FRITZ NOVOTNY
Předmluva ke knize "Adalbert Stifter als Maler" (1941)
Adalbert Stifter (má ovšem i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jako malíř byl víc než nějaký velký spisovatel, který se věnuje také malbě, a ačkoli nebyl žádný stejně velký malíř jako spisovatel, je třeba ho přičíst do malířského okruhu kolem půle devatenáctého století nebo správněji řečeno: neměl by být přehlížen, je-li řeč o německém krajinářském umění onoho století. Existují dva důvody toho, že se dosud ještě nestalo, aby Stifterovo dílo vystupovalo i v příručkových přehledech rakouského malířství jeho doby. Jedním z těch důvodů je nepatrná znalost jeho děl, pojednávaných většinou jen v souvislosti se spisovatelovým životopisem. Druhým důvodem je jeden z rysů Stifterova malířství: totiž izolovanost, samotářská povaha jeho umění, pokud ho chceme chápat z hlediska vývojově historického. Proto leží podstatné úkoly, které se při zkoumání malířské činnosti Stifterovy kladou, někde jinde: mají za předmět osobnostní problém tohoto umění, především ale jeho vztah k literární tvorbě.
Kniha se omezuje na to, co uvádí její název. To, co by přesahovalo všeobecné životopisné údaje, není bráno v úvahu. Především by měl být podán výčet všech dochovaných maleb a kreseb Stifterových. Existují-li od něho práce, které by nikomu nestály za pozornost, kdyby nebyly spojovány právě s jeho jménem - a část malířských prací spisovatelových skutečně neznamená nic nadto - zůstávají sice předmětem zájmu, avšak bylo by málo potřebné zakládat jejich kritický katalog s obvyklou mírou podrobného rozboru. To, že tu k tomu přesto dochází, lze ospravedlnit hodnotou a osobitostí celkového malířského výkonu Stifterova, který právě shromážděním všeho, co se dochovalo, by měl být prezentován v celém svém dosud poznatelném rozsahu.
Aby nebyl překročen prostor, jenž je k dispozici, nezbývá tu místo pro diskusi o některých problémech, které s tématem úzce souvisejí, jako je vztah umělecko-kritických náhledů Stifterových k jeho vlastní malířské tvorbě, otázka podílu určité "klasičnosti" jeho pozdního stylu a srovnání Stiftera s jinými malířsky činnými spisovateli.
Z mnoha stran mi byla při vzniku této práce poskytnuta pomoc, za kterou tu chci vyslovit svůj dík. Především jsem vděčností zavázán panu Dr. Franzi Glückovi (1899-1981, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) nejen za to, že mi jím zpracovaný materiál o Stifterovi jako malíři poskytl k využití, nýbrž i za to, že mi během mé práce zajistil podporu osobní vědeckou radou. Poprvé jím u příležitosti pamětní výstavy ve vídeňské Albertině roku 1938 během krátké doby improvizované a přitom přesné časové řazení Stifterových maleb a kreseb - které zároveň načrtl v Thieme-Beckerově uměleckém lexikonu - je v této mé knize během jejího vzniku doplněno nebo i pozměněno o nově objevená díla a fakta.
Obzvláštním díkem jsem povinován vídeňskému sdružení Adalbert-Stifter-Gesellschaft, které mi velkoryse poskytlo k dispozici své sbírky, zejména pak výkonnému předsedovi panu Friedrichu Speiserovi (1899-1979, blíže o něm viz Wien Geschichte Wiki - pozn. překl.) a panu archiváři Franzi Finkovi; dále panu dvornímu radovi Dr. Gustavu Wilhelmovi (Fink i Wilhelm mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.); panu akademickému malíři Erichu Perkmannovi; řediteli Rakouské galerie (Österreichische Galerie) ve Vídni, panu decentu Dr. Bruno Grimschitzovi; panu Dr. Maxi Steflovi (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.); slečně Marii Kaulferschové, sekretářce Německé společnosti pro vědu a umění (Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste) v Praze; panu Dr. Vladimíru Novotnému z pražské Národní galerie, panu Dr. Juliu Schmidtovi a panu Dr. Johannu Oberleitnerovi ze Zemského muzea v Linci; Paní inspektorce Lotte Adametzové z Přírodovědného muzea (Naturhistorisches Museum) ve Vídni; paní Emmě Stifterové a panu řídícímu učiteli Franzi Grantlovi (oba dva mají samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Horní Plané (v originále "in Oberplan" - pozn. překl.)
