HEINRICH REININGER

Majetky kláštera zlatokorunského

Asi hodinu cesty na sever od Krumlova leží na levém břehu Vltavy ves jménem Zlatá Koruna (Goldenkron). Chová v sobě pozůstatky někdejšího cisterciáckého kláštera, který založil roku 1263 král Přemysl Otakar II. ke cti Matky Boží a pro spásu duše své i svých potomků. Dal mu jméno Sancta Corona, tj. Svatá Koruna (Heiligenkron). Pro své bohatství byl klášter brzy nazýván Zlatá Koruna, poprvé v německé listině z roku 1315, v níž je označován jménem "Guldein Chron". Původní označení Svatá Koruna se však objevuje i později (např. 1358).
Tradice vypráví, že Přemysl Otakar II. dal zřídit ten klášter na paměť bitvy u Kressenbrunnu (12. července 1260), kde porazil uherská vojska (a zmocnil se Štýrska - pozn. překl.). Tato domněnka, kterou přebírá i Palacký a před ním i po něm jiní, je však sotva udržitelná. Klášter byl totiž mnohem spíš účinnou překážkou, kterou chtěl moudře prozíravý panovník položit do cesty stále větší rozpínavosti pánů z Růže a jíž na sever a na západ obstavil jejich majetky.
Proto také byl nový klášter králem obdařen tak výjimečnou měrou statky, které měly nejen všestranně zajistit řídce osídlené sousední královské zboží kolem Boletic a Netolic, nýbrž i napomoci dosažení takové kulturní soběstačnosti, která by nepotřebovala rostoucího mocenského vlivu rožmberského.
Dolnorakouský Heiligenkreuz se stal mateřským klášterem Zlaté Koruny. V pátek po Velikonocích 6. dubna 1263 byl odtud ze stoletých už klášterních zdí (Heiligenkreuz vznikl v roce 1135 - pozn. překl.) vyslán do novotou zářící "Svaté Koruny" prvý konvent, vedený samotným opatem Heinrichem.
Jádrem majetku kláštera zlatokorunského bylo a zůstalo hned při založení mu připadnuvší královské zboží Boletice (také Bolotice, německy Polletitz) se statky Křenov (Krenau), Kladné (Kladen), Záhorkov (Ahorn) a Kájov (Gojau). Měřilo na délku více než deset rakouských mílí (1 rakouská poštovní míle = 7585, 9 metrů - pozn.překl.) a hraničilo na seceru s majetky pánů z Křemže ("von Krems"), o kus dále pak se statky Prachatice (Prachatitz) a Volary (Wallern), náležejícími klášteru na pražském Vyšehradě, na jihozápadě posléze sahalo přes Vltavu (Moldau) až k zemské hranici, jež ovšem ležela nevytyčena v nezměrně rozlehlém lesním hvozdu. Na jihu stýkalo se s majetkem Hrzovým (Hrz, též Hýř, v originále Hirzo von Klingenberg, tj. purkrabí zvíkovský - pozn. překl.) a s majetky rodu Vítkovců (Witigonen), které mu byly sousedem i u Dívčího Kamene (Maidstein, Maidenstein) směrem k východu. Kromě toho patřilo k němu jádro někdejšího královského zboží Netolice s územím při Netolicích a Chvalšinách, jak to osvědčují a stvrzují listiny markraběte Oty Braniborského a krále Václava II., dvě vinice a jeden dům na pražské Malé Straně (in suburbio Pragensi). Význačné darování královo rozmnožil ještě roku 1268 zmíněný už zvíkovský purkrabí Hrz tím, že svůj statek, který nabyl od krále na jihu řečeného už boletického zboží ("praedium"), odkázal klášteru svou poslední vůlí. Byl to relativně úzký, o to však delší pruh území, počínající někde u vrchu Raciberk (Raziberg, též Razi Berg, 659 m, na meziválečných českých mapách i jen Raci, což trochu bizarně odpovídá zřejmě původnímu českému tvaru mluvnického 6. pádu "v hradci", uchovávajícímu informaci, že tu bylo opravdu kdysi hradiště - pozn. překl.) blízko Boletic a přes Mokrou (Mugrau), po níž byl statek někdy i zván "Na Mokrém" ("Nemochrich"), Černou v Pošumaví (Schwarzbach) a Dolní Vltavici (Unterwuldau, úředně Untermoldau) dosahující až k hranici. Tímto územím vedla z Horních Rakous přes Krumlov do Zlaté Koruny a dál obchodní cesta podobná Zlaté stezce, s níž se ostatně u Netolic spojovala vjedno. Hrz zemřel 13. března 1275 a už roku 1284 bylo jeho darování klášteru i stvrzeno králem Václavem II.. Následkem toho hraničila Zlatá Koruna nyní bezprostředně s územím kláštera Vyšší Brod a s panstvím Rožmberků. Další velké darování nabyl zlatokorunský klášter roku 1315 od Bavora III. z Bavorova. Ten byl vlastníkem v blízkosti kláštera ležícího panství Pořešín (Poreschin) při řece Malši (Maltsch) a za to, že bude smět být pohřben v jeho zdech a že mniši budou za spásu jeho duše konat mše a modlitby, věnoval klášteru pět vesnic, jmenovitě Svince (Zwinzen), Skřidla (Skřidlau), Mojné (Mojne), Žaltice (Zaltitz) a Černici (Černitz) včetně všech náležitostí a lesů, ba zmiňuje se dokonce i možnost eventuální těžby zlata.
