JOSEF PSCHEIDL
|
Der Böhmrwold hot se En an gonz uroltn Beichl Ho i amol wos g'lesn holt Wej der halege Guntere G'lebt hot do en Böhmerwold. Jo dos wornt gonz anda Zeit'n, 's zinnt am heit grod wej a Tram, Do hot der Wold gonz onders ausgschaut Onder Leit und onder Bam. Dös is holt ejz ulls scho vorbei Longe Zeit is dos schon her, Seitdem hot se vel voendert Und wej enda is net mehr. Jo der Böhmerwold, der greane, Hot a gonz a ondres Gsicht; Vel Bam hot scho's Wetter g'rissn, Und der Schnee vel Schodn ongricht. Und der Schiache Bornkäfer Frisst en monchn Bam am Kern Und von junga Onflug well holt A nix rechts mehr außa wern. Ullas, ullas hot se ge 'ndert, 's wird am schir von Umschau hort, Oba der Gunterefelsn Der steht af sein oltn Ort! |
Šumava už nejni V jedný prastarý kníze sem čet za vzácnejch chvíl vo tom, jak svatej Vintíř tu, na Šumavě, žil. To byly časy jiný, je to už spíš jak sen, les i lid v něm se změnil, ne snad že doba jen. Dyk je to taky dávno a drahnej přešel čas a jinačí je všecko bez konce, zas a zas. Ty naše starý hory se zelenaji dál; sněžnej vichr znáš ale, co stromuch polámal. A brouk jak tady řádil a znova vzešel les - nedá se ale srovnat, jak byl a co je dnes. Je to pryč, marná sláva a taky jakej div - Jen Vintířova skála drží fest jako dřív! |
|
Rund um den Gunteriefelsn!, s. 7 |
|
Vlaštovky a Strašín
"Auf Maria Geburt zuigen die Schwolbala furt." (doslova, ovšem bez rýmu: "Na Panny Marie Narození táhnou vlaštovičky pryč." - pozn. překl.) U nás doma bylo ještě jiné podobné nářeční úsloví: "Die Schwolbala toant zon Obschiednehma allzom no af Traschin kemma!" (opět doslova a nerýmovaně: "Vlaštovičky při odletu se na rozloučenou vždycky ještě jednou dohromady sejdou ve Strašíně!" - pozn. překl.)
Podle oné legendy se shromažďují vlaštovky ještě předtím, než odletí na jih, na den 8. září za nejčasnějšího Božího rána kolem poutního kostela ve Strašíně (německá podoba Traschin zřejmě odkazuje k nemožnosti vyslovovat počáteční "St" jinak než "št" - pozn. překl.). To poutní místo bylo u nás na německy hovořící Šumavě, položeno přitom na samé jazykové hranici, natolik věhlasné, že svátku 8. září, tj. Narození Panny Marie, se všeobecně říkalo "Traschiner Frauentag". Poutě sem konali Němci stejně jako Češi, o každé neděli či svátku tu bývalo jedno německé a jedno české kázání, dokud mentalita třicátých let teprve nezpůsobila, že se tu Němců vyskytovalo náhle čím dál míň. Alespoň tak dvacet či třicet velkých poutních procesí přicházívalo během roku sem k tomu posvátnému místu, jehož vznik provází vysvětlením toliko dávná legenda.
Před dobrými šesti sty lety - tak dlouho údajně už do Strašína lidé putují - měl tu žít zbožný poustevník, který se po celý svůj život modlil o jedno jediné, totiž o milost spatřit ještě zaživa na vlastní oči Nebeskou Matku. Zestárl už mezitím značně, nevzdával se však naděje a hle, jednoho dne, bylo to právě ve svátek Narození Panny Marie, zjevila se mu skutečně Matka Boží, oděná rouchem, na kterém se třpytily tisíce a tisíce drahokamů. S laskavým výrazem v krásné tváři k němu pravila: "Viz, synu můj, tyto drahokamy jsou všecky ony pozdravy, jimiž jsi mi prokazoval svou úctu. Odměnou za to budeš za tři dny povolán ke mně." A opravdu, tři dny nato poustevník blaženě v Bohu zesnul, stačil však před smrtí o svém zjevení povědět lidem. Brzy byla na tom místě zbudována první malá kaple, postupně pak dál rozšiřovaná.
