ANNEMARIE KURYOVÁ

Jak to všechno začalo

Listopad 1991: úděsné snímky vyhnanců z východního Chorvatska, z Vukovaru - a velmi skličující debata u "kulatého stolu" rakouské televize: množství chytrých příspěvků, ale nabídka nějaké činné pomoci veškerá žádná (v originále "aber niemand an diesem runden Tisch bot aktive Hilfe an" - pozn. překl.). Mluvit ano, jednat nikoli. Nikdo nepoložil tu zásadní otázku: "Co můžeme právě MY učinit, aby zase nastal mír?"
Pocítila jsem, že mě popadá zlost - a musila jsem se náhle sebe sama ptát: "Co tu vlastně děláš?"
Už léta jsem znala paní Brajša, vedoucí katolické charity v chorvatském Záhřebu (v roce 2005 byla ovšem Jelena Brajša zbavena funkce pro krytí pedofilního skandálu jednoho z podřízených: schovala údajně deník, kde onen osmadvacetiletý muž sám nepokrytě líčil podrobnosti svého trestného znásilnění nezletilé dívky, žijící v sirotčinci, viz Der Standart.at; soud ovšem obžalovanou, označovanou mnohými i nadále za "matku Chorvatska", omilostnil kvůli promlčení případu, vlastní vyjádření dotyčné viz web Bitno.net - pozn. překl.). Zavolala jsem sestře Jeleně (v originále "Schwester Jelena - pozn. překl.) a zeptala jsem se jí, zda mohu pro ni něco udělat a co by ode mne potřebovala. Její odpovědí byl výkřik o pomoc:
"Wir brauchen ESSEN, ESSEN, ESSEN!" (tj. "Potřebujeme JÍDLO, JÍDLO, JÍDLO!" - pozn.překl.)
Rozhodování mi netrvalo dlouho: obstarala jsem kolem 6 metrických centů potravin a nějaké léky, naložila všechno do svého osobního vozu a odjela s ním ve středu 27. listopadu roku 1991 do Záhřebu. Doporučující dopis, který jsem vystavila sobě sama, opatřila razítky a dala přeložit do srbochorvatštiny a angličtiny, mi měl cestu urovnat:
"Die diplomierte Krankenschwester Annemarie Kury ist beauftragt, lebenswichtige Dinge ins Krisengebiet zu bringen." (tj. "Diplomovaná zdravotní sestra Annemarie Kuryová je pověřena dopravit životně důležitý náklad do krizové oblasti." - pozn. překl.)
Ten kus papíru a můj starý sesterský úbor absolventek kurzů vídeňské soukromé kliniky Rudolfinerhaus (v originále "Schwesterntracht der RudolfinerInnen" (i s tím velkým "I" se to psává/, přičemž klinika je tzv. "Belegspital", což je nemocnice se svobodnou volbou lékaře - pozn. překl.) mi opravdu pomohly dobře se vyrovnat s mnoha kontrolami cestou.
Od té doby jsem chtěla věnovat všechny své volné středy odvozu potravin hladovějícím.
Po návratu do Vídně jsem sepsala první svou cestovní zprávu, tehdy ještě na psacím stroji, dala vyhotovit 20 jejích kopií a podělila jimi své děti i spolupracovníky a spolupracovnice. A i jinak jsem vyprávěla o svých zážitcích. V ordinaci, kde jsem tenkrát dosud pracovala, jedna pacientka má líčení slyšela - netušila jsem to. Několik dnů nato přišla znovu a přinesla dobrou zprávu: její muž by chtěl také pomoci. Zamýšlel odříci stůl s občerstvením u příležitosti udílení nějaké vědecké ceny a peníze takto uspořené poslat uprchlíkům v chorvatských uprchlických táborech. Brzy nato jsem s rektorem zemědělské univerzity (Universität für Bodenkultur) prof. Wernerem Bifflem měla domluven rozhovor. Mohla jsem ho ujistit, že potraviny v rozsahu částky za darovaný obnos ve třech odvozech osobně předám. To položilo základní kámen mých dalších cest a stalo se i počátkem nádherných přátelství.
Jako na principu valící se sněhové koule ta akce pokračovala. I při několika jiných velkých slavnostních akcích došlo, dochází a bude docházet k podobným omezením ve prospěch darů potřebným - v letech 1991-1994 pro Chorvatsko, od jara 1994 pro Bosnu.
O všech svých cestách jsem psala a budu psát cestovní zprávy, které rozděluji a rozesílám poštou. Dnes rozesílám 200 cestovních zpráv E-mailem, 100 poštou a 100 dalších rozděluji osobně.

