KARL B. KRÄMER

Heimat... Du bist Acker, Wald un Reut, Kirchdorf, Schauerkreuz und Totenbrett am Rain... Steiniger Weg, der karge Ernte in die grauen Scheunen führt. Wiesengrund im Abendrot, Erle am Bach, im Nebel Heimat... Du bist in holzgezäunten Bauerngärten. Im Wasser, das in den Brunntrog schießt. Und überquellt. Heimat, allüberall bist du. ... Verhalten ist dein Lied, das aus den dunklen Wäldern wandert, das sanft erklingt, sanft, wie der erste Hauch des jungen Jahres, oder, schon schwacher Atem eines späten Sommertages... Heimat... Du bist die Lerche, die über die betenden Scharen streicht, die talwärts ziehen mit wehenden Fahnen. Heimat... Du bist das bleichende Gebälk des Hauses drüben am Hang, auf dem die Sonne rastet... Heimat... Du bist die leuchtende Wolke die aus der Bläue taucht. Und mich begleitet. Über einsamen Grat Über den in den Nächten die Sterne glühen wie der Rubin einer Krone. Heimat... Du bist Berggras, das im Wind sich beugt. Glühendes Herbstlaub. Schweigen des Winters. Heimat... Allüberall und in allem bist du... Wildes Wurzelwerk, das den Fels umklammert. Kreuzgezeichnetes Brot. Holzfällerfeuer, - Qualm sich im Geäst verliert. Hirtenruf über abendlichen Schachten, Rosenkranz und Drudenfuß... In allem bist du, Heimat. Vielfältig, viellebendig, vielgesichtig Du öffnet mir alle Pracht und Herrlichkeit der Verheißung, Selbst im schweigenden Gneis - Der dein Alltag ist.	Domove... Jsi orné pole, les i mýť, ves s kostelem, kříž i umrlčí prkno při mezi... Kamenitá cesta, která vede do šedých stodol chudou žeň. Luka ve večerních červáncích, olše na potoce v mlze Domove...Jsi v dřevěných plotech selských zahrad. Ve vodě, která prudce prýští do koryta studny. A přetéká. Domove, jsi všude. ... Zdrženlivě cudná je tvá píseň, putující z tvých temných lesů, znějící něžně, něžně jako prvý nádech mladého roku, či jako slábnoucí už den ve vůni pozdního léta... Domove... Jsi jako skřivánek poletující nad modlícími se zástupy procesí, které jde údolím s vlajícími poutními korouvemi. Domove... Jsi blednoucí dřevěná pavlač chalupy nahoře ve stráni, na které spočinulo slunce... Domove... Jsi zářící oblak, jenž se vynořuje z modři. A provází mne. Přes osamělý horský hřeben, přes ten v noci hvězdy planou jako rubín v koruně vladařově. Domove... Jsi stéblo horské trávy, kterou vítr sklání. Barvami planoucí listy jeseně. Mlčení zimy. Domove... Jsi všude a ve všem... Divoká spleť kořenů, jež svírá skálu. Chléb znamenaný křížem. Oheň dřevorubců -- dým se ve větvích ztrácí. Halekání pastevců nad večerní loukou v horách, Růženec a muří noha... Tys ve všem tom, domove. Mnohotvárný, mnoha životů i podob. Všechny přede mnou otevíráš Velkolepá nádhera zaslíbení, dokonce i v té mlčelivé rule, jíž je Tvá každodennost.
Der Bayerwald, 1963, s. 3
Winterwald Winterwald, in deinem Schweigen ist der Reigen aller Dinge erstarrt. Winterwald, in deinem Raum ist der Traum eines Sommers verwahrt. Winterwald, in deinem Licht ist ein Gesicht mir zugeneigt... Winterwald, in deiner Sonne lächelt Wonne unwiederbringlich, schneestummgewordener Zeit...	Les v zimě Hluboce zmlkl les v zimě, všecko břímě halasu zhaslo v něm. Zimní les, v něm dříme sen letní den, kterým dýchala zem. Zimní lese, tvoje zář se jako tvář sklání ke mně... Zimní lese, slunce tvoje vůní hojí pradávnou, v moři sněhu sladce spící němě...
Waldlerische Weihnacht (1981), s. 104
Stangenruck 1963 Tränen quillen, schaust Du -- zurück, verbleicht vor dem Kreuz aus Tannen der Strauß. Frag nicht: was ist geblieben vom Glück? Drunten im Tal, da steht Dein Haus. Drunten --, dort zwischen den Bäumen, Kindheit ist das, Freud' und auch Leid, Wiege und Heimstatt, -- nur träumen Kannst Du von dieser Zeit. Drunten --, dort, Wiesen und Feld, der Kirchturm über den Auen -- fern bleibt die Heimat, die war Deine Welt, Du kannst sie nur noch erschauen. Und Tränen quillen, schaust Du -- zurück, verbleicht vor dem Kreuz aus Tannen der Strauß. Frag nicht: was ist geblieben vom Glück? Drunten im Tal steht -- zerfallen, Dein Haus.	Stangenruck 1963 Slzy cítíš, když se díváš zpět, zbledl vínek, který zdobil kříž, neptej se, co zbylo ze štěstí těch let, když v údolí známý dům uvidíš. Tam v údolí, tam někde mezi stromy je dětství, ples i žal každého z nás, kolébka, domov -- jen sen, co tě zlomí, ti odkázal ten čas. Tam v údolí, tam v lukách opodál, ční kostel dosud nad vašimi poli -- s domovem všecičko ti osud vzal a pohled nazpět bolí. Slzy cítíš, když se díváš zpět, zbledl vínek, který zdobil kříž, neptej se, co zbylo ze štěstí těch let, tam v údolí jde rozpad tvé vsi blíž.
Der Bayerwald, 2011, č. 2, s. 77

