu jinému než k vedení instituce mající sloužit k potírání bolševismu, vyplývá z faktu jeho příslušnosti k RSČ, stojící na principech tzv. Košického programu. Může-li se Mr. Jackson (rozuměj Charles Douglas Jackson, odborník na psychologickou válku už za bojů proti nacismu, koncem ledna 1951 byl zvolen předsedou tzv. "National Committee for a Free Europe", o Jacksonovi viz podrobněji Wikipedian - pozn. překl.) osvědčit jako šéf propagandy ve štábu generála Eisenhowera, je volba Peroutky novým důkazem toho, jak nešťastnou ruku mají Američané ve výběru svých pověřenců. Následky tohoto nového přehmatu budou snad rozpoznány teprve, až způsobí nezvratnou škodu. I katolická církev se musí dočkat hořkých zklamání, neboť se dosud nikdy nevyplatilo vyhánět ďábla belzebubem a chtít si slibovat od bojového společenství s ateisty a svobodnými zednáři - a těmi jsou Benešovi přívrženci bez výjimky (v originále "durch die Bank" - pozn. překl.) - nějaké dobro. Principiis obsta, sero medicina paratur (tj. latinský citát z Ovidiova díla Léky proti lásce /Remedia amoris/: "Odporuj v počátku, léčit až důsledky je pozdě." - pozn. překl.)

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1951, č. 34, s. 19-20

P.S. O počínající lásce alespoň tato druhá z obou ukázek věru nesvědčí, o studené válce zato mocnou silou. V němčině však existuje podivný výraz "Die Hassliebe"... Já vím, na důsledky je opravdu vždycky pozdě.