Annemarie Kury: Hilfe für Bosnien

Neobyčejná cesta, ta 87. v roce 1995

Dohoda platí. Teprve při odchodu odtud s důstojníkem vojsk OSN jsem pocítila své vlastní napětí a uvažovala o tom, jak se může asi vést zajatcům po celém světě, lhostejno zda ve válce či v míru. Ten pocit bezpráví, ta touha po pomoci a po osvobození jsou pro mne novou zkušeností, za níž jsem vděčná. Jeli jsme nazpět do kempu vojsk. Bylo asi 18 hodin. Příliš pozdě na to, abych jela dál. Byl ostatně zákaz nočních jízd.
Do kasáren neměly zase přístup ženy (v originále "besteht Frauenverbot" - pozn. překl.). Takže jsem byla vzata do ochranné vazby. Pro mě spíš ta ochrana než snad vazba. Dali mi k dispozici vyklizenou cimru mužstva, polní telefon byl položen k veliteli tábora, dostala jsem vodu na mytí a stráž přede dveřmi! Za půl hodiny byla večeře, očekávala se ještě vzácná návštěva a já byla k hostině pozvána rovněž.
A najednou tu stál "můj Šujaat" rovnou přede mnou. Onen spojovací důstojník, který mne a děti v roce 1980 doprovázel na naší expedici po pákistánském Karákóramu. Spojovalo nás po celá léta zvlášť srdečné přátelství a tak to byla radost oboustranně obrovská, když jsme se tady a v takové situaci tak nečekaně znovu shledali. Připadlo mi zatěžko ho neobejmout, což ho přivedlo do nepříjemné situace. Šujaat byl právě v těch dnech povýšen na brigádního generála a to se musilo oslavit. Mlčeli jsme ponořeni do starých vzpomínek. Šujaat vyprávěl mladému pákistánskému důstojníkovi o mých cestách. Pro ně je skutečně nezvyklé už to, že něco podobného podniká třiašedesátiletá žena. Spontánně mi byl přinesen k předání na počest mé humanitární mise nějaký dar. Zdráhavě otevírám etuji potaženou zeleným sametem. Obsahuje plukovní emblém pákistánských oddílů vojsk OSN. Zářivou čestnou plaketu zdobí obraz růžového ledovce Siachen, na němž přišel o život můj muž. Po všem tom rozrušení ztrácím fazónu (v originále "verliere ich die Fassung" - pozn. překl.) a propukám v pláč.

A. Kury, Meine ungewöhnlichen Reisen: Schritte der Hoffnung (2009)

P.S. Tomuto úryvku z autorčiny knihy "Meine ungewöhnlichen Reisen: Schritte der Hoffnung" (tj. "Mé neobyčejné cesty: kroky naděje") z roku 2009 by asi mělo předcházet vysvětlení, že za její 87. výpravy do krizového území v Bosně byla v blízkosti města Vareš nedaleko Sarajeva zadržena bosenskou milicí pro podezření ze špionáže a jen díky vyjednávací obratnosti jednoho vysokého důstojníka pákistánských jednotek OSN mohla děkovat, že byla podmínečně propuštěna.