Anály kostela sahají nazpět až k roku 1383. Šedesát let nato jej dal hradní pán (byl to Púta Švihovský - pozn. překl.) z asi dvě a půl hodiny odtud vzdáleného Rabí (v originále Burg Raby - pozn. překl.) obnovit a podporoval i poutě sem k němu, seč mohl. Nynější kostelní stavba pochází z let 1736-1739, kdy jej dal tehdejší zdejší farář Tomáš Vaněk (v originále Thomas Wanek) v barokním slohu (v originálu mylně "im Renaissancestil"! - pozn. překl.) zbudovat především na své vlastní náklady. Je trojlodní a pojme 2 000 - 2 400 osob (víme i to, že jeho předlohou byly rakouské horské kostely - pozn. překl.). Na jeho hlavním oltáři trůní pozlacená soška Matky Boží. Kolem dokola kostela se rozkládá starý hřbitov, při jehož vchodu stojí pak malá kaple, zvaná Matky Boží Skalní (v originále "die Felsenmuttergottes genannt" - pozn. překl.). Právě na tomto místě měla se kdysi Maria Panna zjevit zbožnému poustevníkovi.
Nerozlučně jsou dějiny poutního kostela ve Strašíně spojeny s osobou faráře Strakonického (v originále Strakonitzky!), muže svaté pověsti, žijícího a působícího tu už před několika staletími (jde zřejmě o Martina Rezka Strakonického ze 16. století, jehož František Teplý v drobném spisku, vydaném 1941 i s kresbou šumavského poustevníka na obálce, podepsanou Jiřím Rejžkem, dokonce vymezuje daty narození a úmrtí 1517-1589 - pozn. překl.). Tento duchovní vedl velmi přísný život opravdového kajícníka, živil se toliko chlebem a vodou, v postní době si odpíral stravu vůbec. Spal na udupané podlaze a dělil se s těmi nejchudšími o všechno, bez čeho se mohl jakkoli obejít. Dokázal číst v lidských srdcích. Když se za ním přišel někdo vyzpovídat a chtěl úmyslně zamlčet některý ze svých hříchů, dostalo se mu od faráře vlídného připomenutí. Dokázal také předpovědět mnoho budoucích věcí, zejména pak souvisejících nějak s dějinami rodných Čech. Ta proroctví se zachovala vlastně až do časů poslední války a mnohý starý německý Šumavan měl doma jejich opisy. Když tento svatě střídmý farář skonal, měla prý jeho mrtvé tělo vydávat vůni jako nějaká růžová zahrada. Také prý to tělo ještě předtím, než mohlo být pochováno do země, tajemně zmizelo: legenda vypráví, že ho do země uložil sám nebeský anděl.
Bylo prastarým poutnickým obyčejem se na úpatí kostelního vrchu vyzout a kráčet dál vzhůru naboso s botama v rukou. Důkazem o tom byl ostatně obraz na božích mukách, stojících kdysi na mostě cestou ke kostelu. Byl malován na plechu a přestavoval hořící trněný keř. Pod ním stálo německy a česky napsáno: "Wallfahrer, jetzt bist du auf heiligem Boden!" (tj. "Poutníče, jsi teď na půdě svaté!" - pozn. překl.)
O mnoha důkazech nebeské milosti svědčí ve vepřovici vázaná pamětní kniha strašínské fary. Jsou v ní však zaznamenány i mnohé zprávy o tom, jak zle se vedlo těm, kdo si snad o tomto poutním místě dovolili tropit pocměch. Brzy je měl stihnout Boží trest. Jeden takový příběh se za mých časů vyprávíval za dlouhých zimních večerů. Šlo v něm o dva sousedy, žijící ve vsi příslušející ke strašínské farnosti. Jeden z nich byl bohatý a lakomý velký sedlák, ten druhý naopak chudý malý chalupník. A právě on si jednou v nouzi vypůjčil dvě stě zlatých od svého bohatého souseda. Poněvadž nemohl hned zaplatit, narostly peníze následkem úroků a úroků těchto úroků na pěkný kapitál. Ten ubohý chalupník prodal polovinu svých pozemků a lichváři zaplatil. Nedal si bohužel vystavit nijaký písemný doklad a toho ten bezostyšný vydřiduch ovšem využil. Chtěl celý dlužný obnos podruhé a žaloval souseda před soudem v Sušici (Schüttenhofen). Ba přísahal tam dokonce, že ještě nedostal zpátky ze svých peněz ani krejcar. A ještě si přisadil slovy: "Jako že je pravda, že ten poutní kostel ve Strašíně stojí, tak je pravda pravdoucí i to, že jsem ještě nedostal žádné peníze, co mně patří." Ten chudý domkář se jen klidně zvedne, pokročí k němu a povídá: "A stejně tak je pravda, že ještě dneska budeš stát před jedním jinačím soudcem." Sedlák se jen smál, udělal v hospodě pěknou útratu a v náladě vyjel domů do své vsi. Po cestě ho přepadl včelí roj, kůň se splašil, shodil jezdce ze sedla a kopyty mu rozbil lebku. "Boží soud," říkali lidé, když se o tom dověděli.
