AUGUST SAUER

Doslov k prvému knižnímu vydání "Erinnerungen aus meinem Leben"
Josefa Ranka

Koncem února tohoto roku (rozuměj rok 1896 - pozn. překl.) započal Josef Rank se Společností pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen), jejímž zahraničním členem byl, laskavým zprostředkováním prof. Minora v souvislosti se zamýšleným vydáním svých literárně i literárně historicky významných vzpomínek jednání, která rychle vedla k žádoucímu cíli. Nikoli bez radostného zadostiučinění viděl se ještě za svého života být přijat mezi domovské autory, které se tato knihovna (rozuměj edici Bibliothek der deutschen Schriftsteller in Böhmen, kterou August Sauer řídil - pozn. překl.) snaží shromáždit k jejich uctění trvalou připomínkou. Když však dosud zdatnému osmdesátníkovi došly prvé korekturní obtahy díla, byl už těžce postižen záchvatem mrtvice; dne 27. března (rozuměj opět rok 1896 - pozn. překl.) ve Vídni-Hietzingu skonal.
S vytrvalou pílí pracoval Rank po všechna poslední léta svého života na tomto svém milovaném díle a nadmíru čistotný krasopis, kterým je vlastnoručně vyhotovil, sám výmluvně svědčí o oddaném úsilí, jež mu bylo věnováno. V jednom dopise mně adresovaném je výslovně označuje za uzavřené; mínil jen, že by mohl, pokud by o to byl požádán, připojit ještě k završení celku krátký dodatek o svém třináctiletém působení ve službách vídeňské c.k. Dvorní opery; také jubileum svých sedmdesátin (slavil je roku 1886 - pozn. překl.) by mohl ještě vzpomenout. Konečně však se ukázalo, že dílo se naopak vrací za hranice původního rozvržení a že jeho paměť ho musila šálit. Písemný náčrt třetího dílu uvádí po oddíle "Einladung Uhlands in sein Haus in Tübingen. Mein Aufenthalt und Erlebnisse daselbst" (tj. "Uhlandovo pozvání do jeho domu v Tübingen /česky se říkavalo 'v Tubinkách' - pozn. překl./ a můj tamější pobyt a zážitky" - pozn. překl.), odpovídajícím nynější dvanácté kapitole, jako téma kapitoly závěrečné: "Rückkehr nach Frankfurt und Österreich. Heirat vorher (tj. "Návrat do Frankfurtu nad Mohanem a do Rakouska. Ženitba předtím." - pozn. překl.)."
Tuto poslední kapitolu, kterou měl Rank jistě v hlavě dávno hotovou, nestačil už zřejmě svěřit papíru; má prosba alespoň, s níž jsem se obrátil na jeho rodinu, totiž nalézt rukopis v pozůstalosti zesnulého, se nesetkala s úspěchem. Tvoří tak srdečné setkání s uctívaným švábským mistrem (rozuměj Rankovo setkání s Ludwigem Uhlandem /1787-1862/ - pozn. překl.) a jeho rodinou dojemný závěr zevrubného líčení Rankova velice bouřlivého života (v originále "seiner bewegtesten Lebenszeit" - pozn. překl.).
Zastavit se u povahové charakteristiky tohoto laskavého a skromného muže, jak nám z jeho podání nově vyniká, není vydavateli pro nedostatek místa možno, stejně jako bylo nutno se zříci hlubšího ocenění literárních zásluh Rankových. Obojí obstarali brzy po jeho smrti pisatelé nekrologů o něm tónem plným chvály (v originále "in rühmlicher Weise" - pozn. překl.). Snad se však, až se nám podaří opětně představit domácímu čtenářskému okruhu některé z Rankových nejlepších prací jako ukázku jeho umění, najde k tomu v nějakém pozdějším svazku této edice prostor. Snad i rodinou plánované nové souborné vydání jeho díla nabízí vítanou příležitost v kompaktní zkratce co nejúplněji popsat spisovatelovy životní osudy.
Korektura pamětí, při níž mi byl obětavě nápomocen můj vážený kolega prof.Dr. Josef Neuwirth (1855-1924, germanista a historik umění, rodák ze Zahrádek u České Lípy - pozn. překl.), dbala zachování stylistických osobitostí autora; jen pravopis byl modernizován; jednotlivě roztroušené nářeční výrazy a mnohá nekontrolovatelná jména vlastní byla reprodukována s pravopisnou věrností. Drobné protimluvy a chyby paměti jsme se necítili oprávněni vylepšovat. Mnohé mezery byly vyplněny. Seznam italských komponistů a zpěváků na s. 188, stejně jako na s. 226 jména herců, účinkujících v představení "Emilie Galotti" (slavné Lessingovo drama, poprvé uvedené už roku 1776 - pozn. překl.) jsem doplnil za pomoci ředitele vídeňské městské knihovny Dr. Karla Glossyho.
Jednotlivé části "Erinnerungen" byly už předtím publikovány časopisecky, byly pak ale Rankem ještě přepracovány. Zlomky, zveřejněné z nich už po autorově smrti v jednom vídeňském periodiku, pocházejí z pramene mi neznámého.
Kýž by ta krásná kniha sloužila k tomu, aby byla památka vynikajícího šumavského vypravěče, staršímu pokolení nezapomenutelného, i pro mladší generaci oživena a udržena živou.

