FRANZ REICHERSDÖRFER
Pověst o kamenné míse nedaleko Janovy Vsi*
Ten příběh si lidé rádi vyprávěli o vánočním čase. Člověk, který se vydá od starého městyse Cetviny (v originále "Markt Zettwing" - pozn. překl.) cestou k severovýchodu (v originále místně nesrozumitelné "über die Zulissen nordostwärts" - pozn. překl.), objeví brzy blízko "kostelní cesty" (vede tu přes tak řečený "Kostelní les" /Kirchenwald/, oba přívlastky odkazují zřejmě k cetvinskému kostelu - pozn. překl.) do Janovy Vsi (Johannesdorf) uprostřed protáhlého pole legendami opředenou kamennou mísu. Okrouhlý žulový balvan, jehož horní plocha se naklání k severu, má na sobě prohlubeň, v níž se zřetelně rýsuje silueta matky s dítětem. Pověsti, které kdysi kolem toho kamene tak bohatě kvetly, hovoří o zázraku. Mnohé jistě upadlo v zapomnění. Za dlouhých zimních večerů a nocí, kdy nad lesnatým krajem zuřily sněhové bouře a ve staveních vrčely kolovraty, však starý příběh o kamenné míse znovu ožíval.
Dejme tedy promluvit pověsti. Když Svatá rodina musila na útěku do Egypta volit daleké okliky plné nebezpečí, dostali se svatí běženci i sem na Šumavu, kde tenkráte v hustém hraničním lese široko daleko nebytovala jediná živá duše. - Tady chtěli ti svatí lidé najít místečko alespoň pro krátké odpočinutí. Unaveným krokem se blížila trojice příchozích uprchlíků, neboť za ní bylo už mnoho dní obtížné cesty. Svatý Josef kráčel se šedým oslem vepředu a Maria nesla v širokém plášti zavinuté Jezulátko v dřímotách. Její pohled padl na nízký úval, kde stálo několik chatrných obydlí. Nad doškovými střechami stoupal bledý kouř a Maria pomyslila plna stesku na bezpečí čtyř stěn domu v Nazaretě, které by nabídly ochranu vůči chladu a nadcházející noci. Kde bude v této nehostinné končině moci vykoupat své dítě? Tak v myšlenkách na domov dosáhli malého návrší. Svatý Josef zastavil osla, poněvadž zahlédl mezi keři a stromy široce usazený velký plochý kámen, který se zdál vhodným k odpočinutí. Hustá křoviska kolem nabízela sice závětří proti mrazivému severáku, ale kámen muže a ženu s dítětem v náručí, hledící do šeřící se dáli, zahřát nedokázal. Poslušné zvíře si našlo za potravu kolem několik bodláků a tu a tam i pár trsů šťavnaté trávy.
Tu se zčistajasna udál zázrak. Jinak neoblomný kámen se nejspíš zhrozil udělené mu nebeské milosti a slitoval se obměkčen nad Svatou rodinou. Projevil ochotu sloužit a vytvořil prohlubeň, která se okamžitě naplnila vodou. Potěšena viděla Maria, že bude moci Jezulátko vykoupat, chvatně je vybalila z řasnatého pláště a ponořila Nebeské dítě do vlahé lázně. Zatímco je pak po osvěžující koupeli znovu zavinula do suchých plen, přihopkala odněkud rozkošná veveřička a svým rejděním po kameni bavila Synáčka Božího. Přiletěl i malý ptáček zpěváček a spustil ze stromové koruny tu nejmilejší ukolébavku, takže Jezulátko brzy sladce spinkalo. Nedaleko kamenné mísy začali však pastýři při svých pasoucích se stádech hlasitě práskat biči a Maria se hned zase strachovala o spánek maličkého.
Když se však stíny noci už pomalu snesly na ztichlou zemi, musili ti svatí lidé táhnout zas o kus dál. Vděčně opustili místo odpočinku, které se jim stalo milým a Maria na rozloučenou kámen požehnala. Zůstal i požehnán po vše časy; ještě dnes spatřuje se v té prohlubni stínový obrys Matky s dítětem. Lid mu dal jméno Wasserstein a zbožná víra přiřkla vodě v kamenné míse léčivou moc. Před lety bylo vídat jednoho selského syna z některé z okolních vesnic, jak si vodou z toho důlku v kameni smáčí oči. Přiženil se do blízkých Horních Rakous a pokaždé, když zavítal sem domů, nelitoval zacházky ke kamenné míse, jen aby mohl té vody užít pro zdraví duše a těla.
