QUIRIN LUDWIG PINNER
U psacího stolu...
...bylo nalezeno jeho zhroucené tělo v neděli odpoledne kolem půl čtvrté mrtvé.
Ne, to opravdu nemohl psát on a nevím, co leželo rozepsáno na papíře před ním. Jeho vyšebrodský spolubratr o mrtvém naštěstí zanechal pod šifrou "P.S.G.", tj neklamně páter Severin Gottsmich, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, obsáhlý nekrolog, který přetiskuji v českém překladu po mírně upravené "polovětě" (U psacího stolu...) jako textová ukázka z něho převzaté, za níž ovšem stojí osud toho zesnulého jako opravdový kněžský román XX. století, končící jakoby symbolicky v lednu nejen pro Čechy tak osudového roku 1968.
O páteru Quirinovi
Severin Gottsmich
Řeholní rodina vyšebrodská je opět o jednoho na všech stranách oblíbeného spolubratra (v originále "um einen wohlgelittenen Mitbruder" - pozn. překl.) menší. Páter Quirin podlehl v neděli odpoledne 21. ledna roku 1968 záchvatu srdeční mrtvice; ráno ještě jako obvykle sloužil svou mši svatou, byl o polednách v dobré míře a kolem půl čtvrté bylo jeho zhroucené tělo u psacího stolu nalezeno mrtvé. Kéž odpočívá v pokoji!
Byl vždy mužem přesně odvedené práce a zároveň se vyznačoval osobní skromnosti, která vylučovala jakékoli draní se dopředu.
Narodil se (jako Ludwig Pinner, jedno z deseti dětí Johanna Pinnera a jeho ženy Marie, roz. Mautnerové - pozn. překl.) "u Weberů" ("beim Weber") ve Svatomírově (Zwarmetschlag - viz k tomu webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.) dne 30. července roku 1901, po vychození obecné školy v Horním Dvořišti (Oberhaid) navštěvoval nižší gymnázium v rakouském Wilheringu a od podzimu roku 1916 vyšší gymnázium v Českých Budějovicích (Budweis) jako chovanec Vyšebrodského domu ("Hohenfurterhaus" dodnes stojí na rohu Lannovy třídy a Senovážného náměstí - pozn. překl.). Po absolvování šesté gymnazijní třídy přijal ho opat Bruno (rozuměj Bruno Pammer, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) spolu se stejně jako on starým Raphaelem Gotzlirschem z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) do noviciátu, aby neztratil kvůli povoláním do války všechny kandidáty z klášterního juvenátu (juvenátem rozuměj gymnaziální ústav pro řádový dorost - pozn. překl.); teprve po noviciátu a skončení války mohlo dojít od roku 1919 k úspěšnému dokončení českobudějovického gymnázia a také rozšíření znalostí češtiny, které pak mohl mladý teolog jistě uplatnit v innsbruckém Canisianu (viz www stránky Collegium Canisianum - pozn. překl.) v rozhovorech se svým tamním spolubydlícím, jímž byl Slovák příjmením Prídavok.
Dne 5. července 1925 slavil v Horním Dvořišti svou primici (poté, co 28. září 1924 složil "vota solemnia", tj. slavnostní slib ve vyšebrodském klášteře - pozn. překl.), následně přichází jako kaplan do Rožmitálu na Šumavě a od roku 1927 na českou faru ve Střížově (Driesendorf). Dva roky nato se páter Quirin stává prefektem juvenátu ve zmíněném už Vyšebrodském domě v Českých Budějovicích a v letech 1930-1933 kaplanem své domovské farnosti Horní Dvořiště kvůli české škole v Českém Heršláku (Hörschlag), jakož od roku 1931 musil převzít i výuku náboženství na české menšinové škole v Rožmberku nad Vltavou, poněvadž tyto nově založené školy si podobná kněžská přeložení vyžadovaly. Dne 7. srpna roku 1933 vrací se vyšebrodský cisterciák do svého domovského kláštera nazpět jako adjunkt opatova tajemníka P. Vinzenze a tak i k "vedení knih" (v originále "so auch zur Buchführung", rozuměj "k účetnictví" - pozn. překl.), navíc působí jako kantor a zůstává katechetou české školy v Heršláku, později i menšinové školy v Dolním Dvořišti (Unterhaid). K 15. květnu 1936 získává faru v Horním Dvořišti, vymění ji však 1. května 1940 za tu v Omlenici (Umlowitz), sice malou, z níž však za válečných poměrů může vypomáhat přetíženým sousedním farářů bez kaplana jako katecheta v Bujanově (Angern), na škole (v "Říši" už ovšem také jen německé "Hauptschule", tj. školním stupni od 5. do 9. třídy - pozn. překl.) v Heršláku a poté, co P. Wolfgang dostává od nacistické partaje zákaz školního působení, také na "Volksschule" (tj. "národní škole" - pozn. překl.) v Horním Dvořišti, konečně ještě k tomu na "Hauptschule" v Kaplici (Kaplitz) - v samotné Omlenici opatřuje také jednu německou a jednu českou školu, tedy víc než dost a všechno vyučování tenkrát za Hitlerových časů bez nároku na plat!
