FRITZ PFAFFL
O Anně Jelinekové, o Karlu Klostermannovi - a také něco málo o sobě
Vážené dámy, vážení pánové,
moje přednáška (pro občanské sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy, resp. pro jeho bavorskou sekci "Verein Karl Klostermann - Dichter des Böhmerwaldes" v Grafenau na mezinárodní literární konferenci o Klostermannovi a jeho díle v Srní /Rehberg/ 16. a 17. října roku 2008 - pozn. překl.) má titul "Karl Klostermann und seine Zeit - eine Biographie nach Briefen seiner Nichte Anna Jelinek in Wien" (tj. Karel Klostermann a jeho doba - životopis spisovatelův podle dopisů jeho vídeňské neteře Anny Jelinekové" - pozn. překl.).
Marita Hallerová uvádí svou novinovou zprávu z 28. března 2008 těmito slovy, cituji: "Vor 160 Jahren wurde Karl Klostermann als Deutscher úboren, vor 85 Jahren starb der Schriftsteller, durch die Lebensverhältnisse gewandelt, als Tscheche (tj. "Před 160 lety se narodil Karl Klostermann jako Němec, před 85 lety zemřel spisovatel Karel Klostermann jako Čech, jímž jej učinily okolnosti jeho života" - pozn. překl.)." Konec citátu.
Skrývá se v tom závažná problematika, kterou bych chtěl dnes trochu rozkrýt za pomoci písemných dokumentů jeho vídeňské neteře.
Poznal jsem paní školní ředitelku Jelinekovou (Anna Jelineková je sejně jako Karel /Karl/ Klostermann i samostatně zastoupena na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v roce 1962, když jsem počínal psát kroniku mých předků, zaměstnaných kdysi v Hůrce (Hurkenthal) u sklářské rodiny Abeleových (i Abeleovi mají v Kohoutím kříži své webové stránky, o jejich hrobce viz v něm i webové stránky Yelly Lenz-Friebelové - pozn. překl.) jako pokladači, brusiči a leštiči zrcadel. Můj děd Emanuel Neuberger (1863-1938) z mačiny strany (matka byla roz. Neubergerová ze Zwieseler Waldhausu) se ještě v Nové Hůrce (Neuhurkenthal) u firmy Wenzel Schrenck vyučil profesi pokladače zrcadel.
Paní Jelineková mi laskavě poskytla k přečtení kroniku sklářské rodiny Abeleových a dovolila mi dokonce pořídit si i její kopii. Z těchto kontaktů se vyvinula rozsáhlá korespondence a došlo dokonce ke dvěma návštěvám Vídně a Anny Jelinekové, která bydlela v ulici Gentzgasse (vede podobně jako téměř s ní rovnoběžná Währinger Straße od křižovatky s Gersthofer Straße východním směrem ke křižovatce s Währinger Gürtel - pozn. překl.) spolu se svými sestrami Ernestine Prischingovou a Marií Dreherovou. Další její sestra žila v Salzburgu a jmenovala se Henriette Petersonová.
Školní ředitelka Anna Jelineková byla po "anšlusu" Rakouska k nacistické Německé říši v roce 1938 jako přesvědčená sociální demokratka propuštěna ze školní služby. Přeložila, bydlíc tehdy ještě sama, za pomoci své české služky několik románů svého strýce Karla Klostermanna do němčiny.
Ona sama neuměla česky, služka zase německy. Posloužila jim "Kuchelböhmisch", řeč mnoha kuchařek a služebných z Čech a Moravy, které koncem 19. století a později ještě přicházely do císařské Vídně jako levná pracovní síla.
Anna Jelineková byla horoucí ctitelkou a vlastně i spisovatelskou kolegyní svého strýce Karla. Bránila ho proti osočování ze strany jeho německých krajanů, kteří ho už velmi záhy, za časů německo-českého kulturního boje, zavrhovali pro jeho konverzi k češství.
