KARL JOSEF PIMMER

Klenovická vánoční hra*

O původu téhle hry vlastně nic nevíme. Johann Kneifl, který řídil její poslední scénická provedení, mi předal její text jen ve sporých a kusých písemných podkladech, notové záznamy se pak nezachovaly vůbec nijaké. Hra vlastně trvala v ústním podání, kterým se přenášela z generace na generaci.
Snad tu měla význam odlehlá poloha vsi Klenovice (Klenowitz) v šumavském okrese Prachatice, daleko od hlavních komunikací a navíc přímo na jazykové hranici.
Místem provedení bývala bez výjimky větší selská světnice, uprostřed níž stáli a pohybovali se herci a zpěváci, diváci a posluchači seděli kolem na lavicích. Některé středověké rysy textu dávají tušit značné stáří této vánoční hry. Během staletí byly mnohé nápěvy nahrazovány novějšími, některé přibyly i s novými texty. V roce 1925 pak došlo k vůbec poslednímu provedení klenovické vánoční hry.
V létě 1937 vedla moje cesta přes Leptač (Rohn), Lažištko (Schlag) a Frantoly (Frauenthal) do Klenovic, abych tam zkoumal nápěvy, dochované z této hry až do našich časů. V rodině Feirerově, jejíž členové v ní dosud účinkovali, jsem si mohl zapsat nápěvy a texty písní

Josef, liebster Josef mein
a
Lasst uns das Kindelein wiegen.

Až po více třiceti letech jsem prostřednictvím bývalého pana řídícího učitele ve Frantolech Meisingera získal kusý záznam hry, pořízený Johannem Kneiflem ("po chalupě" se u nich říkalo "Veidei"), který řídil, jak už úvodem zmíněno, její poslední provedení. Narodil se v Klenovicích 12. srpna 1888 a po vyhnání žil v Jetzendorfu, kde jsem ho 14. května 1972 navštívil. Hru, jak mu její znění utkvělo v paměti, mi přeříkal tak, abych ji mohl porovnat se záznamem a také písně mi přezpíval hlasem, na němž byl už přece jen povážlivě znát vysoký věk. Notový zápis se mi pořizoval těžko a bylo mi celkově jasné, že vedle přehlédnutí a uspořádání celku budou nutná nejen četná doplnění, ale i nové zpracování celých jednotlivých částí.
Dne 4. října toho roku ke mně zavítal na třídenní návštěvu můj milý přítel Herbert Wessely, se kterým se znám už z chlapeckých let, kdy jsme oba byli členy spolku Wandervogel. Hluboko do noci jsme se zabývali úpravami a docelením hry, včetně nápěvů písní, napsaných zčásti úplně znovu, a rovněž jednotlivých nástrojových a hlasových partů.

Abensberg, v prosinci 1973
----------------------------
Hra se člení na deset částí:

Úvodní pozdrav
Zvěstování
Hledání příbytku
Pastýřská hra
Zvěstování pastýřům
Klanění pastýřů
Hra tříkrálová
Hra o Herodovi
Klanění králů
Závěr

Jednající osoby:

Gabriel
Maria
Josef
prvý hospodský
druhý hospodský
Maxa, prvý pastýř
Šeda, druhý pastýř
Louma, třetí pastýř
Kašpar, prvý král
Melichar, druhý král
Baltazar, třetí král
anděl se Zvěstováním
anděl
Herodes
setník
drabant
ďábel
vypravěč
sbor

P.S. Pasáže podložené i nápěvem jsou odlišeny kurzívou.

1. Begrüßung

Sprecher:
Liebe Freunde insgemein
die allhier versammelt sind,
ich bitt euch alle, groß und klein,
hört unsre Kund vom Gotteskind.
Ich hoff ihr werdet stille schweigen,
ein geistig Spiel wolln wir euch zeigen:
Von Mutter Maria, Sankt Josef dabei
die Herzeleid litten alle zwei;
sie fanden kein Herberg, Gass aus und Gassein
zu Bethlehem damals, kein Mensch ließ sie ein.
Sie hatten an allen Türen gefragt,
man ließ sie in Not, Gott sei es geklagt.
Was hat man den Armen angetan?
Ihr Freunde, nun hebet zu singen an,
doch achtet allsamt auf klaren Ton
zur Ehre Gottes und seinen Sohn.

2. Verkündigung

Gabriel (singt):
Singt Ave Maria, jungfrauliche Zier,
du bist voll der Gnaden, der Herr ist mit dir.
Eine ganz neue Botschaft, ein wunderwerts Ding
von der himmlischen Hofstatt Engel Gabriel bringt.

Maria (singt):
Was sind das für Reden, was soll dieses sein,
wer tut zu mir treten ins Zimmer herein.
Die Tür ist verschlossen, die Fenster sind zu,
wer ist 's der mich störet in der göttlichen Ruh.

Gabriel (singt):
Erschrick nicht Maria, es geschieht dir kein Leid,
ich bin doch ein Engel, verkünd dir groß Freud.
Dass du sollst empfangen und tragen ein Sohn,
war Gottes Verlangen vieltausend Jahr schon.

Maria (singt):
Wie soll dies' geschehen, fremd Männer mir sind,
will lieber vergehen als tragen ein Kind.
Ich hab mich versprochen als Jungfrau für Gott,
das ist mein Verlangen hin bis in den Tod.

Gabriel (singt):
Gegrüßet Maria, sei gebenedeit
erkoren von Gott für die Ewigkeit.
Die Gnade ist groß, die er dir erweist,
empfange dein Los vom heiligen Geist.

Chor (singt):
Singt Ave Maria, jungfrauliche Zier,
du bist voll der Gnaden, der Herr ist mit dir.
Eine ganz neue Botschaft, ein wunderwerts Ding
von der himmlischen Hofstatt Engel Gabriel bringt.

3. Herbergspiel

Josef:
Maria, Maria, mein trautes Weib,
hör auf mein Wort, merk auf mit Fleiß:
Ein Gebot ist ausgegangen über Länder und Straßen,
dass jeder sich soll schreiben und schätzen lassen.
So wolln auch wir nach Bethlehem wandern
und schätzen lassen wie all die andern.

Maria:
O Josef mein,
nach deinen Willen kanns schon sein.

Josef:
Maria, Maria, du trautes Weib,
wirst reisen müssen mit schwerem Leib.

Maria (singt):
O Josef mein, schau um ein kleines Örtelein.
Es wird nicht lang mehr währen,
ein Kind soll ich gebären.
O Josef mein, o Josef mein.

Josef:
So will ich schauen und gehen herum,
ob ich in Bethlehem eine Herberg bekom
Für heut über Nacht, ich fange gleich an!

Josef (er klopft an)

Erste Wirt:
Wer klopft an meiner Tür?

Josef:
Arme Leut sein hier!

Erste Wirt:
Was wollt ihr von mir?

Josef:
Ich bitt euch lieber guter Mann,
nehmt uns ans Herbergsleute an,
wir machen euch gar kein Beschwer!
Bedenkt, wir kommen von weitem her,
mein Weib ist müd, schickt uns nicht fort,
wir ruhen auch an schlechten Ort!
O lasst uns ein um Gotteslohn,
er schenkt euch Gnad vom Himmelsthron.

Erste Wirt:
Was hab ich denn mit euch zu schaffen,
wer weiß wo ihr seid hergeloffen.
Ich bot mein Haus schon andern an,
die ich auch nicht fortschicken kann.
Von euch hab ich nur schlechten Gewinn,
sucht anderswo und geht dahin.

Josef:
Jetzt geh ich schon seit früh und spat,
find Herberg nicht in dieser Stadt,
O Gott, mögst unser dich erbarmen.
Wie arg trifft es die Frieden und Armen!

Josef (singt):
O Jungfrau rein,
nach dei'm Begehren kanns nicht sein.
Zu spät sind wir gekommen,
wir werd'n nicht aufgenommen,
o Jungfrau rein, o Jungfrau rein.

Maria (singt):
O Josef mein,
wo werden wir denn kehren ein.
Lässt man uns auf der Straßen,
so frierts uns über die Maßen,
O Josef mein, o Josef mein.

Maria:
O Josef mein,
versuch dein Glück, es muss ja sein!
Wo sollen wir hin?

Josef:
Er hat mich granti angeschrien!
So will ich es doch wieder wagen
und noch einmal bei andern fragen:
(klopft an der Tür)

Zweite Wirt:
Wer klopft an meiner Tür?

Josef:
Arme Leut sein hier!

Zweite Wirt:
Was wollt ihr von mir?

Josef:
Ich bitt euch, wollet hilfreich sein
und lasst uns über Nacht heut ein.
Weist uns nicht fort, wir sind in Not.
O helft uns, zahle es euch Gott!

Zweite Wirt (stampft mit dem Fuß
und schreit):
Ich glaube Mann, ihr seid nicht gescheit
umsonst bei mir zu wohnen heut!
Ihr klopfet an wie Bettelgesind.

Maria:
Wo wird geboren heut mein Kind?

Zweite Wirt (mitleidig):
Ein Stall ist mir übrig bleiben,
darinnen seit ihr unvertrieben.
Wenn ihr euch könnt im Heu erwarmen,
so will ich mich euer erbarmen.
Kommt mir jetzt nach, ich will euch zeigen,
wo ihr könnt diese Nacht verbleiben.

Josef (singt):
O Jungfrau rein,
die Not muss eine Tugend sein,
ein Stall ist übrig blieben,
drin sind wir unvertrieben,
o Jungfrau rein, o Jungfrau rein.

Chor (singt):
In einen Stall gingen sie hinein,
darinnen war ein Ochs und Eslein,
das Heu vom Krippelein sie frassen.
O Sünder mein,
komm auch herbei,
wo Josef und Maria sassen.

Beim Krippelein kniet ein alter Mann,
er betet das kleine Kindlein an
und küßt ihm seine Füße.
O Sünder mein,
komm auch herbei,
wo Josef und Maria sassen.

Geboren ist uns ein Kindelein,
von einer Jungfrau keusch und rein,
o fallet ihm zu Füßen.
O Sünder mein,
komm auch herbei,
wo Josef und Maria sassen.

4. Hirtenspiel

Sprecher:
I komm herein, seid all gegrüßt
zu künden die Geburt des Herrn Jesu Christ.
So wollet vernehmen mit rechten Verstand
die gute Botschaft, die Gott gesandt.
Der alte Mann, Josef genannt,
der niemals hat ein Weib erkannt,
er ist hier allein
mit Maria der Jungfrau, keusch und rein.
So lasst uns gehn nach Engels Rat
nach Bethlehem in die Davidstadt:
Drei Engel wurden ausgesandt,
das Wunder groß aus Gottes Hand
Den armen Hirten auf der Heid,
zu künden zu den Weihnachtzeit.