Mimoto se klášter nacházel na majetku rychty Rájov (Rojau), ležící v bezprostřední blízkosti, k níž náležely i vsi Plešovice (Plešowitz), Srnín (Srnin), Přísečná (Přisnitz), Domoradice (Dumrowitz), snad i kdysi tu existující ves Lhotka, na jejímž místě od časů Viléma z Rožmberka stojí Nový Dvůr (Neuhof), od roku 1337 počínaje také větší část Vyšného (Weichseln), která byla vykoupena od Markvarta z Vyšného (v originále "von Markward von Weichseln" - pozn. překl.). Odkdy klášter vlastnil území této rájovské rychty a na základě jakého právního úkonu se tak stalo, je nám neznámo. Mohl se však už roku 1316 mohl vykázat právem na ni, poněvadž spor o ves Rájov s Gerungem, synem Morazovým, byl toho roku vyřízen v jeho prospěch.
Ve 14. a 15. století doznalo toto i tak velké jmění či věno zlatokorunské (slovo věno se v českých textech o Zlaté Koruně vyskytuje snad proto, že je jako nevěsta rodu ženského - pozn. překl.) koupěmi, výměnami a menšími územními dary dalších rozšíření. Už roku 1290 přešla jediná cizí ves, která ležela vnitř uzavřeného zboží boleticko-netolického a patřila dotud Vítkovcům, do rukou kláštera. Roku 1309 osvobodil Jindřich z Rožmberka a jeho syn Petr rozestavěný tehdy dům zlatokorunských opatů na také teprve vlastně vznikajícím krumlovském rynku (Ringplatz) ode všech poplatků a daní a zajistili mu i daněprostý obchod jakož výčep; roku 1326 kupuje Zlatá Koruna od Jakuba Harrachera dvůr ve vsi Záhorkov; v roce 1336 daruje Menhart ze Štěkře (v originále "Meinhard von Stiks"), který měl své zemanské sídlo na druhém břehu Vltavy, vlastně takřka naproti Zlaté Koruně, klášteru Věncovou horu (německy Kranzenberg, zvanou i Třebonínská hora, německy Breitensteinerberg, v originále i "Třeboniner-Höhe"); roku 1337 pak získává klášter od Markvarta z Vyšného už zmíněnou větší část vsi Vyšný.
V roce 1339 nabyl klášter od jistého Řehoře dvůr ve vsi Skřidla a 1350 věnuje mu Jindřich z Velešína (z rodu pánů z Michalovic, klášteru ze všech jeho sousedů obzvláště nakloněného) na záduší 100 pražských hřiven, které zajistil na 10 a půl lánu ve vsi Nesměni na sever od Kaplice (Kaplitz), z čehož získal klášter následně ves Smrhov (Smrhau) a za ni pak dvě vsi Raveň (Rabus) a Osov (jde zřejmě o "Ossow-Hof", česky Osovský dvůr, dnes jen Osovský - pozn. překl.) také severně od Kaplice; 1390 nabyto bylo dvora ve Zlíně (v originále "Slun", tj. dvůr Schönhof u Frantol na území netolického zboží) do vlastnictví klášterního; v roce 1405 získává Zlatá Koruna od Jana Borovce jeho dvůr v Rovném (Ruben) a 1408 dvůr v Močeradech (Muscherad), jakož i v témže roce od Hanse (Hanuše) von der Wizen dvůr Pauleinshof, tj. dnešní Karlovy Dvory (Karlshofen) mezi Horní Planou (Oberplan) a Hůrkou (Stuben).
Kromě toho nabyla Zlatá Koruna hlavně v Dolních Rakousích u města Kremže (Krems) řady vinic, jejichž koupě počínají se rokem 1330 a sahají až k roku 1420, kdy na klášter dotud kvetoucí a stále bohatnoucí udeřila pohroma, z níž se neměl zplna zotavit už nikdy.
Dne 11. května toho roku přitáhly husitské tlupy až k budovám klášterním, přepadly je a vypálily, kterýžto osud jim 28. října 1420 připravil i sám Žižka (alespoň podle klášterní kroniky - pozn. překl.), když táhl proti Oldřichu z Rožmberka a Krumlovu.
Od té doby upadal klášter, z něhož zbyly toliko holé zdi a který mohl být znovu osazen řádovými bratřími teprve po několika letech, díky záměrům svých "ochránců" z rodu Rožmberků stále hloub a hloub z výšin své někdejší moci a slávy.
Všechny menší územní zisky ostatně, jakož i výhodná narovnání nejrůznějších územních sporů, s klášterem vyšebrodským třeba o lesy a pozemky v blízkosti Hořic (Höritz) či s bratry Vernéřem, Rackem a Přibíkem z Vitějovic o Frantoly, založené posledně z nich jmenovaným na jejich území, znamenají vlastně nemnoho oproti původnímu královskému věnu (v originále "königliche Dotation") a dvěma darováním Hrze ze Zvíkova a Bavora z Bavorova. Přesto i tato drobnější doplnění představují samy o sobě na 15 čtverečních mil země, tj. 843 km čtverečních, čímž se vyrovnají velikostí mnohého německého knížectví, jak ne tak dávno ještě existovala.