K této konverzi nedošlo však z nějakého ideového záměru, neboť Klostermann byl člověk vysoce inteligentní. Daleko větší slovo měl zřejmě hladový žaludek (v originále "vielmehr hat der Magen entschieden!" - pozn. překl.)! Z Klostermannova románu "Suplent", který vyšel v roce 1913, se dovídáme bližší okolnosti celé věci. Karl psal přirozeně zprvu ve své rodné němčině, setkal se však u německých čtenářů s malým zájmem. Jeho přírodní popisy byly shledávány příliš nadnesenými a přehnaně náladovými (v originále "zu sehr gemütsbetont" - pozn. překl.). Tehdy ostatně vládly čtenářskému vkusu v Bavorsku a v Rakousku typické alpské scenerie autorů jako byl třeba Peter Rosegger, Ludwig Anzengruber, Ludwig Thoma či jiní.
S přírodními líčeními Adalberta Stiftera se Klostermann nemohl nikdy měřit. Jako suplentovi v Plzni bylo mu údělem nuzné živobytí. Po dlouhý čas nedostával vyplacen nijaký příjem, než mu byl vůbec posléze přiřčen velmi pomalu pracujícími úřednickými kancelářemi starého Rakouska.
Já sám jsem musil na vlastní kůži pocítit podobný osud nastávajícího bavorského úředníka. Tady řekl bych prostě není jednomu pomoci!
Zatímco Němci jeho prozaické pokusy odmítli, Češi byli naopak jeho přírodními popisy přímo nadšeni, zatímco němečtí kolegové ve škole ho ponechávali v nouzi suplentského čekání na první plat, čeští kolegové měli s ním soucit, zvali ho k sobě domů na oběd či večeři a povzbuzovali ho v rozhodnutí psát česky. A Klostermann jim na znamení díků za hmotnou a
lidskou podporu v jeho těžkém údělu suplenta opravdu vyhověl.
Co omlouvá tento jeho krok? Byl jsem jednou dotázán, proč jiní šumavští němečtí autoři jako Hans Watzlik, Zephyrin Zettl, Gustav Jungbauer aj. nepostupovali stejně? Jen z rostoucího německého nacionálního smýšlení asi ne!
Karl Klostermann pocházel z rodiny deseti dětmi opravdu bohatě obdařené. Synové se jmenovali Karl, Fritz, Franz, Josef a Jakob, dcery pak Rosa, Karoline, Ernestine, Maria a Antonie.
Jejich hroby bychom dnes hledali rozesety po celé Evropě. Karl leží pochován v Plzni, Fritz v Paříži, Franz v Praze, Josef v Kraslicích v severočeském Krušnohoří (v originále "in Graßlitz im böhmischen Erzgebirge" - pozn. překl.) a Jakob zemřel jako farář v šumavském Rejštejně (Unterreichenstein).
Z dcer je nejstarší Rosa, Annina matka, pohřbena ve Vídni, jedna dcera u Plzně, jedna v Kašperských Horách (Bergreichenstein) na Šumavě, jedna v Děčíně (Tetschen) na řece Labi a nejmladší Antonie našla místo svého posledního odpočinku v Maďarsku.
Láska věrně pečujících rodičů, tj. Dr. Josefa Klostermanna a jeho ženy Lotte Klostermannové,
kterou zahrnovali svých deset ratolestí, byla veliká, stejně ta ale i úcta dětí k nim. Když Dr. Klostermann náhle skonal na srdeční mrtvici, zůstala jeho paní sama s osmi z deseti nezaopatřených dětí. Měla je obstarat bez jakékoli vdovské penze, která tehdy ještě neexistovala. I svého stařičkého otce si k sobě vzala a teď o něho, nemajetného vetchého pána, obětavě pečovala.