Chor (singt):
Gott grüaß enk beinander
verzeiht uns dö Frag,
ma kanns net derkeyna
is Nacht oder Tag.
Ja, dass ma heint gar keinen
Hirten mehr siacht,
dabei is die Weiden
so hell und sou liacht.

Sie liegn nou tramhappert
im Schlaf bei der Herd,
derwal steigen d' Engel
vom Himmel af 'd Erd,
sie singen und sagen die fröhliche Kund,
die der Herrgott hat geben mit göttlichen Mund.

Ihr Menschen auf Erden
erkennt seine Gnad
erwacht aus dem Dunkeln
denn Gott der Herr naht.
Erhebt euch aus Banden und schaut in das Licht
Und hört auf den Engel und losts was er spricht.

Sedo:
Husch, Maxl, husch (bläst sich in die Hände),
is heut net grausam grimmi kalt,
i und mei Wabl husch, husch,
derfrern hitern Ofen sou bald.
Wir san die allerarmsten Leut,
die 's gibt in derer kaltn Zeit'
dass wir in lauter Elend und Not
uns suachen müassn das tägliche Brot.
Ja, Tag und Nacht hab i koa Ruah,
das Raubzeug lauft den Schafen zua,
a der wilde Bär,
da furcht i um die Schafe sehr.
Wenn i net wachsam alle Zeit,
so gibts koa Schäflein auf der Heid.

Drum will i blasen zum erstenmal,
das soll mir schallen über Berg und Tal.
(stößt dreimal ins Hirtenhorn
und wendet sich an Maxl)
Lieber Gspann, probier dös Horn
und blas zum andermal,
so bleibt kein Wolf in Gstrauch und Dorn
von seinen Zauberhall.

Maxl:
So will ich blasen wie ein Jägersmann,
Wiewohl ichs niemals gelernet han.
Drei Blaser und an Pfiff no drauf,
das weckt den ganzen Wald glei auf.
(stößt dreimal ins Horn
und macht einen grellen Pfiff)
Weicht Wölfe von meiner Herd,
schaut auf, dass keiner gfangen werd,
lasst mit den Schafen mich in Fried,
dann muss mein Horn euch bannen nit.
(wendet sich an Lomo)
Lieber Gspan,
probier du fein das Horn
und blas zum drittenmal nei,
so san ma für d' Nacht alle sorgenfrei.
Sonst bringen die Wölf uns Unheil gar
in dieser Nacht, wie im letzten Jahr.

Lomo:
Sorgenfrei, sorgenfrei, mein lieber Gspan,
was fangst denn glei zan Jammern an?
Hör auf mit dein Klagn,
die Kältn möcht mi schier verjagen.
Ich zittre arg mit diesem Horn
dö Lippen san ma gounz verfrorn.
(bläst an der verkehrten Seite ins Horn
und bringt keinen Ton heraus)
(zu sich selbst) War schou bald gounga.

Sedo:
Lass Schauren, lass Schauren!
kein kältere Nacht
i wirklija niemals derlebt no hab,
so lang i hüat auf diesem Lound.
Die Himmelsröt zeigt uns was Neues an,
Wer ists der uns dös deuten kann?

Maxl:
So ists halt um die kälteste Zeit.

Sedo:
Was d' sagst, mei Maxl, dös is gescheit.

Lomo:
Gewaltige Macht macht helle Nacht.

Sedo:
Schauts wia der grouße Stern durt wacht.
(die Hirten stecken im Dreieck
die Köpfe zusammen)

5. Verkündigung der Hirten

Chor (singt):
Es kam ein Engel hell und klar,
von Gott gesandt zur Hirtenschar.
Sie waren ja von Herzen froh,
drum sprach der Engel allso:

Engel (singt):

Vom Himmel hoch da komm ich her,
verkünd euch viel der neuen Mär,
Der neuen Mär künd ich so viel,
wovon ich singen und sagen will.

Der Herrgott in dem höchsten Thron,
hat euch gesandt sein lieben Sohn,
der euch heut ist als Mensch geborn,
von einer Jungfrau auserkorn.

Zu Bethlehem der Davidstadt,
wie es die Schrift hat längst gesagt:
Das ist der Heiland Jesu Christ,
drum fürcht euch nicht zu dieser Frist.

Maxl:
I glaub i hör die Engel singa,
Gar a sou süaß hör i es klinga!

Sedo:
A wou, a wou!

Maxl:
Im hohen Himmel droubn,
Moanst net, dass sie den Hergout lobn?

Sedo:
Du bist ma gar a dummer Mou,
moanst d' Engel singen bei der Nacht
nea wal vor Frost mir san derwacht?
Das steht in Gottes Heimlichkeit!
Du moanst du kannst uns narren heut!
I wer da gebn du dummer Troupf,
I hau die af dein hölzern Koupf!
(schlägt dem Maxl auf den Kopf)

Lomo:
Hörst du net auf mit dein Seckiern?
I kannt vor Kältn bald derfriern,
mi fruist in meine Händ und Glieder,
kommts Brüader, legn ma uns niader.

Sedo:
Nun guat, so folgn ma deiner Lehr
und legn uns alle drei wieder her.
Gott wird schon für uns alle wachn,
so brauch ma uns koa Sorg net machn.
(alle drei legen sich der Länge nach hin)

Engel (singt):
Der Herrgott in dem höchsten Thron,
hat euch gesandt sein lieben Sohn,
der euch heut ist als Mensch geborn,
von einer Jungfrau auserkorn.

Zu Bethlehem der Davidstadt,
wie es die Schrift hat längst gesagt:
Das ist der Heiland Jesu Christ,
drum fürcht euch nicht zu dieser Frist.

Maxl (richtet sich auf einen Ellenbogen
auf und schlägt mit dem Rinstock über,;
alle springen auf):
Ja hörts ös net die Engel singa?
Mir tuat mei Herz vor Freud zerspringa!

Sedo:
Was tuats mit uns du grouba Mou,
Dass oans gar nimmer schlafa kou?
Kannst oan in guatn Neyd afweycka,
Tuast oan in Schlaf sou groub daschreycka.
Was du do reydst is alls umsunst.

Lomo:
I glaub es is a Feuerbrunst.

Maxl:
I habs ja gsegn dös Himmelsliacht,
I moa dass heint a Wunder gschiacht.
(Alle drei legen sich sich wieder nieder)

Chor (singt):
Auf ihr Hirten von der Schlaf
bei so schönen Zeiten;
sammelt die verstreuten Schaf,
tut sie fröhlich weiden.
Sahn vom hochen Himmelstor,
wie ein ganzer Engelchor,
sich in Demuth hat gebeugt,
tausend Freuden uns erzeugt.

Wenn ihr in dem Königssaal
s' Kindlein werd' nicht finden,
schauet nur im alten Stall
schauet nur ganz hinten.
Tuet näher treten
um es anzubeten.
Bei dem Eselund dem Rind
liegt das ganze Hofgesind.

In ei'm Krippelein
liegst anstatt der Wiegen,
heißt mit Namen Jesulein,
wird die Not besiegen.
Alle hier auf Erden
solln erlöset werden.
Stieg vom hohen Himmelsthron
Gottes eingeborner Sohn.

Engel (berührt Maxl mit dem Szepter
und spricht):
Auf, auf ihr Hirten auf der Heid,
(wartet bis Maxl sich aufrichtet
und spricht weiter)
ich verkünd euch große Freud.
Gott vom allerhöchsten Thron
hat gesandt euch seinen Sohn,
der ist heut als Mensch geborn
von einer Jungfrau auserkorn:
Zu Bethlehem in der Davidstadt,
wie es die Schrift geweissagt hat.
Das ist der Heiland Jesu Christ,
der euch von Gott gegeben ist.
(der Engel entfernt sich)

Maxl:
Dös mouss i mein Sedo und Lomo sagn,
bin gspannt was dö werdn dazua sagn.
(nimmt seinen Ringstock, haut einem
jeden über den Buckel und sagt)
Sedo, Lomo, stehts auf!
Es ist a Engel zu uns keyma,
was er hat gsagt sullts jetzt vernehma:
Es sei heut Nacht ein Kind geborn
von einer Jungfrau auserkorn:
das ist der Heiland Jesu Christ,
der uns von Gott gegeben ist!

Sedo:
Nou Wunder über Wunder, hör,
was du uns sagst für neu Mär,
sullst i dö glaubn alls für wahr,
hatts ma net längst schou tramt davor?

Maxl:
Drum hab i enk gweyckt, dass ihr sullts versteyh,
wir können net wartn, wir müaßn geyh.
Neyhmts engre sieben Sachen gschwind,
wir eilen zu dem Jesuskind.
(singt)
Auf auf und herab; es wird scho bald Tag,
tua flugs dih afmacha, geh mit in d' Stadt;
Nach Bethlehem gschwind,
zum göttlichen Kind,
das dich erlöst von der Adamsünd

Sedo (singt):
Ei bsinn di net lang und wag nur den Gang,
sag deinem Erlöser für Gnaden Dank;
tua net drauf vergeyssa,
dem Kind bring was z' essa,
von Milch und Mehl
wenn du hast kein Geld.

Lomo (singt):
I habs schou dei mir,
drei Äypfel, a vier,
a Glaserl vollBrandwein,
a Lackerl vom Bier.
Das will ich verehren, mein Gott und Herren,
das ist mei Gab, wal i sonst nichts hab.

Sprecher:
Ihr Leut insgemein
wollt aufmerksam sein!
Gibt das nicht zu denken,
wie Gott es so lenken
gewollt, dass auf Erden
die Frohbotschaft hörten
die Hirten im Feld,
nicht die Herren der Welt;
denn Demut alleine
vermag noch das reine
Wort Gottes verstehn.
Nun lasset uns gehen mit dem Hirten zum Kind,
dass jeder es findt!

Chor (singt):
Laufet ihr Hirten und eilet geschwind,
besuchet Maria, begrüsset das Kind;
laufet nach Bethlehem in der Stall,
begrüsset das Kindlein vieltausendmal:
Ihr Hirten, ihr Hirten!

Laufet ihr Hirten von Weiten zugleich,
nehmet Trompeten und Pfeiffen mit Euch;
nehmet ein Lämmlein von der Weid,
dass sich das Kind in der Krippe recht freut.
Ihr Hirten, ihr Hirten!

Laufet ihr Hirten, bedenkt euch nur schnell,
wo es da brennet so wunderlich hell.
Dort bei der Krippe da findet ihr all,
Maria und Josef im ärmlichen Stall.
Ihr Hirten, ihr Hirten!

6. Anbetung der Hirten

Chor (singt):
Lasst uns das Kindelein wiegen,
das Herz zum Krippelein biegen.
Lasst uns im Geist erfreuen,
das Kindelein benedeihen;
o Jesulein süß, o Jesulein süß.

Lasst uns dem Kindelein singen,
ihm unser Opfer bringen,
lasst uns ihm Ehr erweisen,
mit Loben und mit Preisen.
O Jesulein süß, o Jesulein süß.

