HEINRICH PECHMANN
Selská stavení ve Fefrech
Tyto poznámky se týkají především mého rodného domu ve vsi Fefry (v originále "Pfefferschlag", dříve i česky Fefry, dnes Libínské Sedlo - pozn. překl.), ale je třeba říci, že s nepatrnými odchylkami bylo 28 selských stavení (v originále "die Gehöfte der 28 Bauernanwesen" - pozn. překl.) založeno vlastně na stejném schématu: kolem více či méně prostorného pravoúhlého dvora, který byl mnohdy vydlážděn, se zpravidla seskupovaly komplexy budov: obytný dům se stájemi, stodoly, výměnek (v originále "das Austraghaus" - pozn. překl.), stojící mnohdy rovnoběžně s hlavním obytným stavením, mnohdy i napříč vůči němu.
Ve dvoře před stájemi bylo založeno hnojiště. Hnůj byl pečlivě navršován a sešlapáván, takže se stával mastnou, silně páchnoucí hmotou, než se stal předmětem rozvozu na pole a luka. Do hnoje byla zapracována i větší část domovního odpadu, pokud se nedal spálit jako otop. Nijaké problémy s odpadem neexistovaly. Často stávala ve dvoře i nádržka na vodu, zvaná "Grand", vytesaná kamenickými nástroji ze žuly či vydlabána ze silného stromového kmene a dlouhá dva až tři metry, do níž tryskal dřevěnou rourou proud čisté čerstvé pramenité vody jako paže tlustý (v originále "ein armdicker Strahl" - pozn. překl.). Pomocí provrtaných stromových kmenů, položených asi metr pod zemí, fungoval tu prapůvodní domovní vodovod, sledující sklon terénu a zásobující tak dům z jeho vlastní "kašny" (v originále "aus dem Hausbrunnen" - pozn. překl.). Nádržka uspokojovala potřebu vody pro dům i stáj, sloužila však také jako dřez na praní (v originále "als Spülbecken für die Wäsche" - pozn. překl.) a v létě smývali obyvatelé domu v její svěží vodě každičkého rána z nedospalých očí únavu. Přebytečná voda a voda špinavá pak běžela kanálem do zahrady.
Z tohoto dvora vedla, alespoň v našem stavení, široká vrata pro vozy, s dvířky kus vedle pro průchod osob (v originále "mit einem Türl für den Personenverkehr" - pozn. překl.), k vozové cestě napříč vsí, druhá vzadu ze dvora do ovocné zahrady za stavením, na pole za humny a na luka pod Libínem (v originále "und auf die Hausäcker und die Libinwiesen" - pozn. překl.). Stodola s mlatem měla svoje přední a zadní vrata, z prostorné kolny pak vedla ještě pátá vrata na sad z boku stavení. Všechna vrata byla zrobena ze silných fošen a byla zajištěna příčnou závorou, u nás zvanou "Tortremel". Mezi hnojištěm a hlavní budovou bylo z kamenných plátů položené záspí, jinak zápraží, zvané u nás "Gred", jakási trochu vyvýšená rampa, z níž vedly dveře do domu a do stájí.
Široké domovní dveře, jimiž dopadalo horní světlo do chodby, jinak nijakými okny neopatřené (v originále "die sonst fensterlose Diele /das 'Haus'/" - pozn. překl.), vedly do obytného traktu. Odtud mohl člověk vystoupat po příkrých a úzkých schodech bez bočního madla na půdu s obilím a senem (v originále "auf den Getreide- und Heuboden" - pozn. překl.). Na prkenné podlaze tu pod dvěma střešními okny byly nasypány oddělené hromady žitného, ovesného a ječmenného zrna. Ty schody sem nahoru byly především pro nosiče pytlů od mlátičky zdrojem nebezpečné možnosti pádu a vyžadovaly od nich při té příležitosti tu nejvyšší opatrnost.
Na půdě stávala i postel pro pasáka či pacholka.
