JOHANN SPANNBAUER

Poutní kostel Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách

Jižně od města Kašperské Hory stojí na zeleném svahu nejmladší z kašperskohorských kostelů, zasvěcený Panně Marii Sněžné (v originále "die Maria-Schnee-Kirche" - pozn. překl.). Je cílem mnoha zbožných poutníků, kteří sem přicházejí jednotlivě i ve skupinách ze všech oblastí Šumavy (v originále "von allen Böhmerwald-Gauen" - pozn. překl.), zejména pak 5. srpna, kdy jsou ve svátek Panny Marie Sněžné (Mariaschneefest) jejich zástupy nespočetné. Jak vůbec došlo ke stavbě tohoto kostela?
Pod budovou mariánské poutní svatyně stojí zřejmě lidmi už odedávna často navštěvovaná malá kaple, zvaná nejen místními "Grandlkirche", v dnešní své podobě vystavěná z darů zbožných dobrodinců v letech 1815 a 1816, kdy byl kašperskohorským děkanem páter Nikolaus Töpper. V té době bylo pro ni získáno i svolení číst zde mši svatou. Mešní kaple "Grandlkirche" se stávala cílem poutí a každoročně se u ní konávala 5. srpna církevní slavnost. Velká účast poutníků si vynucovala rozšíření prostoru kaple, poněvadž to však nedostatek místa tam, kde stála, neumožňoval, přikročilo se nakonec k výstavbě kostela v její těsné blízkosti. V roce 1847 odkázali zedník a domkář Benedikt Gerhart i jeho choť ke stavbě nového kostela 1000 zlatých. - V roce 1848 darovala paní Thekla Eisnerová, vdova po sklářském podnikateli v Kašperských Horách, na podnět tehdejšího starosty města Johanna Rudolfa a děkana Franze Großera luční parcelu nad kaplí ke zbudování zamýšleného kostela, takže se mohlo započít s pracemi. Pilní žáci tehdejší měšťanské školy (Hauptschule) a reálky (Realschule) zplanýrovali svažitý pozemek a roku 1850 byl položen základní kámen stavby, jejíž projekt s dvojvěžím v novorománském slohu vypracoval kašperskohorský stavitel Johann Buchinger. Horlivě byly shromažďovány finanční příspěvky. Zblízka i zdaleka přicházely v hojném počtu, takže stavba rychle postupovala. Přes velkou obětavost všech zúčastněných však mohla být ve zmíněném roce dovedena toliko do výše krovu, poněvadž prostředky se tím prostě vyčerpaly. Dílo zůstalo stát až do roku 1867, kdy mohly být konečně dohotoveny obě projektované věže. Jejich výstavbu vedl sušický stavitel Josef Mirwald. Nato nastal znovu přeryv. V srpnu 1867 se utvořil výbor s městským děkanem Großerem v čele, který horlivě usiloval o dokončení kostelní budovy. Mezi jeho členy patřili: páter Hischmann, katecheta na zdejší reálce, páter Hirnschrodt, okresní přednosta Hansgirg (má na internetových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), kontrolor Bleninger, měšťané Reisner, Fröhlich a Rücker, respicient Fuchs, Augustin Watzlawick a Engelbert Panni (*5. září 1841 v Želnavě /Salnau/, †22. září 1896 v Kašperských Horách, kde působil jako městský tajemník: z jeho monografie Kašperských Hor, jejíž titul je uveden ve výčtu pramenů k tomuto textu, čerpalo velké množství budoucích autorů, i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Slavný patronátní úřad (v originále "das löbl. Patronatsamt" - pozn. překl.) poskytoval bezplatně stavební materiál. Farníci (v originále "die Pfarrkinder" - pozn. překl.) zajišťovali zdarma dovoz a přidavačské práce. Pouze řemeslníci musili být placeni. August Geisinger, hamerník (v originále "Hammerschmied" - pozn. překl.) v Kašperských Horách, prokázal velkou obětavost, když bezplatně zhotovil kříže pro obě kostelní věže a obstaral kompletní železářské práce. Kamenického díla se ujali lidé z Horské Kvildy (Innergefild), dovoz zase zabezpečili Kvildští (Außergefilder). Zašli bychom daleko, kdybychom měli vypočítávat všechny, kdo přispěli pomocnou rukou. Budiž připomenuto, že také sám císař František Josef (Franz Josef) daroval na stavbu kostela 100 zlatých, císařovna Alžběta (Elisabeth, císařova milovaná "Sissi", stala se 1898 obětí výstřelu italského atentátníka - pozn. překl.) a arcivévodkyně Žofie každá po 50 zlatých. Slečna Barbara Berkaová (v originále Barbara Berka - pozn. překl.) darovala krátce před svým skonem 2023 zlatých. Farníky bylo na stavbu bezplatně dovezeno na tři tisíce for písku a 50 tisíc cihel. Vápno zabezpečili kompletně farníci z Nicova (Nitzau). V pamětní knize se připomíná i neobyčejná pracovní píle všech zedníků, neboť během roku - v zimě se přitom nepracovalo - byl celý kostel nakonec opravdu hotov. Dne 16. června 1868 byl položen závěrečný kámen. Pan vikář Franz Fleischmann, farář v Železné Rudě (Eisenstein), se s duchovenstvem vydal po vykonané zkoušce z náboženství (v originále "nach abgehaltener Religionsprüfung" - pozn. překl.) v procesí, na němž se podílel sbor ostrostřelců (Schützenkompagnie) v tehdy nových stejnokrojích, personál okresního úřadu, slavná reprezentace města a mnoho význačných osob, školní mládež se svými učiteli a velké množství lidu, za hlaholu zvonů, střelby a salv z hmoždířů z města ke kostelu, aby po srdečné promluvě tehdejšího městského děkana Großera, který před 18 lety se stavbou kostela započal, uskutečnil slavnostní akt. Po něm na závěrečný kámen po řadě poklepali kladívkem i všichni členové komitétu a pozvaní hosté. Slavný sbor ostrostřelců vypálil zároveň tři salvy. Ten den může být právem řazen k radostným chvílím života a působení všemi zde oblíbeného duchovního pastýře, kterého lze jako horlivého ctitele mariánského právem označit za zakladatele tohoto poutního kostela. Často proléval slzy lítosti nad nenaplněným dílem a nevěřil už, že se vůbec kdy dožije jeho zdárného dokončení.
Dne 4. srpna 1868 odpoledne se konalo svěcení praporu zdejšího ostrostřeleckého sboru, následujícího dne pak přišla procesí z Albrechtic (Albrechtsried), Strašína (Straschin), Dobré Vody (Gutwasser), Hartmanic (Hartmanitz), Rejštejna (Unterreichstein), Srní (Rehberg), Stach (Stachau), Zdíkovce (Klein Zdikau) a mnoha jiných míst. Shromáždilo se tu při té příležitosti 18 kněží. Po německém a českém kázání (v originále "nach deutscher und böhmischer Predigt" - pozn. překl.) se pohnul slavnostní průvod, sestávající z kněží, městského zastupitelstva, úředníků, spolků a množství lidu ke kostelu Panny Marie Sněžné, který byl podle zmocnění ("laut Delegation") Jeho Excelence biskupa Jana Valeriána Jirsíka (v originále "Johann Valerian Jirsik" - pozn. překl.) z Budějovic (Budweis) benediktován (v originále "benediciert wurde", tj. nikoli vysvěcen - pozn. překl.) panem městským děkanem Franzem Großerem, který za početné kněžské asistence sloužil tu jako zakladatel kostela i první mši svatou. Byla to událost, která se jejím účastníkům vryla navěky do paměti. Žádné oko nezůstalo suché a když nábožností