Lasst uns das Kind umfangen,
nach ihm steht unser Verlangen;
sein Äuglein lasst uns anschauen
im Schoß der edlen Jungfrauen.
O Jesulein süß, o Jesulein süß.

Lasst uns sein Diener werden,
solang wir leben auf Erden.
Es wird uns wohl belohnen,
mit seiner himmlischen Kronen.
O Jesulein süß, o Jesulein süß.

Josef (beruhigt die ungestüm Einlass
begehrenden Hirten und sagt):
Gemach, gemach ihr groben Leut,
ihr schreckt mir s' Kind mitsamt dem Weib.

Sedo:
Sieh nur auf uns, du lieber Herr,
wir kommen halt vom Feld daher.
Ich und meine zwei Mitgespan
Wir suchen Maria und ihren Sohn.

Josef:
Ihr lieben guten Hirten mein
kommt zu uns in der Stall herein.
Da sehet ihr das Kindlein bloß
wie 's lieget in Mariens Schoß.
Zu Bethlehem im Stall geboren
von einer Jungfrau auserkoren;
Doch nicht nach aller Menschen Weis,
wohl nach dem göttlichen Geheiß:
Das ist der Heiland Jesu Christ,
der unser Retter und Mittler ist!

Maxl:
O sehet an das schöne Kind,
geboren ist es ohne Sünd,
wie uns der Engel prophezeit,
als wir gestanden auf der Weid.
(singt)
Liabes Kind da hast mei Sach,
hätt da ja viel mehra bracht.
War der Tag im Summa keyma,
Hätt i gwüßt was mit zunehma:
Müllers Antn af der Wies,
hätt eahm oane bracht,
ja das war gwiß.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio,

Schauts enk nea das Kindlein an,
wia es so schön lächeln kann;
s' hat zwei Äuglein wie Kristallen,
dass man 's kann nicht schöiner malen;
weil das Kind ist so gescheit,
lächelt es auf alle Leut.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio,

Lomo (singt):
Ein guts Zeichen ist beim Kind,
dass man so so was nimmer findt;
dass es tut in Stall einkehren,
schert sich nicht um hohe Herren;
das ist für uns alle gut,
dass es uns nicht verschmähen tut.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio.

Josef:
Schaut an das Kindlein, es liegt dort
wie kundgetan euch Gottes Wort,
Es trägt allein dies kleine Kind
der Erde Missetat und Sünd.

Sedo:
Grüß dich Gott, Maria rein,
samt deinen lieben Kindelein.
Wie liegt es da auf grünen Gras,
wovon der Ochs und Esel frass.
Was soll i dem Kind verehren:
Nudl und Sterz ißt 's a net gern,
so wer i mi net lang bedenka
und werd eahm halt a Lamperl schenka.
Das Fleisch kannst sauber siadn und koucha
und aus dem Fell a Polstern moucha,
dass 's net so hart mehr fruist.

Maxl:
Grüß dich Gott, Maria rein,
samt deinen kleinen Kindelein.
Was soll i dem Kind verehren:
Kas und Butter ißt 's a net gern,
So schenk eahm an roten Hahn
und zwoa Oar dazua,
dass man 's damit fuadern kann.
Das Fleisch kannst sauber siadn und koucha
und aus den Federn a Polsterl moacha,
dass 's net so hart mehr fruist.

Lomo:
Sei mir willkommen du edler Gast,
der du uns Sünder nicht verschmähet hast.
I bin a armer lediger Bua,
hab koa Haus und Hof dazua.
I wer ma gar net lang bedenka
und dir mei Bettstattl schenka,
du sullst amal meiner gedenka.

Josef:
Habt Dank, habt Dank ihr Hirten gut,
was ihr dem Kind verehren tut,
Gott wird euch geben seinen Lohn,
weil ihr geholfen habt sein Sohn.

Maxl:
Erlaubt weil wir voll Freude sind,
dass feiern wir das Jesuskind:
Nun lasst uns eins dem Kindlein singen
und Tanzen und gar lustig springen:

Hirten (tanzen bei jeder Strofe einmal
um die Krippe und stoßen
bei jedem Takt mit dem Kettenstock
auf den Boden und singen):
Ein Kind geboren zu Bethlehem,
es freuet sich Jerusalem.
Drum jubelt laut, mit großer Freud,
zu dieser hochheiligen Weihnachtszeit.

Hier liegt es in dem Krippelein,
ohn End soll seine Herrschaft sein.
Drum jubelt laut, mit großer Freud,
zu dieser hochheiligen Weihnachtszeit.

Das Öchslein und das Eselein
erwärmen Gott den Herrn so fein.
Drum jubelt laut, mit großer Freud,
zu dieser hochheiligen Weihnachtszeit.

Maxl:
Wal ma da ham nix mehr z'toan,
do keymts zu unsere Herden hoam,
denn der Wolf is gar sou gschwind,
dass er uns koa Lamperl nimmt!

Sedo:
Aber nea koa Kui berade net.

Lomo:
Koa Hörnade hama e gar net.

Maxl:
Liabe Leitln seits fei still,
weil das Kinderl schlafa will.

Maria (singt):
Jesulein schöns Kindelein,
wie bist du verlassen;
du liegst im kalten Krippelein,
die Äuglein hast du offen.
Kann den ein so großer Gott,
kommen in so tiefe Not.

Jesulein schöns Kindelein,
ach möchst es dich nicht frieren;
du liegst im kalten Krippelein,
so bei der wilden Tieren.
Zwischen Ochs und Eselein,
muss deine erste Wohnung sein.

Josef, lieber Josef mein,
das Kindlein will nicht schlafen;
es friert an seinen Füßelein,
die Äuglein hat es offen.
O du liebes Jesulein,
schlaf im kalten Krippelein.

7. Dreikönigsspiel

Chor (singt):
Drei König aus Morgenland kommen gezogen
und reisen in schleunigster Eil,
als wären sie schwebend in Lüften geflogen,
gleich über die hundertste Meil.
Sie haben zugebracht
dreizehn Tag und Nacht,
gleich einen fliegenden Pfeil.

Wo ist denn der König der neugeborn,
zu Bethlehem leuchtet sein Stern;
wir haben ihm köstliche Gaben erkoren
und kommen aus weiter Fern.
Ja, wo findet man
ihn, so saget an
ihr lieben gnädigen Herrn?

Es nahn die drei König mit ihrem Gesind,
sie wollen anbeten das Kind,
weit war und beschwerlich die Reise daher,
zu geben dem Kindlein die Ehr.
Also war ihr Ziel,
weil es Gott gefiel,
führt sie der Stern aus der Fern.

Balthasar:
Ich hab studiert von Jugend auf,
hab viele Bücher gelsen von Planeten, Kometen
und Sternenlauf.
Aber von solchen seltsamen Dingen
hab ich noch niemals vernommen.
Ein Licht ist am Himmel entglommen,
das ist mir ganz unbekannt:
Ein Stern lässt sich sehen ob unserm Land.
Weil sich des Himmels Licht entzündt,
so macht euch auf ihr Hofgesind!
Dem Stern nach folgen wir insgemein
mit seinem hellen klaren Schein!

Kaspar:
Ich bin der König vom Morgenland,
gar sehr hat mich die Sonn verbrannt,
ich sah weitum vom hellen Berg,
da ging mir noch ein Weglein zwerch.
Es kommt der Nebel gar so dicht,
dass ich kaum sehen könnt ein Stich.
Als ich gen Jerusalem gekommen,
ein großer Stern ist hell entglommen:
Dem lasset uns nachfolgen fein
mit seinem hellen klaren Schein!

Melchior:
Schon dreizehn Tagen folgen wir ihm,
getreu nach unser inneren Stimm!
Nun da in Jerusalem wir angekommen,
ist der Stern noch heller entglommen.
Aber er tät nach Bethlehem weisen,
wärs möglich wir sollten dorthin reisen,
in diesen Ort so eng und klein?
Sollt der eines Königs Herberg sein?

Balthasar:
Ihr Könige, o haltet ein!
Wir sehn den Stern jetzt stille stehn,
doch eh wir in die Irre gehn,
wollen wir vorerst Herodes befragen;
er kann uns den rechten Ort ansagen,
als König der Juden weiß er Bescheid.
Am End ward sein Sohn ward prophezeit!

Kaspar:
Fürwahr der Rat ist sicher recht,
das Kind ist aus Königs Davids Geschlecht.

Melchior:
Wohlan! So säumt mir keine Weil,
auf zu Herodes in großer Eil,
denn bald anbricht die heilige Stund,
die uns geweissagt und worden kund!

8. Herodesspiel

Chor (singt):
Herodes sass voll Eitelkeit
auf seinen Thron in Herrlichkeit,
meint seine Macht sei ohne Maß,
wesshalb er ganz auf Gott vergass.

O sündhaft böses Menschenkind,
wie ist dein Sinn so arg und blind,
hörst nicht wie Gottes Stimme stet
dir immerdar zum Guten rät!

Du neigest dich dem Bösen hin,
Is dass verwirrt dein ganzer Sinn.
O König ohne Rettung bald,
Bist ganz du in der Höllen Gwalt!

Herodes:
Ich bin Herodes, der König und Herr.
Mein Reich geht bis an das blaue Meer;
das Volk der Juden mir untertan,
kein andrer reicht an mich heran.
Bin Herrscher über Leben und Tod -
Allüberall gilt mein Gebot!

Trabant:
Erlauchter Herr ich bring eine Kund:
Drei fremde König, zu dieser Stund,
Wollen vor euer Antlitz kommen.
Denn sie haben die Mär vernommen...

Herodes:
Was zögerst du so sag es frei!

Trabant:
Den neuen König suchen die Drei,
der allhier sollt geboren sein -
von Gott gesandt im Himmelsschrein!

Herodes:
Was falsest du Narr, bist wohl verwirrt?
Weist doch, wer dieses Land regiert
und wer allein der König ist!
Mich dünkt die Drei treiben arge List -
Sie wollen mich drängen von dem Thron.
Ich werd sie jagen mit Spott und Hohn,
Sie mögen sich suchen den Königssohn,
bei armen Hirten in einem Stall!
Führ sie herein in diesen Saal!

Trabant (holt die drei Könige,
die singend hereinkommen)

Könige (singen):
Wir sind die drei König und kommen von fern,
wir folgen getreulich dem himmlischen Stern.

Wie uns hat verheißen der alte Prophet
zu folgen dem Lichte, bis stille es steht!

Nun fragen wir Herodes, ob hier sei geborn
der König, den uns hat Gott Vater erkorn!

Herodes:
Die Kunde scheint mir ohne Sinn:
Müßt es wissen, weil ich König bin,
denn alle Ding, die im Reich geschehen,
weiß ich, eh noch zwei Tag vergehen!

Melchior:
Das Wort des Sehers, König ist wahr!

Kaspar:
Und Gottes Will wird draus offenbar!

