FANNI KOLLROSSOVÁ
Jsem ze Zejbiše
Na začátku října 1945 jsem se dověděla prostřednictvím známého od "Grenzwache" (česky "pohraniční stráž") v Železné Rudě (Eisenstein), že si můj otec Johann Denk při nehodě na Zejbiši (Seewiesen) zlomil ruku. Chtěla jsem ho navštívit a okamžitě jsem zažádala o propustku. Protože jsem nemohl předložit lékařské osvědčení, nevyhotovili mi propustku ani Američané, ani Češi, přestože jsem předtím už dvakrát v Zejbiši byla s malým propouštěcím dokladem na jeden den. Náhodou mě zrovna navštívila moje starší sestra Rosa, která už si zařídila místo pobytu ve Zwieselu, a tak jsme se obě dohodly, že půjdeme přes hranice "načerno".
Vyrazily jsme na cestu 4. října 1945 ve čtyři hodiny ráno s prázdným žaludkem cestou necestou přes už tou dobou zasněžený, a proto i špatně prostupný les.
V 9 hodin dopoledne jsme hladové a úplně promočené dorazily do domu rodičů. Zalezla jsem hned do teplé postele k nemocnému otci. Maminka mezitím nachystala snídani, ale k jídlu jsme se nakonec nedostaly, protože s řevem "Wo ist Fanni?" (tj. "Kde je Fanni?") vyběhli po schodech dva čeští četníci a vytáhli mě od otce z postele. Pak spatřili Rosu v jejím promočeném oblečení a po několika důkladných záhlavcích nás obě vzali na "národní výbor" a zavřeli nás tam do sklepa.
Když nám naše nejstarší sestra Maria, která ještě bydlela tady u rodičů, chtěla přinést něco k jídlu a suché oblečení, řekli jí, že už nás odvezli. Přitom nás ze sklepa vytáhli až večer a odvezli nás do Sušice (Schüttenhofen). Tam nás strčili do tmavé vězeňské cely, zaplněné už spícími ženami, které se kvůli nám musely ještě více přitisknout k sobě.
Kromě maličkého kusu chleba ve vlaku z Běšin (Bieschin) do Sušice jsme celý den nedostaly nic k jídlu, první teplé "jídlo" bylo až ráno: vodová polévka a kousíček chleba.
V Sušici jsem vypátrala uvězněného řídícího učitele Koppa ze školy na samotě Schürerhof u Zejbiše, který tu byl uvězněn už delší dobu. Slíbil mi, že bude-li brzy propuštěn, půjde hned k mým rodičům, kteří nevěděli, kam nás vůbec odvezli.
Po týdnu věznění v Sušici nás odvezli do Klatov (Klattau), kde jsme ve vězení tamního okresního soudu nebyly zpočátku s Rosou v jedné cele. Spojili nás až později, když Rosa kvůli svým častým srdečním příhodám nemohla pracovat a já jsem nakonec už také nebyla schopna pracovního nasazení.
V Rosině cele byla kromě jiných vězeňkyň známá herečka Hilde Hildebrandová. V mojí cele zas paní Prexlová (63 let) z Rejštejna; vyměnili ji za její dceru Mizzi, která doma kojila dítě a ve vězení kvůli velkým bolestem nalitých prsou nemohla dále zůstat. Zemřela v šedesátých letech v malém severohesenském městě Hofgeismar na rakovinu prsu. Dále v mé cele byla Luise Jungbecková ze Železné Rudy (Markt Eisenstein). Zavřeli ji už v květnu. Byla ostříhaná dohola a měla záda plná modřin. Mlátili ji kabelem. na kterém byl upaevněn kámen, protože se vzepřela oplzlým návrhům českého správce statku jejích rodičů.
V Klatovech také spoustu Němců pověsili, mezi nimi Georga Rohrbachera z Němčic (Niemtschitz), a také jednu českou učitelku, protože se hlásila k Němcům.
Ve sklepě byla i mučírna, takzvaná korekce. Tam zavírali muže, které na kamenné podlaze týrali tak dlouho, až ze sebe v mdlobách "vše" vypustili a zůstali ležet v krvi. Pak byli ledovou vodou "přivedeni zpět k životu" a mučení začalo nanovo. Křik mučených mužů bylo slyšet až do prvního patra. Když jsem to slyšela poprvé, bezděčně jsem vykřikl, že nesmí přece toho "ubohého psa" (německy "der arme Hund") tak bít. Ano, tak děsivě to znělo! K tomuto mlácení byly vždy určeny vyloženě silné typy bijců, z nichž snad nejstrašnější byl jeden žid. Po takovém "aktu" musely vězněné ženy pokaždé "korekci" uklidit; vždycky jim z toho bylo zle a musely se přemáhat, nebo dokonce často i omdlely.
