ALFRED KROGNER
Mrtvé oči
Náčrt děje jedné opery
Hluboce procítěná opera "Die toten Augen" (měla premiéru v Drážďanech v březnu roku 1916, českobudějovické německé divadlo ji uvedlo na Boží Tělo 31. května 1923 - pozn. překl.) od Eugena d'Alberta (1864-1932, podrobněji o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), která náladovostí (v originále "an Stimmungsgehalt" - pozn. překl.) a hudební působivostí ještě překonává jeho proslulou dřívější operu "Tiefland" (česky "Nížina" - pozn. překl.), se odehrává na Květnou neděli roku 33 po Kristu před jedním římským venkovským domem poblíž Jeruzaléma (Římané dobyli město v roce 63 před Kristem - pozn. překl.).
Krátká předehra nám nabízí pastýřskou idylu. Domů se vracející ženci vyjadřují radost z vykonané práce svěží písní, jeden z nich zdraví pastýře, opatrujícího věrně své stádo s pocitem štěstí daleko od lidí a jejich tužeb a shonu. Tu se blíží pasáček a rozrušen hlásí ztrátu své milované ovečky. Přes všecko odrazování chápe se pastýř pláště a hole, aby se pokusil v temné noci svou ovečku najít. Láska a povinnost mu nedává klidu a spočinutí…
U studny před venkovským domem se setkávají za ranního svítání židovské ženy a očekávají příchod proroka z Nazaretu. Z vily vycházející mladá řecká služka Arsinoe se dovídá od Ruth, jedné z židovských žen, že očekávaný Ježíš z Nazaretu činí zázraky a vrací zrak nevidomým. Zvláštního římského vyslance Arcesia a jeho mladou choť Myrtocle, obyvatele domu, vidíme před ním zpívat o jejich převelikém milostném štěstí. Jak nerovný je však ten blažený pár! Ona, něžná, čarokrásná Řekyně - už od dětství však slepá, on belhající se, šeredný, nevzhledný, v nitru ale šlechetný, vysoce vzdělaný a horoucně vášnivý v lásce ke své zbožňované ženě. V blahé vzpomínce zpívá Myrtocle svému přešťastnému choti pohádku o Amorovi a Psyche, kterou ji kdysi naučil znát. Jí, ubohé nevidoucí, kterou k sobě pozdvihl, se jeví jako ideál muže, Amor, bůh. Římský důstojník Galba, domácí přítel, nádherný mužský zjev, trpící svou tichou láskou k přítelově ženě, odvádí ho k zasedání rady. Vroucí a žhavé je loučení milujících se manželů, znovu a znovu se objímají, v něžném objetí se jejich rty nacházejí ve vášnivém polibku. Slepá kráska zůstává ponechána sama se svou služebnou. Tu se objevuje zázračný egyptský lékař Ktesifar, napůl podivínský blázen, napůl šarlatán, a chce slepé pomocí kouzelného nápoje navrátit zrak. Ona však prohlédne klam a s oslnivým úsměvem ho odmítá. Tu jí služebná sděluje blízkost Mesiáše činícího zázraky, lid doléhá v davech, mávaje palmovými ratolestmi na pozdrav a hlásaje do celého světa divotvůrcovské činy Spasitelovy. V lidském zástupu bije do očí krása kajícné hříšnice Maří Magdaleny a její horoucí uctívání Nazaretského, jehož nadšeně velebí. Přišel pro všechny, ať bohaté či chudé, pro Židy i pro pohany, jak žena hrdě zvěstovává; ona sama chce slepou krásku, která by alespoň jednou chtěla spatřit svého chotě, přivést před Spasitele, projíždějícího na oslu kolem. Všichni mu proudí davem vstříc, jen několik málo Židů pozoruje, jak Mesiáš venku žehná lidu a dotýká se mrtvých očí slepců. Uzdravena vyráží jásající Myrtocle dopředu a chválí nádheru světla, div okolního světa, který se jí teprve nyní zjevil. Tu se k ní blíží oba přátelé, statný důstojník Galba a ubohý nevzhledný mrzák, její muž. Služebná jim vypráví o zázraku, který se stal. Arcesius je