Balthasar:
Ein König erscheint in Kindsgestalt!

Herodes:
Hier bin ich König, mein ist die Gewalt!
Die wird dafür sorgen, dass mir keiner die Thron
streitig macht -- und wär 's die eigene Sohn!
Geht hin nur ihr Herren, folgt weiter dem Schein,
hier bin ich König und bleib es allein!

Könige (schreiten hinaus)

Chor (singt):
Sie sassen auf und ritten dahin,
der vorige Stern kam wieder zu ihn,
führt sie die rechte Straßen;
nach Bethlehem in die Davidstadt,
wo Josef und Maria sassen.

Sie säumten nicht und ritten von dann,
und folgten wieder des Sternes Bahn.
Der führte sie so sicher und gut,
selbdritt so froh und wohlgemut,
als wären sie in Gottes Hut.

Herodes:
Ihr Wächter, Trabanten, kommt her auf der Stell!
(Wächter und Söldner kommen)
Nun höret meinen gestrengen Befehl!
Geht hin und tötet jedwedes Kind,
das neugeboren ihr in Bethlehem findt.
dazu auch jene, die erst ein Jahr,
so wird die Weis'sagung nimmermehr wahr.
Denn es gilt hier nur mein Gebot,
das herrscht über Leben und über den Tod!

Hauptmann:
O König Herodes bedenket den Mord!
O unschuld'ge Kinder...

Herodes:
Frag nicht! Rasch fort!
Ich kann nicht dulden, dass eines soll werden,
der neue König der Juden auf Erden!

Hauptmann:
O weh, ihr schafft so vielen Pein!

Herodes:
Schweig und gehorch, es muss so sein!
(mit gezogenen Schwerten geht
der Hauptmann mit den Wächtern ab)

Herodes:
Nun ist mein Unheil auf immer gebannt
und ich bleib der König im Judenland!
Mein ist die Macht und mein der Thron
und keiner entreißt mir Szepter und Kron!
Was liegt daran, wenn die Kinder sterben,
soll keines von Ihnen mein Königreich erben!

Chor (singt):
O bitteres Leid, o grausamer Tod!
Die Kindelein sterben durch Königsgebot.
Der unschuld'gen Kleinen vergossenes Blut,
komm über den König, brech seine Hochmut!

Jag ohne Erbarmen Herodes in Qual,
dass ewig ihn brenne der strafende Strahl!
Die Schuld ruft nach Sühne durch Gottes Gebot!
Herodes, es naht dir bald Strafe und Tod!

(roter Schein flammt auf, der Teufel
tritt auf)

Teufel:
Jetzt kumm i! Jetzt fürcht die du grauslicher Wicht!
I werd dir 's schou zoagn, jetzt halt i Gericht!

Herodes (erschrocken):
Wer bist du, wie schleichest du
zu mir an den Thron?
Ihr Wächter kommt schnell...

Teufel (höhnisch):
Dö san alle davon!
Dir kann koana helfn, du bist ganz alloan!
Jetzt ziddern vor lauta Ängst deine Boan,
du mirkst, dass die ganze Gwalt is dahin -
wal vo nun an i die Kini bin!

Herodes (voll Angst):
O helft und kommt zu mir auf der Stell!
Sonst muss ich verderben, in Sündenangst sterben.

Teufel (drohend):
Sei stad und ergib die, mit mir muasst in d' Höll!

Herodes (fällt mit bittenden Händen
auf die Knie)

Teufel:
Es nutzt die koa Bittn, koa Bettln und Schrein!
Du muasst ins höllische Feia hinein!
Leg ab dei Szepter und deine Kron,
denn arm und als Knecht muasst mit mir davon.
Dei Zeit is vorbei, dei Maß is derfüllt,
das ewige Feia dei Todsünd erst stüllt!
(der Teufel zerrt Herodes davon)

Herodes:
O hab Erbarmen, ich bin dein Knecht!

Teufel:
Schweig Unhold, du bist ja dem Teufel z' schlecht!
Jetzt rühr di, jetzt ruck die, du muasst davon,
Jetzt kriagst du endli dein Sündenlohn.

Chor (singt):
Allso ist Gottes Gerechtigkeit
von eh jetzt und in Ewigkeit.
Er gibt das Gute jedem ein,
hilft ihm dem Bösen ferne sein!
Er kann sich selbst entscheiden,
in Freuden und in Leiden.

Allso hilft Gott auch in der Not,
wenn einer der doch sein Gebot
gebrochen hat in schwacher Stund,
bereut dem tut er Gnade kund
Der selbst sich müht, den rettet er,
den reulos Bösen kettet er.

Allso ist Gottes Gerechtigkeit
und seine Gnade tief und weit!
Es fällt kein Vogel ohne Sinn,
es sinkt kein einziger Halm dahin,
wenn er es selber nicht gebot.
So lobet den dreiein'gen Gott!

9. Anbetung der Könige

Maria (singt):
Josef lieber Josef mein,
hilf mir wiegen das Kindelein;
hilf es mir wiegen und wohlbewahrn,
dass ihm kein Leid kann wieder fahrn.
O Josef, o Josef!

Josef (singt):
Gerne o Maria mein
hilf ich dir wiegen das Kindelein!
Von Wind und Frost schon fast erfrohrn,
sind meine Finger starr gewordn.
Maria,Maria!

Beide (singen):
Kindlein liebes Kindlein klein
wärm uns mit deinen Himmelsschein,
dass uns aus Gottes großer Güt,
in Eis und Schnee das Wunder blüht,
Maria (singt): O Josef!
Josef (singt): Maria!

Maria (neigt sich lächelnd über
die Wiege und sagt):
Josef fühl den süßen Hauch,
wie Rosenduft vom Himmelsstrauch,
wie warmer Schein von Paradeis,
Gott Vater dir sei Lob und Preis!

Josef:
Schau wie das Kindlein Fäustlein macht!
Wie herzlich es und glücklich lacht,
Mein Herz ist davon so gerührt,
Dass es kein Not und Kält mehr spürt.

(man hört die herannahenden Könige)

Chor (singt):
Es nahn die drei König mit ihrem Gesind,
sie wollen anbeten das Kind,
weit war und beschwerlich die Reise daher,
zu geben dem Kindlein die Ehr.
Also war ihr Ziel,
weil es Gott gefiel,
führt sie der Stern aus der Fern.

Maria:
Mir ist als hör ich fernen Sang
der Zimbeln un der Schellen Klang.
O Josef, schau was draußen naht.

Josef:
Auch mir sich 's kundgetan hat,
so will ich auf die Straße spähn
und nach den Lärm und Treiben sehn.
(geht einige Schritte und hält spähende
die Hand über die Augen)
Maria, jetzt erkenn ich 's schon,
was uns da naht mit Lied und Ton.
Drei König sind 's mit Kron und Schwert,
sie steigen herab von ihrem Pferd.
Ihre Kronen blinken reich und groß,
Schart sich Gesind um sie und Troß
sie nahn in feierlichen Gang.
(geht zur Krippe und kniet nieder)

Maria (froh):
O Gott der schöne Klang und Sang.
Sie wollen zu dir rein kleiner Sohn,
dein göttlich Lächeln sei ihr Lohn.

Kaspar (steht mit den andern beiden
Königen noch entfernt vom Kinde):
Sei gegrüßet Gotteskind,
das der Stern und freundlich wies,
Oh, dass ich dich endlich find!
Keine Ruhe er uns ließ -
Bis wir dich gefunden haben.
Nimm nun an auch unsere Gaben.
(geht zur Krippe und kniet nieder)
Kind erschrick nicht, sieh mich nicht,
bin ich auch ein dunkler Mann,
so ist meine ganze Seel
dennoch durch Dich rein und hell!
Da vor Dir doch alle gleich
wie vor Gott im Himmelreich,
der dein eigner Vater ist
und durch Dich uns nicht vergisst!
König Kaspar werd ich genannt,
komm aus fernen Morgenland.
Sieh ich bring dir dieses Gold,
das so leuchtet hell und hold
immerdar wie deine Huld!
(hebt bittend die Hände)
Hilf und löse unsre Schuld,
Kind, du kamst auf diese Erden
user Heiland hier zu werden!
(neigt sich tief und steht dann auf
und tritt zur Seite)

Melchior (kniet nieder):
Melchior werd ich genannt,
bin in einem fernen Land
selber zwar ein hoher König,
aber vor Dir bin ich wenig.
Nimm die Gäbe gnädid an
die als süßer Hauch, die kann
Duft des Paradieses wehen,
denn ich fühl in deiner Nähen
nur der Weisheit tiefster Grund.
Was dein Lächeln uns gibt Kund,
ist der größten Güte Segen.
Kind, in deine Hände, legen
wir der Menschen Sein und Tun
führe uns zum Heile nun.
(neigt sich tief, erhebt sich dann und
lässt den Baltasar an die Krippe)

Balthasar:
Gottes Kind, wie grüß ich dich,
tief voll Andacht neig ich mich!
Endlich mit des Alters Last
find vor dir ich süße Rast.
Wissend, dass der Not der Welt
nun geschenkt der wahre Held,
der mit seiner Liebe Macht
endlich bricht des Bösen Nacht.
Was uns Ahnung war und Traum,
meine Sinne fassen 's kaum,
ist nun holde Wirklichkeit,
denn in aller Göttlichkeit
kammst du aus dem Himmelssaal,
hier in dieses Erdental,
hergesandt durch Gottes Gnad.
Kind, o Kind dein Lebenspfad
wird voll Not und Leidenspein,
denn du sollst Erlöser sein!
Tief in Ehrfurcht, Dank und Glück
neig ich mich. Wie schenkt dein Blick
die Erfüllung meinem Sein.
Himmelskind mein Herz ist dein!
Nimm die Myrhe gnädig ein
führ uns auf des Segens Bahn,
Unsre Liebe sei dein Lohn,
Herr und Heiland Gottes Sohn!

(alle drei Könige knien nun tief geneigt
eine Weile vor dem Kinde)

Josef:
Seid bedankt ihr hohen Herrn,
die ihr kommt aus weiter Fern,
diesem Kinde Ehr zu bieten
in der armseligen Hütten!
Tiefe Einsicht gab euch Gott,
dass ihr nicht mit armen Spott
treibet, weil ihr recht erkennt
wo Gott Vaters Liebe brennt,
der uns schenkt den eignen Sohn,
drum sei Ehre ihm und Lohn!

Maria:
Seht das Kind es lächelt svchon.
Ist die Krippe nun sein Thron,
ist sein Königsmantel Linnen.
wird es doch die Welt gewinnen!
Habet Dank für Eure Gaben,
mög euch Gottes Gnade laben.

(Hirten eilen herbei)

Hirte (außer Atem):
Oh großes Leid, o tiefe Not
Bethlehems Kindelein sind tot!
Die neugebornen lieben Knaben
Herodes Häscher getötet haben!