P r a h a, v květnu 1896.

P.S. Tady uvedl August Sauer vlastního zakladatele "šumavské" německé literatury s trvalou už platností mezi domácí spisovatele dvojjazyčných Čech (druhé vydání jeho edice Rankových pamětí vyšlo i s přetiskem tohoto doslovu k vydání prvému v libereckém nakladatelství Franze Krause /Sudetendeutscher Verlag Franz Kraus/ roku 1929 - to už byl ovšem Sauer téměř tři léta mrtev). Právě svou edicí význačných zdejších německých autorů pak dokázal, oč bohatší jimi domácí písemnictví může být. Právě v případě Rankově se nijak přitom nezříkal kritického odstupu a akribie, která mu byla vlastní - jistě nikoli náhodou se traduje o Sauerovi, že svou neúprosnou důsledností odradil od germanistiky mladého pražského adepta literatury, jehož zná celý svět pod jménem Franz Kafka.

Na úvod Stifterových sebraných spisů

Svět ztratil svou nevinnost
a bez nevinnosti se nedá
vytvořit ani vychutnat nijaké
umělecké dílo.

Grillparzer Beethovenovi 10. dubna 1826.

Mezi literárními tvůrci (v originále "unter den Dichtern" - pozn. překl.), které ze sebe vydala německá půda v Čechách, zaujímá Adalbert Stifter bezesporu první místo. On samotný mezi nimi pak si vybojoval pevné postavení v literatuře světové. Ve významné chvíli zasáhl podnětně, přesvědčivě a směrodatně (v originále "fördernd, führend und zielzeigend" - pozn. překl.) do vývoje německého písemnictví. Důležité pokroky vypravěčského umění jsou trvale už spojeny s jeho jménem. Říši přírodního líčení obohatil, líčení lidské duše dobyl nové prostředky. Vědecký popis přírody mu vděčí za cenné impulsy. Nikdo menší nežli Grillparzer ho poctil svým uznáním a poklidný tichý tón stifterovských příběhů srdce přesadil na své vlastní políčko (v originále "und hat den stillen, leisen Ton Stifterscher Herzensgeschichten auf seinen eigenen Boden verpflanzt" - pozn. překl.). Vynikající vypravěči doby následující, jako Storm, Raabe, A. Pichler (rozuměj Adolf Pichler /1819-1900/, rakouský spisovatel a přírodovědec - pozn. překl.) na něho navazovali. Ti nejlepší z rakouských autorů přítomnosti, Marie von Ebner-Eschenbachová, Ferdinand von Saar, Peter Rosegger (i s Grillparzerem jsou všichni samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ctili v něm svého uměleckého praotce (v originále "in ihm ihren künstlerischen Ahnherrn" - pozn. překl.). Mnoho tisíc svazků, v nichž se rozešla nespočetná vydání jeho děl do světa, je až dodnes chováno na klíně rodinné četby jako pravý dědičný poklad. Jeho čistá dětská mysl ho učinila přístupným malému čtenáři i tam, kde se k dítěti svým psaním nijak neobracel. Jako ti "tiší v zemi" prostítá se velká čtenářská obec Stifterova po celém Německu a dál; je čten a milován ještě vždy znova.
