FRITZ PIMMER
Velikonoce na Boubíně
Palmarum - trallarum, tak končí stará Schnepfenregel (jde o staré lovecké říkadlo /zhudebněné mj. Carlem Orffem/, týkající se slučího tahu, resp. lovu na sluky, počínajícího na 3. neděli postní /zvanou latinsky Oculii a česky Kýchavá neděle/, rýmující německy na latinská označení postních nedělí:
Oculi - da kommen sie.
Laetare - da sind sie wahre.
Judica - sie sind noch da.
Palmarum - trallarum.
- pozn. překl.) Palmarum-trallarum, řekl jsem si a pomyslel všech těch radostí, které mi kdy dopřál pěkný slučí tah a musil jsem si palmarum-trallarum dnes přiznat a zjistit, že mnohdy člověku dělá všechno takříkajíc škrt přes rozpočet, někdy jako v tomto případě i počasí škrt přes slučí tah (v originále "daß einem manchmal alles gegen den Strich gehen, auch das Wetter gegen den Schnepfenstrich" - pozn. překl.). Zase se začínal psát na čistou stránku mé střelecké knížky nový myslivecký rok. Opozdilé Velikonoce stály přede dveřmi a list byl pořád ještě prázdný až na jednoho křivobrkého kohouta a toulavé vesnické psisko (v originále "bis auf einen krummfedrigen Hahn und einen streunenden Dorfköter" - pozn. překl.), zaznamenané tu v dojemné shodě. Sotva jeden z vytoužených dlouhozobců se dal spatřit, řídké bylo tetřívčí tokání a starému prakohoutu na Jilmové skále (v originále "am Ilmberg" - pozn. překl) se už zdála láska příliš namáhavá.
Velikonoce stojí přede dveřmi, svátky a volné dny. Nemám v Plzni a na rovině nijakého stání. Chce se mi na mé hory, někam co možno nejvýš, kde na každém kroku nepotkáváš nedělně vyšňořené chodce a sváteční plenitele přírody s natrhanými snítkami kočiček, tam, kde najde vyplnění má touha po bílém sněhu a nebeském klidu. A trojče (rozuměj puška se svazkem brokové, kulové a malorážkové hlavně - pozn. překl.) zůstane doma, vezmu s sebou sněžnice a brýle proti slunci s tmavozelenými skly a opalovací olej na pleť zimně vybledlou a hlavně chci zapomenout na všechno, co nepatří tam do toho čistého jasu.
Funící a rachotící vláček lokálky ze Strakonic mě unáší horám vstříc. Není mi zrovna příjemné, když zamířím pohledem na prkýnka nahoře v síti na zavazadla. Teplý dech jara vpadá dovnitř staženým oknem vagonu. Kam jen dohlédnu, samé temné plochy luk, kde už tu a tam proráží i čerstvá zeleň. Po sněhu široko daleko ani památky. Čím výš však se dýmající vláček šplhá kopci a pak i horskými svahy, tím útěšnějším se obraz krajiny kolem stává. Nejprve je to jen trocha špinavě hnědého sněhu na severní straně náspu trati, pak bílé skvrny v hlubokých zářezech skal, stíněný svah nad starým horským městečkem Vimperk (v originále "über der alten kleinen Bergstadt Winterberg" - pozn. překl.) je pak už jedna jediná bílá plocha, působící tak neskutečně, jako by se člověku jen zdála, poněvadž na slunečné straně se zelenají osetá pole, raší pupeny keřů a v zahradách už dokonce rozkvétají první rané třešně.
Tisíc metrů vysoko leží sedlo Kubovy Huti (v originále "der Sattel von Kubohütte" - pozn. překl.), kterou vláček překonává, než má spěchat z nejvyššího bodu trati dál dolů do širokého údolí horní Vltavy. Jsem tu nahoře doma a přece užasle hledím do té hluboce zimní krajiny, která ještě zhola nic netuší o kvetoucím jaru kdesi níže v rovinách.
Osamělé a opuštěné stojí tu malé nádražíčko. Pod sněhovou čepicí šplouchá voda z hydrantu, sníh leží na narovnaných hromadách palivového dřeva a pokrývá i obrovité kmeny připravené k odvozu na železniční rampě. Nějaký malý Šumavánek, prst v puse a zářivou kapičku na červeném nosíku, mi dělá společnost a nedůvěřivě sleduje, jak se chystám vystoupit.
