EDUARD PRIESCHL
|
Mir traumt so viel oft von dahom Mia traumt so viel oft va dahoam, van Ähndl, van Vettern und va da Moam. A so hot ma traumt - und es kimmt mia vor - i stangert do drobn vorm Himmelstor. Schä hoamli und stad klopf i hald o - da steht er scho vor mir, der heilige Mo. "Wos mögst denn?" sogt er freundli zu mir. Und i, weil i mi do recht genier, woas net glei a Antwort und druck umanand, i sag donn:"Grüaß Gott" und "Guan Ombd" und no allerhand. Draf tuat mi der Petrus nu amal fragn: "Wos möchst denn, Bua, du derfst mas scho sogn." Hiatzt kriag i scho a weng mehr Hamua, i hob scho umanondruckt gnua: "I tat holt schö bittn, ob's net migla wa, dass für mi so a kloans Wunda gschah: I möcht nu nu amal mei Hoamat sehn, neta a Neichtl - glei wars gschehn." Der heilige Petrus schmunzelt verschmitzt. Draf Ruaft er a Engerl, dös af ara Wolkn sitzt. Dös schiabt die Wolkn a weng vanond - I hock mi glei viara bis zum Rand. Und i tua an Schroa vor lauter Freid: Do int, do liegt jo die gonz Herrlichkeit! Z'erst siag i s'Urischerholz un d'Kuckizahöh - i möcht glei rean und flen, a so tuats ma weh - scho kimmts Bacherl daher und rinnt dua d'Bruck - i siag sogar den heiligen Nepomuk. I schau dem Bacherl no bis in d'Käfermühl und derweil des Wasser weiterrinnt schö still, schau i afa zan Hohner, af Osang und Marktschlag - so deitli-i moa fast, dass i's derglonga mog. Übern Högel geht's umi nach Hoderntol, sogar an Stratbaun siag i aframol. Und alles umanand, wo i nur hischau, dos siag i so deitli und ganz genau. Jessas, da Rosenhögel ghört a za da Pfoa, und Uttenschlag seh i, dös is gwiss woa. Van Toiflloch ogfangt siagt ma nix wia Wold - und hiazt auf amol, da war mias schia bold, wia wonn - ja freili dos is gwiss - dass dös d'Ruin va Sankt Thoma is. Und d'Lindn und Woldhäusl umaranand, dö siag i za meina rechten Hand. Wia d'Streichhölzschachtln liegns vor mia - und i hob a Freid ghobt, wia no nia. Kohheisln siag i und s'Benneck - I muass soviel schaun, dass i' grod nu dergleck. Von Reiterschlag schau i in d'Rosenau, und wia i übern Bugel umischau, do siag i Urisch in lauter Baum, so deutli, Leidln, ös glaubts mirs kaum. Und glei danebn in ara toifn Lah, ja - denk i - wos kunnt denn dös grod sa? I hob kaum nodenkt, do follt's mir scho ei: Dös ist ja Muckenschlag, ja mei, ja mei. - A so hon i's gsehn, unser schöne Pfoa. I hob hiatzt nit gwisst, was i soll doa - So glückli bin i gwen und so voller Freid! Wisst's, va so ana Wolkn siagt ma goa so viel weit. I woat nu a Neichtl, und wia i aso schau, do liegt in da Mitt drin mei liabs Reichenau. I moa schia, i schmeckat an Holler und Lindnblüah und hör d'Vögerl singan, wia no nia. Do pockt mi a Hoamweh - i konn's eng's net sogn! - Do zupft mi da Petrus und duat mi frogn: "No, host es hiazt gsehn, dei liabs Paradies? und dass'd hiazat zfriedn bist, dös moanat i gwiss. "Jo - sog i - Sankt Petrus, dös wor a Freid! Oba netta a Neichtl, i bitt, loss ma Zeit, und zoag ma die Hoamat, wias heutzutags is, weil heut is olls anders, dös woaß i ganz gwiss. Drauf schaut mi der Petrus recht mitleidi o und sagt oft schia trauri: "Mei liba Mo, loss ausschaun do drin, loss sei, wia der wöll, wonns dös sagast, du moanast, es wa d'Höll." |