Jeho věhlas stále roste (v originále "sein Ruhm ist im Aufsteigen begriffenfördernd, führend und zielzeigend" - pozn. překl.), vždy čistěji a jasněji se rozsvěcuje jeho podoba. Je uznáván nejen jako mistr přírodního líčení a miniatury (v originále "als Naturschilderer und Kleinmaler" - pozn. překl.), nýbrž to jadrný realismus, na němž spočívá vše, co zbásnil, propůjčuje jeho zemitým výtvorům železné přímo zdraví. V době, která si domovské umění uctí nade vše ostatní, bude cena tohoto umělce navýsost náležejícího domovu (v originále "wird der Wert dieses echten Heimatskünstlers" - pozn. překl.) vnímána ještě mnohem silněji. Ten jemný malíř nálad stal se novou generací závistivě obdivován; ten význačný umělec slohu byl uznán jedním z největších slohových znalců novější doby a přímo okněžněn jeho chválou (v originále "durch seinen Beifall geadelt" - pozn. překl.). Pevně vkořeněn ve svém uzavřeném životním a světovém názoru, doby si i uznání těch, kdo taková přesvědčení jako ta jeho nemohou sdílet. Jako jeden z oněch mohutných stromových obrů v pralesích jeho domoviny rostl pomalu a houževnatě vzhůru k robustnímu zjevu plnému síly. O svou zděděnou etnickou osobitost odvážně zápasící rod (v originále "ein um sein angestammtes Volkstum mutig ringendes Geschlecht" - pozn. překl.) vidí v něm daleko viditelné znamení své milované domovské země (v originále "ein weithin ragendes Wahrzeichen seines teuren heimatlichen Landes - pozn. překl.).
(...)
Ten les, to je Stifterova rodná Šumava. I o "kraji a lidu" Čech byly cestopisnou literaturou autorovy doby šířeny podivné představy. Goetheova chvála naší domovské kultury upadla rychle v zapomenutí. Zahraničí vědělo jen o našich lázeňských místech a o našich klášterech; turisté krajinné krásy Čech dosud neobjevili. Když Theodor Mundt (1808-1861, berlínský spisovatel a kritik - pozn, překl.) putoval zemí křížem krážem, strašily mu v hlavě příslovečné "böhmische Dörfer" (zde ve významu, který má v češtině pojem "španělská ves", navíc s hanlivějším ještě přídechem - pozn. překl.) a nacházel je v kraji všude znovu; neslyšel všude v něm nic než sladké, měkce se linoucí melancholické tóny české venkovské muziky a neviděl nic než žebráky, kteří nikoli pouze z naléhavé nouze, ale také "aus blossem Zeitvertrieb, aus Fremdenhass oder meinetwegen aus Romantik" (tj. "z pouhé kratochvíle, ze zášti vůči cizincům či pro mne za mne i z romantiky" - pozn. překl.) v těch nejznetvořenějších postavách a s nejodpornějším vytím obklopovali kolemjedoucí poštovní dostavník; apostrofuje Čechy jako krásnou slovanskou děvu s dlouhými černými vlasy a divě zasněným pohledem a ptá se, jak se jí tu po staletí za jejími horami vede; jako dobromyslný Němec přistupuje tu k okouzlující ho Slávy dceři, aby s ní světobolně zalkal nad jejím temným osudem: nyní pak ta spící Šípková Růženka, probuzena ze sna polibky syna lesů, otevře něžné oči a sladká německá mateřština splyne domnělé Slovance ze rtů. Ta podivná česká "světice", kterou Mundt uctívá jako svou madonu, je ovšem celou nebeskou dálku vzdálena nevinným dívčím postavám, které Stifter uvádí brzy nato do svých povídek. I ten český les, "der dicke, dunkle, struppige Böhmerwald" (tj. "tísnivá, temná, chundelatá