STEFANIE MACHACEKOVÁ
Dopis pro Ingrid Feilovou
Milá Ingrid Feilová,
Vzpomínám si ještě dobře na Vašeho otce a celou rodinu Gebhardovu "vom Werk" (tj. "z dolu", rozuměj "Fürstliche Schwarzenberg'sche Grafitwerke Schwarzbach in Böhmen /Böhmerwald/", tj. "Knížecí schwarzenberské grafitové těžařstvo Černá v Pošumaví", doly fungovaly do roku 1930, k likvidaci došlo v letech 1941-1942 a po válce pak ovšem zatopením Lipenskou přehradou - pozn. překl.). Váš dědeček byl v dolech truhlářským mistrem. Teď k mým osobním datům: jmenuji se Stefanie Machaceková, roz. Osenová (v originále ovšem "Machacek, geb. Osen" - pozn. překl.), a narodila jsem se v Černé v Pošumaví 19. prosince roku 1922. "Po chalupě" (v originále "Hausname" - pozn. překl.) se u nás říkalo "Zetscher"). Docela blízko nás byla borkoviště (die Torfstiche). Bylo to tak krásné pro nás děti, moci cupat v tom hnědém kalu. Ve škole jsme se učily, že jeden pasáček vytrhl ze země trs sítiny a pod ním se objevila lesklá tuha. Vytěžený grafit byl přepravován do Hardtmuthových závodů v Budějovicích (Budweis). Tak jsme dostali i železniční nádraží. Můj rodičovský dům vlastnil cca 40 hektarů lesa, luk a polí. Náš skot byl tak dobrý, že obstál ve všech zkouškách výkonnosti. Poněvadž můj otec byl starostou obce, měli jsme i telefon (Schwarzbach 7). Zajímalo mě proto i všechno dění kolem. Vzpomínám si ještě docela dobře na schwarzenberského knížecího kočího, kterého obrázek jste otiskli v rubrice "Stuben" (tj. Hůrka - pozn. překl.) Jmenoval se Jakub (Jakob). Ten kočár a spřežení všude znali. Kníže Schwarzenberg tu neměl jen doly na tuhu, ale taky velice pěkný pivovar. Vidím před sebou živě, jak můj otec knížete jmenoval zdejším čestným občanem. To bylo skutečně pozdvižení! Při takových příležitostech jsem musela vždycky recitovat nějakou básničku. Co já bych toho ještě mohla vyprávět! Třeba o Boiových Anně z Hůrky. Dům jejích rodičů jednou úplně vyhořel. Ráda si ještě dnes připomenu, jak jsme se střídavě s mou sestrou denně museli vydávat na pochůzku, poněvadž bylo třeba roznášet mléčné produkty našeho domu. Cesta vedla kolem důlní kantýny, doktora Lexe, kočího, dál přes koleje na Stadlbauerových louku, kolem české vily, pily Sladký, hostince Adi Scheiterbauerů, Gebhardových (rodina Inge Feilové z otcovy strany), Wurbskich, Hellingerů, Mugrauerova obchodu, doktora Jilka se synem a Rosi Lexové, Žaluda (oba byli učitelé, už tenkrát jezdili škodovkou!). Ach Bože, hodiny bych to mohla před sebou nechat běžet jako ve snu!
Taky si dobře pamatuju, že jsem před zahájením pašijových her v Hořicích (Höritz) z balkonu divadla musila přednášet báseň.
Bylo by pěkné, kdyby i jiní z nás o někdejším Schwarzbachu dokázali Inge Feilové něco napsat. Dlouho jsem si s ní telefonovala a bylo by opravdu dobře, kdyby se o obci, kde i její otec chodil do školy, mohlo víc zachovat pro paměť potomků. Na rozdíl od mnoha Šumavanů ona naštěstí nezná slovo "rezignovat".
Srdečně Vás zdraví Vaše Stefanie!
Glaube und Heimat, 2007, č. 11, s. 77
Do jednoho dopisu se toho moc nevejde, ale na ukázku toho, jak je třeba probouzet kolektivní paměť vyhnanstvím rozptýlené komunity, dobře poslouží. Psala ho pětaomdesátiletá žena, kterou na přiloženém snímku vidíme snad dvacetiletou někdy za války s očima, otevřenýma budoucímu osudu. Žila v hornorakouském Ampflwangu "im Hausruckwald (Hausruckviertel)", ještě kus na jih od rodiště "českého" šumavského klasika Karla Klostermanna Haagu "am Hausruck". Vlastnila tam prý pěkné pohostinství - při jejich vzpomínkách by se v něm asi dobře posedělo při víně. V neděli ráno dne 28. března roku 2010 paní Stefanie, řečená "Tschejtscher Steffi", při chůzi upadla a nečekaně zemřela. Ve zprávě o jejím skonu, jak ji krajanskému časopisu poskytl syn Eduard Machacek, mne zaujala věta, že ta "hospodyně tělem a duší" proslula v rodinném hostinci, k němuž patřil i obchod smíšeným zbožím, zejména dobrou domácí kuchyní se specialitami jídelníčku z Čech. Poněvadž "Čechy jsou všude, jak pravil klasik", dodávám já.
- - - - -
* Černá v Pošumaví / † † † Waldpoint, Ampflwang (A)