Naše vyhnání z domova

Před několika týdny bylo možno přečíst si v deníku "Alsfelder Freie Presse" (list vycházel v letech 1948-1965, od roku 1966 změnil titul na Alsfelder Allgemeine : Zeitung für Stadt u. Altkreis Alsfeld ; amtliches Verkündigungsblatt für den Vogelsbergkreis - pozn. překl.) následující odstavec (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
Když se o nás hrálo v kostky... Admirál William D. Leaky (má být William David Leahy /!/, viz o něm blíže anglicky Wikipedia - pozn. překl.) náleží ke čtyřem nebo pěti dosud žijícím mužům, kteří o sobě mohou tvrdit, že byli u toho. když byl na jaltské konferenci (v originále auf der Krimkoferenz in Jalta" - pozn. překl.) zpečetěn netoliko osud milionů dnes z domova vyhnaných Němců, nýbrž asi i osud celé Evropy. Byl tehdy šéfem štábu amerických ozbrojených sil a provázel na konferenci v Jaltě prezidenta Roosevelta. Nyní zveřejnil své paměti a snímá závoj, který až dosud stále ještě zahaloval přípravu masových vysídlení (v originále "die Vorgeschichte der Massenaustreibungen" - pozn. překl.). Je dnes často slyšet, na omluvu, že Roosevelt měl být tehdy Stalinem zaskočen, prý údajně netušil, že nové hranice Ruska, Posla a Československa (v originále "und die Tschechei" - pozn. překl.) by měly mít za následek násilné masové vysídlení milionů Němců. A ještě méně mohl předpokládat, že statisíce těchto Němců přitom přijdou o život. Admirál Leaky takové omluvy ve svých pamětech zásadně narušuje. Dosvědčuje, že v Jaltě i Roosevelt předem plánoval převedení obrovské části německého území Polsku, nezbytně vyžadující vyhnání sedmi až deset milionů Němců, nakolik jich tolik válku vůbec přežije. Učinil Roosevelt tento ústupek Stalinovi jen s těžkým srdcem, jak se traduje? Leaky uvádí, že toto rozhodnutí vyvolalo u jeho britských a amerických přátel nadšený jásot (v originále und "Jubel" - pozn. překl.). Odhaluje jako prvý, že Stalin žádal ještě mnohem víc než hranici na Odře a Nise a Roosevelt byl i to ochoten přijmout. O pátém dni jednání muselo být přikročeno k diskusi o odstoupení dalších území na západ od linie Odra-Nisa, Roosevelt namítl, že pak by počet vyhnaných Němců způsobil obrovské potíže. Stalin ho však uklidnil: na území obsazených armádou už zůstane Němců jen docela málo! A Roosevelt se tvářil spokojen i touto nezastřenou proklamací masové vraždy...
Tolik odstavec z "Alsfelder Freie Presse".
Tady je nyní jasně a zřetelně vidět, jací zločinci na Jaltě a dalších konferencích spolu usedli a konali svou práci. A v pozadí se ještě šklebí grimasa mnohonásobného zlosyna Beneše (v originále "grinste noch die Fratze des Schwerverbrechers Benesch" - pozn. překl.), kterého lze často nahlížet jako samojediného viníka zločinů na nás Němcích spáchaných. Nebyl ovšem jinak zločincem jediným, ale otřesná míra viny ho zasahuje přesto, poněvadž to byl on, kdo dal k vyhnání u Stalina podnět a už dlouho před Jaltou je vyjednal, stejně jako za celé Česko (v originále "die ganze Tschechei" - pozn. překl.) už v roce 1937 nakoupil v Moskvě brilianty a kožešiny pro svou Hanu (v originále "für seine Hanna" s antisemitským nádechem, o Haně /původně Anně/ Benešové, roz. Vlčkové z Domaslavic /německy Deutzendorf, v roce 1927 měla ves 178 německy hovořících obyvatel, český podíl se nezmiňuje, otec pracoval ve vsi jako "Bahnwächter", tj. "drážní vechtr", jak se i česky říkalo/ viz blíže Wikipedia - /tam i německý záznam o jejím narození v osecké křestní matrice/ - pozn. překl.). U sadistického Stalina se Benešův podnět došel okamžitě vstřícného sluchu (v originále "fand seine Anregung sofort ein geneigtes Ohr" - pozn. překl.). Původně Beneš, jak lze číst v českém deníku "Lidová demokracie" z února 1946, zastával názor, že by se sudetští Němci měli vyhnat na Sibiř a Stalin mohl zpočátku s takovým plánem souhlasit, poněvadž by tak získal levné pracovní síly. Dalším důkazem pro tento původní Benešův záměr může být jeho vyjádření v jednom z posledních jeho projevů, že by bylo chybou vyhnat sudetské Němce do Německa a ne na Sibiř. Později však prozíravějšímu Stalinovi svitlo a zvažoval veden zkušenostmi v tom smyslu, že komunismus zapouští kořeny nejlépe tam, kde panuje bída s nouzí (v originále "wo Not und Elend herrschen" - pozn. překl.). A jak nejlépe rozpoutat bídu s nouzí? Přelidněním nějaké země a s tím spojeným nedostatkem základních potřeb, zejména potravin, a také všeobecnou nouzí bytovou. Co se posledního nedostatku týče, postarali se Američané a Angličané svým mnohdy zločinným (použití fosforu v munici) bombardováním měst a dokonce i vesnic tak vydatně o eliminaci prostoru vhodného k obývání, že bytová nouze už i bez jiného zásahu zvenčí musela vzejít a také vzešla. A to, že napumpování více než patnácti milionů zpola vyhladovělých lidí do zbědovaného, zmrzačeného Německa způsobilo nedostatek základních potravin, jsme museli všichni náležitě pocítit na vlastní kůži. Že ani poté ovšem, přinejmenším prozatím a na západě Německa kořeny nezapustil, je především zásluhou disciplinovaného chování tolik pomlouvaného německého národa, zejména pak ztýraných vyhnanců, ale také bohužel pozdě nastalého procitnutí USA - u Angličanů nenastalo dodnes - a uskutečnění Marshallova plánu, který ukormidloval alespoň tu nejhorší nouzi. Nestalo se tak v žádném případě kvůli našim krásným očím, nýbrž důsledkem značně opožděného poznání, že u Stalina nejde ani tolik o nějakého spolčence v řešení, nýbrž daleko víc o skrytého, od samého počátku zištného protivníka, jemuž záleží jen na tom, aby získal pro sebe a pro své světovládné plány co největší výsady, při čemž mu je podle Leninova receptu každý prostředek dobrý, ode lží a podvodů až ke chladnokrevní vraždě. A to všechno onen Američany ještě dnes zbožňovaný velký státník a bojovník za lidská práva (rozuměj Franklin Delano Roosevelt, viz o něm blíže opět Wikipedia - pozn. překl.)
A tento velký lidumil, který by se pro pět svobod potrhal, dal klidně svůj souhlas s nezakrytým Stalinovým návěštím masových vražd (v originále "zu der unverblümten Massenmord-Ankündigung Stalins" - pozn. překl.). Je toliko jeden druh spravedlnosti, tak jako je toliko jeden druh lidskosti. A tato spravedlnost velí, aby bylo stejně zacházeno se všemi zločinci, ať náležejí k tomu či onomu národiu. Pokud byli v Norimberku po zásluze (v originále "nach Gebühr" - pozn. překl.) potrestáni a odsouzeni němečtí zločinci proti lidskosti, pak patří před soudní tribunál i zločinci z Jalty, aby byli, pokud je to ještě možné, po zásluze potrestáni a v každém případě odsouzeni. Taková úvaha může být pro americký lid bolestná, oč spíše se však k takovému odsudku svého bývalého prezidenta rozhodne a od něho odvrátí, tím lépe obstojí před světovými dějinami, které si to jinak o to bezohledněji vezmou na starost.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1950, č. 25, s. 114-116