Nad půdou s obilím byla odděleně zřízena komora ve štítě (v originále "Giebelkammere auf die Hausäcker und die Libinwiesen" - pozn. překl.). Dal se v ní najít velký tkalcovský stav, množství kolovratů, cívek, trdlic apod. dřevěné nástroje na předení z pozůstalosti Mathiase Schumertla, řečeného Mothiasl, neženatého soustružníka, který v komůrce až do své smrti osaměle žil.
Jedny dveře vedly z chodby do velké místnosti, kde se nacházely manželské postele a dětská postel na kolečkách až pro čtyři děti řečená "die Siedl", přes den zastrčená pod těmi manželskými postelemi (v originále "die auf Rädern lief und tagsüber unter den Betten stand" - pozn. překl.). Kout zabíral velký stůl se židlemi a lavicemi, používaný, když přišli hosté tedy o svátcích a o rodinných oslavách. Jinak se sedělo v kuchyni. Kromě toho se tu tyčila mohutná pec na chleba, vytápěná z kuchyně. Poněvadž nebyla světnice podsklepena, bylo tu v létě příjemně chladno, ale v zimě velice studeno a i když se roztopila veliká železná kamna, která v ní stála, až byla celá žhavá, nic zvlášť se nezměnilo. V místnosti, osvětlené celkem pěti okny, byly umístěny i dvě skříně na šaty a jedna velká komoda.
Druhé dveře vedly z chodby do kuchyně, která byla tak prostorná, že sloužila i jako jídelna a místo pobytu pro naši desetičlennou rodinu. Pod stolem byl skalní balvan obložený dřevem a sloužící jako stolička pro nohy.
Mezi kuchyní a světnicí byla ještě komora, ložnice pro čeleď a spižírna, ve které stály i dvě velké žulové kádě, kterým se říkalo "Krautbodin" (v originále "zwei mächtige Granitbottiche /,Krautbodin'/" - pozn. překl.), protože v nich bylo kyselé zelí, vedle brambor, pšeničné mouky a uzeného masa jeden z pilířů výživy v každé feferské domácnosti (v originále "im Pfefferschläger Haushalt" - pozn. překl.).
Třetí dveře vedly z chodby do kravské stáje, místa pro dva až čtyři voly, čtyři mléčné krávy, několik jalovic a telat. Byl tu i zásobník na řezanku, řečený "G'sottbarndl", a také "G'sejdergrand", žulová vana, ve které se mísilo zelené krmení všeho druhu s otrubami, řepnými řízky, obilným šrotem a solí a to všechno pak přelévalo vařící vodou. Směs představovala velice výživné krmení, jehož se mělo dostat zejména mléčným kravám.
Z kravské stáje vedly trochu níže posazené dveře dolů do sklepa v zemi s podlahou z udusané hlíny, ve kterém se teplota během roku sotva nějak měnila. Byly tam v oddělených hromadách navršeny brambory, řepa a početné hliněné hrnce s mlékem. Z mléka se každých pár dnů sbírala smetana a namáhavým ručním stloukáním v máselnici proměňováno v máslo. Kyselé mléko a podmáslí byly oblíbeným nápojem a základem bílé polévky či "kysela" (v originále "die Mehlsuppe oder saure Suppe" - pozn. překl.). Mléko se zpracovávalo i na tvaroh, základ pro "Quarkstrudel", sladkým tvarohem plněné omelety, sýry, koblihy aj. oblíbené pokrmy. Zbytkem se krmila prasata a telata.
V pravém rohu kravské stáje stála ohrada pro prasata, kde mělo místo až pět čuníků. Na ni navazoval útvar stodoly, mezi nímž a stájemi se ovšem nacházela vrata do zahrady na konci záspí, velikostí odpovídající přední bráně do dvora. Chyběla jen dvířka vedle.
Větší část zadní strany dvora zabírala stodola (v originále "die Scheune, der Stadel", což je ovšem jen dvojí německý výraz pro touž věc - pozn. překl.), do které vedla jedna široká a vysoká vrata ze dvora a jedna stejně taková ze zahrady; těmito vraty vjížděly o žních vysoko naložené fůry s úrodou na mlat z udusané hlíny, zvaný tak proto, že se tu obilí mlátilo cepy, po jeho stranách tu byly dvě níže položené "perny" (v originále "zwei tieferlegene Öhse" - pozn. překl.), v levé ta na skladování obilí (v originále "der Getreidestock" - pozn. překl.) pro přijetí sklizeného žita (v originále "für die Aufnahme der Roggenernte" - pozn. překl.), v pravé "Heustock", kde se skladovalo seno.