Alle Hirten (erregt):
Oh großes Leid, o tiefe Not
Bethlehems Kindelein sind tot!

Hirte:
Maria und Josef, geschwind, geschwind
flieht mit dem lieben Jesuskind.
Dass nicht des bösen Königs Neid
uns allen bringt das tiefste Leid.
Oh fliehet in das fernste Land!
Dem König ist ganz unbekannt,
dass in dem Stalle arm und kalt
Gottkönig in des Kinds Gestalt
erschienen ist zu unserm Heil.
Oh fliehet fort in großer Eil.

Engel:
Fliehet vor Herodes Neid,
Der des Kindes Heiligkeit
nicht in seiner Sündenlast
ahnen kann. O Himmelsgast
leih den Menschen deine Huld
und vergebe ihre Schuld
wenn sie fühlen tiefe Reu,
gnädig ihr Erlöser sei!
Deine Flucht geleit ich wohl,
dass kein Leid dir g'schehen soll.
Ohne Sorgen ziehet hin
weil ich euer Hüter bin!

(alle machen sich zum Gehen bereit)

Sprechchor:
Muss das Gotteskind jetztund
fliehen, so kommt deine Stund!
Seid getrost, der Himmelssohn
Kehret wieder balde schon.

Seine Gnade wird uns dann
lenken auf die rechte Bahn,
aus der Dunkelheit der Schuld
führt er uns in seiner Huld.

Darum sei ihm Lob und Ehr
über Länder, über Meer!
In den weiten Himmelsraum
wächst durch ihn der liebe Baum.

Chor (singt):
Wenn das Schifflein tut an Länden
an den Port der Ewigkeit;
wenn wird das Leben enden
uns wird sein der letzte Streit.
Maria steh zur Seit,
bei uns du immer bleib.
Lenk das Schifflein hilf uns streiten,
liebe Mutter steh zur Seit.

Wenn uns alle Freud verlassen
und man keinen Trost mehr findt,
wollest uns mit Lieb umfassen,
nicht gedenken unsrer Sünd.
Maria uns errett,
Steh uns bei, verlass uns nöt.
Wenn die Waage stehen bleibet,
hilf uns ins tiefer Not.

1. Úvodní pozdrav

Vypravěč:
Moji milí vespolek,
jak jste se sešli kolem nás,
ať už je jaký chce váš věk,
slyšte hru pro vánoční čas.
Pakli budete sedět tiše,
můžete pěkné věci slyšet:
o svatém Josefu, Panence Marii,
co žalu v srdci si jen užijí,
jak v noci kam se podít nemají,
v Betlémě nocleh marně hledají.
Dům od domu ťukají u dveří,
jejich nouzi sotva kdo uvěří.
Však uvidíme, copak má se stát:
nyní jim pojďme něco zazpívat.
Jasně a čistě: Bohu, k chvále Jeho
i Jeho Syna Jednorozeného.

2. Zvěstování

Gabriel (zpívá):
Zpívej si, Maria, Panno přečistá,
Boží milosti jsi plna dojista.
Nové poselství Ti sdělit doletěl
z nebeského dvora anděl Gabriel

Maria (zpívá):
Co je to za slovo, copak má to být,
kdo to ke mně vešel porušit můj klid.
Dveře na petlici, okna zavřená,
copak má to být, cože to znamená.

Gabriel (zpívá):
Ty, Maria Panno, nemusíš se bát,
velkou radost anděl má Ti zvěstovat.
Že máš Syna přijmout a v sobě ho nést,
jak to ode věků Božím přáním jest.

Maria (zpívá):
Souzeno je panně muže nepoznat,
jak mám dítě počít, jak se to má stát?
Slíbila jsem zůstat pannou před Bohem,
jinak je mi na smrt kráčet nebohé.

Gabriel (zpívá):
Zdrávas buď, Maria, Blahoslavená,
Bůh svou milost vložil na Tvá ramena.
Veliký je zázrak, který seslal Bůh,
přijmi osud, teď Tě chrání Svatý Duch.

Sbor (zpívá):
Zpívej si, Maria, Panno přečistá,
Boží milosti jsi plna dojista.
Nové poselství Ti sdělit doletěl
z nebeského dvora anděl Gabriel.

3. Hra o hledání příbytku

Josef:
Maria, Maria, drahá ženo má,
pilně poslyš, jaká novina:
přikázáno bylo lidem v každém země kraji,
dojít do míst, kde se všichni zapsat mají.
Tak i nám je do Betléma jít
a jako jiní se tam ohlásit.

Maria:
Josefe, muži milý,
ať děje se tak po Tvé vůli.

Josef:
Maria, Maria, drahá ženo má,
před Tebou je cesta přetěžká.

Maria (zpívá):
Josefe můj, koutek připravuj.
Nemůžu dlouho už tak jít,
dítě má se mně narodit..
Josefe můj, Josefe můj.

Josef:
Dál hledat a dál obcházet je mně,
než pro nás kout se najde v Betlémě.
Nač otálet, já začnu raděj hned!

Josef (zaklepe)

Prvý hospodský:
Koho sem čerti nosí?

Josef:
Nuzní otevřít prosí.

Prvý hospodský:
A čeho žádáte si?

Josef:
Nás, dobrý muži, k sobě vejít nech
vezmi nás jenom pro dnes na nocleh.
Nebudeme Ti nijak na obtíž,
zdaleka jdem a noc je blíž a blíž,
žena je ušlá, dej jí spočinout,
stačí nám věru najít skrovný kout.
Říci ne jistě soucit nedá ti
a Pán Bůh nebem ti to oplatí.

Prvý hospodský:
Copak bych si tu počal s vámi,
Sotva se tu už hneme sami.
Odkud jste přišli nevím ani,
už je tu plno na přespání.
Než bych si ještě starost bral,
seberte se a jděte dál.

Josef:
To nenajdem nic do setmění,
nocleh tu pro nás nikde není.
Bože, jak těžký je to čas
v městě, kde nikdo nezná nás!

Josef (zpívá):
Maria má,
jak splnit přání Tvé se dá?
Pozdě už je dozajista,
nikde není pro nás místa,
Maria má, Maria má.

Maria (zpívá):
Josefe můj,
Pán Bůh při nás stůj.
Na cestě lehnout na zem,
znamená zajít mrazem,
Josefe můj, Josefe můj.

Maria:
Josefe, muži milý,
co počnem si v té chvíli?
Prosím Tě, zkus to znovu zas.

Josef:
Jak okřik nás, ty vidělas.
Než ale zouplna se zšeří,
zaklepu teď u jiných dveří:
(klepe na dveře)

Druhý hospodský:
Koho sem čerti nosí?

Josef:
Nuzní otevřít prosí.

Druhý hospodský:
A čeho žádáte si?

Josef:
Snažně prosíme o pomoc,
nás přijměte na tuto noc.
Jsme v nouzi, nevyžeňte nás,
Bůh vám zaplať, až přijde čas!

Druhý hospodský (dupe nohou
a křičí):
Zadarmo snad tu bydlet chceš?
Řekni: kdy rozum dostaneš?
Že jen tu chátru poslouchám.

Maria:
Kde děťátko své počít mám?

Druhý hospodský (soucitně):
Stáj ale volná zůstala mi,
tam byste mohli ostat sami.
Když postačí vám trocha slámy,
tak buďte si tu, Pán Bůh s vámi.
Můžu vám hnedka ukázat,
kde tuhle noc budete spát.

Josef (zpívá):
Maria má,
skončí nám nouze zlá.
Vejdem se do tý stáje,
dost pro nás prostorná je,
Maria má, Maria má.

Sbor (zpívá):
V té stáji, do které vešli sem,
dýchali spolu volek s oslíkem,
co seno z jeslí žrali.
Hříšníku můj,
i ty postůj,
kde Josef a Maria stáli.

Starý muž k jesličkám pokleká,
blahořečí Synu člověka,
nožky mu do plen halí.
Hříšníku můj,
i ty postůj,
kde Josef a Maria stáli.

Narodil se nám Kristus Pán,
skrze Pannu div přišel k nám,
zpívejte jemu chvály.
Hříšníku můj,
i ty postůj,
kde Josef a Maria stáli.

4. Pastýřská hra

Vypravěč:
Kdos tu, každý buď pozdraven,
Narození Páně jest přišel den.
Každý z Vás porozumět smí
dobrotě toho poselství.
Byl starý muž, Josef se zval,
jenž těla ženy nepoznal,
a s ním, jak víte dojista,
Maria Panna přečistá.
I nás rada došla, že jít se má
tam k nim, do Davidova města Betléma:
tři andělé, co jasný měli šat,
div od Boha nám slétli zvěstovat.
Pastýři slyšeli ten hlas,
že nadešel vánoční čas.

Sbor (zpívá):
Vespolek pozdravujem,
chceme se voptat jen,
copakže vlastně je to,
noc zda anebo den.
To, co se dneska stalo,
neviděl nikdo z nás,
všady na pastvinách
samej svit a jas.

Spali sme tak u stád
pode houněmi,
tu se snáší anděl
s nebe na zemi,
zpívá a ne sám, už je jich celej řad,
vo tej zvěsti, kterou Pán nám ráčil dát.

Lidičky na zemi,
nebe je dokořán,
probuďte se ze tmy,
to k vám jde náš Pán.
Z pout vás vysvobodí, ke světlu vás zve,
po andělu chce vám říci slovo své.

Šeda:
Hepčí, Maxo, zatra věc (troubí si do dlaní),
že ale safra zima je,
studená je i doma pec,
stará mně, hepčí, zahraje.
Nuzáci sme, nikde co k mání,
kde máme žádat vo zastání,
když s bídou eště padne mráz
a denní skývy třeba zas:
ve dne ni v noci nejni klid,
vlk vovcim může uškodit
i taky medvěd snad:
pořád mně vo stádo se bát.
Kdybych nehlídal dál a dál,
dyť bych se s nim už neshledal.

Tak zatroubim teď vůkolim,
ať zní přes hory, přes doly.
(zaduje třikrát na pastýřský roh
a obrátí se k Maxovi)
Teď, brachu, buď tý dobroty
a spusť ty ze všech sil,
vopři se do tý trouby ty,
bys vlka vyplašil.

Maxa:
Že ale zatroubim jak na lesy,
jak neučil mě nikdo partesy.
Třikrát na roh, navrch pak řáckej hvizd
nikdo v lese ať mnou si nejni jist.
(zatroubí třikrát na roh
a pronikavě zahvízdne)
Držte se, vlci, vod mejch stád,
nechte mě v klidu vovce hnát,
když dáš nám všem pokoj a klid,
na roh ustanu hlaholit.
(obrátí se k Loumovi)
Brachu, je to znát,
teď i ty zkus zafoukat.
Potřikráte mělo by bejt dosti,
bysme na noc byli bez starosti.
Jináč bude vlk nám vovce honit
a my vyjdem s vostudou jak loni.