Zdál se mně vo domově sen Zdál se mně vo domově sen, vo našich, potom vo mamince jen a co se nestalo mi - baže ano - najednou stojim před nebeskou branou. Zaklepu a předem slova sbírám, když svatej muž s klíči bránu votevírá. "Co bys rád?" ptá se mně nejprve, ale já mlčim, rdim se do krve a místo abych odpověděl něčim, mumlám jen Pozdrav Bůh a Dobrej večír. A tak Petr ptát se musí znova: "Tak copak, holenku, dočkám se tvýho slova?" Seberu se a vysypu mu tedy to, co mě tlačí i bez nápovědy: "Mám, prosim pěkně, jedno přání zbožný, esli zázrak malej... nebylo by možný... rád bych jenom chvilku u nás doma, chviličku malou viděl, jak se co má." Svatej Petr šibalsky na mě hledí, pak volá andílka, co na vobláčku sedí a ví, jak mraky že se strkaji, takže sem rázem sklouz mu ke kraji. A zrovna křik sem samou radostí, co pode mnou se krásy rozhostí! Nejprv Urešův les, dál vrch Kukaččí zvaný viděj mý voči, hned steskem uplakaný - mokrý jak potok, znal jsem ho co kluk na mostě nad nim svatej Nepomuk. To ke Kefrovejch mlejnu voda běží a vod něj tiše dál, kde leží Hoher a Jasánky, ves Hraničná kus dál, vidim je jasně, poslepu bych je nachmatal. Přes vršek je Hadrový oudolí a Stráda sedlák hnedka v vůkolí. Všecičko, kam se jenom podívám, je na dosah a zrovna jak to znám. Propána, Růžovej Vrch, patří k farnosti, i Votov vidim, no bez pochybnosti. Čertova Jáma a pak už jen les až najednou, málem bych v kopci kles, vidim něco, co se hned nezapomene: stojim vám u Vítkova Kamene a Linda, Lindský Chalupy kus dolu po pravý ruce mám tu všecky spolu. Leží tam jak krabičky vod sirek: koukal bych na ně třeba celej věk. Uhlířský Domky, Bernek vo skok dál: nihdáž sem se tak nevynadíval. Vod Pasečný teď vidim k Rožnovu a přes vršek zas v lese poznovu Horního Ureše, no samej strom - esli lžu, lidičky, ať do mě hrom. Hned vedle v dolíku, no co to je? Ta votázka mně nedá pokoje, sotva se zamyslim, co nevidim: Muckenschlag je to, už vim, už vim. Tak sem tu naší farnost celou uviděl, radostí bez sebe, že sem jen vůbec směl: copak to nejni štěstí hledět do kraje až z nebe, vodkud vidět už ňáká dálka je? Eště tak chvilku koukám - proč asi, co bys řek: no uprostřed vší tý krásy leží náš Rychnůvek. Bezy tam voněj a lípy a ptáci zpívaji a mě chyt stesk, jak hledim po kraji - to se snad ani vypovědět nedá! Ale už Petr je tu, prej že mě hledá: "Tak cos tam viděl, jakýpak to bylo? Nezdá se, že by se ti u vás nelíbilo." Povídám: "Svatej Petře, krása krás! Jen ještě chvilku prosim dej mi čas a vokaž, jak to doma dneska je: "spousta novot jistě k nám přišlo do kraje." Petrovi skápne slza po líčku a povídá mi: "Ty muj človíčku, podívej se teď znova, esli chceš: NIC VÍC ALE NEŽ PEKLO NENAJDEŠ." |
|
Glaube und Heimat, 1977, č. 6, s. 174-177 |
|