Šumava" - pozn. překl.), se Mundtovi jevil za jeho cest než co místo německé raubířské romantiky (v originále "als die Stätte der deutschen Räuberromantik" - pozn. překl.). "O ihr finstern Schatten der unsichern Böhmerwaldes! Mit welchen Gedanken ich bei euch vorbeigefahren, als ihr die schwermütigen Wipfel zu mir herüberneiget" (v originále "Ó vy šeré stíny nebezpečné Šumavy! S jakými myšlenkami jsem vás míjel, když jste ke mně skláněly zádumčivé vrcholky svých stromů" - pozn. překl.), promlouvá k tomu lesu a dává před sebou defilovat Schillerovu vývojovou cestu od Karla Moora k markýzi Posaovi (postava z dramatu Don Carlos, označovaná někdy jako "Sprachrohr Schillers", tj. mluvčí autorových názorů - pozn. překl.), dychtí uniknout na chvíli alespoň z civilizace k necivilizovanému lidovému živlu, uchvácen při veškeré solidní náchylnosti ke kultuře "von einer unbändigen Passion für Wildnis" (tj. "nespoutanou vášní pro divočinu" - pozn. překl.) ve vzpomínce na daleké osídlence "im finstern Urwald" (tj. "v temných pralesích" - pozn. překl.) Massachusetts (viz Mundtova kniha "Madonna - Unterhaltungen Miit Einer Heiligen" /1832 /, s. 44). Stifter, od časného dětství vnořen v kouzlo lesa, podnícen příbuznými pracemi Cooperovými (August Sauer se zabýval americkými vlivy na německou literaturu podrobněji ve své přednášce, proslovené roku 1904 na Světové výstavě v Saint Louis /viz International Congress of Arts and Science. St. Louis 1904. Volume III. s. 477n/, ne náhodou byl ostatně jmenován i čestným členem Modern Language Association in America - pozn. překl.), stal se s větší odhodlaností než Willibald Alexis (vl.jm. Georg Wilhelm Heinrich Häring /1798-1871/, německý historický romanopisec - pozn. překl.) či Charles Sealsfield (vl.jm. Karl Postl /1793-1864/, rodák z Popic u Znojma, německo-americký protestantský kněz a spisovatel - pozn. překl.) vlastním zakladatelem "krajinopisného" románu v Německu.
Nejhůře snášeli protestantští cestopisci katolicismus obyvatel Čech; i Tieck (Ludwig Tieck /1773-1853/, po Novalisovi snad nejvýznamnější literární představitel staršího proudu německého romantismu - pozn. překl.) ve své novele "Eine Sommerreise" (vyšla roku 1835, popisoval v ní ovšem cestu už z roku 1803 - pozn. překl.) viděl jen odstrašující a hrůzné scény na odiv vystavovaných zobrazení mučedníků víry. Mundt načrtl ve své "Madonně" pitvorný obraz zdejší podoby zbožnosti: ztrnulé odříkávání modliteb, bezduchá ortodoxie (pravověrnost) cejchující zemi zkamenělou v uctívání model na jakousi obdobu západní Rusi. Pár listů novin, které mu padly do rukou v klášteře Osek (Osseg), podnítily ho k podvojné fantazii klášterních bratří s láskou k novinám a "novinových" bratří milujících kláštery, stejně jako se Börne (Carl Ludwig Börne /1786-1837/, vl.jm. Juda Löb Baruch, německý novinář a literární kritik - pozn. překl.) vysmíval Wackenroderově (Wilhelm Heinrich Wackenroder /1773-1798/, předčasně na tyfus zemřelý