P.S. Svědectví o tom, jak rozvažoval jistě vzdělaný Němec z českých zemí roku 1950, má svou cenu už třeba ve srovnání s myšlenkovým prostředím komunistického Československa v té době. Válka byla ještě na dosah a ne že by nebyla na obzoru kdykoli znovu. Stalinský "boj za mír" se ostatně tenkrát vedl právě ve jméně jejích "výdobytků" ze severu Koreje.

O návrat domů

Mnohý z našich krajanů se zeptá: Ano, máme ještě vůbec naději na návrat domů? Jakkoli oprávněná se tato otázka může zdát i s ohledem na současnou světově politickou situaci, není ve skutečnosti přesto nijak namístě. Je nepochybně jisté, že náš nárok na vrácení našeho domova má právní podklad a pravda, s níž v poslední době vystoupil prof.Dr. Lau, že totiž naše vyhnání z domova a oloupení o něj odporuje mezinárodnímu právu, se prosazuje také v jiných zemích. Otázka ovšem po tom, kdy bude náš nárok realizován, nemůže toho času zodpovědět nikdo. To není přesto zdaleka důvodem, abychom se jakékoli naděje vzdali, což by byla ta nejhorší věc, které bychom naší dobré věci mohli prokázat. Při bližším zkoumání stojí toho času našemu návratu na překážku dva vážné důvody.
Není nijaké pochyby o tom, že k našemu návratu domů může dojít teprve tehdy, až bude ze satelitních států vypuzen bolševismus a naše území bude osvobozeno ode všech našich nepřátel. S bolševismem tito nepřátelé zmizí sami od sebe. To, že je bolševismus zasvěcen zániku, není jednoduchá úvaha. Stejně jako tomu bylo u národního socialismu, jde i u bolševismu o ideologii, která se může udržet tak dlouho, dokud zůstává v pohybu, tj. dokud se může šířit. Bude-li mu tato možnost odňata, pak se musí zhroutit sám od sebe. Je srovnatelný se žravým lišejem, který je rovněž virulentní jen tak dlouho, dokud se dokáže dál šířit a nachází náležitou živnou půdu; pokud je jí zbaven, pak sám od sebe hyne. To věděl už Lenin, to ví i Stalin a to věděl i Hitler a nazval proto své hnutí národním socialismem. Zdá se, že to nevědí jen jistí spojenečtí politici, když předpokládají, že se s bolševismem dá uzavřít trvalý mír. Stalin ví, že i kdyby snad chtěl, nemůže opustit svůj plán na ovládnutí světa a pokud by tak učinil, byl by to začátek konce bolševismu. Záleží tedy na světových mocnostech a na Německu, aby zabránily rozšíření bolševismu studenou cestou (v originále "die Ausbreitung des B. auf kalten Wege" - pozn. překl.), poněvadž čím spíše toho bude dosaženo, tím spíše existuje vyhlídka na rozpad bolševismu. Existuje ovšem i jiné řešení této otázky, o tom nás však poučí už blízká budoucnost.
Druhou překážkou je toho času ještě v USA existující odpor proti uskutečnění našeho nároku. Pro to, že takový odpor existuje, jsou k dispozici dva důkazy z nedávné minulosti. Není to tak dlouho, kdy ve Washingtonu sněmoval tzv. mozkový trust, utajené těleso, které je jakýmsi poradním sborem prezidenta Trumana, jak ale ukazuje právě minulá doba, rady mu udělované nejsou vždy zrovna nejlepší. Tento mozkový trust jednal naposledy o navrácení východních provincií Německu, sudetoněmeckému prostoru se však nedostalo jediné zmínky. To je jistě nápadné a osvětluje to postoj USA k našemu nároku. Druhým důkazem je skutečnost, že skupina Američanů, kteří stykem se sudetskými Němci nabyli určitého jemnocitu pro sudetoněmecké problémy, intervenovala ve Washingtonu ve prospěch toho, aby byli i zástupci Prchalovy skupiny připuštěni k mikrofonu vysílače Svobodná Evropa (RFE). Nato přišla z Washingtonu promptní odpověď, že Prchalova skupina připuštěna nebude a sudetoněmecká otázka nesmí být připomenuta ani slovem. Důvody tohoto postoje Bílého domu nejsou známy, lze si je toliko domýšlet.