Tief drin im Böhmerwald, s. 28-30
P.S. Kdyby pro nic jiného, stůj zde to vypravování jen ku památce básníka Františka Daniela Mertha. Byl jsem za ním tam na jeho strašínské faře v době počínající "normalizace" jen jedinkrát, ale to místo samo, posvěcené navíc jeho nezapomenutelným lidským zjevem, už nevymizí: to především z posloupnosti dluhu, který máme vůči rodné zemi všichni, kdo jí jako on prošli a smířili ji i s těmi nejnelítostnějšími časy. A s Bohem, jehož trestu ani smilování nelze uniknout
Webersepp vzpomíná na poutě k Andělu Strážci do Sušice
Nejprve krátký historický úvod: podle Trajera na s. 600 propůjčil Léta Páně 1233 Albert IV., poslední hrabě z Bogenu, premonstrátskému klášteru ve Windbergu, ležícímu jen kus na sever od rodového sídla, patronátní právo nad Sušicí
(Schüttenhofen). Po vymření rodu hrabat z Bogenu roku 1242 zpochybnil toto právo strahovský opat Jordan. Jednání o
sporné otázce byl roku 1283 v Praze přítomen i farář Bernardus Physicus ze Sušice. Děkanský kostel sv. Václava v
Sušici byl už počátkem 14. století zapsán jako vlastnictví kanovníků pražské vyšehradské kapituly. Už roku 1331
získali augustiniáni od sv. Tomáše v Praze právo zřídit v Sušici klášter; to právo bylo zrušeno a 1339 vznikla tu
modlitebna; 1352 zřídili v Sušici křižovníci špitál s kostelem, obojí zničené pak za husitských válek. V 15. a 16. století
byli v Sušici vesměs faráři podobojí; poslední z nich Dr. Jiří Galli opustil roku 1621 zemi po bitvě na Bílé hoře.
Kapucínský klášter s kostelem sv. Felixe z Cantalicia byl založen 17. září 1654 v roce jubilea císařem Ferdinandem III.;
24. října 1655 byl kostel slavnostně vysvěcen pražským kardinálem Arnoštem Vojtěchem hrabětem z Harrachu;
účelem založení kláštera bylo výslovně vymýcení husitských kacířských bludů a upevnění pravé katolické víry.
Mešní kaple Svatých andělů strážců na vrchu zvaném odtud Schutzengelberg východně od města spolu se čtyřmi
menšími bočními kaplemi byla vystavěna díky úsilí kapucína P. Ladislava Bilinského (Ladislaus Bilinensis), kazatele
při sušickém děkanském kostele; 3. srpna 1683 ji vysvětil pražský světící biskup Jan Dlouhoveský z Dlouhé Vsi
(de Longa villa). Roku 1791 byla v rámci opatření císaře Josefa II. zavřena a rok nato prodána tehdejším děkanem
Prokopem Harrerem v dražbě za nejvyšší dosaženou nabídku 50 zlatých; 1. května 1799 byla však znovuotevřena a
některými z měšťanů zajištěna osobními dary.
Když na Královácku (im "Künischen") vrcholily žně a na polích stály prvé panáky ("Korndokaln"), oves pomalu bělal
("šimlovatěl"- "schimmelte"), nadešel čas myslet i na poutě: nejprve byla ta velká k Panně Marii Sněžné 5. srpna do
Kašperských Hor (Bergreichenstein), potom do Srní (Rehberg) na Marie Nanebevzetí 15. srpna a nakonec spadal den
Svatých andělů strážců 2. října. To putovali mladí a staří právě do Sušice na zmíněný už Schutzengelberg. Jako
zdávna uctívané znamení svítila kaple nad městem zdaleka vstříc přicházejícím zástupům, ať už se blížily od
východu přes Dlouhou Ves (Langendorf) nebo od západu přes Nuzerov.