Děkuji zde také, aniž bych je jednotlivě jmenoval, všem soukromým vlastníkům maleb a kreseb Stifterových, ve většině orifginálů, za to, že mi je poskytli k reprodukci, a pokud to nebylo možné, podpořili mou práci maximálně vstřícným způsobem.
Vídeň (v originále "Wien" - pozn. překl.), dne 24. prosince 1940
Budweiser Zeitung, 1931, č. 11, s. 9
Ta kniha má mezi tisíci knihami regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny až magickou signaturu P 12, vyjadřující skutečnost, že byla u samého zrodu zmíněného fondu, jakéhosi jihočeského regionálního "památníku" (to je ono písmeno "P"), jímž se měl stát a jímž se nakonec i stal. To, že v něm figuruje právě Stifter natolik zásadně, má věru nadčasovou platnost: Stifterem vstoupil tento region natrvalo do světové literatury a světového umění vůbec.
Narodil se 10. února roku 1903 ve vídeňském předměstí Gumpendorf (od roku 1850 se stalo součástí 6. vídeňského okresu Mariahilf), Sandwirtgasse (ulice se jmenuje podle někdejší hospody "Zum Sandwirt", místa přechodného pobytu Andrease Hofera v roce 1809) čp. 20, což bylo podle oddací matriky bydliště jeho matky. Rodiče se brali v Gumpendorfu dne 4. listopadu 1885. Jejich syn byl pokřtěn celým jménem Friedrich Anton Maria Novotný. Otec Franz Novotný (tak psán v křestní matrice) byl strojírenským továrenským dílovedoucím (Maschinenfabrikswerkführer), narozeným 11. července 1855 v Kutné Hoře jako syn tiskaře kartounu (Kattundrucker) téhož jména a jeho ženy Ludmilly, roz. Vaněk (tak psáno v matrice). Matka Josefa (*24. února 1865) byla dcerou pasíře (Gürtler) Antona Bartosche a jeho ženy Josefy, roz. Kellnerové. Fritz Novotny byl biřmován v dómě sv. Štěpána 6. června 1919, 28. ledna 1928 však vystoupil z katolické církve, do které se ovšem 22. dubna 1937 navrátil. Vystudoval dějiny umění na vídeňské univerzitě u Josefa Strzygowskiho a promoval disertací o románské plastice na apsidě kostela v dolnorakouské obci Schöngrabern. Habilitoval se roku 1937 studií "Cézanne ujnd das Ende der wissenschaftliche Perspektive", která mu zajistila mezinárodní uznání. Když jeho přítel a Cézannem ovlivněný malíř Gerhart Frankl musel z rasových důvodů emigrovat do Anglie, chtěl, aby ho Novotny následoval, ten to však i ohledem na starou matku a nemocnou sestru neučinil. Přestože se nijak politicky neangažoval, získal v roce 1939 vedoucí místo ve významné vídeňské galerii na zámku Belvedere, kde působil jako ředitel i koncem šedesátých let dvacátého století. V roce 1971 vyšel v Praze péčí Národní galerie katalog k pražské výstavě Oskara Kokoschky k umělcovým 85. narozeninám s Novotnyho předmluvou (už roku 1962 doprovodil jeho příspěvek i katalog k výstavě v londýnské Tate Gallery a katalog k vídeňské výstavě v "Horním" Belvederu roku 1971 rovněž ke Kokoschkovu životnímu jubileu jako opožděný umělcův triumf editoval Novotny celý). Už od roku 1948 působil na vídeňské univerzitě jako extraordinarius a s odchoděm na penzi v roce 1978 byl poctěn udělením titulu řádného profesora. Jako člen představenstva vídeňského sdružení Adalbert-Stifter-Gesellschaft se zabýval i malířským dílem šumavského klasika a inicioval jeho malé muzeum, pojaté pak i do expozic rodného domu Franze Schuberta pod patronací Wien Museum. Fritz Novotny skonal i podle pozdějšího přípisu v gumpendorfské křestní matrice osmdesátiletý dne 16. dubna 1983 v dolnorakouském městě Neunkirchen (nikoli tedy ve Vídni, jak mylně uvádí Wikipedia).
- - - - -
* Vídeň (A) / Horní Planá / † † † Vídeň (A)