Dnes leží ten osamělý kámen zapomenut v krajině našeho domova. Lidé, kteří žili v jeho blízkosti, byli odsud vyhnáni do ciziny. V tichý vánoční čas se však mnohý z nich vrátí alespoň svátečním pomyšlením ke kameni s vodou v prohlubni a k divu, který nám legenda zvěstuje.
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 71
P.S. Tento text otiskuje v souboru pověstí z Kaplicka Georg R. Schroubek (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) pod pořadovým číslem 69 (viz při těch stranách uvedený seznam jednotlivých pověstí souboru, v kterémžto seznamu zmíněná pověst místně odkazuje k Cetvinám).
Svatý Mikuláš na cestě k Vám*
Světec vypráví o své návštěvě Šumavy
Na šumavských svazích už leží sníh a mrazivě věje vítr z Čech nad lesním krajem. Idylický čas očekávání Vánoc, šeravý advent... S požehnáním a dary putovával jsem každoročně v předvečer 6. prosince zimavým soumrakem. Má postava je zjev tak živoucí jako málokterý v kruhu světců. Ze tmy chladné noci vstupovával jsem do hřejivého jasu Vašich jizeb. Ti malí se chvěli posvátnou bázní, když pes ve dvoře zaštěkal a ohlašoval můj příchod. Ti velcí mne očekávali jako nějakého důvěrného přítele z mládí. A tak jsem stál i před Tvými dveřmi a překračoval práh se starým pozdravením: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus" na rtech. Tys mi odpovídal jako dobrému hostu: "Až na věky věkův. Amen." Přistupoval jsem k Vašemu stolu i krbu a modlitba Tvých dětí mi zněla vstříc jako píseň na přivítanou. Vedle pochvaly a pokárání pro ty malé měl jsem vždy i mnohé vážné slovo pro ty velké. Tak jsem stál mezi Vámi, rozděloval jablka a ořechy, na hlavě biskupskou mitru a v ruce biskupskou berlu a Vy jste seděli jeden při druhém na lavici u kamen a byli jste mi pozorným publikem. Mnohý z Vás se mě nebál optat po smyslu mého příchodu. Tu jsem neotálel vyprávět Vám podrobněji o svém životě.
Narodil jsem se ve městě Patara v Malé Ásii. Můj otec se jmenoval Epifanius, moje matka Johanna. Bůh mne daroval mým rodičům v květu jejich mládí. Dali mi jméno Mikuláš, tj. "jas svého lidu". Když jsem trochu vyrostl, stranil jsem se zábav jiných svých vrstevníků, vyhledával jsem samotu a věnoval jsem se horlivému studiu Písma svatého. Setrvával jsem často v noční modlitbě, týral jsem své tělo a unikal radostem tohoto světa. Když můj otec a moje matka zemřeli, začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl s velkým bohatstvím, které mí rodiče po sobě zanechali, naložit ke chvále Boží a ku prospěchu lidí trpících nouzí. Bůh chtěl, aby se stalo takto: v mém rodném městě žil jeden soused, který byl chudý a který měl tři dcery. Ty chtěl ve své nouzi dát na pospas veřejnému hříchu, aby mohl z výnosu jejich smilnění žít. Když jsem se o tom doslechl, vyděsil jsem se a šel jsem tam, v šátku zavázánu hroudu zlata, kterou jsem za noční tmy hodil tajně tomu nuzákovi do okna a nepoznán odtud odešel. Když nadešlo jitro, nalezl onen muž to zlato, děkoval Bohu a vystrojil za ně svatbu nejstarší ze svých tří dcer. Nedlouho poté jsem učinil za noci totéž co předtím. Když ten chuďas opět nalezl takové množství zlata, velebil Boha z celého srdce a předsevzal si od té doby bdít na stráži, aby vypátral dobrodince, poskytujícího mu pomoc v nouzi. Krátce nato jsem vhodil do domu dvakráte tolik zlata a jeho pád muže probudil ze spánku, jenž ho přemohl. Spěchal za mnou a volal, abych zastavil a dal mu spatřit svou tvář. Opravdu mě dohonil a poznal mne. Padl přede mnou na kolena a chtěl mi líbat nohy. Zabránil jsem mu v tom a poručil mu, aby mé činy v jeho prospěch ponechal v tajnosti, dokud bude živ. Zůstal jsem chudým a vyobcovaným přátelsky nápomocen, a to i poté, když mne Pán povolal za pastýře svého stáda v Myře. "Vyznačoval se obzvláštní dobročinností" - více o mně mohli kronikáři sotva říci. Lid však nezapomněl, kdo mu prokázal lásku a milosrdenství. Tak žiju dál v lidské paměti jako dobrý biskup až po Vaše dny. Legendy kolem mé osoby kvetou jako