Ve vězení jsem poznala mnohou známou tvář, především když zadržení museli chodit kolem vězeňského dvora a byli i přitom biti: řídícího učitele Pinla z Chřepic (Kühberg), statkáře Schmerlera ze Svinné (Swina), Lothara Sperla ze Železné Rudy. Nejstarší dceru statkáře doktora Lumbeho jsem potkala na vězeňské chodbě.
Pro demonstraci nespočetných zvěrstev, která se tam v Klatovech odehrávala, chci uvést tři případy:
1. Česká pekařka Schebestová ze Sušice, jejíž muž byl jako Němec vojákem wehrmachtu, posílala své děti do německé školy. Bylo jí kladeno za vinu, že udala jednoho Čecha, kterého pak poslali do koncentračního tábora. Už nikdy se domů nevrátil. Toto obvinění ale neodpovídalo skutečnosti.
Strhli jí nehty ze všech prstů. Po dlouhém procesu měla být oběšena, ale nakonec byla omilostněna a dostala doživotí. Když se po mnohadenním výlechu vrátila zpět do mé cely, řekla jen: "Hauptsache, ich habe Kopf noch dran, vielleicht kommt Amnestie." (tj. "Hlavně že mám hlavu pořád ještě na krku, třeba přijde amnestie.")
2. Berlínský policejní strážmistr v Klatovech se zachránil útěkem do Bavorska, jeho žena a dvě dcery (9 a 11 let) zůstaly, protože předpokládaly, že se jim už nic nemůže stát. Zavlekli je však všechny tři do vězení. Když už to týrání a hrůzy nemohly déle snášet, prosily děti: "Mama, lass uns doch sterben." (tj. "Mami, nech nás umřít.") Zoufalá žena pak ve své cele obě své dcery oběsila. Když si také chtěla vzít život, odhalili ji. Dostala jako vražedkyně doživotní trest. Obě děti pohřbili do jedné rakve.
3. Stalo se také, že hlídači otevřeli dveře cel vojákům z americké posádky, kteří se pak jako zvířata vrhali na mladé ženy. Jedna šestnáctiletá dívka zůstala po mnohačetném znásilnění ležet v krvi a ve mdlobách. Byl u toho jeden černoch, který prokázal trochu soucitu a řekl: "Ich Mädchen nix machen." (tj. Já děvčeti nic neudělat.")
Ženy, které musely přihlížet, pak tohle "takřka ještě dítě" umyly.
Celkem vzato jsme obě, moje sestra Rosa a já, vyvázly ještě dobře. Až na pár facek jsme nebyly fyzicky týrány; hladovět jsme také nemusely, protože jsem pracovala mimo vězení a občas jsem pronesla ostrahou něco k jídlu. Musela jsem to ovšem vždycky dobře schovat, protože bylo obyvatelstvu zakázáno Podstrkovat Němcům potraviny. Rosa pracovala většinou v domě pana zástupce ředitele věznice, který se jmenoval Brůha, a dostávala tam k vězeňské stravě jídlo navíc. Někdy jsme musely uklízet jídelnu zaměstnanců vězení, přitom jsme směly sníst zbytky.
Nervy drásající byly výslechy, protože to, z čeho nás vinili, byly za vlasy přitažené lži. Často pak padala stále stejná otázka: "Wo ist Bruder Franz?" (tj. "Kde je bratr Franz?") Na to zněla naše odpověď: "Wir wissen nichts von ihm, er ist noch in Gefangeschaft.") Franz byl vojákem u zbraní SS.
Konečně jsem byla přeložena do jiné cely, ve které byli původně umístěni muži. Slamníky byly děsivě zamazané krví a exkrementy týraných a mučených mužů. I přes některé čistící zásahy se to tu jen hemžilo blechami a jinou havětí. Dostala jsem z toho všeho ošklivou infekci v noze. Měla jsem velké bolesti a musela jsem k vězeňskému doktorovi, který zasažené místo vypálil.
Toto akutní onemocnění a náš špatný zdravotní stav byly asi důvodem, proč nás propustili domů. Moje sestra Rosa měl velmi nemocné srdce, navíc jsme byly nervově úplně zhroucené a nebyly jsme už dále schopné práce.
V den propuštění nás ještě hodiny vyslýchali, ale po přečtení sáhodlouhého protokolu plného lží jsme konečně obdržely propouštěcí papíry.
Dne 20. prosince 1945 jsme jely vlakem do Běšin a šly pak dvě a půl hodiny pěšky k rodičovskému domu v Zejbiši. Hned druhý den jsme vyrazily do Zwieselu, kde měla Rosa ubytování a kde jsem mohla dostat lékařskou péči. Když jsem pak po týdnech vytrvalého léčení, k němuž patřilo i několik návštěv u mě jako pacienta neschopného cesty do ordinace, chtěla doktorovi zaplatit, řekl jen: "Da müßte ich mich ja schämen, wenn ich von Ihnen Geld nähme!" (tj. "To bych se musel stydět, kdybych od vás vzal peníze!" Na potvrzení, které mi vystavil, stálo psáno: "Durch Feindeinwirkung." (tj. "Způsobeno nepřátelským zásahem.")