Ostrý severozápadní vítr vymetá okolí staniční budovy, skučí v telegrafních drátech, lomcuje plaňkovým plotem, honí chumáče sněhových vloček. Zapínám vázání na lyžařských botách, vysoko si vyhrnuji límec, nasazuji klapky na uši a krok za krokem stoupám nahoru cestou. Nový sníh se lepí na lyže a vítr se sněhem mě zpomaluje v postupu vpřed. Nejprve vede cesta vysokým lesem s řídce stojícími buky, pak rozlehlou pasekou, volnou bílou plochu, v jejímž středu se jako zajíci přikrčení ve sněhu černají dvě dřevěné chalupy, obydlí městského hajného, jeho ženy a pestrého houfce dětí. K ochraně skrovných políček před vysokou zvěří je kolem osamělého lidského sídla vprostřed svěřeného revíru obehnán drátěný plot. Vrátka vrznou ve veřejích. Má stopa se táhne mladým lesem. Zaznamenávám prvé jelení stopy i kroky lišáka feriny, mířící ke skalám.
Velký polom vyklidil kus lesa, kde dříve hustě při sobě stojící kmeny zakrývaly jakýkoli výhled. Teď tu mohu chvíli prodlít a užívám si ho dosyta. Nový prašan zahalil hnědá pole čistou bělí. Lesy předhůří zůstávají černé a ostře vystupují z monotónního jasu. Mnohdy slunce proráží mraky a zasypává tam luka a lesy záplavou svých paprsků. Stojím tu ve sněhové chumelenici a závidím těm tam dole hřejivou nadílku.
Nahoře na Srním vrchu (v originále "am Rehkopf" - pozn. překl.) se čerti žení. Vítr zesílil ve sněhovou bouři. Bez ustání víří rej vloček k zemi dolů. Prudký vzdušný van se jich tu ještě jednou chopí, žene je volnou plání, než se někde uchytí na vyvráceném pařezu, dočista vymeteném skalním bloku či mrznoucím mladém smrčí. Jsem rád, že mám ten holý svah za sebou a obklopuje mě starý porost, který všechno zklidní záštitou svých mohutných kmenů.
Jezdeckou cestou sleduji trasu, kterou jsem v dobrém čase (tj. v době tvorby tuku - pozn. překl.) chodíval na šoulačku (tj. dostával se zvěři "šoulačími chodníky" co nejblíž na dostřel, aniž by vůbec někoho zavětřila - pozn. překl.). Tam vysoko na širokém hřbetu hory Pažení (v originále "am breiten Rücken des Basumberges" - pozn. překl.) to jde střídavě nahoru a dolů (v originále "bergan und bergab", tj. přes hory a doly - pozn. překl.). Hluboká zima tu drží ještě všechno v zajetí. Malé smrčky a jedličky zmizely pod příkrovem těžkého, na kost zmrzlého sněhu. Tady nahoře v téhle roční době nijaké stopy zvěře nenajdeš. Je to, jako by všechen život vyhasl a příroda ani neměla na mysli probudit se z dlouhého zimního spánku. Pomaleji a pomaleji padají velké sněhové vločky. Nijaký zvuk neslyšíš v té samotě, jen nějaká křivka (v originále "ein Krumpschnabel (Kreuzschnabel)" - pozn. překl.) cvičí si svůj překřížený zobáček na zralé jedlové šišce, lhostejná vůči zimě a mrazu kolem.
Sněhovou krustou a ledem sjíždím šoulačím chodníkem k "Básumské" lovecké chatě (v originále "zur Basumhütte" - pozn. překl.). Od posledního tlaku na holou zvěř (rozuměj lovecký tlak, povinná redukce jelení zvěře, zbavené parohů - pozn. překl.) je tu mír a klid. Sotva tak jednou za čas sem služba zavede někoho z myslivců. Hnědá, dřevěným šindelem krytá chata sní pod metr vysokým příkrovem sněhu. Jak stojím na pavlači (v originále "auf der Pawlatsche (Veranda)" - pozn. překl.) a zbloudilý sluneční paprsek kmitne dřevěnou stěnou, zdá se mi, že slyším střešní krokve sténat pod tíží sněhové nadílky. Je to však jen vítr, putující mezerami v prknech.