Louma:
Bez starosti, bez starosti, brachu,
nebudeš přec nakřivo vod strachu.
Přestaň si žalovati,
neb nás i mrazy sklátí.
I s rohem třesu se tu zvesela,
pysk mám vod zimy ztuhlej docela.
(zatroubí na roh obráceným koncem
a nevydá ani zvuku)
(k sobě) A je to tu.

Šeda:
I nestraš, i nestraš!
Noc studenější
jsem namoutě nezažil, co tu sem,
co pasu v tomhle kraji.
Červánky po nebi dou vodevšad,
co medle novýho má se jen stát?

Maxa:
No co, to bejvá, když velká je zima.

Šeda:
Co řikáš, Maxo, inu rozum i má.

Louma:
To nadzemská moc dala tý noci svit.

Šeda:
Stráží velká hvězda její klid.
(tři pastýři dají hlavy dohromady)

5. Zvěstování pastýřům

Sbor (zpívá):
Snesl se anděl samý jas
k pastýřům z nebe v noční čas.
U srdce radost každý měl,
z toho, co anděl pověděl:

Anděl (zpívá):

Vysoko shůry já přišel k vám,
novinu velkou pro vás mám,
báj novou chci vám zvěstovat,
že nebylo větší zatím snad.

Z Božího trůnu od výšin
seslán k vám milovaný Syn,
jenž jako člověk právě dnes
vám z těla Panny zrozen jest.

V Betlémě, městě Davida,
jak Písmo nám připovídá,
narodil se vám Spasitel,
nebojte se, Bůh říci chtěl.

Maxa:
Zdá se mně, slyšim zpívat anděly,
copak jste sladšího kdy slyšeli?

Šeda:
A vodkaďpak?

Maxa:
Vejš pohleď, tam shůry nebi blíž
je Pánaboha chválit popatříš.

Šeda:
Seš moula a jim vostaneš,
sme mrazem tuhý docela
a von tam vidí anděla!
V tý Boží noci veliký
nám nevěš na nos bulíky!
Ty troupe, teď tě poprávu
palicí bacim vo hlavu!
(bije Maxu po hlavě)

Louma:
Chce se ti sekýrovat zas?
Nestačí, že nás klátí mráz?
Zebe mě, braši, každej oud,
poďme se chvilku natáhnout.

Šeda:
Tak dobře, buď podle tvý rady,
schulme se zasejc dohromady.
Pán Bůh nás přece všechny chrání,
jakýpak naše strachování.
(všichni tři se zachumlají při sobě)

Anděl (zpívá):
Z Božího trůnu od výšin
seslán k vám milovaný Syn,
jenž jako člověk právě dnes
vám z těla Panny zrozen jest.

V Betlémě, městě Davida,
jak Písmo nám připovídá,
narodil se vám Spasitel,
nebojte se, Bůh říci chtěl.

Maxa (zvedne se na lokti a přetáhne
ostatní holí, všichni naráz
vyskočí):
Teď i já slyšel anděla zpívat
a jak srdce mně povokřívá!

Šeda:
Co, hňupe, bouříš napořád,
že se tu chvilku nedá spát?
Probudil si mě v nejlepšim
a vomelduješ nevim s čim.
Darmo jen člověka tu moříš.

Louma:
Myslim, že blízko někdež hoří.

Maxa:
Po nebi viděl sem světlo jít,
strojí div se dneska přihodit.
(Všichni tři se opět uloží spát)

Sbor (zpívá):
Pastýři, už nejde spát,
v takto slavném čase,
rozezněte zvonky stád,
co se jich kol pase.
Vizte od nebeských bran,
které zejou dokořán,
sbor andělů se snáší
k sterým radostem našim.

To dítě, jež jako král
má mít v světě vládu,
vizte, kde stará maštal
skýtá kout až vzadu.
Pokloňte se jemu,
děcku maličkému,
s tím oslíkem a volem,
celičkým jeho dvorem.

V jeslích ošumělých
Jezulátko spinká,
spasit svět náš celý
čeká toho synka.
Dobrý tak a tichý,
jde odčinit hříchy,
z trůnu tam od výšin
jediný Boží syn.

Anděl (dotkne se žezlem Maxy
a řekne):
Vzhůru, pastýři od svých stád,
(počká, až se Maxa zvedne
a pokračuje)
já radost vám přišel zvěstovat.
Bůh, budiž Jemu chvála chval,
vám Syna svého daroval,
Jako člověk je k vám seslaný,
zrozen té noci z čisté Panny.
V Betlémě, městě Davida,
jak v Písmu se předpovídá.
Ten, kdo je nám tak Bohem dán,
je náš Spasitel, Kristus Pán.
(anděl se vzdálí)

Maxa:
To až se Šeda s Loumou doví,
sem zvědavej, co na to poví.
(vezme hůl, přetáhne každého
z nich po hřbetě a řekne)
Šedo, Loumo, vstávejte!
Sotva ste spali, anděl přišel,
povim vám, jak sem vod něj slyšel:
V noci dítě Bohem seslaný,
narodí se nám z čistý Panny.
a kdo je nám tak z nebe dán,
je náš Spasitel, Kristus Pán!

Šeda:
Div na div zrovna, povídám,
co za pohádku bájíš nám,
ale pravda-li, co tu zpíváš,
my snili vo tom vodjakživa.

Maxa:
Však byste rozuměli, já chtěl vás probudit,
už čekat nemůžeme, my mušíme tam jít.
Seberte svejch pět švestek, padněte
spěšně k nohám toho Dítěte!
(zpívá)
Vzhůru, poďte jen, brzo bude den,
sbírejte se spolem, do Betléma jdem.
V městě Betlémě,
dítě na seně
z vin spasí Adamovo plémě.

Šeda (zpívá):
Dlouho neváhej, na cestu se dej,
Spasiteli svýmu radost udělej;
koukej co přinýst,
dítě ať má co jíst,
než mouku, mlíko dáš,
když peníze nemáš.

Louma (zpívá):
Nesu mu, bratři,
pěkný jabka tři,
kapku piva, hořký,
to jak se patří.
Chci mu tak čest vzdáti, Pánu děkovati,
jináč nic nemám, než co mu ke cti dám.

Vypravěč:
Lidičky, každý z vás,
pozor dej v tento čas!
Každý by vědět měl,
proč Bůh to takhle chtěl,
aby se slovy Jeho
poselství radostného
k pastýřům anděl slétal,
ne k pánům toho světa.
Bůh pokory si cení
a bez ní Jemu není
snad vůbec rozumět.
S pastýři chcem ho slyšet a spolu jít
to Dítě pozdravit.

Sbor (zpívá):
Hola, pastýři, spěšně máte jít
poklonit se Matce, Dítě pozdravit.
K stáji do Betléma vám se brát,
pozdravit to děcko nastotisíckrát:
pastýři, pastýři!

Hola, pastýři, sotva vyspalí,
vemte trumpety, taky píšťaly.
jehňátko berte pod paží
ať Ježíška v jesličkách oblaží:
pastýři, pastýři!

Hola, pastýři, pomyslel kdo z vás,
cože to vydává zázračný jas?
Tam od jesliček se světlo lije,
kde chudá stáj, v ní Josef a Marie:
pastýři, pastýři!

6. Klanění pastýřů

Sbor (zpívá):
Nechte nás to děťátko houpat,
srdce ku jesličkám stoupat.
Nechte dál u nich se stavit,
děťátko blahoslavit:
ach Jezu sladký, ach Jezu sladký.

Nechte nás děťátku zpívat,
dary je přiodívat,
zahřát je přízní stálou,
zahrnout ctí a chválou.
Ach Jezu sladký, ach Jezu sladký.

Nechte nás dítě hýčkat
a hladit jeho líčka;
očka jak malovaný,
sedí na klíně Panny.
Ach Jezu sladký, ach Jezu sladký.

Nechte nás Jemu sloužit,
dokud žijeme, toužit.
Dočkali jsme se Tebe,
jenž máš korunu z nebe.
Ach Jezu sladký, ach Jezu sladký.

Josef (uklidňuje pastýře, kteří se prudce
dožadují vstupu, a praví jim):
Kam tolik zhurta, v jakém to zmatku
plašíte dítě i jeho matku?

Šeda:
Milej pane, sme tři tu kolem,
navíc deme sem rovnou z pole.
Já i dva mý kamarádi,
Marie Syna bysme rádi.

Josef:
Tak vejděte k nám, dobří lidé,
když chcete Jezulátko vidět.
Hleďte, ten synáček sladký
jak leží tu na klíně matky.
V Betlémě v stáji narozený,
květ vzešlý z těla čisté Panny.
Ne po rozumu snad nás lidí,
ale jak jenom Bůh to řídí:
narodil se nám Spasitel,
všeho světa Vykupitel!

Maxa:
Synka jednorozeného
hleďte, beze hříchu všeho
dán jest nám, jak anděl slíbil,
dyž tam s náma na pláni byl.
(zpívá)
Děťátko, co mám, Ti dám,
měl bych dát víc, povídám.
Kýž tenhle den byl v lítě,
veděl bych, co pobaví Tě:
kačenu z rybníka
u mlejna bych Ti vzal,
je veliká.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio.

Děťátko bych viděl rád
pěkně dál se usmívat.
Očička jak drahej křišťál má,
copak se to vymalovat dá?
Všemu znaji rozumět,
smějou se na Boží svět.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio.

Louma (zpívá):
Dobrej je mu každej z nás,
udělá si na tě čas:
usmívá se na vše strany,
nedbá na nějaký pány:
že má každičkýho rád,
nezná námi pohrdat.
Triduli triduli tridulidulidulio,
triduli triduli tridulidulidulio.

Josef:
Pohleďte dítě, leží tam,
jak Pán Bůh je předpověděl nám.
To ono má nést na bedrech svých,
by spasilo svět, kříž za náš hřích.

Šeda:
Pozdrav Tě Bůh, Maria Panno,
s Dítětem čistou, vyvolenou.
V jeslích tu při něm voní jetel,
voslu i volku hlavy plete.
A čim to dítě uctít jen --
mám nudle, škubánky co den:
tak nesu něco k pochutnání,
jehňátko, co jsem chytil v stráni.
Stačí je čistě stáhnout z kůže,
houně Ti měkká bejti může
a zábst Tě bude míň.

Maxa:
Pozdrav Tě Bůh, Maria Panno,
s Dítětem čistou, vyvolenou.
A čim to děcko uctít jen --
mám sejra, mlíko den co den:
tak nesu kohouta,
pár vajec do kouta,
aby krmě bylo dost.
Stačí jen peří voškubati
do sypku dá ho máti,
a zábst Tě bude míň.

Louma:
Buď vítanej nám, vzácnej hosti,
že i my sme Ti dobrý dosti,
i já, ten nuzák z nemanic,
co bídu má jen a nic víc.
Tak nesu k poležení
svou postel, ať ti na ní,
děťátko, zima nejni.

