GUSTAV WILHELM
Z předmluvy k dodatkům souborného vydání Stifterových spisů
Brzy po Stifterově smrti "kamen" (tj. "přicházely" - pozn. překl.), referuje Linzer Zeitung ze 17. dubna 1868, "wiederholt Familien aus dem Deutschen Reiches zur Ruhestätte des Dichters, um vom Grabhügel Erde mitzunehmen und dieselbe später an seine Vereher im Auslande zu verteilen" (tj. "znovu a znovu rodiny z Německé říše k místu básníkova posledního odpočinku, aby si odnesly z hrobu pár hrstí země a rozdělily je později mezi jeho ctitele za hranicemi" - pozn. překl.) - také to je znamením, že Stifter nebyl nikdy zcela zapomenut. Linečtí přátelé a ctitelé Stifterovi vydali v únoru roku 1870 provolání ve prospěch zřízení náhrobku. Aprentovým záměrem přitom bylo, vyzvat k účasti všechen lid. Už v srpnu 1868 byl Stifterův rodný domek okrášlen pamětní deskou. V následujících desetiletích byy pak snad na všech místech Stifterových pobytů zřízeny památníky a odhaleny pamětní desky.
Teprve naše století (rozuměj to dvacáté - pozn. překl.) zajistilo básníkovi čestné místo, jaké mu náleží v panteonu velkých Němců (v originále "in der Halle der großen Deutschen", řekli bychom snad i v "německé Valhalle" - pozn. překl.); teprve nyní dozrálo pochopení pro jeho "Nachsommer" (tj. "Pozdní léto" - pozn. překl.) a pro jeho "Vítka" (v originále "und Witiko" - pozn. překl.). Stifter tušivě řekl svému bratru Johannovi: "Mein lieber Hans, mit dem 'Witiko' werden mich die Leute erst nach hundert Jahren verstehen." (tj. "Můj milý Hansi, s 'Vítkem' mi lidé porozumějí teprve po stu letech." - pozn. překl.) Stačilo v tomto případě půl století. Ve vnějších i vnitřních svízelích světové války (rozuměj té první z obou - pozn. překl.) byl Adalbert Stifter mnohým vůdcem i utěšitelem, když pak potupný diktát vnucené mírové dohody odtrhl od sebe bratry téhož kmene a uvrhl Stifterovy krajany do područí cizího národa, pěstovali a hájili sudetští Němci duchovní dědictví svých otců, které vzešlo z rodné hroudy, avšak stalo se společným statkem všech Němců, aby zakalili své duchovní zbraně v tomto nelítostném zápase o zachování své národní svébytnosti. Adalbert Stifter jim byl hlasatelem zákona, před nímž všechno bezpráví musí ustoupit. V tomto znamení se nesly Stifterovy oslavy, pořádané sdružením Bund der Deutschen 28. ledna tohoto roku v Praze, v Horní Plané (Oberplan) a na jiných místech sudetoněmeckého prostoru (srovnej k tomu Adalbert Stifter : Ein Gedenken /1938, Wächter-Verlag, Teplitz-Schönau/, s. 5, 21, 30). Ohně na výšinách, které vzplály nad Stifterovou domovinou, zvěstovaly blížící se jitřní červánky dne osvobození. A nyní se staly jeho rodné končiny znovu a pro všechny časy německou půdou a všechna místa vzpomínek a úcty, připomínající jej v nepokoji měst, v tichých údolích i na horských vrcholech, obklopuje jediná veliká německá otčina. S hlubokým pohnutím musil básník sledovat bratrovražedný boj Němců proti Němcům v roce 1866 (jde o prusko-rakouskou válku, která ve svém důsledku vedla ke sjednocení Německa /1871/ pod pruskou dominací s vyloučením Rakouska, tj. k tzv. "maloněmeckému" řešení - pozn. překl.); neboť nejvroucnější jeho láska náležela německému národu jako celku. Stifter věděl, odkud musí vzejít obnova. "Mit der Jugend muß wieder Begeisterung für Edles in die Menschen kommen... Die Jugend hat die heilige Pflicht, die reinere Flamme wieder anzufachen, und in sich fort zu nähren. Von dem deutschen Volke hoffe ich es noch." (tj. "S mladými musí opět vzejít zápal pro to ušlechtilé v člověku. Mladé pokolení má svatou povinnost znovu roznítit ten čistší plamen a dál jej v sobě živit. Od německého národa se toho ještě naději." - pozn. překl.) Tak se vyznává Stifter 23. prosince roku 1867 v dopise svému mladému ctiteli, tehdejšímu posluchači práv Antonu Schlossarovi, který jako jediný ze všech příjemců básníkových dopisů žije mezi námi a vydobyl si zásluhy dlouhou řadou prací o Stifterovi (Schlossar, rodák ze slezské Opavy /Troppau/, žil v letech 1849-1942 a stal se ředitelem univerzitní knihovny ve Štýrském Hradci /Graz/, kde také zemřel, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.).