Ten jeden sluneční paprsek nezůstává sám. Přidruží se k němu druhý a třetí. Oblak se trhá, vrcholky stromů se třpytí modř. Přes ni táhnou bílé šlojíře a než jsem hotov s polední svačinou, šel vítr spát. Zářící slunko stojí na modrojasné jarní obloze a hřeje. Jen ve stínu hustě stojících kmenů je dosud ostře mrazivo (v originále "noch springkalt" - pozn. překl.). Tam však, kde sluneční svit dopadne na bílý příkrov, tetelí se vzduch nad sněhem, který taje a mění se v ledový firn. Rázem je kolem mne tolik jasu, že jej oči nedokážou snést a teď vděčně nasazuji zelené brýle, které jsem přibalil do ruksaku.
Chci ještě výš, kde má slunce víc života a síly. Stoupám k vrcholu Pažení (v originále "zum Basum" - pozn. překl.) a nahoře znovu vychutnávám rozhled odtud, kde jsem už tak často viděl vynořovat se krvavě rudé slunce ze zeleného moře lesů nebo kde jsem vyprovázel očima poslední záblesk loučícího se dne, když v pestré jeseni chraplavě zaznívalo hvozdem jelení troubení. A já oněměl radostným úžasem a naplňovala mě pokora z toho opětovného poznání, jak je domov nádherný. Až se mi chtělo zpívat a halekat, kdybych se tím neprohřešil na posvátném tichu Velikonoc.
Vzduch byl čistý jak sklo. Až k posledním horským hřebenům na obzoru ani dechu, ani mráčku. Všechno stonásobně září v zrcadle milionů sněžných zrnek. Zlatá je mladá Vltava (v originále "die junge Wuldau" - pozn. překl.) v širokém údolí, temný je Žlíbský brch (v originále "der Röhrenberg" - pozn. překl.) v pozadí. Svou bílou starou hlavou hledí až sem Luzný (v originále "der Lusen" - pozn. překl.) přes močály a slatě, oba Roklany (v originále "die beiden Rachel" - pozn. překl.) ohraničují horizont a docela vzadu mžourá zdáli Javor (v originále "der Arber" - pozn. překl.), jehož vrcholy čnějí nade všechny ostatní.
K Boubínu (v originále "zum Kubany" - pozn. překl.) jedu ještě nazpátek k severu na druhou stranu hřebene. Také tady je les tichý vlevo i napravo. Dlouhé vousy rostou z pokřivených větví, kmeny jsou napůl oděny mechy a lišejníky. Crčí z nich už ale krůpěj za krůpějí, hřmotně opadají k zemi rozpuštěné masy sněhu. Při vrcholu (v originále "an den Gipfelstein" - pozn. překl.) odkládám prkýnka, čistím je od přimrzlého ledu a čerstvě je voskuji. Je tu však málo světla, poněvadž rozcuchané smrky sem slunci brání v přístupu a já nechám lyže běžet, co jen umějí, až mi vítr stírá slzy z tváří a provází mě cestou dolů jen šum a svist.
Teprve na skryté loučce pro zvěř, která tu nedotčena spočívá jako bílý ostrov ve věnci zelených smrků, se zastavím a odepínám lyže. Slunce tak pěkně svítí a jeho odraz ve sněhu tak něžně hřeje. Roztahuji celtu a deku přes ní a zůstávám dlouho ležet a snít s očima otevřenýma vstříc modrému nebi. To z něho se až sem nesou velikonoční zvony, které dole ve městě hlaholí ve svátek...
Jak slunce klesá níž a níž a stíny jsou stále delší, spíná se obzor řetězem alpských hřbetů, které se bílé a modravé vynořují za lesy jako nějaký mlžný dech. Stožecká skála (v originále "der Tussetfelsen" - pozn. překl.) je už zahalena v šedých stínech a v údolích všude leží šlojíře mlh.
Pak sjedu do údolí i já. Děkuji slunci za poslední červánky, které hoří kolem; a ty, kterým jsem dopoledne záviděl tu trochu světla tam dole v údolí, jako by teď pro mě trvaly, poněvadž jejich slunečný den je opravdu mnohem kratší než ten můj dnešní na výšinách...
Osamělé a opuštěné stojí malé nádražíčko. Nijaký severozápadní vítr nevymetá okolí staniční budovy jako dnes ráno, vlahý fén táhne přes horské sedlo. V čekárně kalně doutná mdlé světlo petrolejky. Hodiny tikají svou monotónní píseň. Rafije postupují dál a dál. Střásám z lyží poslední sníh. Hvězda pomrkává shůry z nebe. V příkopech zurčí sněhová voda, ze střechy kape a kolem to proudí jako slzy, kterými měkký sníh oplakává poslední zimní den...