Především nechtějí odpovědné kruhy ve Washingtonu upozorňovat na to, že nesou velký díl viny na našem vyhnání, oloupení a na jiných na nás spáchaných zločinech. Jako každý zločinec usilují o sprovození svědků svých činů ze světa a kojí se planou nadějí, že se tak stane zapojením sudetských Němců do poválečné jejich existence v Německu, zatímco zpětný transport vyhnanců domů by musel znovu probudit pozornost celého světa. Tyto kruhy přitom zapomínají nebo je jim to prostě lhostejné, že odmítnutím našeho nároku se zločinu vyhnání dopouštějí každodenně znovu a navěky. A jsou to ti samí křižáci, kteří podnikají své křížové tažení do Evropy pod záminkou, že chtějí Evropu osvobodit od strachu a bázně a učinit nemožnými příští zločiny proti lidskosti. Jsou to titíž lidumilové, kteří s tlustými zpěvníky v rukou za zbožných chorálů koncipují Atlantickou chartu a sehrávají podobné žertíky vypočítané na oklamání světa (v originále "und âhnliche auf Täuschung der Welt berechnete Mätzchen" - pozn. překl.). Lze s určitostí předpokládat, že takový postoj existuje toliko u vládnoucích kruhů a že 90 % amerických občanů (v originále "90 v. H. des amer. Volkes" - pozn. překl.) i dnes ještě o našem vyhnání a nelidském způsobu jeho provedení nic neví. Vládnoucí kruhy mají všechny důvody k tomu, aby udržovaly lid v podobné nevědomosti. Co by asi americký farmář nebo jiný vlastník řekl, kdyby byl nevinný náhle za použití násilí vyhnán ze svého majetku a co by si asi pomyslel o demokracii, která takový zločin nepotrestán strpí? Je tedy především nezbytné strhnout zeď mlčení jak to otec Reichenberger (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) a prof.Dr. App ve Filadelfii (blíže opět Wikipedia a také Metapedia, z obojího neklamně vysvítá, že šlo o popírače holocaustu! - pozn. překl.) už dlouho rozpoznali a proměnili v čin. Konečně lze i rozumně předpokládat, že vládnoucí kruhy ve Washingtonu se svého odmítavého stanoviska vzdají, pokud dojdou poznání, že mír v Evropě může být nastolen teprve poté, až budou jeho skuteční sabotéři Dr. Ripka, Dr. Zenkl a spol. odstraněni z cesty. K tomuto poznání musí neodvratně dojít právě tak, jako když prezident Truman, jakkoli značně pozdě, konečně dospěl k názoru, že jeho "dobrý starý Joe" (rozuměj Josef Vissarionovič Stalin, původním příjmením Džugašvili - pozn. překl.) v Moskvě je prohnaným zločincem, avšak rozhodně není žádným přítelem USA.
Není tedy ani ten nejmenší důvod k nějaké beznaději, máme naopak všechen důvod doufat v příznivé řešení našeho problému. Taková beznaděj by byla pouze další překážkou na naší cestě domů a ubrala by naší věci mnoho sil, které budeme při znovuvýstavbě domova nezbytně potřebovat. Naší povinností je především spolupracovat na výstavbě Německa a pevně věřit v náš návrat domů; víra hory přenáší.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1951, č. 36, s. 80-82

P.S. Při pokusu zjistit v prvých ročnících krajanského časopisu z let 1948-1960 výskyt slova "Heimkehr", "heimkehren" či "Heimkehrer", což ovšem už znamenalo často návrat či navrátilce z války a ze zajetí do nových domovů v Německu a Rakousku, člověka přímo zděsí četnost těch výrazů. Ti lidé tím žili, víra však vzala možná hory na ramena, přenést je však sílu neměla. Asi i proto, že kdysi se oddala hitlerovskému zlu, tu moc do značné míry potratila.

St. Peter

Gut, dass Du fern dem Weltgescheh'n gelegen
Dem frevlen Zugriff wilder Horden bist entrückt,
Geb' Dir der Himmel weiter seinen Segen,
Dass Dich auch einstens unser Aug' wieder erblickt,
Uns hat den Zutritt rohe Willkür jetzt verboten.
Die Gräber uns'rer Lieben sind Dir anvertraut,
Du bist, solang' wir fern, der Hüter uns'rer Toten,
Bis für uns auch wieder Morgendämmerung graut,
Und wir der Heimat heil'gen Boden wieder grüßen.
Dann woll'n wir einst nach mühevollen Tun,
Endlich frei von Erdenkümmernissen,
Unser'n Ahnen gleich in Deinem Schatten ruh'n.