Josef:
Mějte, pastýři, díky vřelé,
jak uctili jste Spasitele.
Kdo z chudých, Dítě, byť málo dá Ti,
Bůh Otec mu to nebem splatí.

Maxa:
Radosti plno v sobě máme,
tak Jezulátku zazpíváme:
radostí nevíme, co počít,
do tance chcem se v kole točit.

Pastýři (při každé sloce obtancují
jesličky a při každém taktu
udeří špicí okované hole
o podlahu a zpívají):
Narodil se nám v Betlémě,
raduj se, celičká Země.
Jeruzalém zní ve chvále
tou přesvatou nocí neustále.

V jesličkách Jezulátko spí,
bez konce Jeho království.
Jeruzalém zní ve chvále
tou přesvatou nocí neustále.

Oslík a volek dechem svým
hřejou stáj s králem maličkym.
Jeruzalém zní ve chvále
tou přesvatou nocí neustále.

Maxa:
Co naplat, už se krátí čas,
k stádu se třeba vrátit zas.
Než dojdem, nebudu mět klid,
že jehňátko nám může vzít!

Šeda:
Eště že kráva nejni k mání.

Louma:
Nic rohatýho k roztrhání.

Maxa:
Lidičky, trocha tišej buďte
a to děťátko neprobuďte.

Maria (zpívá):
Děťátko, mám o Tě strach,
obava se sbírá,
ležíš v chladných jesličkách,
očka otevíráš.
Má Ti patřit celý svět,
proč Ti chystá tolik běd.

Jezulátko, na řasách
jíní se Ti chvěje;
ležíš v chladných jesličkách,
němá tvář Tě hřeje.
Kdo kdy viděl, aby král
v stáji z nouze bytoval.

Josefe můj milený,
mráz spát děcku nedá;
prstíček má studený,
líčka zimou bledá.
Spinkej, spi, můj maličký,
v chladných jeslích chudičkých.

7. Hra tříkrálová

Sbor (zpívá):
Tři králové z Východu se vydali sem
a vedla je touha a spěch,
snad letěli vzduchem a pod nimi zem
sta mil tak po cestách všech.
Než svitlo třináckrát,
dál museli se hnát
jako šíp, jak větru dech.

Kde je ten král, co tu má zrozen být,
v Betlémě pod hvězdou všech hvězd,
své dary mu k nohám chcem položit,
kde cíl naší pouti jest.
Kde najdeme ho,
Pána ctihodného,
nám povězte, za ním jdem.

Tak došli tři králové s průvodem svým,
chtějí se sklonit před maličkým.
Přetěžká cesta vedla je sem,
sklonit se před Dítětem.
To byl jejich cíl,
jak Bůh poručil,
za světlem poutí až sem.

Baltazar:
Už od mládí jsem studoval,
abych pohyby hvězd, komet a planet znal.

O věcech tak podivných
neměl jsem však ani tušení.
Ta hvězda, z níž tolik světla pramení,
má sílu, kterou neznal jsem dosavad:
teď vizte všichni nad zemí ji stát.
Z nebe ta záře k cestě zve,
seberte čeleď, sedlejte koně své!
Ta hvězda jistě dobře vede nás,
dnem i nocí má stejný jas!

Kašpar:
Jsem král až tam z východní země,
slunce žár kde tvář spaluje mně;
jednou jsem z jasné hory zočil,
kde stezka vedla po úbočí,
mlhu tak hustou halit svět,
že pevný bod v ní nevidět.
Když jsem uzřel v Jeruzalému,
hvězdu pak, děla srdci mému,
že následovat jí je čas,
dnem i nocí má stejný jas!

Melichar:
Jdem za ní po třinácte dní,
hlas v našem nitru stále zní,
a když jsme došli pak k Jeruzalému,
nevidět konce jasu všemu.
Je vskutku Betlém té cesty cíl,
za kterým vedla nás sta mil?
Což to neznámé místo malé
má hostit touženého krále?

Baltazar:
Vv králové, teď stavte krok!
Než bychom potom zabloudili,
teď, když ta hvězda stojí chvíli,
my zeptáme se Heroda,
Zda by nám pravé místo neudal.
Je král Židů, dejme na jeho slova.
Nakonec jeho syn byl prorokován!

Kašpar:
Věru jsi nám teď dobrou radu dal.
Má z Davidova rodu být ten král.

Melichar:
Nuže! Teď rychle k Herodovi,
co nám -- a není mnoho času -- poví.
Už brzy nadejde ta svatá hodina,
s níž vyjde najevo i pravda jediná!

8. Hra o Herodovi

Sbor (zpívá):
Herodes král byl pýchy pln
a nádherný byl jeho trůn,
chtěl moc jen mít, čím víc ji měl,
docela Boha zapomněl.

Jak zlý a hříšný ten král byl,
že svědomí své zaslepil,
což neslyšel, že Boží hlas
stále jen k dobru volá nás?

Že dál a dál zlu propadáš,
V bludu svém bídně zajít máš.
Co pomůže ti, že jsi král,
Když jsi se peklu zaprodal!

Herodes:
Jsem Herodes, vládce a král.
Má říše k moři sahá dál,
jsem hlavou lidu židovského,
není mocnáře mi rovného.
Pán jsem nad životem i smrtí --
má vůle všechen odpor zdrtí!

Tělesný strážce:
Jasný pane, věz, že v tu chvíli
tři králové k nám dorazili.
O přijetí u Tebe prosí,
o jakés báji praví cosi...

Herodes:
Tak co, že nepovídáš dále?

Tělesný strážce:
Hledají prý nového krále,
co se snad narodit měl tady --
Má panovat všem z Boží rady!

Herodes:
Co plácáš, zatracený blázne?
Nevíš, kdo téhle zemi vládne?
Že já sám jsem jí král a pán?
Mají ti tři snad tajný plán,
Jak bídnou lstí mne trůnu zbavit
a o království snad připravit?
Mohou se všechněm pro smích stavit
pro svého krále ve stáji!
Teď je sem přiveď, lokaji!

Tělesný strážce (přivádí tři krále,
kteří vstupují se zpěvem)

Králové (zpívají):
My jsme tři králové, z dalekých cest
až sem jsme došli za hvězdou všech hvězd.

Jak proroci dávní už věděli snad,
my šli za tou hvězdou, až zůstala stát.

Nám, Herode, řekni, kdeže je ten král,
kterého nám Pán Bůh sám za Pána dal!

Herodes:
Ta zpráva mi smysl nedává
z té příčiny, že král jsem já,
vím o všem, co se v říši hne,
sotva jen pár dnů uplyne!

Melichar:
Slova proroků platí, králi!

Kašpar:
Abychom vůli Boží znali!

Baltazar:
Dítě má panovat teď světu!

Herodes:
Zatím jsem já, kdo panuje tu!
Nejde mě jen tak vlády zbavit,
byť vlastní syn měl být tím pravým!
Jděte si, páni, kam hvězda nabádá,
tady jsem králem a zůstávám jím já!

Králové (odcházejí)

Sbor (zpívá):
Nasedli pak a jeli dál zas,
před nimi hvězda dál šířila jas,
kdyby snad nevěděli,
kudy že vede cesta k Betlému,
kde Josef a Maria dleli.

Nemeškali, vždyť měli už směr,
vedlo je světlo z nebeských sfér.
jistě a dobře šli za ním.
vpřed v radostném usebrání
vědouce, že Bůh je chrání.

Herodes:
Strážní, drabanti, teď pospěšte sem
(strážní a žoldnéři přicházejí)
a slyšte bedlivě, co poroučím všem!
Je na vás zabít, dobře slyšte mě,
každičké dítě, které v Betlémě
se narodilo teď či také loni:
tak se proroctví nikdy nenaplní.
Pán jsem nad životem i smrtí
má vůle všechen úklad zdrtí!

Setník:
Králi Herode, vraždy třeba se bát
a neviňátek k tomu...

Herodes:
Chceš odmlouvat?
Nestrpím nikdy, aby kdo se stal
místo mě vládcem a byl Židům král!

Setník:
Co hrůz tak jenom způsobíte, běda!

Herodes:
Mlč a konej, mně postavit se nedá!
(setník s ostatními žolhnéři
s tasenými mečá odcházejí)

Herodes:
Nyní můj pád je provždy zažehnán,
v Judeji zůstanu už král a pán!
Má bude moc a nezbaví mě trůnu
nijaký sok. Já nikdy o korunu
se nedám dítětem snad připravit.
Všecky je třeba pobít -- potom bude klid!

Sbor (zpívá):
Ta hrozivá smrt, ten nejtrpčí žal!
Neviňátka vraždit dal Herodes král.
Krev malých dětí kéž už nedá ti spát,
ty zpupný vrahu, brzy přijde tvůj pád!

Čím nelítostnější tvůj zločin jest,
tím krutější bude i následný trest!
Do nebe volá ten odporný hřích,
Herode, smrt splatí tu hrůzu vin tvých!

(zaplane rudý přísvit, vystoupí
ďábel)

Ďábel:
Třes se teď, červe bídná, ani hnout!
Teď vokážu ti, muj co je to soud!

Herodes (vyděšen):
Kdo jsi jak ses vetřel
až na můj trůn sem?
Pospěšte, stráže...

Ďábel (posměšně):
Vem si je kde vem!
Bez pomoci zvostals, seš docela sám,
jen hromádku strachu před sebou mám,
vidíš, jak náhle jsi dopanoval --
vodteďka totiž já sem tvuj král!

Herodes (plný strachu):
Na pomoc, stráže, kam z vás každý šel?
Já zahynout musím, strachem z viny se dusím.

Ďábel (hrozivě):
Ticho buď, se mnou pudeš do pekel!

Herodes (se sepjatýma rukama
padá na kolena)

Ďábel:
Marný tvý nářky, prošení a křik,
v pekelnym vohni skončí ničemník!
Vodlož žezlo i svojí korunu,
jak pacholka tě smetu ze trůnu.
Míra došla, naplnil se tvuj čas,
voheň věčnej tě spálí nadoraz.
(táhne Heroda pryč)

Herodes:
Chci být tvůj sluha, slitování měj!

Ďábel:
Mlč, neřáde, i ďáblu vodpornej!
Hni sebou, takhle konec přichvátá,
coby všechněch tvejch hříchů vodplata.

Sbor (zpívá):
Dál trvá Boží spravedlnost
jak posavád až na věčnost.
Vnuká každému dobré jen,
před zlým ostříhá den co den.
Je nám se rozhodnouti,
tu při pozemské pouti.

On v nouzi umí pomoc dát
a kdybys provinil se snad,
lituješ-li svých hříchů dost,
dokáže vzít tě na milost.
I tu se máš co snažit sám,
nedbalého zdrtí náš Pán.

Věčná je Boží dobrota
a bez ní není života!
Jen všechno kolem má svůj čas,
pták na nebi i v poli klas:
On pokyne a div se stal,
Trojjediného každý chval!