spoluzakladatel německého romantismu, v umění viděl "stopu nebeské jiskry" a "nový oltář k Boží poctě" - pozn. překl.) "štkavé" (v originále "schluchzendes", snad by se dalo česky říci i "škytavé" knize (zřejmě je míněno Wackenroderova jediné samostatně napsané dílo /ostatní už vznikla s autorským podílem Ludwiga Tiecka/ "Herzengießungen eines kunstliebenden Klosterbruders" /1797/, tj. "Výlevy srdce uměnímilovného řádového bratra" - pozn. překl.): v katolické klášterní škole vychovaný Stifter z ní vycházeje si z fantazií skutečného klášterního bratra přinesl základy svého uměleckého názoru. Jeho vysoké ocenění náboženství bylo těm z "mladého Německa" (v originále "der des "jungen Deutschland": "Junges Deutschland" bylo v letech 1830-1848 literární hnutí revolučně liberálních autorů, zaměřené i proti náboženským dogmatům - pozn. překl.) přímo protikladné. Ještě jednou budiž uděleno slovo Theodoru Mundtovi jako představiteli tohoto směru (jeho už citovaná "Madonna", s. 141): "Alles wird weltlich in unserer Zeit und muss es werden, selbst die Religion. Denn es kann nichts Heiligeres mehr geben, als das Weltliche, nichts Geistlicheres, als das Weltliche... Die Welt trauert und krankt nicht mehr an einer unklaren Sehnsucht, sie entfaltet sich tatkräftig in sich selbst, und vollzieht so das Höchste. Alles, Alles ist Weltgeschichte; es kann kein gottwohlgefälligeres Leben geben. Man arbeitet, kämpft und stirbt für seine Zeit, man ist heiter mit ihren Torheiten und ernst mit ihren Bestrebungen, und hat einen heiligen Wandel geführt. Die Zeit, in der wir leben und wirken, gibt uns die Weihe, sie ist unsere Fürbitterin und Vermittlerin vor Gottes Thron, und eines andern Heiligen bedürfen wir nicht dazu, wenn wir geirrt haben. Märtyrer sind wir uns selbst genug mit unseren Herzen." (tj. "Všechno se stává světským v naší době a musí se jím stát, i samo náboženství. Neboť není více ničeho posvátnějšího nežli to světské, ničeho duchovnějšího nežli právě to. Svět už více nesmutní a nechuraví neurčitou touhou, rozvíjí se činorodě v sobě sám a naplňuje tak to Nejvyšší. Všechno, všechno jsou dějiny světa, nemůže existovat nijaký jiný život, v němž by se Bohu lépe zalíbilo. Pracuje se, bojuje a umírá pro svou dobu, je veselo při jejích bláhovostech a vážno při jejích usilováních, posvátný je sám život a jeho způsob. Čas, ve kterém žijeme a působíme, dává nám posvěcení, je naším přímluvcem a prostředníkem u Božího trůnu, není nám pak pořebí nějakého jiného svatého, zbloudíme-li. Mučedníky jsem dost my sami v našich srdcích." - pozn. překl.). Právě se Stifterem a s Anette von Droste-Hülshoffovou (vl.jm. Anna Elisabeth Franzisca Adolphina Wilhelmina Ludovica baronka /Freiin/ von Droste-Hülshoff /1797-1848/, jedna z nejvýznamnějších vůbec německých básnířek devatenáctého století - viz Wikipedia - pozn. překl.) vstupuje opravdově věřící katolicismus opět podnětně a tvořivě do německé literatury.
(...)
P r a h a, počátkem července 1904.