Böhmwind (1989), s. 138-142
V pozdravu k jeho pětašedesátinám nazval Sepp Skalitzky (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) spisovatele Fritze Pimmera jakýmsi šumavským Hermannem Lönsem (ten žil v letech 1866-1914 a proslul svými loveckými příběhy) a zalitoval jen, že je autorem jedné jediné knihy beletrie, nazvané "Fährten goldner Jägerjahre" (tj. "Stopy zlatých mysliveckých let"). Začal ji prý psát v bunkrech druhé světové války, ale vyšla teprve v roce 1963 v mnichovském nakladatelství Bayerischer Landwirtschaftsverlag), doprovázena ovšem zato mnoha skvostnými fotografiemi. Pro Šumavu a její historii mají ovšem snad ještě zásadnější význam tři Pimmerovy publikace o Vimperku, z nichž ta prvá je už jeho univerzitní disertací a nese název "Winterberg, eine Stadtgeographie". Krátká monografie "Winterberg im Böhmerwald" vyšla roku 1977 k převzetí patronátu bavorského města Freyung nad vyhnanými vimperskými rodáky a s Hansem Harwalikem (rovněž samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže) posléze uspořádal dvě vydání (1. 1987 a 2. rozšířené 1995) velkého rodáckého sborníku pod týmž titulem "Winterberg im Böhmerwald", jen navíc s podtitulem "Ein Erinnerungsbuch für die noch lebenden Winterberger, ein Gedenken an das Leben Ihrer Vorfahren und eine historisme Quelle für die Nachkommen der aus Iber Heimat Vertriebenen". V roce 1991 vydal Pimmer i drobnou brožuru "Heimatmuseum Winterberg im Böhmerwald" o 37 stranách, jež je popisem jím vytvořeného rodáckého pamětního muzea ve Freyungu. Stal se i za to nositelem stříbrné medaile města Freyung (později tamtéž i jehlou ve zlatě), Arbeitsgemeinschaft für kulturelle Heimatsammlungen ho pak vyznamenalo za zásluhy o uchování sudetoněmeckého kulturního dědictví plaketou Augusta Sauer (ten, po němž je nazvána, je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Fritz Pimmer se narodil v Plané (Plan) u Mariánských Lázní (Marienbad) dne 28. listopadu roku 1912 jako syn rodičů s vimperskými kořeny. Sám sebe nazval v článku k odhalení pamětní desky Johannu Steinbrenerovi (1835-1909) ve Vimperku v roce 1992 v Sudetendeutsche Zeitung "nejstarším pravnukem" zakladatele proslulé tiskařské firmy. Maturoval v Plzni (Pilsen) na tamní německé reálce v roce 1931 a jak už řečeno uzavřel svá pražská univerzitní studia disertací o Vimperku, na jejímž základě v Praze roku 1936 i promoval na doktora přírodních věd. Až do vyhnání působil jako učitel na měšťanské škole (za války tzv. Oberschule) v Prachaticích, po návratu ze sovětského zajetí až do penze ve městě Meschede, spolková země Severní Porýní/Vestfálsko. Jak se teprve nyní dovídám z dubnového čísla druhého ročníku krajanského měsíčníku Hoam!, konaly se 26. února 1949 v obci Mauth v Bavorském lese nedaleko české hranice hned dvě "vyhnanecké" svatby: Max Warner z Freyung vorm Wald (dnes jen Freyung) si bral Traudl Rößgerovou, roz. Kithierovou ze Zátoně (Schattawa) a Dr. Fritz Pimmer, studijní rada mimo službu v Oberrahmede, Vestfálsko, slečnu Else Kithierovou ze Zátoně, v té době učitelku v blízkém Finsterau. Prožil s ní dlouhá léta daleko od domova, ale skonal třiadevadesátiletý a byl i pochován v Denkhofu, místní části dolnobavorského městyse Büchlberg, zemský okres Pasov (Passau), což od Šumavy není nakonec opravdu nijak daleko. Jak to řekl kdysi Franz Kafka (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) o Praze? Povězme i tady o Šumavě: Ta matička má drápky...
- - - - -
* Planá u Mariánských Lázní / Vimperk / hora Boubín / Prachatice / † † † Denkhof, Büchelberg (BY)