Tolik mi Anna Jelineková, narozená roku 1885 (z jiných pramenů 1875, což je pravděpodobnější, víme-li, že Annin otec Alois Jelinek se narodil 10. srpna 1842, její matka Rosa pak 22. dubna roku 1849 v Haag am Hausruck, tedy tam, kde spatřil světlo světa i Karl /Karel/ Klostermann - pozn. překl.) a zesnulá v sedmdesátých letech u své dlouholeté pomocnice v domácnosti v hornobavorském Trostbergu, z Vídně písemně a za mých návštěv u ní i ústně stačila sdělit z toho, co věděla o Karlu Klostermannovi, o sklářské rodině Abeleových (půjčením jejich kroniky se náš styk, jak už zmíněno, vlastně datuje) a o celém svém příbuzenstvu.
O literární tvorbě Karla Klostermanna a podrobnostech z jeho života s ní souvisejících mi jednou vyprávěla i následující:
Ve druhé půli devatenáctého století byl jednoho dne do vídeňského univerzitního špitálu (v originále "in das Wiener Universitätsspital" - pozn. překl.) přivezen muž s těžkým zraněním. Měl na sobě cizokrajný oděv a lékaři z řeči pacienta, sténajícího v návalech horečky, nerozuměli slova. Byli bezradní. Tu si někdo vzpomněl na jednoho univerzitního studenta, proslulého i ve vídeňských učených kruzích svým velkým jazykovým talentem.
Student Karl Klostermann byl spěšně přivolán. Zkoušel to nejprve ve francouzštině, angličtině, pak také v ruštině, muž však stále jen odmítavě vrtěl hlavou. Došlo tedy na jazyky odlehlejší a posléze i na španělštinu, při jejímž zvuku přelétl tváří raněného paprsek radosti, že je tu někdo, s kým se může dorozumět a svěřit se mu s příčinou svých bolestí.
Karl Klostermann se narodil dne 15. února roku 1848 jako nejstarší syn lékaře MUDr. Josefa Klostermanna v hornorakouském Haagu. Zůstal ostatně Rakušanem téměř po celý čas svého života, byť žil později v Čechách, tehdy integrální součásti rakousko-uherského mocnářství (až do jeho zániku v roce 1918 - pozn. překl.). V šesti letech odešel z rodičovského domu, poněvadž v Žichovicích (v originále "in Schichowitz" - pozn. překl.), kde byl jeho otec osobním lékařem knížete Lamberka (kníže Gustav Joachim zu Lamberg je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nebyla vhodná škola. Od té doby byl Karl, jak sám píše, v otcově domě už vlastně jen hostem.
Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky a hlavní prázdniny trávíval jako student většinou u příbuzných v šumavském Rehberku (Rehberg, dnešní Srní - pozn. překl.).
Jeho otec pocházel jako selský synek právě odtud (narodil se 12. ledna roku 1814 ve Schlösselwaldu /dnes Hrádky, součást obce Srní/ - pozn. překl.). U zdejších svých německých příbuzných pobýval Karl nejraději, poněvadž tu jako sotva kdo jiný mohl poznávat Šumavu a její přírodní krásy. Po celé dny se zdržoval venku s pastevci a jen na neděli se vracel k rodině příbuzných, aby se s nimi mohl vypravit do kostela.
Studoval na vídeňské univerzitě a stal se později profesorem na německé vyšší reálce v Plzni.
Klostermann je autorem mnoha románů a novel. Díky styku se zahraničními studenty a zejména díky vrozenému talentu se perfektně naučil 14 jazykům, takže by mu nebylo zatěžko psát své knihy v jakémkoli z nich.
Jeho prvotina byla psána německy a nesla název "Böhmerwaldskizzen". Nalezla sice dostatečný ohlas, ale němečtí čtenáři, holdující tehdy spíše alpským námětům, ji neocenili tolik jako Češi, kteří na něho naléhali, aby psal jejich jazykem. Příčinu toho, že se Klostermann stal českým spisovatelem, je nutno hledat právě v tehdejších dobových poměrech.