Oběma svazky uzavírajícími vydání Stifterovy korespondence (jde o 23. a 24. svazek Stifterových sebraných spisů, oba vydané těsně před druhou světovou válkou v letech 1938-1939 - pozn. překl.) je připojen další kámen k dovršení stavby, dlouho brzděné světovou válkou a jejími následky. Jen málo jich ještě chybí dodat. Plni důvěry a vedeni vědomím, že naplňují svou národoveckou povinnost (v originále "eine völkische Pflicht" - pozn. překl.), hledí spolupracovníci na tomto díle do budoucna a doufají, že během příštích dvou let, do roku 135. výročí Stifterova narození (tedy do roku 1940 - pozn. překl.) bude moci být dokončeno (tento 24. svazek, zároveň i 49. svazek ediční řady Bibliothek deutscher Schriftsteller aus Böhmen, Mähren und Schlesien, byl ovšem v obou případech svazkem v řadě posledním, nevydaným tentokrát už jako dosud v "sudetoněmeckém" Liberci u Franze Krause, nýbrž v Stiasny-Tempsky Verlag Graz-Wien - pozn. překl.).
Při shromažďování dodatků byl jsem s ochotou podporován přenecháváním opisů a fotokopií a podáváním vyžádaných informací.. Můj srdečný dík míří nejprve na ředitelství městského archivu v Altoně (1938 se dosud samostatná obec stala městskou částí Hamburku - pozn. překl.), Maďarskému národnímu muzeu v Budapešti, univerzitní knihovně v Lipsku, městskému vlastivědnému a Laubeho muzeu ve Sprottau (ve dnes polském městě Szprotawa existuje Muzeum Ziemi Szprotawskiej imieni Felixa Matuszkiewicza, pojmenované po svém zakladateli, který se sice narodil roku 1885 v někdejším Sprottau, po válce však působil jako nacismem nezatížený a německy hovořící Slezan v bavorském Pasově při americké okupační správě a zemřel v roce 1956 v Neustadt an der Donau - pozn. překl.), Durynskému státnímu archivu ve Výmaru (Weimar) a Archivu císařského domu, dvora a státu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv) ve Vídni. Dále jsem z těchže důvodů zavázán co nejupřímnějším díkem panu Dr. Heinrichu Mickovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Berlíně, advokátu Dr. Josefu Hampelovi v Budapešti, Dr. Franzi Hampelovi v Érd-Fejér, městskému archiváři Dr. Viktoru Karellovi (také on je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Karlových Varech (Karlsbad), klášternímu knihovníkovi prof.Dr. Konradu Wernerovi v Kremsmünsteru, Dr. Maxi Steflovi (i toho najdeme mezi osobnostmi Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Mnichově (München), panu řídícímu učiteli v.v. Franzi Grantlovi (rovněž samostatně zastoupenému na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Horní Plané, řediteli Dr. Karlu Esslovi (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Praze a dále panu prof.Dr. Heinrichu Blumeovi, prof.Dr. Fritzi Bruknerovi, Dr. Leo Grünsteinovi, Werneru Heckovi, Dr. Arturu Töpferovi, paní Francis Wolf-Cyrianové ve Vídni. Pan prof.Dr. Franz Hüller (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Ústí nad Labem (Aussig) mě i při tisku dodatků věrně podporoval svou osvědčenou radou a pan Franz Fink ve Vídni přispěl mnoha na konci svazku uvedenými opravami předchozích svazků korespondence.
Vídeň, 23. října 1938, v den 133. výročí narození Stifterova
Adalbert Stifters Sämtliche Werke, Bd. 24 (1939), s. XXX-XXXII
Mělo mu být rok nato v říjnu sedmdesát let, a stačil ještě přivítat v roce 1938 rakouský "anšlus" i "sudetský" zábor, jako by raněn slepotou neviděl, že nacistický osnovatel obojího "triumfu" je přímo ztělesněním válečné hydry, rozpoutané vzápětí. Co víc, přiřkl v podstatě tuto svou slepotu hlasateli "mírného zákona"Adalbertu Stifterovi, jehož bezesporným znatelem jinak byl. Copak ovšem tušil šumavský klasik, kterému ke znechucení stačil revoluční rok 1848 a "jaro národů", o "osvoboditelské" misi nacismu a bolševismu? Copak zřejmě tušil Gustav Wilhelm, pisatel originálu předchozího textu, celý šťastný z téměř jistého dovršení "stavby přerušené světovou válkou", o tom, že ta další je i se svými budoucími následky doslova za dveřmi? Narodil se 8. října 1869 ve Štýrském Hradci, působil jako ředitel jednoho z vídeňských gymnázií a ve Vídni, kde byl v letech 1945-1949 předsedou tamní Společnosti Adalberta Stiftera (Wiener Adalbert-Stifter-Gesellschaft), také 23. března 1949 zemřel. V bibliografii Stifterova díla, jak ji v letech 1964-1983 vydal Eduard Eisenmeier (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) figuruje jméno Gustava Wilhelma u 77 titulů článků, edicí Stifterových děl atd. Jistěže i jeho soud o dějinné chvíli, kterou byl pro Rakousko, české země a celý svět rok 1938, prošel v následné válečné výhni kritickou proměnou, když po ní a porážce německého národního socialismu jako vídeňský dvorní rada stanul v čele tamních literárních ctitelů šumavského klasika na půdě obnovené Rakouské republiky.
- - - - -
* Štýrský Hradec (A) / Horní Planá / † † † Vídeň (A)