9. Klanění králů

Maria (zpívá):
Josefe, tu péči měj,
Jezulátko kolíbej,
kolíbej ho zpolehýnka,
ať maličký pěkně spinká.
Josefe, muži můj!

Josef (zpívá):
Maria, já budu rád
to Jezulátko kolíbat!
Moje prsty ztuhly mrazem,
u něj je mi teplo rázem.
Maria, ženo má!

Oba (zpívají):
Jezulátko, nebe jas
jde z Tebe a hřeje nás,
že Pán Bůh tak miloval svět,
i sníh a led jak divem zkvet,
Maria (zpívá): Josefe!
>Josef (zpívá): Maria!

Maria (sklání se s úsměvem
nad kolébkou a říká):
Josefe, jak růžička voní,
nebeský kvítek k nám se kloní,
jak by v něm vydechnul ráj sám.
Boží slávu v něm poznávám!

Josef:
Jak pěstičkou si máchá, hleď
jak šťastně usmívá se teď,
srdce má z toho potěšení,
že bídu a mráz už cítit není.

(je slyšet krále, jak přicházejí)

Sbor (zpívá):
Tři králové jdou, mají nádherný šat,
chtějí Dítěti poklonu vzdát
Za hvězdou jdou s průvodem z dalekých měst
prokázat Děťátku čest.
Teď je tu cíl,
že Bůh to chtěl,
přes celou zem došli sem.

Maria:
Zpěv, zdá se mi, že slyším zpovzdáli,
znějí při něm zvonky a cimbály.
Josefe, prosím, venku pohleď málo.

Josef:
I mně se něco podobného zdálo.
Mohl bych ven na cestu vyhlédnout,
co je to tam za divný shon a hřmot.
(udělá několik kroků a vyhlíží
s dlaní nad očima)
Maria, zdá se mi, že poznávám,
co se to blíží s písní teď k nám.
Tři krále vidím, meč a korunu mají,
ze svých koní právě sesedají.
Jak svití jim koruny ze zlata!
Družina kolem jak je bohatá,
jdou blíž nám krokem slavnostním.
(přistoupí k jesličkám a pokleká)

Maria (radostně):
A jejich zpěv, Bože, jak krásně zní!
To za Tebou, Synáčku, přišli sem,
abys je podaroval úsměvem.

Kašpar (stojí s oběma ostatními
králi ještě opodál od Dítěte):
Buď pozdraveno, Božské dítě,
za Tebou vedl hvězdný jas
A my konečně nalezli Tě!
Ten neklid neopouštěl nás,
dokud jsme nedošli až k cíli,
bychom Ti dary k nohám položili.
(přistoupí k jesličkám a pokleká)
Jiný než ti, co přišli se mnou,
mám, nelekej se, kůži temnou,
zato dík Tobě je duše má
jasná a čirá dočista.
Před Tebou každý má svou cenu,
nikoho Bůh neopomenul,
když Tě coby Tvůj otec sám
z nebeské říše poslal k nám!
Král Kašpar jsem, slavného rodu,
z daleké země od Východu.
To zlato tu Ti darem nesu,
hleď jen, jak blyskotá se v jasu
jak milosti Tvé věrný stín!
(zvedá v prosbě ruce)
Pomoz a zbav nás našich vin,
Dítě, zbav zemi muk a běd,
které jsi přišlo spasit svět!
(sklání se hluboce, pak vstane
a ustoupí stranou)

Melichar (pokleká):
Melichar král jsem mezi králi,
před Tebou ale pán jsem malý,
ne jako v daleké mé zemi,
kde všechno podřízeno je mi.
Laskavě zde můj dar si nech,
nechť ovane ho sladký dech
Tvé blízkosti, ať jasem září,
která se třpytí ve Tvé tváři
Jak moudrost, které konce není.
Tvůj úsměv všechno v dobré mění
a z nebe nese poselství.
Dítě, v Tvých malých ručkách tkví
nás lidí životy a činy,
ve spásu obrať naše viny.
(sklání se hluboce, pak vstane a nechá
přistoupit k jesličkám Baltazara)

Baltazar:
Božské Dítě, buď pozdraveno.
pochváleno Tvé svaté jméno!
Jsem šťasten, pod tíží svých let
že mohu Tě teď uvidět.
Vím už, žes Vykupitel náš,
že bídu světa potřít máš,
že Tvojí lásky božská moc
zažene zlo a potře noc.
Co tušili jsme dosud jen,
co přelud byl a pouhý sen,
se nyní skutečností stalo,
když nám Tě nebe darovalo.
Přišel jsi k nám, jak Bůh to chtěl,
na zemský dol se rozpomněl,
když rozpomněl se na člověka.
Co jen útrap Tě proto čeká,
co bolesti a utrpení,
které se v spásu světa změní!
Skláním se s díky před Tvou tváří
a vím, jen proto tolik září,
že dává smysl všemu bytí.
To ta ně, Dítě, děkuji Ti!
V svém srdci lásku k Tobě chráním,
dej nám všem svoje požehnání.
ať myrha na Tvou ručku skane,
Boží Synu a světa Pane!

(všichni tři králové klečí nyní chvíli
hluboce skloněni před Dítětem)

Josef:
Budiž vám dík, přemocní páni,
že po tom dálném putování
vzdáváte děcku tolik chvály,
které tu leží ve maštali!
Vedla vás vůle Boží za ním,
v pokoře se tu s vámi sklání
Boží láska, co znát vám dala,
že tolik ten svět milovala,
až dala jediného Syna,
váš dík kéž nám to připomíná!

Maria:
Vizte Dítě, jak usmívá se.
I jesle září divným jasem
jak trůn, sláma jak zlatý šat.
Vždyť světu bude kralovat!
Za dary Jemu mějte dík,
Kéž žehná Vám Bůh Slitovník!

(pastýři přispěchají)

Pastýř (bez dechu):
Jaká jen hrůza, slyšte mě,
Herodes dal prý v Betlémě
svými pochopy vyrvat matkám
a pobít novorozeňátka!

Všichni pastýři (vzrušeně):
Jaká jen hrůza, jaký žal,
betlémské chlapce pobít dal!

Pastýř:
Maria, Josefe, teď nemeškejte,
s Ježíškem na útěk se dejte!
Aby nenávist zlého krále
nevtrhla i sem nenadále,
Prchněte, aby Herodovi,
než se o našem Králi doví,
unikl, zrozen v chudé stáji,
kam vrazi sotva cestu znají.
Zrozen je, aby spasil svět,
dejte s ním na cestu se hned.

Anděl:
Chraňte se Herodovy zloby,
nemá tuchy, že Dítě zdobí
koruna svatá. Ten zná jen sebe
a svoji neřest. Ty, hoste z nebe,
milost sešli, ach Posle Ráje,
a odpusť tomu, kdo se kaje,
milostné Dítě, plné krásy,
jednou i naši duši spasíš.
Nade Tvou poutí nebem letím,
aby újma nestala se Ti.
Prcháte-li, nad cestou Vaší,
jak věrná stráž se v mracích vznáším.

(všichni se hotoví k odchodu)

Sbor recituje:
Musí teď prchat Svatá Rodina,
každému vzejít může těžká hodina!
Však nebojte se, brzy Boží Syn
se vrátí k nám a vykoupí nás z vin.

Co z nebe přišlo, už se neztratí,
na cestu pravou lidi obrátí,
z temnoty hříchu k světlu vede nás,
ba, jednou přijde vykoupení čas.

Ať slovo Krista v slávě zahoří,
nese se nad zemí i nad moři!
Ať ční svou krásou rovnou do nebes,
ať roste vzhůru jako mladý les.

Sbor (zpívá):
Když lodička v přístav pluje
a míří už na věčnost;
když života konec tu je,
vždyť tu byl každý jen host:
Maria, při nás stůj
a duši opatruj.
Veď lodičku v přístav spásy,
Ty, Matičko, při nás stůj.

Když radost nám dává vale,
útěšný hlas když ztich,
v Tvé lásce neskonalé
z nás sejmeš lidský hřích.
Maria, duši spas,
stůj při nás, neopusť nás.
Když Poslední soud se blíží,
buď při nás zas a zas.

P.S. Originál je převzat i s mnoha možnými pravopisnými a jazykovými zvláštnostmi.

Hluboký smysl příběhu z betlémské stáje nemohl zůstat utajen lidem ze Šumavy. Ve vsi Klenovice (Klenowitz) na jazykovém pomezí při vrchu Klenovec (839 m), pod nímž teče k Mičovicím už českou vsí Jáma (Němci z okolí jí zvali Grub) bystrá voda krásného jména Melhulka, z druhé strany k Frantolům (Frauenthal) zase potok jistě neméně starého označení Zlatý (Goldbach), zvaný někdy i potok Frantolský (Frauenthaler Bach), hrávala se po chalupách, když na hladinách ztuhly ledy, stará německá "pastýřská" hra o Narození Páně. Ano, narodil se nám všem, někdo tu hru však musel uchovat až po naše časy. V říjnu 1997 mi výjimečně nadaný muzikolog a kapelník Pošumavské dudácké muziky Tomáš Spurný poslal k překladu její text a já se nadšeně ujal úkolu, který nedošel realizace a končí tedy takto. Nikdy však nelze zapomenout zásluh člověka, který originál zachránil a rekonstruoval. Karl Josef Pimmer se narodil 18. listopadu 1913 v Prachaticích. Stal se v rodném městě hodinářem a optikem, vytrhla ho odtud jako tolik jiných nejprve válka, pak dlouhé zajetí a osud vyhnancův nakonec. Nový domov našel v bavorském Abensbergu blízko toku Dunaje mezi Ingolstadtem a Řeznem (Regensburg). V Abensbergu, kde bydlel v ulici zvané Sudetenstraße čp. 11, 23. října 1989 také zemřel a byl pochován. Nedočkal se všeho, co po tom roce obratu následovalo, jako vroucný muzikant však spolu s přítelem Herbertem Wesselym stačil učinit to jedno potřebné (popisuje to podrobně v úvodu svého záznamu textu klenovické hry), totiž předat budoucnosti slovo naděje. Je to naděje v Poslední soud, který nás osvobodí, pokud jsme schopni uvěřit Kristovu slovu, ba jen vyprávění o tom, jak přišlo na svět. Je to příběh prostý, určený prostému člověku. Zní mi v uších ten věčně horoucí nářek: "Bethlehems Kindelein sind tot" i radostné zjištění: "in der weiten Himmelsraum wächst durch ihn der liebe Baum" a vidím klenovickou náves s mohutnou lípou, kde v chalupách při ní ta slova tolikrát zněla až do dvacátých let osudného dvacátého století, aby byla poté nadlouho, ba jakoby provždy umlčena.

- - - - -
* Prachatice / Klenovice / † † † Abensberg (BY)