Nad pernami a mlatem se skladovaly na tyčových roštech snopy ovsa a ječmene a po vymlácení sláma. Malá část žita se ještě mlátívala cepy ve dvou-, tří- či čtyřtaktu, poněvadž sláma při strojním mlácení byla tak rozmačkaná a zmuchlaná, že se nedala použít pro zimní ovazování stromů, pro plnění slamníků či na zhotovení střešních došků. Pro takové účely bylo zapotřebí nepoškozených stébel slámy, které byly v tlustých dvojitých snopech ukládány na krokve v překrývajících se řadách upevněných povřísly. Daleko převažující díl obilí skončil v mlátičce poháněné benzinovým motorem, jejíž práce byla provázena mocným hlukem a oblaky prachu, trvala však nejvýš jeden den či dva. Při mlácení vládla sousedská a příbuzenská výpomoc, která bezchybně fungovala i při tření lnu a při požárních katastrofách, i kdyby vzájemné city sousedů a příbuzných nebyly pěstovány v tom zrovna nejpřátelštějším duchu.
V útvaru stodol (v originále "im Scheunenkomplex" - pozn. překl.) byla umístěna komora se řezačkou (v originále "die Häckselkammer /G'söttkammerl/" - pozn. překl.), v níž se pomocí ručně ovládané "G'sottmaschine" ze slámy a sena hotovila řezanka - každodenně jí bylo ve třech dobách krmení zaopatřováno 10 až 12 kusů dobytka. Příprava řezanky zaměstnávala část přebytečných pracovních sil v dospělém věku a měla tím i určitý výchovný úkol.
Paralelně s obytným a stájovým traktem a v pravém úhlu ke stodole stála vozovna pro asi pět žebřiňáků a valníků a s několika saněmi pro volský zápřah (v originále "Ochsenschlitten" - pozn. překl.) i několika sáňkami "do ruky" (v originále "Handschlitten", česky se jim postaru říkalo i "samotížky" či "samotíhy" - pozn. překl.). Třetina prostoru v ní sloužila jako "Streuschupfen", kde byla uskladněna lesní hrabanka a krátce nasekané borové a smrkové větve, používané vesměs jako podestýlka. Sláma byla z větší části zkrmována. V jednom rohu vozovny stála ohrada pro ovce pro asi šest zvířat a také husník (v originále "Gänsestall" - pozn. překl.), v jiném zase mohutná hoblice (v originále "Hobelbank" - pozn. překl.), obřeznice (stolice pro práci se dřevem, česky i "kozlík", "dědek", v originále "eine Heuzelbank" - pozn. překl.) a několik jednoduchých skříněk na nářadí (kamenické nářadí pro odlamování a otesávání skalních balvanů, vadících zemědělské práci, zednické, šindelářské, tesařské, truhlářské a soustružnické nářadí). Pro stále se naskytující opravářské práce opravdu nebylo na selských usedlostech zapotřebí nijakého řemeslníka.
Nad prostornou vozovnou se nacházel seník, oblíbené místo našich dětských her. Také odtud (rozuměj z vozovny - pozn. překl.) vedla jedna vrata na sad vedle stavení.
