FRITZ MINK

Jízda na lyžích!

O Schneeschuhlauf, was gleichet dir auf Erden?
Du bist des Winters allerschönste Lust!
Bergauf! bergab! im Kreise der Gefährten,
Froh schlägt das Herz, es weitet sich die Brust.

Es leben unsere Bretter!
Bei jedem Winterwetter
Treibt es uns fort auf tiefverschneite Höhn,
Um frei ind stolz ins Tal hinab zu sehn!

Běh na lyžích, co na zemi mu rovno?
Z radostí zimy nejkrásnější buď,
v kruhu přátel dej stopou nevýslovnou
rozbušit srdce, radostí dmout hruď!

Sláva prkýnkám našim!
Ať mrzne či sníh se práší,
ženou nás do hor. Tady bílý sen
ti poví, co je to být svoboden!

(Tento "původní fejeton" /Original-Feuilleton/ z časů, kdy se na první straně novin ještě občas veršovalo /tady stejně jako na konci celého textu i v mém neumělém českém přetlumočení/, je ovšem v originále psán i nadále prózou toliko německy. - pozn. překl.)

Všeobecný názor, že neděle má zůstat bezvýhradně věnována jen rodině nebo že ji můžeme případně strávit hodinu za hodinou při karbanu v zatuchlém hostinci (v originále "mit Kartenspielen im dumpfen Wirtshaus" - pozn. překl.), ztrácí pomalu ale jistě na přívržencích, přinejmenším pokud dokážeme vzít skutečně v úvahu zimní přírodu s jejími radostmi a možnými zážitky. Jsou dávno pryč časy, kdy zima lidem kromě své chladné, nepřívětivé tváře přinášela nanejvýš hojnou příležitost všemožně ochořet, před čímž pak se zdálo nejlépe chránit domácí závětří. Dnešního dne ponětí o krásách zimní přírody pevně zakořenilo v myslích lidí a počet mladších stále narůstá. Pomocí techniky jsou zimní nebezpečí dřivějších dob podstatně potlačena, jakkoli s sebou nevěsta větrů nese mocné sněhové masy, jimiž dokáže zavát každou cestu i stezku. Na ně však poutník vybavený lyžemi není nijak odkázán, pokud je mu jasný směr výpravy, kterou si předsevzal. V zimě je nejvyšší čas na veškeren hygienický sport, pomyslíme-li, že právě ona nabízí venkoncem ty klimaticky nejnepříznivější podmínky pro tělesnou hygienu, poněvadž pohyb na zdravém vzduchu je v této roční době špatným počasím buď úplně znemožněn či alespoň podstatně omezen. Proto je třeba s radostí pozdravit možnost, že horské výšiny mají v zimě jiné klima, než panuje doleji, a že tam zimní sport nabízí všechny hygienické výhody, jaké nijaký letní sport v té míře poskytnout nedokáže. Lidskému organismu je v zimě zapotřebí mnohem více vzpružující tělesné aktivity nežli v létě. Ten, kdo může, udělá dobře, když si dlouhý zimní čas zkrátí alespoň krátkou přestávkou v podobě dovolené, za níž na horách najde slunce a vzduch, jaké nikdy v létě neuvidí ani nevdechne. Proto jde sportsmen radostně naproti právě zimnímu svému výkonu, poněvadž mu přináší nezvyklé okouzlení a uspokojení. Zimní sport má tu výhodu, že není toliko módou, nýbrž má svůj nesporný hygienický faktor, který z módy rozhodně nikdy nevyjde. Lékaři to byli, kdo se vůči mladému zimnímu sportu postavili veskrze kladně a se sympatiemi, jeho provádění pak doporučili jako zdraví prospěšné.
Velmi blahodárně působí zimní sport na nervy, poněvadž dokáže přeladit duševní tíseň na veselejší notu. Už myšlenka, že uprostřed zimy, zatímco se ti ostatní dole ve městě choulí při chůzi v kožišinovém zimníku obklopeni mokrem, mlhou a mrazem, lze v lehkém sportovním úboru užívat si zimního slunce a nádhery hor v bílém jíní a věnovat se tu rozjařen jízdě na lyžích, přináší velké duševní uvolnění a prospěch.