Legenda nám vypráví o vzniku kaple tolik, že na tom vrchu bylo před mnoha sty lety popraviště s kolem na lámání
údů a šibenicí stojící vedle hrůzyplných vězeňských kobek pro zločince odsouzené ve městě Sušici. V tom žaláři úpěl
kdysi ubohý nádeník obžalovaný nevinně z vraždy. Městští konšelé vynesli nad ním ortel smrti a on tu očekával jeho
výkon z ruky katovy. Když nadešla poslední noc před popravou, modlil se odsouzený vroucně ke svému anděli
strážci, aby alespoň po smrti prokázal jeho nevinu a ušetřil tak pozůstalé hanby, s níž by museli jít dál životem.
Tu náhle stanul před ním anděl obklopený nebeským světlem a nevinný muž mohl po jeho boku vyjít bez jakéhokoli
protivenství z vězení ven na svobodu. Anděl mu jen kladl na srdce, aby na tom místě podnítil zbudování kaple ke cti
Svatých andělů strážců a pak zmizel stejně, jako se objevil. Následujícího rána se skutečný vrah, hnán výčitkami
svědomí, sám vydal soudu!
Sama kaple Svatých andělů strážců je zmenšenou obdobou mariánské poutní svatyně na Svaté Hoře u Příbrami.
Velká cenrální kaple s nádherným oltářem je obklopena ambity do půdorysu ve tvaru čtverce, v jehož čtyřech rozích
jsou vestavěny malé kaple: ta jižní je zasvěcena Božské Matce, západní svatému Janu Nepomuckému, severní
svatému Václavu a konečně východní svaté Ludmile. Malé varhany a tři věžní zvony přispívají k povznesení služeb
Božích. Na svátek Andělů strážců putovala ke kapli poutní procesí za doprovodu hudby a střílení z hmoždířů a za
slavné mše s levity tu onehdy zněla německá i česká kázání. Nikdy mi nevymizí z paměti, jak starý farář z Dlouhé
Vsi, kterému bylo obvykle svěřeno německé kázání, jak květnatým slovem vykládal smysl celé slavnosti:
"Kéž uzříš anděla mnou seslaného, an kráčí před tebou a ostříhá tě na cestách všech, an zavede tě v místa, která
jsem tobě připravil. Dej pozor naň a slyš jeho napomenutí, aniž bys jimi pohrdl; neboť jestliže zhřešíš, nenechá to
bez trestu a mé jméno je v něm. Když však jeho hlas neoslyšíš a učiníš tak, jak já pravím, stanu se nepřítelem těch,
kdo jsou tvými nepřáteli a zkruším ty, kdo tebe zkrušují." Zvláště tepal dobrý pan farář vraždy nenarozených dětí, kdy musí Svatí andělé strážní smutně přihlížet tomu, jak matka zabíjí vlastní své dítě. Mnozí z těch, které jejich vlastní Anděl strážce uchránil nějaké tělesné či duchovní nouze, děkovali tu onoho dne svému nebeskému opatrovníkovi.
O tom, jak dokáže pomoci andělské přispění, nechať svědčí následující příběh z mé rodné Dobré Vody (Gutwasser) u
Hartmanic, jak se prý stal dne 20. srpna roku 1912. Osmiletý chlapec a jeho pouhých čtrnáct měsíců stará sestřička
z chudé tkalcovské rodiny si hráli na kamenném zápraží přede dveřmi stavení. Když chlapec zašel na chvíli dovnitř,
aby přinesl hračku, vyběhlo bosé batolátko na silnici před chalupou, rovnou do cesty koňskému spřežení plně
naloženého žebřiňáku. Koně odhodili dítě pod kola těžkého vozu a ta by v následujícím okamžiku rozdrtila jeho útlé
nožky na kaši. Tu však vůz stanul a nepohnul se z místa ani o krok. Kočí, který šel po druhé straně vozu a dítě vůbec
nespatřil, tloukl do koní a hlasitě jim lál, ti ale stáli jako by byli náhle z kamene. Když pak přece zpozoroval maličké,
padl k němu na kolena a s ním v náručí děkoval on, který se v životě nemodlil jistě nijak často, Bohu a Andělu strážci
za to, že dítě zachránili. Tak i my prosme denně svého Přítele nejvěrnějšího, aby nás opatroval na těle i na
duši.
