ISFRIED HERMANN PICHLER
Adalbert Stifter a klášter ve Schläglu
Ve vlastním literárním díle Stifterově se Schlägl neobjevuje. Je to nápadné především u onoho jeho vrcholného pozdního díla, jakým je bezesporu Vítek (Witiko); v tomto románě totiž, odehrávajícím se v letech 1138-1184, připomíná se s básnickou volností řada míst, které z větší části v čase jeho fiktivního děje nemohly ještě existovat (samotná "šumavská topografie" Stifterova by rozhodně stála za rozsáhlou studii zejména z české strany, kde působí četné potíže překladatelům jeho prací - pozn. překl.). Lze tu zmínit Frymburk (Friedberg), Zvonkovou (Glöcklberg), Světlík (Kirchschlag), kostel a vrch sv. Huldrika (Ulrichsberg). Dnešní rakouský Aigen se uvádí jako "Aigen in Bayern", o podstatně starším Schläglu (dnes je to vlastně jedna obec Aigen-Schlägl - pozn. překl.) ovšem ani to nejmenší. Z klášterů jsou zmiňovány Vyšší Brod (Hohenfurth), Strahov a Doksany v Čechách a rovněž tyrolský Wilten u Innsbrucku. Jako kuriozita budiž uvedeno, že Stifter dává ústit Malou Mihelu (Kleine Mühl) do Velké Mihely (Große Mühl); Enzinger onu Malou Mihelu identifikuje s malým potokem Mühlbach (tato poslední citace pochází ze studie prof.Dr. Morize Enzingera, publikované pod názvem Witiko-Geographie v Adalbert-Stifter-Almanach für 1953 - pozn. překl.). (...)
Nikoli nepodstatný důvod Stifterova spíše zdrženlivého vztahu ke klášteru ve Schläglu mohl spočívat v jeho politickém a světonázorovém postoji. Jakkoli básník "laskavého zákona" ("das sanfte Gesetz") činí dojem hlubokého zakotvení v křesťanském obrazu člověka a světa, nemělo by to zakrývat skutečnost, že příslušel spíše k liberálnímu nežli ke konzervativnímu myšlenkovému okruhu. Zasvěcený znalec duchovního vývoje Stifterova, jakým je Sepp Domandl, dochází tu k jasnému závěru: "Neboť Stifter po celý svůj život ztělesňoval ten nejlepší typus přímočarého, světu otevřeného, odvážného a přitom veškeré odpovědnosti si vědomého rakouského liberála; to je dnes uznáváno většinou badatelů o něm (citace pochází z VASILO, 1976, s. 78)."
Přes tato svá spíše liberální stanoviska udržoval Stifter dobré vztahy s církevními osobnostmi a institucemi. (...)
V knihovně kláštera ve Schläglu najdeme četná vydání Stifterových děl, z nichž je patrný čtenářský zájem natolik, že musela být nově vázána a ne u všech je vůbec patrná jejich původní signatura.
Podstatný průhled do Stifterova básnického odkazu a badatelský zájem o ně počíná ovšem v klášteře až roku 1921 s osobností Petruse Dolzera; tento dlouholetý duchovní správce fary ve Frymburku (1918-1946) uveřejnil v jubilejním almanachu s názvem Festschrift zur Feier des 50jährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krumau (1921) článek o předcích Fanny Greiplové, frymburské lásky básníkova mládí. Stifterova povídka Hvozd (Hochwald) stala se i podkladem Dolzerova dramatického pokusu Im Banne des Hochwaldes.
Ve znamení tohoto snad nejznámějšího Stifterova díla stojí i pojednání prof.Dr. Laurenze Schustera Das Schloss Wittinghausen in der Geschichte und im "Hochwald"Adalbert Stifters (Hrad Vítkův Kámen ve svých dějinách a ve Stifterově "Hvozdu"), zveřejněné v Jahresbericht des Mariahilfer Gymnasiums Wien 1958/1959, s. 11-14 a později znovu i v Oberösterreichischer Heimatblätter, 1961, s. 139-142. Autor se v něm pokusil stopovat osud hradní zříceniny, proslavené právě Stifterem, jak v jeho básnickém podání, tak ve skutečných historických souvislostech.