Už v letech 1937 a 1938 pár týdnů vypomáhal páter Quirin ve vedení účetních knih na řádovém generalátu v Římě a tam ho chtěl opat Tecelin (rozuměj Tecelin Jaksch, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za pomoci tehdejšího generálního prokurátora řádu P. Matthäuse Quatembera (i on má na webových stranách Kojhoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) po válce uchráni¨t už probíhajícího násilného vysídlení; měl tedy 1. prosince 1946 nakvap odcestovat do Říma, pochybné umístění v tehdy značně zmatené železniční dopravě získal však v jednom z dobytčích vagonů transportu českých, polských, francouzských a italských "navrátilců", jimž sice ještě obstaral na faře v Horním Dvořišti dostatek slámy jako provizorní lože, sám však se z cesty, která se mu jevila přece jen příliš dobrodružná, vrátil raději nazpátek do Omlenice - čímž mu ovšem jinak zamýšlená kariéra unikla.
Jakkoli páter Quirin s novými českými úřady, které ho využívaly často jako tlumočníka a překladatele, vycházel opravdu dobře, šikaně neušel; musil k českému odvodu a byl by tak jako tak coby Němec vyslán k nějaké nucené práci, takže se nakonec sám narychlo domohl vystěhování a 9. dubna 1948 zároveň s posledními zbylými klášterními spolubratřími P. Laurenzem, Piem, Georgem a fráterem Konradem zamířil do kláštera Zwettl v rakouském Waldviertelu, kde získal místo kaplana ve Schweiggers a s ním stejně jako na všech svých domácích "štacích" i oblibu místních lidí. Zakrátko také ve Schweiggers převzal hodnost farního vikáře (tj. farářova zástupce - pozn. překl.). Různé nesnáze s polním hospodařením, počínající nedoslýchavost a jiné těžkosti ho v roce 1960 donutily na své postavení k lítosti farníků rezignovat. Každá ze tří obcí farnosti Schweiggers jmenovala ho na rozloučenou čestným svým občanem; on pak odešel ke spolubratřím do kláštera Rein ve Štýrsku, kde byl ještě pilně účasten práce ve studentském konviktu a výpomoci v duchovní péči, z místa hofmistra se však mlčky stáhl pro přemíru povinností, na něž už něstačil. V červenci 1965 utrpěl těžký srdeční infarkt, jehož následky už pociťoval natolik trvale, že víceméně kdykoli tušil svůj náhlý konec.
To, že byl českobudějovickému biskupovi při několika delších častých návštěvách ve Vyšším Brodě přidělen jako opatrovník, vyneslo mu jmenování biskupským notářem.
Prací tak obtížený kněžský život se tím uzavřel. Hospodin (v originále "Gott der Herr" - pozn. překl.), jenž ho nyní povolal k sobě, kéž mu odplatí jeho příkladnou kněžskou věrnost! My pak ho chceme uchovat trvale v paměti.
Glaube und Heimat, 1968, s. 138-139
- - - - -
* Svatomírov / Horní Dvořiště / České Budějovice / Vyšší Brod / Rožmitál na Šumavě / Střížov / Český Heršlák / Rožmberk nad Vltavou / Dolní Dvořiště / Omlenice / Bujanov / Kaplice / † † † Rein (A)