Želbohu je jen nemnohým dopřáno uchýlit se se svými lyžemi do hor na několik týdnů, neděle a sváteční dny jsou však k dispozici většině a počet těch, kdo pozdraví novou neděli na horských výšinách, roste každým víkendem (v originále "von Woche zu Woche" - pozn. překl.). V časných ranních hodinách, kdy tak mnozí omámeni alkoholem teprve tápou po loži, putuje lyžař k nádraží, aby na řadu vzácných hodin unikl mlhavému povětří, špinavým ulicím a zachmuřeným tvářím zástupů. Tam venku nahoře probudí pak zimní sport dnes ze spánku i tu tichou ves, snící ve vysokém sněhu vprostřed hor a lesů.
Hojahej! Dnes tu vane jiný vítr!
Sotva jen se znovu zatřepotá bílý prapor zimy a pokryje hory doly kolem, přitáhnou ti zhýčkaní lidé z města, od nichž byste to nijak nečekali, po stovkách do kdysi v zimě tak tiché horské vsi. S jásavým potěšením zlézají báječné sněhové spousty, šplhají do horských svahů na jinak neschůdná bezcestí a dávají najevo zdejším zálesákům, že mráz a fujavice jsou právě to, co je nám třeba, abychom se otužili a zocelili. A těm úplně nezlomným zůstávají i noci venku nahoře, aby se vydali zázračnou zimní zemí v hvězdném jasu a necítili nic z jejího trpkého chladu, očarováni přízračnou krásou jinovatky ve větvích keřů i stromů kolem. Na nejodlehlejších místech buduje si dnes ten cech horské chaty a útulny a čím vyšší sněhová závěj kryje střechu, tím tepleji je jim v hnízdečku.
Kdo by chtěl popřít, že nás na horských výšinách obklopuje zvláštní blaho? Dým a tíseň města nenachází cestu sem do sněhem pokrytých svatyní zdraví, kde se údy volněji hýbou, kde duch volněji myslí a kde se v něm rodí pocit vykoupení ze žalářních stěn, kterými obezdívá a rdousí člověk sám sebe i své sousedy.
Nikdo nepopře zkušenost, že ve většině lidí dřímá zázračná neuhasitelná touha po horském světě, zápasící o své vyplnění. Právě krása jízdy na lyžích nám dává v bělostných zimních horách hledat a najít plnou rekreaci. Patřit ze zářivých vrcholů šťastným zrakem do šíra kraje dole, pít vzduch, světlo, barvu a sluneční záři a mířit zpátky domů sebejistý a oblažený, k tomu svištivým sjezdem opojivou rychlostí větru a s hrdým pocitem pána nad prostorem i časem, sjezdem blížícím se téměř ptačímu letu, to všechno nám může zprostředkovat jen jízda na lyžích.
Takový zázrak dokáže způsobit zima a právě našemu německému lidu je v zimě opravdu zapotřebí pocitu takové volnosti těla i ducha. Ten, kdo má srdce pro mládí našeho národa a vidí kolem, jak po něm sahá blednička a slabost zraku, vyžadující brýlí, musí si s námi (rozuměj učiteli tělovýchovy - pozn. překl.) přát, aby po desetiletích výchovy zaměřené jednostranně na mozek i v zimě více nežli dříve bylo dáno také tělu jako našemu nejvzácnějšímu statku ušlechtilé vyžití.
Jen ve zdravém těle vane zdravý duch. Právě jízda na lyžích nám jej dokáže dát. Dá vzejít generaci jasných zraků a červených lící, mužům silných svalů i vůle (v originále "muskelstramm und willenskräftig" - pozn. překl.). A náš německý národ potřebuje k boji o své bytí víc než kterýkoli jiný celé muže a zdravé ženy, jedním slovem obranyschopné, vůči nečasu odolné pokolení.
Nezkrotný pud v naší vlastní hrudi nás pobízí vyzvat každého, aby se přidal k nám, vyznavačům lyžařského sportu. Ten, kdo dosud neklouzal na těch tenkých lehkých prkýnkách hluboce zasněženým lesem či se jako šíp neřítil příkrými zvlněnými svahy do údolí, ten si nedokáže učinit nijakou představu o kráse jízdy na lyžích a o potěšení z ní.