Zatímco ve zmíněných případech se až dosud jednalo spíše o příležitostné ohlasy klasikova života a tvorby, vstoupil Evermod Fritz Groß (1906-1975) přímo do vlastního okruhu stifterovského bádání, a to v rámci svých germanistických studií na univerzitě v Innsbrucku. Podnícen byl k této vědecké práci už zmíněným prof.Dr. Morizem Enzingerem, který pro své dílo Adalbert Stifter im Urteil seiner Zeit (Adalbert Stifter v hodnoceních své doby) přidělil jednotlivé básníkovy tituly a jejich soudobé kritické posudky svým univerzitním studentům za témata disertací. Groß dostal zadány prvé čtyři zveřejněné tituly Stifterovy, totiž Der Kondor (Kondor), Feldblumen (Polní květiny), Das Haidedorf (Vesnička na pláni) a také už zmíněný Der Hochwald (Hvozd), jakož i kritické reakce na ně v soudobém tisku. Tato studie byla roku 1953 přijata prof. Enzingerem k závěrečnému osvědčení o Großově učitelské způsobilosti; poněvadž obsahuje mnohé detaily, které Enzinger do svého souhrnu nepojal, a také z piety k mezitím zesnulému jejímu autorovi ji v tomto našem sborníku publikujeme posmrtně v úplnosti.
Jako farář ve Stifterově rodné Horní Plané vešel pozdější opat kláštera Cajetan Lang do úzkého styku s okruhem znalců básníkova díla a jako "treuer und begeisterte Verehrer Adalbert Stifters, der für das lebendige Andenken des Dichters und seines Werkes viel gewirkt hat ("věrný a nadšený ctitel Stifterův, který mnoho učinil pro jeho živoucí památku")" byl už v roce 1943 poctěn vídeňskou Společností Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Gesellschaft Wien) čestnou Stifterovou medailí ("Ehrenmedaille Adalbert Stifter").
Konečně by mělo být zaznamenáno i to, že dlouholetý farář v Aigenu Klemens Franz Bredl získal od hornorakouského zemského Institutu Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich) čestný titul "Ein treuer Förderer der Bestrebungen unseres Instituts" ("Věrný podporovatel snah našeho Institutu").
Schlägl in Dichtung und Literatur (1981), s. 115n.
Je nesporně zajímavou skutečností, že teprve určitým uvolněním po zániku monarchie se ve starém klášteře probudil zájem o dílo "rakouského liberála" Stiftera, nadto zásluhou faráře z Frymburka a publikací jeho studie ve sborníku německého gymnázia českokrumlovského. Kdo by o tom měl podat výklad zasvěcenější než premonstrátský knihovník ze Schläglu Dr. Isfried Hermann Pichler. Snad jen ze skromnosti nezmiňuje tu styk Johannese Urzidila, jehož hluboce inspirativní vztah ke Stifterovu dílu rozhodně překonával běžná měřítka, právě s těmito místy, tak na dosah rodným místům šumavského klasika. Právě po návštěvě tady se svou paní vyznal se i z osobních vazeb k myšlenkám křesťanství, jak je na těchto internetových stránkách zmíněno i na jiném místě. Já sám si jméno Isfried Pichler spojuji právě s počátky svého kontaktu se šumavskou německou literaturou, kdy mi poskytl hned brzy po listopadu 1989 několik cenných podnětů a darů (v katalogu klášterní obrazárny jsem našel mj. repliku středověké malby Madony budějovické). Roku 2002 osIavil pětašedesátník a "gebürtige Berger" už čtyřicáté jubileum svého kněžství. Do kláštera ve Schläglu ho přijímal roku 1956 někdejší hornoplánský farář a tehdejší opat (dva roky nato v Linci skonal) Cajetan Lang. Po studiích a kněžském svěcení v Jezuitském kostele v tyrolském Innsbrucku 27. července 1962 byl Pichler dva roky činný jako výpomocný kaplan ve farnostech tyrolského kláštera Wilten (ano, je to ten ze Stifterova Vítka!) a následně pak jako prefekt zimní školy ve Schläglu a učitel náboženství. Mezitím získal i doktorát církevních dějin svou prací o koncilu v Kostnici (Konstanz) a aby putování nemělo konce, působil jako duchovní nemocnice v německém Duisburgu, než se stal na rok kooperátorem v Haslachu a v letech 1970-1978 pak za opata Floriana Prölla posléze převorem kláštera ve Schläglu, kde se zaměřil především na jeho stavební obnovu, dále na klášterní knihovnu a obrazárnu, k níž sestavil i už řečený katalog, který jsem od něho dostal darem. Od roku 1990 působil jako farář v obci Kleinzell, která mu roku 2002 udělila čestné občanství, napůl ovšem i nadále jako archivář a knihovník kláštera, jehož byl předtím převorem, kláštera, který byl vždy tak blízko Čechám, že měl už ve středověku také své české jméno, totiž Drkolná. Jak bychom na to jen mohli zapomenout?
- - - - -
* Berg (A) / Schlägl (A)