Se svým otcem Dr. Josefem Klostermannem, později okresním lékařem v Kašperských Horách na Šumavě, komunikoval Karl jako student jen v latinské řeči. Tehdy se na znalost latiny kladl neobyčejný důraz.
Karl Klostermann napsal v letech 1885-1887 třiatřicet německých fejetonů pro pražský německý list Politik (viz Wikipedia - pozn. překl.) pod pseudonymem "Faustin". Zároveň existuje přibližně v téže době jedno sto šedesát jím v německé řeči publikovaných fejetonů, obrázků a črt, novel, povídek a cestopisů.
Klostermann zažil při svém vystoupení na veřejnost mnohé zklamání, poněvadž líčení krás tehdy tolik odlehlé Šumavy nenacházelo u německého čtenářského publika takový ohlas, jaký jeho důvěřivá básnická duše očekávala.
Psal přece jen o tom, co zažil, nikoli, co si vybájil (v originále "schrieb nur Erlebtes, nicht Erdichtetets" - pozn. překl.), a jeho ruku při psaní vedla láska k Šumavě. Jedna z jeho knih byla později přeložena jedním Čechem do špatné němčiny (jde zřejmě o Dr. Otto Stelzera, který roku 1921 vydal v německém překladu stěžejní Klostermannův román "Skláři" - pozn. překl.). Překlad opravdu až příliš prozrazuje Čecha, jemuž německé jazykové jemnosti nejsou něčím běžným. Překládá např. obrat "hodit flintu do žita" namísto "die Flinte ins Korn werfen" toporným "das Gewehr in das Getreidefeld werfen" či třeba všechny ty české zdrobněliny jako "panička" komicky působícími výrazy "Frauchen" či v mužském rodě "Herrchen" (v němčině přípustné spíše jen při hovoru o psech a jejich lidských pánech, páníčkovi či paničce - pozn. překl.).
Mj. je Klostermann autorem následujících románových děl a povídkových souborů:
Ze světa lesních samot (1892), román, odehrávající se v Březníku (Pürstling), který byl tehdy místem tak odlehlým, že lesního žena trpí melancholií. Lesní se svým hajným tu na hranici svádějí četné boje s bavorskými pytláky. Jde po jejich stopách a dostává se nato do konfliktu se zákonem, když ho tu potají prosazuje na vlastní pěst (v originále "als er heimlich Selbstjustiz betrieb" - pozn. překl.).
V ráji šumavském (1893), román s námětem strašlivého orkánu, který se přehnal nad Šumavou v roce 1870 a způsobil zkázu nejnádhernějších jejích hvozdů. Kmeny padlých lesních velikánů ležely přes sebe navršeny do obrovité výše (v originále "haushoch übereinander" - pozn. překl.) a trvalo dlouho, než byly následky polomu zpracovány. Čím více zápřeží a povozů sedlák vlastnil, o to rychleji zbohatl za fůry dřeva, které svezl do údolí. Sedláci byli na tom za těch "zlatých časů" často tak dobře, že si své faječky zapalovali bankocetlemi. Pro ně to byl pravý ráj (odtud ironicky ovšem spíše myšlený název románu - pozn. překl.)! K bohatství jim ovšem dopomohl zejména "brouček" (jménem lýkožrout smrkový či kůrovec - pozn. překl.), který se na padlých stromech živí lýkem.
Tak je v románě líčen jeden sedlák se svou rodinou, jehož zpupnost nakonec dohnala tak daleko, že o všechno přišel.
Za štěstím (1893), "vídeňský" román, líčící život Čechů, který sem přicházejí, vyhnáni domova bídou. Někteří jí často ve víru velkoměsta podléhají mírou ještě větší, jiní v něm dokážou naopak najít štěstí.
V srdci šumavských hvozdů (1894), kniha sestavená z novel, vyprávění a drobných povídek ze života Šumavanů.
Hostinný dům (1896), román o konfliktech svědomí jednoho soudce.