Svatý Petr

Tvá tichá odlehlost Tě možná chrání
před dosahem hord běsných, zemi plenících,
kéž nebesa Ti dají požehnání,
než jednou spatříme Tě zase po rocích.
Nyní nám všem přístup zlá zvůle odepírá
a hroby našich drahých jen Ty v péči máš,
jsi ochráncem těch mrtvých, jež rodná země svírá,
než úsvit ozáří nám opět domov náš
a my tu svatou půdu znovu pozdravíme.
Pak chceme jednou, jak nám velí řád,
po všem, co ještě cestou utrpíme,
po boku předků tam ve Tvém stínu spát.

Böhmerwäldler Heimatbrief, č. 7 (1949), titulní strana

P.S. Svatým Petrem se tu rozumí hřbitovní kostel svatých apoštolů Petra a Pavla ve Starých Prachaticích, jehož podoba je autorem básně vedle ní vlastní črtou zachycena. Nelze nepřipomenout, že právě Petr třikrát zapřel Krista a přesto si ho Ježíš zvolil za svého následovníka.

Přišel na svět 8. března roku 1877 a nikoli náhodou bylo jeho rodištěm Městečko Trnávka (Markt Türnau) v tehdejším okrese Zábřeh (Hohenstadt), které se v letech 1938-1945 stalo součástí nacistické říše a okresu Moravská Třebová (Mährisch Trübau) a po skončení druhé z obou světových válek dějištěm děsivého lynčování místních Němců před násilným odsunem. Zdejším rodákem byl i meziválečný ministr několika československých vlád Franz Spina (1868-1938), spoluzakladatel významného časopisu Slavische Rundschau (1929-1940). Dnes náleží Městečko Trnávka východočeskému okresu Svitavy. Chlapcovým otcem byl řídící učitel Josef Köhler, matkou Maria Natalia, roz. Mifková z Březové nad Svitavou (Brüsau). Po návštěvě utrakvistické, tj. jazykově rozdělené školy ve svém rodišti studoval Hugo Köhler na humanistickém gymnáziu v Brně a poté na právnické fakultě německé univerzity v Praze. Jako c.k. jednoroční dobrovolník sloužil v Olomouci, kde byl v letech 1904-1907 auskultantem u okresního soudu. Dne 27. dubna 1908 se Hugo Josef Franz Köhler, auskultant okresního soudu ve Frýdku (dnes Frýdek-Místek), jak je psán v německém záznamu oddací matriky, v Prachaticích oženil s Aloisií Tilpovou (*7. června 1878 v Prachaticích), dcerou sklářského mistra Felixe Tilpa, majitele prachatického domu čp. 25 (dodnes stojí v ulici Dolní brána), a Ewy, roz. Wimbersky rovněž z Prachatic. Oddával je Jan Evangelista Eybl, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. Po soudcovské službě u různých moravských soudů a za první světové války u polních soudů v Haliči a ve Vídni působil od roku 1918 už nepřetržitě v Prachaticích, kde odešel na penzi jako soudní přednosta až roku 1942. Na doktora práv byl opožděně promován v roce 1928 na pražské právnické fakultě. V roce 1943 mu zemřela žena, s níž měl 3 děti (byli to synové Hugo /*1911/ a Hubert /*1919/ a dcera Herta, která ovšem zemřela už dvouletá). Zemský soudní rada Köhler býval prý v Prachaticích znám i jako "nedělní" malíř a zajímaly ho dopodrobna dějiny města. Po násilném vysídlení se octl v hesenské vsi Nieder-Ohmen (od roku 1971 jen místní část obce Mücke), kde 30. září roku 1952 v půl desáté večer skonal a 3. října byl i pochován. Za pohřebního obřadu prý zazněla kostelní píseň "Herr, von deinem Gnadenthrone". Ten název mi zvukově připomíná českou obdobu "Bože, před Tvou velebností". Snad to není týž případ jako se dvěma jazykovými verzemi Hartauerovy šumavské hymny. Sen o staroprachatickém hrobě a obnově staré monarchie se soudnímu radovi v žádném případě nesplnil.

- - - - -
* Městečko Trnávka / Prachatice / † † † Nieder-Ohmen (HE)