Festschrift zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krummau (1921), s. 188-192

Jako křídlo anděla táhlo se zlatokorunské území, překonávající věru nejen rozlohou mnohá knížectví našeho bludného světa, dál a dál k šumavským hřebenům a nebylo málo těch, kdo věrohodně dokázali, že patřilo oběma jazykům jsoucím v zemi nám Bohem dané odedávna domovem (naposledy to pro Čechy tak lichotivě dokazoval ve svém díle Dějiny Zlaté Koruny, které stačilo vyjít v Českých Budějovicích ještě roku 1949, ThDr. Jaroslav Kadlec těsně předtím, než jsme si to Boží dědictví dokázali rozrýt hlubokou orbou stalinských tanků). Autor tohoto textu ušel konci těchto společných dějin smrtí v té prvé z obou světových válek, které to zejména a snad natrvalo způsobily. Prof.Dr. Heinrich Reininger, čteme v příloze Výroční zprávy (Jahresbericht) c.k. Státního vyššího gymnázia (Staats-Obergymnasium) v Krumlově pod honosným názvem Zur Erinnerung an die große Zeit, vydané na konci školního roku 1915/1916, padl na poli cti za císaře a vlast proti Rusku - podle záznamu v kartotéce padlých v 1. světové válce zahynul 29. října 1914 u haličské obce Młyny nedaleko Jaroslawi. V závorce se uvádí, že na tomto ústavu maturoval v roce 1900, takže stačí vrátit se k seznamu abiturientů onoho roku a zjistíme, že se narodil v Chvalšinách 9. července 1882. Když pak k padesátinám krumlovského německého gymnázia vyšel roku 1921 "Festschrift" s příspěvky někdejších žáků, zasloužil se jeden z nich a později profesor téže školy Johann Wastl, že tu vyšel mj. i text Reiningerův, z něhož český překlad vybírá úvodní část. Podivná chyba je ovšem ve sborníku ohledně křestního jména autorova, který je tu opakovaně uveden jako prof.Dr. Franz Reininger, "gebürtig aus Kalsching" a "(der) gleichfalls im Kriege gefallene", což ovšem souhlasí podle všech dostupných dokumentů jen v případě právě Heinricha Reiningera. Anděl smrti však jednou milosrdně přikryje všechny a všechno křídlem svým, jako to učinil s majetky někdy slavné Koruny Svaté, Trnové, Zlaté.

- - - - -
* Chvalšiny / Zlatá Koruna / † † † Młyny (PL)