Skláři (1896), románová kronika šumavské sklářské rodiny Abeleů (s pozměněnými jmény ovšem - pozn. překl.).
Bílý samum (1901), obrázek ze Šumavy, tendencí namířený proti vynucované školní docházce z odlehlé osady, za níž došlo k otřesné smrti skupiny školních dětí ve sněhové bouři, které byly pak nalezeny v závěji přitisklé k sobě a zmrzlé.
Světák z Podlesí (1905) o tesaři, který si v cizině dobude malého jmění a chce zazářit, pokouší se vychovávat své spoluobčany, vede soudní procesy, až dokud zase všechno neztratí. Jinak ctihodný člověk, zatvrzelý však až do sebezničení, je tu vykreslen v otřesném rodinném obraze.
Suplent (1913), čtyřdílný román o životě a působení jednoho středoškolského profesora v Praze, o bídě tehdejších suplentů, jimž je teprve tři měsíce po jejich umístění liknavostí úřadů vyplácena jejich mzda, čerpá v mnohém z vlastního života Klostermannova, jenž tu jen pozměnil jména osob a míst. Vylíčen je tu ctihodný ředitel školy, zkostnatělý zemský školní inspektor, nad jehož zpodobením zajásá každé učitelské srdce, jednotlivé typy profesorů, přesvědčivý školník, povaha snaživce z učitelských řad i jiného učitele, bezohledného hrubiána, dalšího pak zas umělecké nátury atd.
Dokonalý kavalír (1922), temné rodinné drama z bavorského Ludwigshalu, kam je povolán Klostermannův otec jako lékař, na zámek k případu sebevraždy. Až příliš opravdová románově zpracovaná historie jednoho z nejproslulejších šumavských sklářských rodů.
Paní školní ředitelka Anna Jelineková, neteř Karla Klostermanna, uvedené romány a ještě řadu menších novel přetlumočila do němčiny (v originále předchozího textu se objevují jednotlivé jejich tituly namísto českých německy takto: 'Aus der Welt der Einsamkeit, Im Paradies des Böhmerwaldes, Dem Glücke nach, Im Herzen des Böhmerwaldes, Das gastliche Haus, Die Glasmacher, Der weiße Samum, Der Weltling aus dem Unterwald, Der Supplent, Der vollendete Kavalier - pozn. překl.), aby je tak učinila přístupnými i německému čtenáři. Neměla bohužel to štěstí najít pro ně v Rakousku nějakého nakladatele.
Český národ zřídil Karlu Klostermannovi po jeho smrti v roce 1923 důstojný památník v Modravě (Mader) v samém srdci Šumavy, poblíž míst, kde se jeho románové a povídkové příběhy odehrávají, a to v podobě turistického hotelu "Klostermannova chata" (i v originále textu takto česky - pozn. překl.).
Klostermann byl synem ryze německých rodičů, učil na německé reálce v Plzni a jeho knihy nepojednávají o slovanském, nýbrž o německém kulturním dědictví. Mimoto prozrazují neomezený jazykový cit rodilého Němce.
Už od časů podunajské monarchie trvající kulturní boj všech Němců proti každému, kdo se přiklonil slovanskému živlu, je asi hlavním impulsem k tomu, aby byl Karl Klostermann vydáván za Čecha (v originále "weshalb man Karl Klostermann als Tschechen hinstellte" - pozn. překl.).
Po roce 1918, kdy český národ dobyl i své státní samostatnosti, se tento názor vyostřil přímo do krajnosti. Co by asi mohl dnes, po událostech z roku 1946, česky píšící Němec Karl Klostermann znamenat pro miliony Němců, vyhnaných tehdy ze svých domovů?
Jedno zůstává jisté: jakkoli Karl Klostermann jako Němec psal své knihy česky, nestal se svými myšlenkami nijakým Čechem, nýbrž toliko spisovatelem, jehož ušlechtilá a jemná duše byla plna idealismu a jehož láska platila Šumavě!