Divíte se snad ještě, že to on promluvil při odhalení Stifterovy sochy nad Horní Planou dne 26. srpna roku 1906? Ten soubor Stifterových sebraných spisů, k němuž tu August Sauer napsal ve dvou úryvcích námi v překladu citovaný úvod, byl mimochodem vděčně věnován českému zemskému vlastenci Vojtěchu rytíři Lannovi (Herrn Adalbert Ritter von Lanna), zasloužilému podporovateli celého "Sauerova" vydání (dokončeno bylo až roku 1960, 34 let po smrti toho, kdo je v létě 1904 oním úvodem započal). To už byli počátkem století dvacátého ovšem i Lannové Pražany, stejně jako Sauer, stejně jako oni svým původem Rakušan. Narodil se 12. října 1855 ve Wiener Neustadt, navštěvoval vídeňské gymnázium "u Skotů" (Schottengymnasium) a studoval pak na vídeňské univerzitě, kde byl v roce 1877 promován na doktora filosofie. Ve Vídni se i habilitoval, suploval pak na univerzitě tehdy rakouského Lvova (Lemberg, dnes ukrajinský Lviv), působil v letech 1883-1886 jako mimořádný profesor ve Štýrském Hradci (Graz), poté pak už v Praze (nejprve jako mimořádný, od roku 1892 řádný profesor germanistiky) na zdejší německé univerzitě, jejímž byl dokonce v letech 1907-1908 i rektorem. 8. září 1892 si krátce před jejími sedmnáctými narozeninami vzal za ženu Heddu (Hedwig) Rzachovou, dceru profesora filologie Aloise Rzacha (1850-1935) a jeho ženy Hedwig, roz. Polakové (1853-1920), později jednu z citlivých básnířek pražského německého literárního okruhu. Byl spoluvydavatelem mnoha knižních edic (zejména už zmíněné Bibliothek der deutschen Schriftsteller in Böhmen) a časopisů (mj. Deutsche Arbeit a Prager Deutsche Studien), editorem souborného vydání díla nejen Stifterova, nýbrž i Grillparzerova (dokončeného až roku 1948). V časopise Euphorion, vydávaném od roku 1894, položil základy interdisciplinárního bádání v oboru germanistiky, platí i jako vlivný protagonista vřazení lidových literárních forem (nářeční tvorba, ústní a písemné lidové podání) do zorného pole literárněhistorického zkoumání. Jako přesvědčený nacionalista přispěl však i k prosazení tzv. "kmenového" pojetí dějin literatury, zneužitého později nacismem. S tím ovšem nemohl mít opravdu nic společného už pro své příbuzenské vazby. Jeho žena byla z matčiny strany spřízněna se spisovatelkou Ossip Schubin (vl.jm. Aloisia /Lola/ Kirschnerová /1854-1934/) a českým komponistou Bedřichem Smetanou a musela v roce 1939 dokazovat proti tvrzení Adolfa Bartelse z jeho dějin německé literatury, že ona i její muž jsou Židé, jeho i svůj "árijský" původ. To už byl ovšem August Sauer 13 let mrtev. Skonal 17. září roku 1926 v Praze ve svých nedožitých jednasedmdesáti letech. Hedda Sauerová, i pro své příbuzenské vazby na Bedřicha Smetanu a účast svého bratra Otto Rzacha v protinacistickém odboji nestala se obětí poválečného odsunu (její členství v NSDAP bylo prohlášeno za formální) a zemřela zchudlá a zapomenutá v prvý jarní den, 21. března 1953 (pochována je na pražských Malvazinkách v hrobě označeném jejím česky psaným jménem Hedvika Sauerová). Musím myslit (i s rozpomínkou na to vídeňské gymnázium "u Skotů" mladého Sauera) na její Baladu, zhudebněnou Josefem Bohuslavem Foersterem (1859-1951), jejíž slova tu podávám s pokusem o jejich český překlad:

