KARL PRÖLL

Zapomenutí němečtí bratři ((1887)

Nedaleko Nýrska najdeme idylickou vesničku Friedrichsthal (dnes bychom ji ovšem i pod krásným jinak českým jménem Chalupy hledali právě kromě asi dvou zbylých stavení opravdu marně - pozn. překl.), kde se narodil Josef Rank, nazývaný také "šumavským Auerbachem" (Berthold Auerbach žil v letech 1812-1882 a svým prozaickým souborem "Schwarzwälder Dorfgeschichten" se stal zakladatelem žánru vesnické povídky - pozn. překl.). 10. června roku 1886 slavili tu rodáci a krajané spisovatelovi jeho požehnané sedmdesátiny (Pröll kupodivu píše o půli července roku 1885! - pozn. překl.) a ozdobili jeho rodný dům pamětní deskou. Autor povídek "Aus dem Böhmerwalde", "Dorfbrutus" a "Seelenverkäufer" ukončil tenkrát svůj děkovný projev slovy: "Trváme spolu v německém citu k rodné zemi, v důvěře a naději v lepší dny budoucí našeho národního bytí!"
Při této příležitosti chci upozornit na projevy naší soudobé německé literatury, které se zabývají slovanským bojem proti Němcům. Mezi rakouskými Němci, zejména pak v řadách zdatných dědiců a ochránců naší národní nezadatelnosti v Čechách panuje nyní nálada nikoli nepodobná té, která zachvacovala někdejší naše pokolení před výbuchem války za svobodu proti velkému Napoleonovi. Čím těžší je jejich situace, čím víc narůstá "slovanské nebezpečí", tím výš pozvedají prapor nepokořitelného němectví. Bytuje v nich onen duch, jehož zvěstovatelem se kdysi stal Fichte (německý filosof Johann Gottlieb Fichte, který mj. burcoval svými "řečmi k německému národu" k odporu proti napoleonské okupaci - pozn. překl.), totiž onen "vyšší duch lásky k vlasti", jemuž je národ "pláštěm věčnosti", pro který "je člověku šlechetnému radostí podstoupit jakoukoli oběť". Vzali si k srdci varování ryzího myslitele před plody, které v budoucnu dozrají tomu kmeni, který není schopen odporu: "Co přijde po vás, uvykne si jiným představám života: ten se podřídí jiným formám a jinému chodu, a jak dlouho může pak ještě trvat, že už nebude nikoho, kdo kdy vůbec spatřil nějakého Němce nebo o něm jen slyšel." A jeho závěrečný soud: "Národ, který si neumí vládnout, bude nakonec nucen vzdát se i svého jazyka", se dnes už naplňuje v obráceném smyslu slova. Ve věku národních a rasových zápasů totiž docházíme k poznání, že ten národní kmen, který se nedokáže vzepřít jakémukoli zmenšení svého jazykového prostoru, zříká se předem práva sám sobě vládnout. To platí nejen pro Němce v Čechách, nýbrž i pro Němce v Říši, kteří jsou povinni v prvé řadě být strážci národní cti, udržovateli a rozmnožovateli národní síly.
Poněvadž literatura odráží jako v zrcadle každý mocnější záchvěv národní duše, obraz je podle stanoviska pozorovatelova strháván jako by rozbouřenými vlnami tu vpřed, tu zase nazad. Publicistická činnost ve prospěch rakouských Němců - činnost, která by měla ustat ve chvíli, kdy splní svůj účel - počala v říšskoněmeckém tisku už před lety, aniž by ovšem pro obtížnost poměrů v něm panujících získávala na rozsahu a hloubce. Nyní konečně dochází řada na typický projev rasového zápasu, jímž je jeho umělecké zachycení a ztvárnění. A přitom právě se prokazuje, že srdce naší soudobé literatury tepe co do národních citů buď tepem matným či přinejmenším nepravidelným, že její smysly a nervy ztratily, přes veškeré železité a bahenní koupele reality, svůj původní jemnocit. Jinak by přece nemohlo docházet k tak nevšímavému přecházení problémů, které ve