GUIDO RODINGER
Z rodinné pamětní knihy
Vzpomíná můj otec Heinrich Rodinger:
Dne 2. července roku 1874 spatřil jsem jako manželský syn skláře Eduarda Rodingera a jeho manželky Marie, roz. Köckové, v dolnorakouském Nagelbergu poprvé světlo světa. Moje maminka při čtvrtém dítěti onemocněla na zápal plic a já ji ve svých 10 letech ztratil. Byli jsme tři sourozenci: já, můj starší bratr a moje sestra Maria. Ve 12 letech jsem si začal vydělávat jako odnašeč skla. Poněvadž jsem tělesně nebyl k takové těžké práci uzpůsoben, měl jsem se u svého strýce vyučit řemeslu krejčovskému. Později jsem byl protekcí pana ředitele Bergnera pověřen kancelářskými pracemi ve sklárně. Poněvadž to doma vedlo ke stálým rozmíškám, odešel jsem ke svému dědečkovi a tetě Mathildě. V říjnu 1897 jsem opustil zaměstnání v Nagelbergu a přijal místo v Moosbrunnu u Vídně (Wien). Poněvadž mě tam měli ve stále větším podezření, že jsem podnikový špion firmy Stölzle a synové, nastoupil jsem v lednu 1899 jako huťmistr v Piranu (město na pobřeží Jadranského moře v dnešním Slovinsku, tehdy v rakouské korunní zemi Kraňsko /Krain/ - pozn. překl.) u firmy Salvetti. Už v květnu 1900 však jsem opět změnil zaměstnavatele a vrátil se jako manipulant do Neunagelbergu ke svému výchozímu sklářskému působišti. V únoru 1902 jsem byl odtud přeložen do Jiříkova Údolí (Georgenthal) a poté v červenci 1902 povolán do Josefodolu (Josefsthal, česky také Josefův Důl - pozn. překl.). Dne 15. března téhož roku 1902 zemřel můj otec. Neměl jsem už nyní žádný domov. Založil jsem tedy svou domácnost vlastní: dne 8. listopadu 1903 se uskutečnil můj sňatek s Mariettou, roz. Inwinklovou, dcerou Jakoba Inwinkla a jeho manželky Elisabeth, roz. Glockerové. Z tohoto manželství vzešly následně děti: Elisabeth *28. srpna 1904 - Guido *15. prosince 1905 - Maria *6. srpna 1912, všechny narozené v Josefodole. Moje dcera Elisabeth (Lisi) se v roce 1925 provdala za Hanse Stinyho, schwarzenberského lesního správce. Navštěvovala měšťanskou školu v Horní Plané (Oberplan), obchodní školu a hospodyňskou školu v Českých Budějovicích (Budweis). Můj syn Guido (Wido) navštěvoval nejprve měšťanskou školu v Horní Plané, pak učitelský ústav (v Českých Budějovicích - pozn. překl.) a kurz pro sklářské techniky v Novém Boru (Haida) v severních Čechách. Poté, co byl dva roky jako sklářský technik zaměstnán v hornorakouském Saxenu, musel absolvovat v Československu 18 měsíců vojenské služby, než byl po návratu z ní přikázán jako učitel obecné školy (nejprve ve školním roce 1929/30 ještě jako výpomocný učitel v Račíně /Ratschin/ - pozn. překl.) do Jablonce (Ogfolderhaid) a Račína (tam se vlastně vrátil roku 1934 po odchodu učitele Heinricha Raaba a setrval tam až do podzimu 1938 a pomnichovského záboru československého pohraničí - pozn. překl.). Za druhé světové války (tato věta zřejmě připsána jinou rukou - pozn. překl.) sloužil ve wehrmachtu a padl v květnu 1945 v Kursku (v originále "Kurland" - pozn. překl.) do ruského válečného zajetí, z něhož se vrátil teprve po 10 letech (podle nekrologu už po 5 letech roku 1950 - pozn. překl.), byl v Heidelbergu studijním radou (a zemřel tam roku 1986, zanechávaje po sobě čtyři dospělé děti - pozn. překl.). Moje nejmladší dcera Mizzi navštěvovala měšťanku v Horní Plané a v rakouském Klagenfurtu, jakož i hospodyňskou školu v Prachaticích (Prachatitz). V roce 1930 byl sklářský provoz v Josefodole zcela zastaven, pece strženy a komín vyhozen ženisty do povětří. Jednotlivé domy přešly prodejem do vlastnictví soukromníků a také do vlastnictví sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Tím jsem dosáhl alespoň toho, že místo zůstalo zachováno německému živlu. Já sám jsem zakoupil dům čp. 2, přestěhoval jsem se však dne 24. října 1930 do Suchdolu nad Lužnicí (Suchenthal), kde jsem převzal tamní rafinerii skla jako její vedoucí. Firma Carl Stölzle existuje dnes už jen podle jména. Kapitál je v rukou jedné banky. Jako generální ředitel funguje pan Gottlob Kralik von Meyrswalden (narodil se roku 1878 v Lenoře /Eleonorenhain/, 6. dubna 1949 spáchal sebevraždu ve východoněmeckém Fürstenbergu nad Odrou, kde vlastnil sklárnu, z níž údajně pochází i lustr v Bílém domě ve Washingtonu - viz Wikipedia - pozn. překl.). Rok 1931 lze označit za zvláště krizový.