Paralelně ke stodole stála budova výměnku napříč k obytnému a stájovému traktu. Strana ke dvou byla zabrána tak řečenou "černou kuchyní" (v originále "von der sogenannten 'Ruaßkuchl" - pozn. překl.) s připojeným k ní kurníkem (v originále "mit integriertem Hühnerstall" - pozn. překl.), do kterého ústila kouřová roura kuchyňských kamen a pece z výměnku. V "černé kuchyni" trůnila mohutná udírenská kamna, v nichž byly k vidění očazené tyče a řetězy s řeznickými háky. Kolem Vánoc tu doutnal na zemi dnem i nocí slabý oheň, přikrytý zelenými větévkami jalovce a vysílající aromatický dým dovnitř kamen, kde visely až téměř ke střeše nahoru šrůtky slaniny a šunky (v originále "die Speckseiten /,Bocha'/ und Schinken /,Houmern'/" - pozn. překl.) z až pěti prasat (dvou od nás, jednoho od prarodičů a jednoho od Heinzla, našeho příbuzného, s naší usedlostí v úzkém styku).
Proces uzení probíhal mnoho týdnů a jeho výsledkem bylo množství velice trvanlivých, česnekem a jalovcem vonících a zejména chutných lahůdek. Na vně už brány do dvora ležící průčelní straně stavení se nacházela stáj pro jednu krávu a jednu jalovici se seníkem nad ní, na který vedly schody z chodby. Na straně k sadu ležely světlé místnosti výměnku, obytná místnost, kuchyně a ložnice s mohutnou pecí, jejíž kamenný hořejšek byl pokryt ovčími houněmi (za chladných zimních dnů tam lehával děd a vyprávěl nám dětem celé hodiny), komora s velkou skříní na šaty a regály pro kuchyňské potřeby. Z komory vedly schody a klenutou údajně před požáry zajištěnou půdní komorou s truhlami na ložní prádlo, balíky lněného plátna, porcelánové nádobí a také mohutná dubová skříň s dobře zachovalým, ale mezitím značně nemoderním svátečním ošacením a s řadou tlustých ve dřevě a v kůži vázaných knih většinou náboženského obsahu.
Výměnek byl podsklepen. Ve sklepě byly uloženy zemáky, řepa a zimní jablka. Jednu kolnu, která byla přístavbou výměnku, naplňovalo stelivo pro domácí zvířata a její část zabíral i prasečí kotec.
K zásobení zvířat na výměnku stelivem a krmením sloužily dvě louky a malé políčko. Výměnkářské stavení, ve kterém žili často ještě docela zdatní "Altbauern", tj. hospodářovi rodiče, mnohdy také na usedlosti spolupracující podruzi (v originále "auf dem Hof mitarbeitende Inleute" - pozn. překl.), bylo něco jako jakýsi stát ve státě en miniature (v malém).
Střechy naší usedlosti byly kryty výhradně šindelem nebo došky, poněvadž zhoubný požár, který v prvých desítiletích 20. století zničil stavení obou našich sousedů až na základové zdi, náš dům ušetřil nebo jím snad i opovrhl.
Heimat - einst in Pfefferschlag und Perletschlag (2001), s. 22-26
Narodil se na Libínském Sedle, ve vsi tehdy i česky zvané Fefry, dne 4. dubna roku 1932. To datum mohou znát i dnešní žáci německých škol, poněvadž Hitlerův předvolební projev v berlínské Lustgarten právě toho data, zachycený i se zvukem na filmový pás, bývá používán pro svou demagogickou sílu jako součást politické výuky. Na stavení u "Fürstů" měli tenkrát kolem svého prvorozeného, který by vlastně podle starých zvyklostí hospodaření v dospělosti převzal, asi trochu jiné starosti, v té o potomstvo však neustávali: po Heinrichovi to byly dcery Marie (1934), Anna (1937), Elfriede (1940), poté už za války i synové Johann (1941), Erich (1943) a po vyhnání Walter (1951). V dubnu roku 2022 se Heinrich Pechmann, který je na záslužné publikaci z roku 2001 o jeho rodné obci uveden vedle Josefa Schumertla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, ve Schrobenhausen na vyhnaneckém sídlišti zvaném Riederwaldsiedlung, založeném tu v roce 1966 (tedy 20 let po vyhnání a poválečné nouzi) zásluhou šumavského krajana Johanna Jodla (i on má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení), dožil požehnaných 90 let. Ve Schrobenhausen i krátce poté, 23. června 2022, skonal.
- - - - -
* Libínské Sedlo / † † † Schrobenhausen (BY)