Glaube und Heimat, 1954, s. 584-586
P.S. Není pochyby, že tu někdejší poutní předříkávač modliteb a písní vypráví příběh ze svého vlastního života a
dává mu tak neopakovatelnou pečeť naivní autenticity, navíc zcela v dobrém duchu kalendářového čtení.
Narodil se 15. října 1904 v Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic v domě zvaném Weber-Häusl. Nejen známí mu
proto říkali také Webersepp, i on sám se tím přízviskem označoval jako "Pepi tkalcovejch", jak by to asi znělo po
česku, aby se tak s hrdostí chudého chlapce hlásil k tomu, že jeho otec ze starého rodu králováckých svobodných
sedláků, jimž patříval i někdejší rodový statek Pscheidlhof, tkal doma lněné plátno a živil tím rodinu. Na zamýšlená
synova kněžská studia peněz nezbývalo a tak se i chlapec vyučil tkalcovině. Už tenkrát dávno to ale zkoušel
s psaním. Ve 25 letech se vydal pěšky do Říma a zažil přitom leccos, co pak rád dával k dobru na sousedských
sedánkách doma v Dobré Vodě. Jako vůdce poutí a předříkávač si postupně získal velkou oblibu. Osmnáckrát vedl
poutě na Svatou Horu u Příbrami, dvacetpětkrát do Neukirchen beim Heiligen Blut v Bavorsku, i jiná poutní místa však
často navštěvoval. Několik let dokonce působil jako vedoucí poutních autobusových zájezdů do Lourd. Coby
obchodní zástupce firmy Steinbrener poznal dobře celou středozápadní a jižní Šumavu. Po vstupu říšského
wehrmachtu byl udán jako odpůrce nacizmu a zatčen. Když ho propustili z koncentráku v Dachau, musel znovu
narukovat. Ke konci války našel útočiště u dobrých lidí ve vsi Hintereben u Waldkirchenu v Bavorském lese.
Spoluvězeň z Dachau, kterému prokázal v těžkých chvílích přátelskou solidaritu, mu z vděčnosti dopomohl
ke šťastnému manželství. 14. července 1952 ho v basilice kláštera v Niederaltaich jeho vlastní bratr, který se
mezitím stal knězem řádu benediktýnů, oddal se slečnou Marií Alžbětou Krystekovou, rodačkou z polského
Poznaňska. Dílem obratných rukou této umělecky založené ženy jsou i dnes tak slavné Pscheidlovy jesličky, které
v Regenu navštíví ročně na tisíce lidí. Roku 1968 přesídlili totiž "jesličkáři" (Kripperlleute) Josef a Maria (!)
Pscheidlovi právě do Regenu a jejich nádherný betlém, dnes čelnou pozoruhodnost Bavorského lesa vůbec,
převzalo město oficiálně do své ochrany. Vedle role informátora turistických výprav u svých jesliček psal Josef
Pscheidl dál a dál pilně do regionálního tisku. Jeho humorné, většinou v nářečí podávané povídky a básně,
popisující v převážné míře, jak se dřív na Šumavě žilo, mu získaly širokou čtenářskou obec a učinily ho známým
lidovým spisovatelem. Už doma vydal kdysi v Krumlově tištěnou a dnes dávno beznadějně rozebranou knížečku
Rund um den Gunteriefelsn! a i jeho druhá kniha Tief drin im Böhmerwald z roku 1966 musela vyjít ještě jednou
znovu. Sám si vyřezal a popsal i své umrlčí prkno s těmito vlastními verši:
|
Eines Pilgers letztes Ave,
eines Dichters letzter Reim, Wenn mir schlägt die letzte Stunde Himmelmutter hol mich heim! |
Poslední Zdrávas poutníkovo,
básníkův rým docela poslední, úder hodin, domů: poslední lidské slovo - tam, Maria, mne z nebe pozvedni! |
Stojí dnes ve stromovém stínu proti domu s jesličkami nad proudem řeky Řezné (Regen) s německým nápisem: Ke křesťanské upomínce na jesličkáře Josefa Pscheidla, vůdce a předříkávače poutí, šumavského básníka a posledního podomního obchodníka s růženci ze Šumavy. Narozen na 3. zlatou sobotu 1904, zemřel 1982. Bylo to právě v Regenu, v noci na neděli 21. února.