V lednu 1932 byl zastaven provoz i v Suchdole nad Lužnicí poté, co byly investovány značné sumy peněz do zdejších novostaveb a přestaveb. Já sám přesídlil se zařízeními a částí zaměstnanectva rafinerie v dubnu roku 1932 jako vedoucí rafinerie do sesterského závodu Heřmanova Huť (Hermannshütte). Suchdol přešel zčásti do českých rukou, několik obytných domů bylo prodáno propuštěným zaměstnancům. V souvislosti s prodejem tohoto podniku odešel po svém propuštění do důchodu i Eugen Stölzle, poslední šéf této zakladatelské firmy.
Skonem Dr. Adolfa Stölzleho, posledního jejího prezidenta, byl osud této staré rodinné značky zpečetěn (kupodivu alespoň podle jména Stölzle Union s.r.o. v Heřmanově Huti existuje ještě v roce 2010 - pozn. překl.). Společnost se rozpadla ve dvě samostatné části, tj. jednu rakouskou a jednu českou akciovou společnost s velkým bankovním vlivem. S někdejší dobrosrdečnou pohodou (v originále "mit der alten Gemütlichkeit" - pozn. překl.) byl konec. V červenci 1934 jsem dovršil šedesátku a tím i dosáhl věkové hranice pro odchod do penze. Požádal jsem o zproštění služby a začal si od 1. října užívat blaha důchodu. Dne 7. října 1934 jsme přesídlili zase zpátky do našeho domova v Josefodole. Naše nejmladší dcera Mizzi se 16. května 1932 provdala za Ludwiga Wolfruma, který byl tehdy řídícím učitelem na obecné škole v Suchdole nad Lužnicí a později působil v téže funkci na obecné škole v Roudníkách (Raudnig) u Ústí nad Labem (Aussig). Náš syn Guido se oženil jako řídící učitel v Račíně 28. dubna 1934 s Johannou, roz. Macho, z rodiny majitele hostince v Horní Vltavici (Obermoldau).
Poznámka Guido Rodingera:
Poněvadž jsem v této pamětní knize nenašel nic o smrti mého otce, rád bych přičinil těchto několik vět: můj otec zemřel 11. února roku 1938 v Josefodole na chřipku, která vposledku vedla k propuknutí zapouzdřené tuberkulózy z mládí. Jako vášnivý nimrod se účastnil jednoho zimního honu, prolomil se pod ním led na knížecím schwarzenberském plavebním kanále a přesto, že měl značně promočený oděv, potěšení z lovu si nedokázal odříci. Po následné chřipce se ponenáhlu objevily potíže s dýcháním a při prohlídce mu zjistili tuberkulózní ložisko velikosti korunové mince. V jednom severočeském sanatoriu dlouho nevydržel a vrátil se zpátky domů (rozuměj na Šumavu - pozn. překl.). Přes veškerou péči už pro něho nebylo záchrany. Je pochován v rodinném hrobě na hřbitově ve Zvonkové (Glöckelberg). Války a vyhnání zůstal ušetřen. Vypracoval se z dělnického stavu a vyznačoval se velkou věrností k firmě, ke které choval osobní vztah. Jeho smysl pro spravedlnost byl zvlášť vyvinut. Přese svou neúplatnou národní věrnost (v originále "Volkstreue", což by se dalo chápat nikoli jako věrnost nacionální, nýbrž spíše jako věrnost "zemi a lidu", tj. rodnému Rakousku - pozn. překl.) byl vážen a ceněn i příslušníky sousedního národa českého. Snad to byla nějaká vyšší milost, že nemusel zažít oloupení o všechno, čemu věnoval svůj život a práci.