výraz vděčné úcty. Zázrak za zázrakem dává zbožné víře Pán konat skrze mne. Na dálku jsem zachránil nespravedlivě odsouzené před katovským mečem, vyvedl rybáře z mořské bouře, vrátil uloupeného jinocha nazpět do otcovského domu. Tři zavražděné školáky jsem probudil opět k životu. V době hladové nouze jsem přiměl konvoj lodí s obilím, aby zamířil k přístavu v Myře. Neodepřel jsem nikomu utlačovanému svou pomoc. Když jsem v roce 343 zemřel, plakalo pro mne mnoho lidí jako pro svého otce a dobrodince. V roce 1087 ve víru tureckých válek zachránili námořní obchodníci mé tělo ze sarkofágu v Myře a přepravili je do Bari v jižní Itálii (tam tehdy vládli Normani - pozn. překl.). Od té doby má úcta strmě vzrostla i na Západě. Stal jsem se patronem mořeplavby, obchodníků na cestách, střelců, kolonistů a chudinských špitálníků, také ochráncem manželství. Všechny vandrovní cesty (v originále "alle Wanderstraßen" - pozn. překl.) středověku jsou lemovány mikulášskými kostely a kaplemi.
Proč Vám vyprávím o svém životě?
To proto, abych i Tebe podnítil svým příkladem k následování. Mezi námi žijí lidé v duchovní i tělesné nouzi. Byl jsem častokrát tázán, zda jsou ještě dnes nějací chudí a kde je hledat. I dnes platí ještě slovo Páně: "Chudé tu budete mít vždycky..." (Mat 26, 11, věta tam však pokračuje "..., ale mě vždycky mít nebudete." - pozn. překl.). Pomysleli jste na to vůbec někdy? V Tvé nejtěsnější blízkosti snad žije člověk, který čeká na Tvé obdarování, ještě více však na Tvé přátelské slovo nebo na Tvou vlídnou útěchu. Ti lidé šli kdysi jako my za svou denní prací a zvládali svůj život, dokud různými jeho zvraty nezchudli a nezůstali sami. Stydí se za svou nouzi a vyhýbají se veřejné pozornosti i lidem, kteří je bez jakéhokoli porozumění míjejí. Musíš po nich pátrat, chceš-li takovým zahanbeným ubožákům pomoci. Jinak se může stát, že také Ty přejdeš bez nejmenšího tušení kolem jejich bídy!
Dá se vůbec změřit, co znamená jeden soucitný pohled pro toho, kdo v sobě nese skrytou bolest? Často narážím na lidi, které jediný chybný krok vyloučil z Vašeho společenství. Být vyloučen bolí dvakrát! Jak jen umějí lidé často tak lehce soudit lidské, až příliš lidské selhání! Nesuď proto s pyšnou důstojností zbloudilého bratra! Neznáš břímě, které naň život naložil. Nikdo z nás neví, co už možná vytrpěl ze studu a z lítosti nad svým pochybením.
Ti staří mezi námi se cítí osamělí a zapomenutí. Měj pro ně proto přátelský pozdrav, milé slovo či vlídný dotaz. Jaké by to bylo, kdybys tu a tam mohl za ně něco obstarat, někam dojít či něco zařídit, čeho jsi Ty příležitostně schopen a jim to dá velkou námahu nebo je jim to jen na obtíž. Těšilo by mne, kdyby v tento tichý adventní čas, kdy se všude všechno chystá na příchod Páně i otevřelo co možno nejvíce srdcí a darujících rukou. Byl bych šťasten, kdybych se doslechl, že tu a tam zazářily radostí oči nějaké staré matičky či nějakého vetchého staříka, poněvadž je potkala lidská dobrota a laskavost. "... Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů..." (Mat 25, 40, věta tam však pokračuje "..., to jste udělali pro mě." - pozn. překl.) Ty to víš! Než se nyní má stopa opět ztratí v noční tmě, dej se přimět k tomu, abys dobře připravil své srdce pro nadcházející vánoční svátky. Vyhni se rámusu a hledej ticho! Využij tichých adventních dnů, abys byl i Ty připraven - "neboť Pán je blízko!" Následuj mého příkladu a buď ve své lásce k bližnímu skrytým sv. Mikulášem.