Karl Klostermann - Dichter des Böhmerwaldes
Geolog a mineralog Fritz Pfaffl se narodil v bavorském Zwieselu dne 21. června roku 1942, vyrůstal však ve svém raném věku na statku zvaném Stromerhof při Železné Rudě (Böhmisch Eisenstein). Z téhož serveru RegioWiki, odkud čerpám tato data, lze vyčíst na webu adrese také informaci o tom, že po smrti baronky (Freiin) Alžběty Hafenbrädlové v roce 1821 nabyl landkraběcí statek (landgräglicher Gut) Debrník (Deffernik) "včetně Stromerhofu" Georg Friedrich Abele, což doplňuje svým způsobem i Pfafflovu výpověď "o sobě samém" v jeho předchozím textu. Roku 1946 se tedy i on stal vlastně jednou z obětí vyhnání německých obyvatel z území obnovené Československé republiky. Navštěvoval poté školu v Ludwigsthalu, Zwieselu a v Mnichově (München), jakož reálku v Regen. V roce 1961 vstoupil do služeb bavorské finanční správy a pracoval jako zeměměřič (Vermessungsbeamter) při pozemkovém úřadě pro oceňování půdní bonity (Bodenertragswertswertschätzung) ve Zwieselu. Od roku 1964 se jako samouk dopracoval velkých znalostí v oboru geologie a mineralogie. Publikoval následně své badatelské závěry v mnoha vědeckých pojednáních, podnikl studijní cesty do Asie i Severní a Jižní Ameriky. Na mezinárodních geologických kongresech vešel ve styk s mnoha kolegy svého zaměření z celého světa. Zvláštní pozornost věnoval geologickému a mineralogickému výzkumu a zmapování Bavorského lesa. V roce 1975 založil tzv. Přírodovědecký kruh pro výzkum Bavorského lesa (Naturkundlicher Kreis Bayerischer Wald), jehož časopis Der Bayerische Wald od roku 1981 vydával a řídil. V roce 1995 byl zvolen prezidentem střechového svazu německých přírodovědeckých sdružení (Dachverband der Naturwissenshafltlichen Vereinigungen Deutschlands) a vykonával tuto funkci až do roku 2003. Od té doby je i členem rozšířeného předsednictva projektu dokumentace a dějin přírodovědeckých sdružení střední Evropy ("Dokumentation und Geschichte der Naturwissenshafltlichen Vereine Mitteleuropas"). Od roku 2000 je Fritz Pfaffl čestným členem zmíněného už sdružení Naturkundlicher Kreis Bayerischer Wald. Kromě toho je už dlouholetým krajským předákem (Kreisobmann) Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Z jeho ocenění lze uvést záslužnou medaili Ruské mineralogické společnosti z roku 1988 či čestný odznak (Ehrenzeichen) bavorského ministerského předsedy z roku 1996. Několik titulů knižně vydaných Pfafflových prací se týká Bavorského lesa a tím i Šumavy: nakladatelství Morsak Verlag v Grafenau vydalo jeho knihy "Die Mineralien des Bayrischen Waldes" (1979, 4. vydání 1993) a "Der Pfahl: ein geologisches Naturdenkmal im Bayerischen Wald" (1980). U Karla Stutze v Pasově vyšla v roce 2002 kniha "Berühmte Leute" o známých jménech kulturního, vědeckého a technického života spojených s Pfafflovým rodným městem Zwiesel. Roku 2008 objevilo se pak v nakladatelství Ohetaler Verlag jeho zásadní dílo "Die Geologie des Bayerischen Waldes" a dva roky nato v témže nakladatelství pečlivě vypravený a doplněný otisk kroniky sklářské rodiny Abeleů, jak mu ji kdysi poskytla Anna Jelineková a který má nyní ve svém fondu i regionální oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Klostermann by musel mít z takového stoupence opravdovou radost.
- - - - -
* Zwiesel (BY) / Hůrka, Prášily / Nová Hůrka, Prášily