Vzpomíná moje matka Mariette Rodingerová, roz. Inwinklová:
Dne 6. listopadu roku 1876 jsem spatřila poprvé světlo světa v Sankt Jakob im Lesachtale v rakouském Korutansku (Kärnten). Můj otec, který se narodil 21. prosince 1846 v tyrolském Untervillach/Pustertal jako syn Sebastiana Inwinkla a jeho manželky Apollonie, roz. Mittereggerové, studoval na učitelském ústavu v Bolzanu (německy Bozen, dnes italské jižní Tyrolsko - pozn. překl.). Nastoupil jako učitel v Sankt Jakob, později byl provizorním řídícím učitelem v Kötschachu a v Mühldorf im Mölltal (obojí v Korutanech - pozn. překl.).
Dne 3. listopadu 1903 jsme odjeli, moje maminka, bratr a já, z Villachu do Českých Budějovic. 7. listopadu jsme pak jeli dál do Horní Plané. Teď se stal domov mého milovaného Adalberta Stiftera také mým domovem. Mohla jsem se učit poznávat a milovat tolik opěvanou zelenou Šumavu s jejími líbeznými osadami a tichými temnými lesy. Milovala jsem je vlastně už dávno, poněvadž básnické slovo Stifterovo vrylo se hluboko do mého nitra. V Horní Plané nás očekával můj ženich s povozem, do kterého byli zapřaženi dva bělouši. Na kozlíku trůnil uniformovaný kočí a když jsme přijížděli Brložským lesem (v originále "durch das Bärnloch", na mapách "Bärenlocher Wald", tj. směrem od Zvonkové - pozn. překl.) k Josefodolu, viděli jsme nad ním ohnivou záři a mysleli si, že snad někde v místě vypukl požár. Byli to ale jen muži s pochodněmi, kteří se rozestavili při vjezdu do osady a slavili náš příjezd mohutným pokřikem. V hostinci, ověnčeném jedlovými ratolestmi, nás očekávalo úřednictvo firmy. Myslela jsem na svého otce, který nemohl přijet a spoluprožít tak poctu, prokazovanou jeho dceři. Jak by se asi zaradoval a s ním všichni přátelé, kteří mě tak neradi viděli odcházet. Následujícího dne, tj. 8. listopadu 1903, byla svatba. Jeden kolega mého muže a můj bratr účinkovali jako svědci. Ke kostelu nás vezl opět kočí se dvěma bělouši. Jen pomalu jsme se dostávali kupředu, poněvadž všude před nás natahovali lano a mládež se shýbala pro rozhazované peníze. Vypadala jsem v bílém šatě se závojem a věnečkem překrásně a byla jsem první nevěstou, která se tam tak oblečená kdy objevila. Velebný pan farář Essl řekl: "Dieser Braut sieht man ihre Unschuld an." (tj. "Na téhle nevěstě je vidět její nevinnost." - pozn. překl.) Pevným hlasem jsem řekla své ano a před svatým oltářem slíbila zachovat svému muži provždy věrnost. Každé ohlédnutí nazpět bylo teď ve mně vymazáno, pro mne platila od té chvíle jen přítomnost a naděje na šťastnou budoucnost. Tak jsem dokázala opanovat slzy, které se mi nevolky draly do očí. Když jsem potom s kolegy svého muže seděla u svatební hostiny a pěvecký sbor sklářských dělníků přednesl zastaveníčko, bylo to při písni "Teure Heimat, sei gegrüßt!" (zlidovělá píseň z roku 1885 na hudbu i slova Carla Kromera /1865-1939/ je známa spíše pod názvem "Nach der Heimat möcht' ich wieder" - pozn. překl.) na mém vzezření asi přece jen znát. Všichni hosté se mnou cítili a tak ta pravá nálada dlouho nechtěla nastat. Teprve když můj muž, který byl dobrým společníkem, načal tanec, bylo hned srdečněji. Následujícího dne jsme navštívili dům, v němž jsme měli bydlet, opět co možno slavnostně vyzdobený. Byt sestával sice jen z kuchyně a jedné obytné místnosti při ní, poněvadž tehdy panovala o bydlení všeobecná nouze, všechno však bylo čerstvě vymalováno a kamna nově vsazena. Když potom došel nábytek a byt byl kompletně zařízen, maminka a bratr se se mnou rozloučili, aby