Touto výzvou nastal pro mne opět čas odejít. Čas naléhá, poněvadž jsem tohoto večera všude toužebně očekáván. Pozorně jste mi naslouchali a každý si mohl vyvodit z mých vyprávění o bezcitnosti, závisti a nuzotě starých časů, že jste něco takového sdostatek zažili i ve Vaší době. Vyšel jsem tedy z Vaší teplé jizby opět ven do tmy zimní noci, zanechávaje za sebou dary a útěchu. Dlouho ještě můžete tohoto večera sedět pospolu. Zvenka slyšet dosud psí štěkot, než by se už měl rozhostit noční klid. Světla v oknech však přece jen postupně hasla a jen ve snech dětí stanul znovu světec se zlatou mitrou a biskupskou berlou.
Ten pak na zavátých cestách těžce kráčel vysokým sněhem vstříc té poslední šumavské samotě...
Glaube und Heimat, 1959, s. 906-907
Zlatý poklad v podzemních chodbách hradu Louzek*
Na jihozápad od starého pohraničního městečka Kaplice (Kaplitz), tam, kde se do řeky Malše (Maltsch) vlévají vody Zdíkovského potoka (v originále "Katzelbach", při jehož toku nacházíme výš za Zdíky /Stiegesdorf/ mlýn, psaný na starých mapách "Katzel Mühle" - pozn. překl.), zvedá se na skalnatém srázu stářím zešedlá zřícenina kdysi pyšného hradu Louzek (Lauseck). V dávných dobách sloužil ochraně blízko kolem vedoucí zemské silnice. Pověst vypráví, že hrad Louzek byl kdysi sídlem loupežechtivé bandy, která při mohutné lípě u silnice stojící přepadala, olupovala a pobíjela bezbranné poutníky či cestující koňských povozů. Ta lípa byla často svědkyní hrůzných činů. Pověst chce dále svědčit, že uloupené poklady jsou zakopány v podzemních chodbách a sklepích hradu. Slibuje ty statky a poklady tomu, kdo je o štědrovečerní noci, když zvony zvou na půlnoční, v bezhlesé modlitbě dokáže odkrýt.
Květnatý vínek pověstí ovíjí zdi kdysi tak obranyschopného hradu.
Ve stínu hradní ruiny stával kdysi rozložitý Louzecký dvůr (Lausecker-Hof). Byla to zámožná usedlost, jejímž majetkem byla úrodná pole, rozsáhlá luka a polesí. Jednou se na dvoře chystala po roce naplněném prací o poledni před Štědrým večerem velká vánoční hostina. Po starém obyčeji měla být tak bohatá, že se měly stoly přímo prohýbat pod hojností jídla a pití. Čeledíni a děvečky obklopili tabuli a hospodář v jejím čele dal znamení k modlitbě.
Užuž chtěli usednout k jídlu, když se náhle ve dvoře zvedl hlasitý povyk a k tomu chrochtání svinského stáda. Rozezlen se ohlížel hospodář po pasákovi, kterému chtěl vyčinit za to, že prasata v kotci dobře nezavřel. Pasák už také horempádem pelášil přes dvůr, aby se pokusil rozkurážené stádo dohnat a předehnat. Hospodář a vyděšená chasa stačila jen přihlížet, jak zvířata otevřenými vraty dvora míří k hradní zřícenině a mizí tam ve vstupu do podzemních chodeb. Také pasáka už nebylo více vidět. Všecko hledání se ukázalo marným.
Ztrnulí hrůzou vraceli se hospodář a čeleď zpátky do dvora, aby požili mezitím zcela vystydlou vánoční hostinu. Na osamělý dvorec se počala snášet štědrovečerní noc - jen pasák a jeho stádo se nijak nevraceli. Všude nad tím panoval velký rozruch. Teprve poznenáhlu se vracel život ve dvoře opět do obvyklých zaběhnutých kolejí. Nadešlo jaro a na úpatí hradní zříceniny rozkvetly první sasanky. Léto bohaté prací vešlo do kraje a na polích dozrávaly zlaté klasy. Následoval podzim a četné břízy a buky na hradním svahu se oděly zářivými barvami. Těžké mlhy visely nad dolinou a po nich zabušily do rozpadajících se zdí starého hradu první sněhové bouře.