zděšen a otřesen, tuší nastávající zklamání manželčino a konec jejího milostného snu. Celá ještě zkrášlena vrhá se k nim Myrtocle a padá vědomě do objetí - důstojníkova, zahrnujíc ho horoucími slovy lásky a žhavými polibky, až ten odvrhuje svůj počáteční ostych a v náhlém sebezapomnění k sobě neváhá přivinout tělo své utajené lásky a opětuje její políbení na rty. Tu se z nebeských výšin štěstí servaný choť přiřítí na někdejšího přítele, sráží ho v zuřivém zoufalství k zemi - a zardousí ho nato. V hrůze zírá Myrtocle, neschopna jediného slova, na úděsný skutek, sípajíc odporem volá na muže záštiplná slova: "Mörder! Tier! Bestie!" (tj. "Vrahu! Zvíře! Bestie" - autory německého libreta se stali Hanns Heinz Ewers /1871-1943/ a Marc Henry /vl.jm. Achille Georges d'Áilly-Vaucheret/ na základě Henryho francouzské hry Les yeux morts z roku 1897 - pozn. překl.), dokud on neprchne a přispěchavší služebná jí všechno neobjasní. Vrahem je tedy - její muž! Ten nejkrásnější ze snů nevidomé je jedna odporná zrůda! Její uzdravení je prokletím, které rozbilo všechno její štěstí...
Ona se však chce kát, chce být znovu slepou, znovu šťastnou. Zírá otevřeným očima do spalujících paprsků slunce, dlouho, dlouho, až se kolem ní rozhostí noc - ty nemilosrdné žhoucí sluneční šípy jí vypálily světlo zraku, oslepla znovu. S třesoucím tělem se k ní blíží ubohý choť, ona však, opět nevidomá, zdraví ho ve staré horoucí lásce, ve světě jejích snů je tu on sám jen pro ni, blažen ji znovuzískanou pln lásky objímá a líbá její krásné, mrtvé oči…
Slunko zapadá, vniká sem zlatý soumrak, zdáli přichází pastýř a nese celý rozzářený svou nalezenou ovečku domů...
Budweiser Zeitung, 1923, č. 40, s. 1-2
Někde jsem se dočetl, že předchozí text měl spíše než obsahem opery být aktuální reakcí na současnou politickou situaci německé menšiny v nové republice a dal by se v tom smyslu vztáhnout i na Šumavu. Slepota jako štěstí, sen jako pravda? Vím jen, že autor dějového náčrtu zemřel pětašedesátiletý 23. října roku 1939 v protektorátních už Českých Budějovicích na prahu strašlivé války, která nakonec smetla ovce i pastýře a podvedla vítěze i poražené. Gymnaziální profesor zeměpisu a dějepisu, dlouholetý spolehlivý divadelní recenzent listu Budweiser Zeitung, jehož mohli zdejší Češi budějovickým Němcům (ti už podle výsledků sčítání lidu tvořili sotva čtvrtinu obyvatel města) jen závidět, se narodil v dnes naprosto proměněném Mostě (Brüx) dne 5. února 1874. Most bylo město s pozoruhodnou divadelní tradicí a právě mostečtí divadelní ředitelé i se svým hereckým a pěveckým personálem zachraňovali od roku 1919 téměř dvacet let toliko letní německé sezóny zdejší činohry, operety i opery, přičemž operetě by snad bylo třeba po zásluze přičíst místo první. Budějovice, město na soutoku dvou řek, město mezi Vídní a Prahou... Alfred Krogner (zemřel v nemocnici na zánět aortální stěny /aortitis/), na jehož parte čteme vedle pozůstalé vdovy Alexandry, roz. Deckerové i jména jeho bratra Viktora, švagrové Rosy Krognerové a jejího muže MUDr. Alfreda Krognera, synovce a jmenovce zesnulého, švagrových Michaely a Betty Deckerových, švagrů Lothara a Karla Deckerových, synovce Ing. Helmuta Deckera a neteře Lizzi Deckerové, všechna svědčící o absenci přímých potomků, byl tu pod budějovickým nebem toliko dlouholetým hostem. Jako většina z nás dříve narozených...
- - - - -
* Most / † † † České Budějovice