se vrátili do Kremsbrücken nazpátek. Loučení bylo pro mě těžké, ale úředníci a dělníci, páni z honorace ve Zvonkové i se svými ženami dělali laskavým způsobem všechno pro to, aby mi stesk po domově ulehčili. Každou neděli či svátek jsme se scházívali v podnikovém hostinci, kde bývalo vždycky velice veselo. Brzy nás spojovalo dobré přátelství s čestvě oddaným lesnickým párem Wagnerových ze Sonnenwaldu u Zvonkové. Zima tak docela rychle uběhla. Otec mě navštívil o Velikonocích. Dne 28. srpna 1904 se mi narodilo děvčátko, které dostalo při křtu jméno mé babičky (Elisabeth - pozn. překl.). Mezitím jsme obdrželi větší byt, které firma co nejlépe možno i zařídila. Byl to dům čp. 2, který byl rozdělen na části. Náš byt sestával z kuchyně a tří místností, což se ukázalo brzy nezbytným, poněvadž se nám 15. prosince 1905 narodilo druhé děcko (byl to syn Guido - pozn. překl.). Dne 6. srpna 1912 narodilo se nám pak třetí dítě, dcera, která byl pokřtěna jménem Maria Helene (doma se jí říkalo Mizzi - pozn. překl.). Mému muži teď konečně zvýšili plat, a sice na dvojnásobnou výši, měřeno platy ostatních úředníků. To mu vyneslo nepřátelství mezi kolegy, zejména pak ze strany kolegů Rudolfa Dürrhammera a Robela. Podnik tu tenkrát vedl správce Wotzel, podivný člověk, na kterého měla velký vliv jeho paní původem z Pruska. Pomluvy a osočování u něho padaly na úrodnou půdu. Byla to hrozná doba, ve které jsme můj muž a já s dětmi velice trpěli. Moje starší dcera Elisabeth a můj syn Guido navštěvovali za nevýslovných potíží měšťanku v Horní Plané, vzdálenou od Josefodolu téměř dvě hodiny cesty. Odcházeli každý den kolem tři čtvrtě na šest ráno z domu a večer se na smrt unaveni vraceli zpátky. Po jídle museli psát při jedné malé petrolejce své domácí úkoly. Petrolejem se tehdy navíc muselo šetřit a odměřoval se jako nějaká vzácnost. Lisl (tj. Lízinka - pozn. překl.) přeskočila třetí třídu měšťanky a šla na obchodní školu do Českých Budějovic. Bylo to zrovna v době převratu koncem října roku 1918. Byla vždycky vzornou žačkou a poté, co absolvovala školu, přijela na krátký čas domů. V prosinci 1920 nastoupila své první místo na Ústředí spotřebních družstev (v originále "Centrale der Verbrauchs- und Konsumgenossenschaft" - pozn. překl.) v Praze. Později byla činná v účtárně firmy Carl Stölzle synové v Josefodole. V červenci 1925 se provdala za Hanse Stinyho.
Můj syn Guido odešel roku 1920 na učitelský ústav do Českých Budějovice a pak na státní sklářskou odbornou školu, obor sklářský technik, do Nového Boru. Za zkoušky složené s vyznamenáním bylo mu odměnou místo podnikového asistenta v Lambertovské sklářské huti v Saxen (Saxen proslavil svými literárními pobyty švédský spisovatel August Strindberg /1849-1912/, jehož památce je věnováno i místní muzeum - pozn. překl.) blízko Greinu na Dunaji (matka se kupodivu nijak nezmiňuje o synově učitelské kariéře - pozn. překl.).
Válka se svými děsivými ohavnostmi stojí nyní před našimi dveřmi. Všechno, co jsme mí rodiče, můj muž a já s velkou pílí a šetrností dokázali prací dobýt, je teď ve hře. Moje děti se nacházejí ve velkém nebezpečí: můj syn stojí v Kursku na frontě proti Rusku, moje dcera Lisl se nachází v Českých Žlebech blízko staré říšské hranice (jako kdyby tu autorka zápisu uváděla v pochybnost tu "novou" Hitlerovu - pozn. překl.) se svou rodinou v bezprostředním nebezpečí. Mizzi, má nejmladší dcera, žije se svou rodinou (děti jedno 11 a druhé půl roku staré) ve Staňkově (Stankau) v protektorátě.
Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 319-323
Kdyby nic jiného (jakkoli tu ani mezi řádky o literatuře nenajdeme jedinou zmínku), točí se úryvky z rodinné kroniky Rodingerových kolem josefodolského domu čp. 2, v jehož podstřeší psal Johannes Urzidil své proslulé už "šumavské" prózy. Neexistuje ten dům ani ta osada, zůstal jen kostel v blízké Zvonkové, kde byli Heinrich a Mariette Rodingerovi oddáni farářem Eßlem, který tu křtil i tři jejich děti. Přilehlý hřbitov chová i náhrobní kámen se jménem Heinricha Rodingera, který sem kdysi přivedl svou ženu. Jejich syn Guido (datum jeho narození je v předchozím textu zmíněno hned dvakrát), zemřel daleko odtud v Rohrbachu, od roku 1927 připojeném k proslulému městu Heidelberg, a je tam i pochován. Naposledy učil 1940 v dnes zaniklé škole až na jedno stavení rovněž zaniklé osady Polka (Elendbachl), odkud narukoval k wehrmachtu, u Kurska padl do ruského zajetí, z něhož se vrátil až roku 1950. Jeho sestra Elisabeth, provd. Stinyová, podle nekrologu v "Hoam!", psaném k jejímu úmrtí 7. března 1990 Ing. Antonínem Nikendeyem, vlastnila sbírku josefodolského skla. Poněvadž vycházíme i textovou ukázkou z rodinné kroniky, stojí za to, Nikendeyův příspěvek (vyšel v zářijovém č. 9 ročníku 1990 krajanského měsíčníku, ještě v únorovém č. 2 toho následujícího žádá Ingo Hans /zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/ přispěvatele, aby se přihlásil ke svému autorství) otisknout v překladu celý: "Jak teprve nyní oklikou vešlo ve známost, zemřela dne 7. března tr. ve Velden am Wörthersee ve věku 86 let paní Elisabeth Stinyová, roz. Rodingerová. Byla dcerou posledního vedoucího sklárny v Josefodole pana Heinricha Rodingera, narozeného 12. července 1874 v dolnorakouském Altnagelbergu, zesnulého pak 12. února roku 1938 v Josefodole. Provdána byla za pana Johanna Stinyho, narozeného 29. července 1901 a zemřelého 12. března roku 1958, knížecího schwarzenberského vrchního lesního správce (Oberforstverwalter) na lesním ředitelství v Horní Plané, během války přednosty revíru (Reviervorstand) v Českých Žlebech, panství Horní Planá. Po válce byli oba manželé Čechy zatčeni a obžalováni jako nacisté. Při soudním jednání před okresním soudem v Písku, kam byli pozváni i někteří čeští lesní úředníci, kteří svědčili až na jednoho všichni ve prospěch obžalovaných, byl pan Stiny odsouzen ke dvanácti, jeho žena k sedmi letům nucených prací. Paní Stinyová byla po 5 letech propuštěna a žila pak ve městě Burghausen na bavorsko- rakouské hranici, jejího muže sice propustili po 10 letech nejtěžší nucené práce v Ostravě-Kunčicích na svobodu, brzy však na následky dlouholetého věznění zemřel. Paní Elisabeth Stinyová zdědila po svém otci sbírku výrobků zaniklé josefodolské sklárny. Sestává z jednotlivých kusů, ale také z celých skleněných servisů nejrůznějších typů, celkem asi na 250 exponátů. Poněvadž jde o nejucelenější a jedinečně zachovalou kolekci neexistujícího už sklářského provozu, lze jí přiznat velkou uměleckohistorickou hodnotu." Guido Rodinger, bratr paní Elisabeth, jak už řečeno, vrátil se roku 1950 z ruského zajetí a shledal se se svou rodinou až ve Walldorfu nedaleko Heidelberka. Přijal zprvu práci na silnici, než v Kirchheimu, heidelberské městské části, začal znovu učit na tamní škole. Za své dlouholeté učitelské působení byl spolkovou zemí Bádensko-Württembersko vyznamenán. Patřil mezi zakládající členy "Heimatgruppe Heidelberg" obnoveného sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (založeno 1884 v Českých Budějovicích, obnovilo svou činnost ve Spolkové republice Německo roku 1954) a stal se prvním kulturním referentem této místní skupiny. Míval prý krásné přednášky a vánoční proslovy, účastnil se i pravidelných Sudetoněmeckých dnů. Posledním krajanským setkáním, na němž se mohl podílet, bylo vysvěcení repliky Stožecké kaple v příhraničním bavorském Philippsreutu koncem července roku 1985. Zemřel po delší nemoci necelý rok nato 5. července 1986 v Rohrbachu, od roku 1927, jak už řečeno, rovněž části krásného města Heidelberg. Při posledním rozloučení se prý nad Rodingerovým hrobem sešli i jeho někdejší žáci z dnes zaniklé Polky, Slatiny (Filz) a Březových Lad (Birkenhaid) a někdo hodil na rakev i hrst země ze hřbitova v Horní Vltavici. Do někdejší Zvonkové a Josefodolu se mohlo zajet až několik let poté. Bylo k tomu třeba "něžné" revoluce, na tom, co se všechno za několik lidských životů stalo v "rodinné kronice", nemohla však "odestát" zhola ničeho.
- - - - -
* Josefodol / České Budějovice / Račín / Jablonec / Polka / † † † Rohrbach, Heidelberg (BW)