V řece Malši, která spěchá po kamenitém dně kolem úpatí hradu, proteklo mezitím hodně vody. Na Louzeckém dvoře se znovu chystaly oslavy Vánoc. V prostorné světnici se opět všechno osazenstvo rozsadilo při dlouhém stole, aby podle starodávného zvyku mohla započít vánoční hostina. Docela náhle se zvedl venku ve dvoře ohlušující hluk; stádo sviní vbíhalo právě do dvora a za nimi s hlasitě se rozléhajícím práskáním biče dávno zmizelý pasák. Než se zděšený hospodář a chasa stačili vzpamatovat, přistoupil pasák ke dveřím světnice a rozrušeně vyprávěl, že se mu přece jen podařilo dohnat stádo na útěku. Posadil se pak na své místo u stolu a dělal, jako by se nic nestalo. Na dotaz hospodáře po jeho dlouhé nepřítomnosti řekl jen, že se prasata prostě jen zatoulala v podzemních chodbách a sklepích zříceniny a nedokázal uvěřit, že by s nimi měl snad strávit ve tmách pod starým hradem celičký rok.
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 70-71
P.S. První a poslední z předchozích textových ukázek vyšly původně pod společným titulem "Weihnachtslegenden aus dem südlichen Böhmerwald", tj. "Vánoční legendy z jižní Šumavy". Vzhledem k tomu, že i "mikulášský" text má předvánoční ladění, řadíme všechny tři ukázky abecedně podle jejich titulů vlastních. Pověst o hradu Louzek otiskuje Gustav Jungbauer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) ve svém nesrovnatelném souboru Böhmerwald-Sagen (1924) a uvádí jako svůj pramen list Krummauer Intelligenzblatt ze 4. března roku 1871. České překlady a zpracování své německé prameny většinou neuvádějí, jak už je v této "loupežechtivé" zemi zvykem.
Franz Reichersdörfer se narodil dne 1. března roku 1923 (bylo by mu tedy v listopadu 2013, kdy píšu tyto řádky, už přes půl roku dobrých devadesát let) ve dnes zaniklé vsi Mikulov (Böhmdorf) nedaleko Cetvin. Šlo o tenkrát samostatnou obec s vlastní školou, se 216 obyvateli podle sčítání lidu ve dvacátých letech dvacátého století, s poštou v Cetvinách a se dvě a půl hodiny vzdálenou železnicí v Horním Dvořišti (Oberhaid) či Certlově (Zartlesdorf, dnes Rybník), tam ještě o čtvrt hodiny dále. Franzův otec (po chalupě se doma říkalo u Husserů) byl po léta tzv. chudinským pečovatelem, "Armenpflegerem" při chudinské pokladně (Armenkasse) v Mikulově, což ostatně zanechává jistou stopu i v jednom z úvodních tří literárních textů synových. V roce 1940, to jsem se já teprve narodil, vstoupil hluboce nábožensky založený mladý muž do veřejných služeb při finančním úřadě v Kaplici, na kteroužto zkušenost mohl pak po vyhnání od prosince 1946 navázat na zemském úřadě (Landratsamt) v hornobavorském městě Schrobenhausen. Začátkem padesátých let navštěvoval školu veřejné správy (Verwaltungsschule) v Ausburgu. Roku 1965 se oženil a manželka Anna přivedla na svět dva syny, Georga a Helmuta. Georg, ten starší, zahynul v 11 letech věku při dopravní nehodě, s čímž se otec nedokázal už nikdy zcela vyrovnat. Po více než čtyřicetileté činnosti na poli sociální péče odešel Franz Reichersdörfer v roce 1986 na zasloužený odpočinek. Svatého Mikuláše, do něhož se vtělil v jedné z našich textových ukázek, "úředně" zastával po třicet let v sirotčincích, domech důchodců i spolcích. Byl i mistrem kaligrafie, což mohl uplatnit v povolání i spolkové činnosti. Pamětní spis cetvinských krajanů z roku 1984 o jeho výtvarném umu podává svědectví. Po dvacet let působil v představenstvu stanice sociální péče (Sozialstation). Jeho velká láska patřila historii a vlastivědě jeho rodného kraje, k níž shromáždil bohatý písemný materiál (viz na webových stranách Kohoutího kříže text Roberta Böhmdorfera o Madoně z Cetvin). Nedožil se obnovy cetvinského kostela, která mu rovněž ležela na srdci. Zemřel na rakovinu prostaty ve Schrobenhausen dne 20. srpna 1998. Kéž ho i tam daleko provází vánoční požehnání domova.
- - - - -
* Mikulov, Cetviny / Janova Ves / Kaplice / † † † Schrobenhausen (BY)