Eduard Prieschl se narodil 15. ledna 1920 a ještě roku 1995 se ohlašují v Glaube und Heimat mezi rychnůveckými rodáky jeho pětasedmdesátiny. V podzimním dvojčísle měsíčníku Glaube und Heimat ročníku 1999 se objevuje vzpomínka podepsaná po rodácku Jungwirt'n Maria Müller, v níž pisatelka sděluje: "8. července 1999 oslavil v Mühldorfu nejmladší z rychnůvecké rodiny 'Paliů' (Pali je jméno po otcovském domě: Franz Xaver Prieschl, zvaný Pali-Vater, ve zmíněném bavorském Mühldorfu zemřel už roku 1954 - pozn. překl.) Max Prieschl své pětasedmdesátiny. Má patero dětí, z nichž nejstarší dcera ve svých 38 letech roku 1988 už zemřela, a je už dědečkem dvanáctera vnuků. Z devíti ratolestí otce Paliho, jak šly za sebou podle stáří Maria, Christine, Rosa, Otto, Karl (rovněž zastoupený na stránkách Kohoutího kříže), Angela, Eduard, Gertrud a Max, žijí už právě jen tři nejmladší. Eduard, který byl velice aktivní jako učitel a napsal v našem domácím nářečí spoustu básní, stal se sám také otcem pěti dětí a má od nich mezitím i čtrnáctero vnuků. Jeho sestra Gertruda žije s manželem, synem a vnukem ve Wörishofen. Z velké rodiny Prieschlů vyšli i dva kněží a jedna řádová sesta. Syn Karl slavil roku 1938 ještě v Rychnůvku svou primici. Zemřel v Bavorsku už v roce 1964. Christine pod řádovým jménem Edmunde zesnula 1988 osmdesátiletá v Auerbachu. Horst, syn jednoho z jejích bratří, totiž Ottův, byl vysvěcen na kněze roku 1966 a působí jako duchovní bundeswehru v Hamburku. Syn Rosy Prieschlové, provdané Veselé, navštívil 1991 matčino rodiště. Tehdy se v Rychnůvku podařilo Bertlwieserovým vztyčit na zarostlé mezitím hromadě suti na místě našeho kostela čtyři metry vysoký kříž z dubového dřeva. Alespoň jednu cihlu objevenou v troskách pod ním si pan Veselý vzal šťasten s sebou domů do Brna. Jak jen se ta velká rodina Prieschlových musila kdysi doma těžce protloukat životem! Otec Franz Xaver byl zaměstnán v papírně až v Loučovicích (Kienberg), byl po celý týden pryč od ženy a dětí a dvakrát týdně musil podnikat pěšky tři hodiny dalekou cestu do práce. Nebylo tenkrát ani jízdní kolo ani autobus, o vlastním autu nemluvě. Přese všecku tu bídu s nouzí se podařilo vychovat z početných dětí řádné a poctivé lidi. Dnes má celá ta rozrostlá rodina 138 potomků, z nichž 16 už je na pravdě Boží." Následuje přání mj. i Eduardovi k jeho nadcházejícím osmdesátinám. Po odsunu za těžkých poválečných let dosáhl v novém domově učitelského vzdělání a roku 1953 nastoupil na své první místo. Žil po odsunu v Limbach-Heidersbachu, Eichgartenweg 6 a v Heidersbachu, který je místní částí bádensko-württemberského Limbachu, dne 25. února 2005 ve věku nedávno předtím dožitých 86 také zemřel a je pochován. Jeho rodácké veršování má při prvém otištění v Glaube und Heimat ročníku 1960, s. 704-705 ještě název A Traum a teprve po 17 letech je už s novým titulem (pod nímž byl v českém překladu otištěn i v Česko-bavorských výhledech) provázeno idylickými snímky zabydlené krajiny, která je dnes už opravdu jen dávnou vzpomínkou. Jen Alpy je od Svatého Tomáše vidět za jasných dnů dosud. Nestojí ani Rychnůvek s farním kostelem svatého Václava, vyhozeným do povětří na den a hodinu přesně 4. května 1957 v šest večer, aby to u sousedů v Rakousku nebylo tolik slyšet: zvonili tam právě na klekání. Zanikla celá ta farnost, zbyly ty cáry paměti, nesené láskou, která alespoň snímá viny nejtěžší.
- - - - -
* Rychnůvek / † † † Heidersbach, Limbach (BW)