K Weberseppovu jubileu
To poněvadž na podzim je na Šumavě nejkrásněji, spadl Josef Pscheidl, zvaný Webersepp, do vikýře (přinesen sem nejspíš čápem, jak se také říká - pozn. překl.) tkalcovského domku (v originále "Weberhäuschen" - pozn. překl.) v Dobré Vodě při kostele a prameni sv. Vintíře (v originále "im St.Gunterdorf Gutwasser" - pozn. překl.) právě 15. října 1904. Jeho teta, stará "Fischerin" (česky by se řeklo "Fišerka" - pozn. překl.) z Glaserwaldu (dnes zaniklá Skelná, z níž zbyl jen někdejší hostinec Horrer na křižovatce silnic Hartmanice-Prášily - pozn. překl.) mu vyprávěla první pohádky a šumavské příběhy. Už předtím, než začal chodit do školy, naučil se "Spulerlmachen" i "Aftreiben", jak se u nich doma říkalo přípravným úkonům při tkaní lněného plátna. Rád by se stal knězem, ale v chalupě řečené "Weberhäusl" nebylo peněz věru nazbyt a nemajetní studenti nebyli tenkrát v Budějovicích (Budweis) nijak vítáni (rozuměj v diecézním kněžském semináři - pozn. překl.). A tak se stal "Weberseppenpeppi" (tj. Peppi Weberseppův, poněvaž i otec byl "po chalupě" Webersepp - pozn. překl.) nejprve tkalcem. Až do dvacátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) provozoval to řemeslo. V roce 1929 vykonal pouť do Říma "per pedes apostolorum", jak říkají latiníci (znamená to "jít pěšky, jako apoštolové" - pozn. překl.). Rád vzpomínával na dobrodružství té cesty, jak např. nahoře v Apeninách u pastýřů koz, kde přenocoval, jen o vlásek unikl cestě na onen svět (v originále "Himmelfahrt" - pozn. překl.), když ho nabral na rohy vzpurný kozel. Odškodnila ho za to audience u samotného Svatého otce, který si od něho dal vyprávět o sv. Vintíři. Po svém návratu byl nějaký čas kostelníkem v polabských Těchlovicích (Tichlowitz an der Elbe), ale Labské pískovce (Elbesandsteingebirge) přece jenom nebyly to co Šumava a tak se stal obchodním zástupcem firmy Steinbrener ve Vimperku (Winterberg) s jejími modlitebními knížkami, růženci, kalendáři atd. - jako takový proputoval Šumavu nesčetněkrát, měl přitom svá stálá stanoviště např. u Weinbauerů v Dešenicích (Deschnitz), u Matschinerů v Červené (Rothsaifen), u Bablitschků v Krousově (Großhof, dnes zaniklá část obce Stachy - pozn. překl.), u faráře Duschla a u sedláka Kohlnbergera v Hrabicích (Rabitz), u Pauliků v Mitterbergu (dnes Račín), u faráře Fischera v Horní Vltavici (Obermoldau), u Bernandla a selky Langové (v originále "Langbäuerin" - pozn. překl.) v Dolní Sněžné (Unterschneedorf). Také na bavorské straně býval rád viděn. Pevným místem na trase byl mu tam Krotzerhof u Waldkirchenu, kde později našel nový domov, dále stavíval obvykle u Greilů v Neurittsteigu i u pana řídícího Siebzehnriebla (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Neukirchen beim Heiligen Blut. Poněvadž v Bavorsku slýchal všude nadávat na Hitlera a viděl, jak je církev a kněžstvo předmětem stále většího útlaku (rozuměj ze strany národního socialismu - pozn. překl.), byl rozhodným odpůrcem připojení pohraničních území (v originále jen "Gegner des Anschlusses", rozuměj připojení k nacistickému Německu - pozn. překl.). Žádný div, že byl po realizaci "Heimkehr in das Reich" (tj. "návratu do Říše" - pozn. překl.) zatčen a poslán na "převýchovu" (v originále "Umerziehung" - pozn. překl.) do Dachau. A právě tato okolnost mu později přinesla velké požehnání.
Po svém propuštění musel hned narukovat. Čtyři roky byl strážným v zajateckém táboře pro francouzské, italské, jugoslávské a ruské válečné zajatce. Rád ještě dnes vypráví o tom, jak zajatce utěšoval a staral se o ně, jak ignoroval či alespoň obcházel mnohý "rozkaz shora", když by se jeho splněním prohřešoval na lidské důstojnosti postižených.