P.S. Bavorský vrch Stangenruck naproti zaniklým "českým" Flekům je vysoký pouhých 672 metrů nad mořem, je z něho však daleký výhled až k Nýrsku a ke Klatovům. Proto býval i místem krajanských setkání, z nichž ono v roce 1963 se stalo autorovi veršů podnětem k jejich napsání.

1945: konec války na Šumavě

V těch posledních dnech války zachvátila zlá předtucha konečné porážky i šumavské město Nýrsko (Neuern). Proud uprchlíků z Východu se jako záplava valil na vozech tažených koňmi i v dobytčích vagonech, ať už šlo o evakuované obyvatele z německého Slezska či ze severovýchodu Čech, vlaky s diplomaty, kteří se v Praze už necítili právě dobře, štáby luftwaffe se svými pomocnými ženskými silami, které volily "výsadek", dokud je ještě čas, válečná vozidla, která náhle ztratila účel i cíl, spěšné transporty vězňů z koncentračních táborů, mezi nimiž na sta po selekci na poslední chvíli postříleli jejich SS-dozorci. Zahrabali je do náspu trati.
Vzduchem se nesl pach pohromy. Zneklidněli i ti z mála Čechů, kteří zůstali v Nýrsku po roce 1939. Bouře se hromadila v pražském podzemí, kdesi v útrobách "zlatého města". Měla skropit vltavskou vodu německou krví a slzami. V rostoucích oddílech už operovali náhle se vynořivší čeští partyzáni (i to slovo tu bylo nové - pozn. překl.). Když 11. pancéřová divize wehrmachtu opustila přesunem do americké internace operační prostor Nýrska, věděli jeho němečtí obyvatelé naráz, že jsou neodvratně ztraceni. Odepsáni, ponecháni osudu toutéž Říší, jejíž emisary tu před sedmi lety bouřlivě vítali jako své osvoboditele. Hleděli za mizejícími obrněnci, útočnou vozbou, dunící teď prašnou silnicí přes Svatou Kateřinu (Sankt Katharina) k bavorskému Rittsteigu ti, co tu zůstali za nimi: ženy a dívky, děti, starci, hladoví a vyčerpaní, umírající...vlastně ani dosud zplna nechápající, co je potkalo a ještě potkat má...
Kolem 30. dubna se hnul proti Nýrsku útočný předvoj 3. americké armády. Americké tanky se poté, co narazily na odpor, stáhly nazpět a ostřelovaly po několik dnů kanony vsi při obnovené hranici Čech.
Jednoho nedělního rána, právě když věřící opouštěli kostel svatého Tomáše v Horním Nýrsku (Oberneuern), vybuchl v jejich zástupu granát. Na místě zůstali ležet mrtví a ranění. Těm, kdo útok přežili, hrozilo nyní ještě navíc stanné právo a smrt z příkazu jeho vykonavatelů. Pro výstrahu byla v kamenolomu u Nýrska vykonána poprava náhodně vybraného muže a ženy...
Konec už se však opravdu blížil s neodvratnou rozhodností. Rozprchlí vojáci bloudili lesy, unikali zajetí jednomu a hledali jiné. Rozpuštěné jednotky maďarských "spojenců" táhly městem. Bezradní Indové (zřejmě protibritští dobrovolníci - pozn. překl.) v šedých uniformách s umrlčí lebkou mířili k pomyslné hraniční čáře... V noci na 1. máje napadl sníh. Pokryl odstavené vojenská auta, porouchané a vypřažené koňské povozy, odhozené pušky, samopaly i kulomety, pancéřové pěsti. Jako milosrdný bílý rubáš na zvířecí zdechlině tu ležel, na právě vykopaném, nenasytném hrobě. Na město se opět snesla americká dělostřelba od Předních a Zadních Fleků (Flecken). Zbraně SS i nadále čelily náporu palebnými srážkami a drobnějšími přestřelkami.
Konečně - jako vykoupení z muk nejistot to bylo - zlomili Američané poslední odpor. 6. května vjely jejich tanky do ulic Nýrska. Domnělá úleva měla být však pouhou předehrou další následné tragédie. Ohlašovala se vývojem v Praze. Už den před kapitulací německého wehrmachtu obklíčili čeští partyzáni šumavské vsi...