velkém i v malém odhalují boj o samo národní bytí ve všech jeho podobách. Už ty formy samy jsou kulturně a historicky natolik zajímavé, že by měly probouzet naše mysli i srdce, stavět je na stranu lidí, kteří jsou obětí toho experimentu dějin, totiž našich kmenových spolubratří. Nenašel se dosud mezi námi muž takového etického imperativu, který by dokázal opravdu hlasitě přimět naše znesvářené frakce k jednomu úkolu: že totiž rakouští Němci nesmějí být pro nás ztraceni. Těší nás ovšem, že v této drobné knížce (rozuměj brožuru, pod jejímž názvem tu uvádíme závěrečnou část její kapitoly o Šumavě - pozn. překl.) můžeme poukázat na dva literární pokusy předestřít naší netečné národní lhostejnosti v prostém vyprávění osud těch, kdo stojí doslova vprostřed rasového zápasu.
Jedna z obou těch knih nese jméno známého autora, jehož kolébka stála na půdě Čech, který si však své literární ostruhy vysloužil na německém severu. Fritz Mauthner se vydal v románovém svazku pod názvem "Der letzte Deutsche von Blatna" (Poslední Němec z Blatné) nazpět do vlasti, aby se stal na jejím pozadí svědkem temných a slepě fanatických snah vypudit Němce ze země jejich otců. Neváháme přiřadit tento román k nejlepším dílům svého autora. Děj knihy je prostý a napínavý zároveň, místní kolorit nelíčeně původní, nálada konfliktních scén vystižena s příkladnou silou. Ano, takto se to odehrává, dosvědčí chmurnému obrazu každý jen trochu zasvěcený. Jsou to symptomy politického šílenství, dodá sociální psycholog k národnímu střetu, kterému je v Rakousku poskytována tak nevídaná volnost (v originále: "den man in Österreich frei auf der Straße herumlaufen lässt" - pozn. překl.). Že to až tak daleko zašlo, nebyl bych si nikdy pomyslel - míní bodrý říšský šosák (v originále Reichsphilister), kterému se dosud vzájemné "povykování"("Krakehle") mezi Němci a Čechy nijak neprojevilo na krevním tlaku, v němž se teď ale probouzí špetka tušení, že ta slovanská metoda, jak zardousit nepřítele, je přece jen zatraceně málo příjemná.
Téměř současně s tímto velice aktuálním románovým dílem se objevila na veřejnosti kniha pod titulem "Auf treuer deutscher Wacht. Erzählung aus Deutsch-Böhmen. Von Wolfgang Schild." (Na věrné německé stráži. Vyprávění z německé oblasti Čech. Napsal Wolfgang Schild) Autorský pseudonym kryje počestného německého učitele ze severních Čech, jehož vyprávění vycházelo jako román na pokračování. I tady jsme zasvěceni hned v úvodu do slovanských způsobů získávání převahy, sledujeme, jak lhostejnost německého obyvatelstva ustupuje teprve s rostoucím ohrožením národních statků. ... Líčení není tak sevřené a plastické jako u Mauthnera, ale půvab vyprávění je nesporný.
Vedle několika lyrických zpěvů na poplach jde tu o prvé náznaky, že si naše literatura začíná vůbec uvědomovat existenci zapomenutých a těžce zkoušených německých bratří. I naši moderní realisté, kteří slídí jen po nejvýlučnějších námětech a látkách svých děl a přežvatlávají po německu francouzské pojetí společenských vztahů, by se mohli alespoň maličko trápit národními zájmy. Objevili by pak s údivem skutečnost, že před německým realismem leží dosud ladem celá obrovská území.
Tím uzavírám tyto črty ze Šumavy a svá přemítání s nimi související, jakož bych se chtěl rozloučit i s poctivým šumavským lidem slovy staré písně:

Laub und Gras, es mag verwelken,
Aber treue Liebe nicht.
Kommst mir zwar aus meinen Augen,
Doch aus meinem Herzen nicht!