Sie standen mitten im Heidekraut,
um ihr Goldhaar flogen die Bienen,
ringsum hat der weite Himmel geblaut
und Schottlands Sonne geschienen.

Kein Busch, kein Haus, das sie umfing,
um ihre Liebe zu bergen,
nur Sonne und Himmel in weitem Ring
und auf der Spur die Schergen.

Da rafft er sich auf: " 's ist alles eins,
Hinauf, mein Lieb, auf den Schimmel!
Mein Mund an deinem, mein Herz an dein's,
Wir reiten in den Himmel!

Stáli tam spolu, kvetl vřes,
jí kol vlasů bzučely včely,
jenom modro tu skotských zpod nebes
a slunce nad sebou měli.

Ni keř, ni dům tu nevidím,
by lásku jejich snad kryly,
než to slunce a nebe -- v stopách jim
pak biřici zdivočilí.

Tu vzchopí se on: "Cože nám svět!
Lásko, na bělouši vpředu,
ret na rtu, na srdci chci tě mět,
do nebe s Tebou jedu!"

Sauer a Češi

Otokar Fischer

Mistrem filologické akribie a literárněhistorickým kritikem byl po léta vedle svých prací přísně vědeckých, zaměstnán i řadou důležitých příspěvků ke kulturně-politickým otázkám, umožňujících mu vyslovit se i k českým a československým problémům. Vyznal se sice co vydavatel "Deutsche Arbeit" v době před válkou (rozuměj před tou první světovou - pozn. překl.) ze svých nacionalistických zásad a ve velice sledované diskusi k českým vysokoškolským požadavkům nebylo jim z jeho strany přiznáno plné právo, toto nacionální stanovisko nezabránilo však vysoce zasloužilému učenci veskrze nijak v tom, udržovat se zástupci české literární vědy - svými kolegy a zejména pak svými žáky - co jen myslitelně ty nejlepší "sousedsky přátelské" vztahy (v originále "die denkbar besten 'freundnachbarlichen' Beziehungen" - pozn. překl.). A tím větší význam pak mělo, že se August Sauer jako jeden z vůdčích duchů pražského němectví po převratu (rozuměl po vzniku Československa v roce 1918 - pozn. překl.) plně a zcela postavil na půdu obnoveného státu a své příslušnosti k naší zemi - on, rodilý Dolnorakušan - dal opakovaně výraz slovem i činem. Nejenže v roce 1922 otevřel v českém filosofickém sdružení (zřejmě jde o Jednotu filosofickou, založenou už v roce 1881 a 1991 obnovenou pod předsednictvím Ladislava Hejdánka - pozn. překl.) debatu o možnostech národnostního porozumění a v roce předešlém (rozuměj v roce 1925 - pozn. překl.) se vynikajícím způsobem podílel na přednáškovém cyklu českého Klubu moderních filologů; také Sauerova literární reflexe, už od počátku století (rozuměj století dvacátého - pozn. překl.) budovaná na principech kmenové historie přinesla s sebou tím, že upřela svou pozornost na osobitosti německého písemnictví v Čechách i na Moravě (v originále "auf Eigenschaften des deutschböhmischen und des deutschmährischen Schrifttums" - pozn. překl.), pregnantně odlišila německý živel v Československu od toho v Rakousku a také od toho v samotné Říši.
Hluboké vědění a temperamentní přednašečské umění zesnulého působilo svou výchovnou silou na značný počet českých germanistů, zapálilo je k vlastnímu studiu; a tak je nám, Sauerovým žákům osobně nejbližším, nejhlouběji truchlit po tom významném badateli, jemuž děkujeme za tolikerý bohatý podnět.

Prager Tagblatt, 18, 9. 1926, s. 3

- - - - -
* Wiener Neustadt (A) / Horní Planá / † † † Praha