M. Franková, Poválečné osudy šumavských rodáků (2019), s. 120-124
Toto je překlad Barbory Fickové (a to včetně toho nenávistného "žida" s malým "ž"; doplnil jsem jen německá místní jména k těm českým a originály přímých řečí) v knize vyšlé zásluhou vydavatelství Víkend ve Vimperku. Je v ní ostatně použit i jeden můj veršový překlad z Kohoutího kříže (jde o báseň Josefa Haase Opuštěný dům). Buchar (německy Pucher) se dnes uvádí jako "zaniklá samota poblíž obce Javorná". Tam na stavení s adresou Zejbiš čp. 180 bydlila v roce 1921 rodina truhlářského mistra Johanna Denka (*14. prosince 1870 v Bucharu, †6. listopadu 1947 v bavorském městě Roding) a jeho ženy Anny, roz. Petermichlové (*17. července 1884 ve vsi Opálka /od roku 1961 osada obce Strážov/, †7. srpna 1978 v bavorské obci Riedenberg). Manželé měli spolu 3 syny: Franze (*1. dubna 1903 v Bucharu, †17. listopadu 1977 v bavorském městysi Regenstauf u Řezna /Regensburg/), Johanna (psal se i Hans, *12. května 1904 v Bucharu, †v květnu roku 1984 v bavorském městě Eltmann am Main) a Emmericha (*9. května 1910 v Bucharu, †22. května 1978 v bavoském městě Neutraubling u Řezna), a také 5 dcer: Marii, provd. Hergenröderovou (*25. srpna 1906 v Bucharu, †6. ledna 1991 v Riedenbergu), Annu, provd. Thomasovou (*18. května 1908 v Bucharu, †v listopadu 1989 v saském městě Bad Schandau /tehdejší východní Německo/), Rosu, provd. Amlerovou (*3. dubna 1912 v Bucharu, †20. března 1983 v Riedenbergu), Hedwig (jako Hedi Alferiová má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) a "naši" Fanni (*30. prosince 1919 v Bucharu). Zejbiš (tak se dnešní Javorná i česky jmenovala až do roku 1951) v roce 1910 měla i s přilehlými samotami 1121 téměř vesměs německy hovořících obyvatel ve 122 domech, roku 2001 má v 67 domech 151 českých obyvatel). Řídící učitel německé obecné školy na zaniklé dnes samotě Schürerův Dvůr u Zejbiše Franz Kopp a stejně tak řídící učitel německé jednotřídky z Chřepic Johann Pinl, zmínění v textové ukázce, jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže jako pisatelé tamních školních kronik. V klatovském vězení se podle téže naší ukázky ocitl také malíř a grafik Lothar Sperl, mající rovněž na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení. Zajímavá je i zmínka o klatovském věznění Hildy Hildebrandové, známé německé divadelní a filmové herečky, proslulé i zpěvními výstupy (žila v letech 1897-1976, blíže o ní viz webová adresa Wikipedia). Dcera Dr. Rudolfa Lumbeho, o níž je v textu také řeč, se podle archu sčítání lidu z roku 1921 pro zámek v Malonicích (Mallonitz) jmenovala Christina a byla téhož ročníku narození (1919) jako spoluvězeňkyně Fanni Denková, tedy "naše" Fanni. Ta navštěvovala v Zejbiši v blízkosti rodného Bucharu obecnou školu, za druhé světové války, kdy byla pracovně nasazena v bavorském Norimberku (Nürnberg), zažila tam těžké bombardování města a v rodném šumavském koutě to, co popsala podrobně ve svém textu, už roku 1946 se provdala za Bertla Kollroße, původem z už zmíněných Chřepic čp. 11 ("Blächer"). Mladý pár zpočátku bydlel v Rodingu, kde se také narodila dcera Helga. Když muž získal práci u firmy Daimler, přesídlila rodina do města Schwaikheim ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Později se usadili ve vlastním domě v už několikrát zmíněném Riedenbergu. Fanni tam převzala péči o svou matku a rodiče manželovy. Ten ji ve smrti předešel roku 1996, ona sama skonala pak v Riedenbergu po těžké nemoci 10. ledna 2004 v nedožitých 85 letech jako poslední ze svých 8 "zejbišských" sourozenců. Z Denkových "rozrodu" vysvítá, že Fannina prababička z otcovy strany měla dívčí příjmení Bojarová a její matka se za svobodna jmenovala Homolková (záznamy v matrice jsou ovšem vesměs německy psané). Tak už to "u nás na Šumavě a v Českém lese", i kdyby se Zejbiš jmenovala jak chtěla či nechtěla, prostě chodí.
- - - - -
* Buchar, Javorná, Čachrov /Sušice / Klatovy / † † † Riedenberg (BY)