O schöne frohe Winterzeit!
Die Herren der Welt sind wir,
Kein Schnee zu tief, kein Weg zu weit,
Es tragen uns die Skier.
Verbot'ne Wege gibt 's nicht mehr,
Geröll nicht und kein Sumpf,
Die stören nur im Sommer sehr
Jetzt sind die Skier Trumpf.
Ski Heil!

Krásný, radostný zimní čas!
Teď nám jen patří svět,
sníh bez cest neodradí nás,
na lyžích vše lze sjet.
Teď nelze nic nám zakázat,
slať, kamenitý svah,
jsou v létě překážkou nám snad,
ne teď na prkýnkách.
Buď lyžím zdar!

Budweiser Zeitung, 1912, č. 5, s. 1-2

P.S. Když si představím, že to pokolení mužů silných svalů a vůle mělo za pouhé dva roky rukovat na bojiště prvé ze dvou světových válek, běhá mi zcela neromantický mráz po zádech.

Nevím, zda je předchozí text "myšlen" ve spojení se Šumavou, podle výroční zprávy německého státního vyššího reálného gymnázia v Českých Budějovicích, vydané na závěr školního roku 1935/1936, pronesl však autor předchozích řádek vedle přednášky o švýcarských Alpách v pražském rozhlase i přednášku o Šumavě v rozhlase švýcarském. Kéž bych ji mohl slyšet, vysílanou ovšem v předvečer další ze světových válek! Fritz Mink přišel na českobudějovické německé gymnázium někdy počátkem dvacátého století vlastně jako cvičitel německého Turnvereinu (tak je mezi členy profesorského sboru Friedrich Mink označován) a odešel odtud někdy roku 1937 do tehdy jazykově značně německé Moravské Třebové (Mährisch Trübau, 1910 se tu k české národnosti přihlásilo jen 78 obyvatel, v roce 1930 už 801, k německé ovšem kolem sedmi tisíc). Známe Minkovu podobu (dokonce na lyžích!), máme díky křestnímu listu potvrzený datum jeho narození 2. března roku 1880 v bádensko-württemberském městě Lahr Karlu (*27. ledna 1840) a Marii, roz. Bussjagerové (*8. září 1850). Pamětní kniha Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel jako rodiště uvádí město Schramberg ve Schwarzwaldu, to je ovšem podle záznamů z Lahru chybné, rodina se tam sice v roce 1900 přestěhovala, syn Friedrich se ale už o dva roky dříve stěhoval do Schaffhausenu ve Švýcarsku. měl tři bratry, Alberta, Emila a Richarda. V Moravské Třebové se jeho stopa ztrácí, v rodném Lahru záznam o jehu úmrtí není. Ze stránek krajanského časopisu překládám ještě vlastně z nouze vzpomínkový text Minkova někdejšího žáka, který ovšem chybějící údaj o skonu páně profesorova neuvádí želbohu rovněž. I tady však vysvítají z málem idylického podání osudové dobové konsekvence.

O našem panu profesorovi a nejen o něm

Josef Kangler

Neodmyslitelně spojeno s německým sportovním a tělocvičným děním (v originále "mit dem sportlichen und turnerischen Geschehen" - pozn. překl.) v Českých Budějovicích je jméno Fritze Minka, velkého aktivisty německého Turnvereinu. Po mnoho let vedl se svou ženou tělocvičná družstva (v originále "die Turnerriege" - pozn. překl.) zdejšího sdružení Deutscher Turnverein 1862, které bylo jakýmsi jádrem budějovického němectví. Toto sdružení dosahovalo pod jeho vedením skvělých výsledků, které si získávaly uznání i v zahraničí. Turnerská cvičení probíhala v sále Německého domu, zatímco sportovní a lehkoatletický ruch měl své místo na přilehlém hřišti. Přitom vzpomínáme i neúnavného působení Wenzela Zahorky, rovněž aktivního turnera, který se staral o pořádek a hladký průběh turnerských aktivit. Zemřel roku 1965 v Mühldorfu, kde bydlí i jeho syn Max.
Profesor Mink, který řídil hodiny tělocviku na německém reálném gymnáziu, pečoval i o turnerský dorost. Tak umožnil např. Josefu Kanglerovi (tj. autoru originálu tohoto textu - pozn. překl.) navštěvovat jednu tělocvičnou školu v Berlíně. Poněvadž se ve stejné době učil i Julius Stegmann v Berlíně na optika, mohli být oba často družně pospolu. Díky iniciativě profesora Minka mohli také někteří Budějovičtí (H. Lumenda, J. Kangler, H. Stepan) v roce 1936 jet na berlínskou olympiádu. Byl to pro ty mládence nezapomenutelný zážitek! Startovali odsud i na svůj prvou cestu letadlem v životě vůbec, vedla tenkrát do Štětína (Stettin). Zažili tenkrát prý poprvé i pobyt v dřevěné sauně. Zapomenout se nedají ani zásluhy, které si profesor Mink vydobyl o lyžařský sport. Kolik jen lyžařských kursů uspořádal v Holzschlagu (zřejmě se konaly na svazích Smrčiny z rakouské strany, kde je zachycen i na snímku v jedné z obrazových příloh Kohoutího kříže, kam se z Čech právě dnes vydává tolik milovníků lyžařství a kam snad jednou přece jen povede lanovka z Nové Pece - pozn. překl.)! Liberálně zaměřený Turnverein 1862 nebyl však jediným tělovýchovným a sportovním sdružením českobudějovických Němců. Existoval i Turnverein Jahn pod vedením profesora Augusta Richtera, stejně jako Christlicher Deutscher Turnverein pod vedením pana Praschla. Dále tu bylo ještě sdružení "Wandervogel" v čele s Emilem Schwandtnerem, řečeným Frosch, Herwigem Wurdakem, Erichem Weiglem, Gustavem Bubnikem a bratry Sobischekovými (z nich je Josef Sobischek stejně jako Herwig Wurdak i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.); pak "Bildungs- und Wanderbund Staffelstein" (sdružení založené roku 1921 v Praze Eduardem Winterem - pozn. překl.), jehož členové vyšli ze studentské kongregace (Dr. Niescher a Dr. Petersilka /oba rovněž samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./). Připomínky si zaslouží i sdružení "Adler und Falken" a německý fotbalový klub DFC (Deutscher Fußballclub). Už v roce 1906 založené turistické sdružení "Leitensteiner" brzy přešlo pod křídla DBB (Deutscher Böhmerwaldbund). Iniciátory "Žebříckých" (jejich příběh popisuje Josef Sobischek v textu, přeloženém na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byli už zmínění bratři Sobischekové, bratři Neuwerthové a Anton Jaksch.

Hoam!, 1968, s. 417

- - - - -
* Lahr (BW) / České Budějovice