Narodila se dne 5. května roku 1932 ve Vimperku (Winterberg) jako dcera Ing. Rudolfa Heskeho (1894-1979) a jeho ženy Gertrude, roz. Steinbrenerové, vnučky zakladatele slavné vimperské tiskařské a nakladatelské firmy a jeho ženy Anny, roz. Severové (Gertrudina babička z matčiny strany pocházela z Křenovic u Českých Budějovic). Když se Rudolf František Antonín Maria Heske 4. října roku 1894 v Hluboké nad Vltavou, Podhradí čp. 47, Františku Heskemu (ten je i samostatně jako Franz Heske starší zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a Marii Wáchové narodil, byl o tom do křestní matriky učiněn samozřejmý český zápis. I děd novorozencův, hospodář a obchodník z Velkého Polomu ve Slezsku (tehdy okr. Opava, dnes Ostrava) je tu psán česky František Heske, kmotrem a kmotřičkou se pak chlapci stali matčini rodiče Rudolf Wácha, "knížecí schwarzenberský inspektor zahrad" v Hluboké nad Vltavou, adresa Podhradí čp. 57, a Marie Wáchová, roz. Peschlová z Podhradí čp. 55. Rudolf Heske se ve Vimperku se svou Gertrude oženil 21. října 1929. Měli spolu tři syny a jednu dceru, která dostala křestní jméno Annemarie. 30. července roku 1946 byla rodina z vimperského zámku (adresa Schloß Nr. 1) vysídlena a našla prvé útočiště ve štýrském Murau (po manželově smrti se paní Gertrude přestěhovala do Vídně). Ještě ve Vimperku zemřel Hans, nejmladší z Heskeových ratolestí, v pouhých sedmi letech svého věku. Annemariin manžel Dr. Wilhelm Kury zahynul v roce 1977 v Himalájích a dva roky nato, jak už také zmíněno, umírá i její otec. Druhý z jejích bratří, Rudolf Heske mladší (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) zanechává po sobě vdovu Moniku po svém předčasném skonu v roce 1987. Tolik ran osudu musilo Annemarii, provd. Kuryovou, učinit opravdu nadmíru vnímavou pro lidské neštěstí. V letech 1991-2001 shromáždila dary a potravinovou pomoc v hodnotě více než sedm a půl milionu rakouských šilinků, které za 136 svých "neobyčejných" cest rozdělila přímo potřebným v cílových územích. Za nepředstavitelných nebezpečí a těžkostí se vracela k dětem (nad padesáti z nich v Tuzle převzala přímý patronát), starým a nemocným či jakkoli jinak nouzí postiženým lidem nejprve ve válečném Chorvatsku, později "mezi frontami" v Bosně, často u tamních muslimů. Zprávy z jejích cest lze najít na internetu v úplnosti, na tom jí asi záleželo, aby byl i pro jiné vidět způsob, jak opravdu účinně pomoci. Říká o období vlastního života po roce 1946: "Damals hat mir die Hilfsbereitschaft anderer geholfen, meinen Zorn auf die zu überwinden, die uns vertrieben haben." (tj. "Tenkrát mně samé ochota jiných pomáhat pomohla překonat nenávist k těm, kdo nás vyhnali."). V roce 1977, jak už také zmíněno, zahynul její manžel jako lékař rakouské horolezecké expedice, usilující o prvovýstup hory Mount Ghent II (také Ghent Kangri II, 7342 m) v Pákistánu. Tři roky nato se tam Annemarie Kuryová vypravila i se svými pěti dětmi ve stáří mezi 11 a 23 lety věku, aby jeho poslední cestu prošli znovu a byli mu ještě jednou nablízku, poněvadž znovu podle jejích slov: "Wenn der Schmerz ganz tief ist, dann ist gehen in der Natur mein Weg, ihn zu überwinden." (tj. "Když je bolest opravdu hluboká, pak jít do přírody je mou cestou, jak ji překonat.") O své balkánské pomoci řekla doslova: "Es war nur ein Tropfen, aber viele Tropfen machen das Meer." (tj. "Byla to jen kapka, ale hodně kapek dělá moře.") Rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková ji při ocenění zlatým záslužným odznakem v roce 2006 (60 let po vyhnání, dodal bych) označila za humanitární vyslankyni Rakouské republiky, ale Annemarie Kuryová své výpravy podnikala především ve jménu toho, co sama prožila, a proč stojí za to měnit svět.

- - - - -
* Vimperk