Poněvadž o Velikonocích 1945 přišlo nařízení postřílet všechny převozu neschopné ruské zajatce, uprchl a skrýval se až do příchodu Američanů. Návrat domů na Šumavu už nebyl možný a tak se obrátil na hodné Krotzerovy ve statku blízko Waldkirchenu a ti mu dali k dispozici dvě místnosti a střechu nad hlavou. V roce 1952 se oženil s betlémářkou (v originále "Krippenkünstlerin" - pozn. překl.) Marií Krystekovou, vyhnankyní jako on, jen že až z oblasti řeky Varty (dnes Polsko, za války tzv. "Reichsgau Wartheland" - pozn. překl.). Za to, že si vybral právě tuto ženu, bylo co děkovat už zmíněnému jeho pobytu v Dachau. Jeden bývalý spoluvězeň, který později na následky své násilné tamní "převýchovy" zemřel, zprostředkoval mu ještě za svého života tu známost, z níž vzešel příkladný, i když bezdětný manželský svazek.
V roce 1956 přesídlili Pscheidlovi do zemského okresu Regen. Tady, nejprve to bylo ve vsi Obernaglbach, vznikly dnes tak slavné "Pscheidlkrippe", Pscheidlových jesličky. Tisk, rozhlas a televize opakovaně referovaly o tomto ojedinělém výtvoru, který nemá ve Spolkové republice sobě rovného. Dnes přicházejí jejich autorům dopisy až z Brazílie, Argentiny, USA, Velké Británie, Švédska i Palestiny (rozuměj Izraele - pozn. překl.). Dokonce i francouzská televize věnovala jesličkám zpravodajský pořad. Roku 1968 se rozhodli zastupitelé okresního města Regen vystavit je ve městě natrvalo. Pscheidlovi se sem i s jesličkami přestěhovali a usadili se s nimi ve "švýcarském" domku na ostrově při mostě přes řeku Regen (v originále "bezogen im sogenannten Brückenhaus auf den Regeninsel das Schweitzerhäuschen" - pozn. překl.). Tam je možno nyní jejich dílo také spatřit (psáno 1969, povodeň 2002 mnohé změnila - pozn. překl.). V Regen se mu říká "malá Walhalla", poněvadž postavičky betlému zpodobují známé obyvatele města i okolních vsí. Samozřejmě mezi nimi nechybějí ani Šumavané, tak Matka Boží je "paní lesní" Bauernfeindová, rodem z Matějovic (Mottowitz) u Nýrska (Neuern). Farář Gabriel z Vimperka (Winterberg) je jeden ze Tří svatých králů, učitel hudby Schneck z "české" Železné Rudy (v originále "Böhmisch-Eisenstein" - pozn. překl.) hraje Jezulátku zastaveníčko a Weberseppovi rodiče sedí u tkalcovského stavu. Ten betlém by stál i za tu nejdelší cestu, aby mohl být viděn. Jsou to "jesličky" opravdu domovské. A stále znovu vznikají pod neúnavnými prsty paní Pscheidlové nové figurky k nim. Mnoho prominentních hostí už se na ně přišlo podívat a pamětní kniha Pscheidlových vykazuje zápisy z nejvyšších vládních kruhů. Ten tedy, kdo ze Šumavanů kdy připutuje do blízkosti Regenu v Bavorském lese, měl by bezpodmínečně shlédnout ty jesličky, naplněné zásluhou Josefa Pscheidla a jeho ženy Marie opravdu důvěrnou lidskostí.
A teď ke spisovateli Josefu Pscheidlovi samému. Je třeba především říci, že je výborným vypravěčem a knižním autorem bezpochyby čteným. Už roku 1932 se objevil svazek jeho veršů "Rund um den Gunteriefelsn!", který je bohužel dávno rozebrán. Soubor jeho povídek a vzpomínání vydalo v roce 1966 nakladatelství Morsak v Grafenau pod titulem "Tief drin im Böhmerwald". Čtenářskou oblibu si získaly i knihy příběhů a vlastivědných pojednání "Auf der Hausbank bei Leitenbauern" a "Erinnerungen aus dem Böhmerwald".
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1969, s. 331-332
- - - - -
* Dobrá Voda u Hartmanic / † Regen (BY)