List i tráva zvadnout stačí,
věrná láska nikdy ne.
Můžeš mi snad sejít z očí,
srdce nezapomene!

Šumavané sami by však měli nosit v srdcích za pohnutých časů nadále i onu větu Ludwiga Uhlanda (básník a tvůrce německé historické balady, politickým přesvědčením liberál, žil v letech 1787-1862 - pozn. překl.):
"Bez únavy nesme dál to ctihodné břemeno, to budoucí jmění celého Německa, v ústrety světlejšímu příští..."
Nikdy se nevzdám víry, že prapůvodní duch toho velkého, nadaného lidu mu nakonec nutně vydobude důstojné místo, náležející mu nikoli snad pouze po slibech mocnářů tohoto světa, nýbrž předurčené mu mocí mnohem, mnohem vyšší.

Vergessene deutsche Brüder - Im deutschen Böhmerwalde, s. 65-68

Je opravdu tragickým detailem, že se tu jako typický rasový výron národní duše vyzvedá román Fritze Mauthnera, autora, jehož národní, tj. židovský kmen prošel v následujícím století peklem, které nutně muselo vyvolat pomstu právě i na českých Němcích. Jejich osud se naplnil podle všech nejchmurnějších předpovědí, předtím však byli přinejmenším netečnými svědky osudu svých židovských bratří za druhé ze světových válek neblahého dvacátého věku historie. Pokud je tedy řeč o "zapomenutých bratřích", vyvstane nám už provždy ten dvojí osud na paměti vcelku. Řeči o šťastnějším příští to všecko jen přivolaly, víme to dobře z obou stran starých zemských hranic. Karl Pröll se věnoval problematice rakouského a českého němectví programově celou svou publicistickou tvorbou. Ta chápala krásnou literaturu jako zbraň národního zápasu - jako bychom to u nás neznali, především právě co do těch konců. On sám se narodil 27. května 1840 ve Štýrském Hradci (Graz) jako syn majora c.k. dělostřelectva, po studiích na ženijní akademii v Klosterneuburgu a několika letech vojenské služby se stal technikem, než se sedmadvacetiletý definitivně rozhodl pro kariéru publicisty. V populárním časopise Gartenlaube (místo v redakci jeho rakouské mutace bylo i prvým jeho novinářským postem) vyšel roku 1886 poprvé jeho šumavský cestopis Im deutschen Böhmerwalde, který se rok nato stal součástí svazku č. 2308 snad nejrozšířenější německé edice Philipp Reclam's Universal-Bibliothek (spolu s ním tam Pröll otiskl i popis putování za Němci v dnes rumunském, tehdy ještě uherském Sedmihradsku). Neocitl se ve špatném sousedství, následujícím dvojsvazkem byla literární senzace té doby, Ibsenovo drama Peer Gynt. To už autor čtyři roky žil jako spisovatel na volné noze a korespondent rakouského tisku v Berlíně, kde 15. září 1910 také zemřel. Snad ani netušil, jaké vášně pomáhal rozpoutat, vedle obecnější tématiky postavení Němců ve starém mocnářství ho však Šumava zaujala zřejmě výjimečnou silou: jejím literárním klasikům totiž věnoval dva životopisné svazky - o Adalbertu Stifterovi a Josefu Rankovi, v nakladatelství Knaur Verlag pak dokonce řídil vydávání Stifterových spisů. Eduard Eisenmeier mu ve své Böhmerwald-Bibliographie (bis 1900) mylně připisuje autorství dějin kláštera Schlägl, jež ovšem náleží Laurenzi Pröllovi.

- - - - -
* Štýrský Hradec (A) / Chalupy / † Berlín (BE) / † † Postupim (BB)