Ve stínu Teheránu
Po dohodě v Teheránu (schůzka Churchilla a Roosevelta se Stalinem 28. listopadu 1943 - hned 13. prosince tr. následně podepsal Edvard Beneš v Moskvě spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem) se Československo, v té chvíli dosud "Říšský protektorát Čechy a Morava" (Reichsprotektorat Böhmen und Mähren), stalo operačním prostorem a sférou vlivu Sovětského svazu. V tomto smyslu muselo být i osvobození Prahy a naprosto rozhodující části Československa přenecháno Rudé armádě. Sovětské vrchní velení stačilo už vznést rozhodné veto, když maršál Eisenhower dovolil svému vznětlivému generálu George S. Pattonovi překročit německo-československé hranice. Nyní stála Pattonova 3. US Army na čáře Linec - České Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary. Měla to být konečná demarkační čára, na níž se měl neprodleně zastavit americký postup. Pattona to nijak netěšilo. Podle jeho přání měla jeho vojska dojít až k Vltavě i v české metropoli " a Rusy, jestli se jim to nelíbí, poslat k čertu..."
Washington však přenechal Rudé armádě, jak předem dohodnuto, celou Prahu, tak jako to učinil s Vídní a s Berlínem...
Dobrých milion německých vojáků takto uvízlo v "české baště" (Festung Böhmen)... cestou na Západ... armády, ponechané svým nejvyšším velitelem Schörnerem bezohledně svému osudu. V bojových útvarech a regimentech, které samy sebe rozpouštěly, v jízdních kolonách, drcených ruskými útoky či stačivšími z posledních sil dorazit do amerického zajetí. Nebylo kam se hnout. I na volných polních prostorách, na okrajích lesů, v závětrných údolích číhaly teď povstalecké oddíly bojovníků za svobodnou novou Československou republiku, vyhlášenou 4. dubna v Košicích Benešem a Gottwaldem (den nato Košický vládní program potvrdil rozhodující vliv KSČ na budoucí vývoj ve státě - pozn. překl.). Cesta do Německa se neotevírala. Jednání s americkou stranou byla v tom směru bezvýsledná. Němci jednali s lidmi jakoby z jiné hvězdy a museli postupně pochopit, že z předchozích bludů, světových nároků, ideologií a závazků, z celého politického pozadí této osudné války není pro ně teď úniku...
Jen menšímu počtu jednotek, jednotlivých skupin a náhodných útvarů se podařilo v těch dnech prodrat se Šumavou na západ. V prvé vlně mohlo jít až o desetitisíce. I z těch se však podařilo dojít jen několika tisícům.
... Mnozí z nich zmizeli, aniž by o nich přežila byť i ta nejmenší ústní zpráva...

Der Bayerwald, 1971, č. 4, s. 234-236

Nezkrácený závěr zvláštního čísla časopisu Der Bayerwald (a to i v místech, kde jsou v samotném originále na více místech výmluvné tři tečky... - pozn. překl.) podává obraz "posledních dnů" německé Šumavy - jak jinak než německýma očima. I Šumava byla tehdy součástí skomírající "tisícileté říše", které byla obětována celá jedna německy mluvící generace. Zejména ročník 1924 o tom asi ví své. Toho roku se 30. června narodil v bavorském Kötztingu i autor výše přeloženého textu. Získal si zejména svými četnými příspěvky v časopise Der Bayerwald, kde působil jako redaktor, trvalé zásluhy o poznání Bavorského lesa i Šumavy, jako předseda kulturního a tiskového výboru spolku Bayerischer Wald-Verein (od roku 1968) pak i o zachování přirozeného rázu krajiny domova a o zřízení národního parku Bavorský les. O tom, jak ho zajímala i literatura s domovskými náměty, svědčí mj. jeho nekrolog za Oswalda Fritze (Der Bayerwald, ročník 1963) či doslov k novému vydání románu Ein Jahr rollt übers Gebirge (1969), jehož autorem je Johannes Linke a který vyšel i v českém překladu pod titulem Rok se valí přes hory. Těsně před smrtí, která Karla B. Krämera předčasně zastihla po tragické nehodě 18. června 1971 ve věku pouhých 47 let, mu byl 16. května toho roku u příležitosti Dne Bavorského lesa udělen v Chamu čestný zlatý odznak už zmíněného Wald-Vereinu. Právě Krämer se úspěšně zasadil o obnovu tradice posvícení na vrcholu nejvyšší šumavské hory Javor (Großer Arber), kde se rok po jeho smrti před Javorskou kaplí konal pietní akt. Zazněla tam i Krämerova báseň Heimat (lze ji najít v ročníku 1963 časopisu Der Bayerwald), natrvalo pak vztyčeno umrlčí prkno se jménem a daty zesnulého, který je jinak pochován na hřbitově ve Starém Kötztingu (Alt-Kötzting). Na umrlčím prkně na Javoru stojí vypálena slova, jejichž autorem je Theodor Fontane: Der ist in tiefster Seele treu, der die Heimat liebt wie Du (tj. "to ten je věren až do hloubi duše, kdo dokáže jako Ty milovat domov").

- - - - -
Kötzting (BY) / hora Javor