prodchnutý duchovní pastýř chtěl po mši vyslovit svůj dík Bohu a přítomnému lidu, zlomily mu hlas vzlyky a musel zmlknout, jako kdysi oněměl Zachariáš v chrámě (když mu anděl zvěstoval narození syna, rozuměj budoucího Jana Křtitele: řeč se Zachariášovi navrátila až poté, co se tak opravdu stalo /Lk 1, 8-11/ - pozn. překl.). Když zástup lidu uviděl slzy, ty perly díkůvzdání, kanout po lících ctihodného stařičkého kněze, mohl i on toliko vzlyky vyjádřit dík jemu jako zakladateli kostela. Poté, co byly vypáleny oslavné salvy, pohnulo se procesí nazpět k městskému kostelu (rozuměj kostel sv. Markéty na kašperskohorském náměstí - pozn. překl.), kde zazněl hlasný zpěv slavnostního Te Deum.
Nejzajímavější na poutním kostele Panny Marie Sněžné je jeho hlavní oltář, někdejší domácí oltář Karla IV. v kapli hradu Kašperka (v originále "Karlsburg", Panni píše ovšem "Karlsberg" - pozn. překl.). Odtud byl kdysi přenesen nejprve do hřbitovní kaple sv. Anny (St.Anna-Kirche) a poté, co byl delší čas vystaven v městském kostele sv. Markéty, získal teprve své trvalé místo u Marie Sněžné. Horní nástavec oltáře je ovšem nový a přizpůsobený pouze gotickému slohu. Ke kostelu náležející bohoslužebné nářadí bylo pořízeno farníky a dárci z okolí. Druhý oltář sv. archanděla Michaela pochází z kaple zvané "Michaeli-Kapelle" (v Kašperských Horách byly hned dvě kaple tohoto zasvěcení: jedna velká mešní kaple z roku 1684 na místě dnešního provozu firmy "Dřevo Čechy", zrušená Josefem II., druhá pak novější z doby kolem roku 1800, stojící až dosud - pozn. překl.).
Už více nežli jedno století přicházejí tedy zástupy poutníků každoročně ve svátek Panny Marie Sněžné do Kašperských Hor, vždy větší je počet poutních procesí a kněží, dokonce až z Vídně bylo u nás hostem tamní sdružení Panny Marie Sněžné (Maria-Schnee-Verein) a všichni, kdo se dostaví, jsou co nejsrdečněji vítáni. Poutní slavnost se stala opravdu lidovým svátkem a každý "Bergreichensteiner", byť ho i životní povolání zaneslo někam do ciziny, vrací se toho dne domů nazpět. Je na nás, abychom ctili zbožného ducha a nesmírnou obětavost těch, kdo tu byli před námi a kdo dokázali něco tak nádherného vytvořit. Kéž Matka Boží, které je svatyně věnována, chrání a žehná nám i těmto posvátným místům.

Prameny: Bergreichensteiner Pfarrchronik a práce "Die königliche freie Goldbergstadt Bergreichenstein und die ehemalige königliche Burg Karlsberg" (1875) od Engelberta Panniho.

Festschrift zur Sechshundertjahrfeier der königl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein (1930), s. 18-21

P.S. Sám jsem kdysi v tom procesí od náměstí k poutnímu kostelu šel a přímo v něm jsem si po mši podal hrou osudu ruku právě s Marií Frankovou, zastoupenou na těchto internetových stranách i samostatně. Byli jsme a jsme všichni pod pláštěm Nebeské Matky, nejsme na světě nikdy sami.

Z deníkových vzpomínek na první světovou válku

Sobota 1. srpna
Nařízení o všeobecné mobilizaci, které bylo poslem ze Sušice (Schüttenhofen) doručeno (rozuměj do Kašperských Hor - pozn. překl.) dne 1. srpna 1914 o čtvrt na jednu ráno a ještě téže noci vyvěšeno, znamenalo i v mém životě rozhodující obrat. Ten sobotní den, co následoval, byl věru příliš krátký na to, abych si stačil uspořádat své věci a také se rozloučit s "Bergreichensteinskými" ("mit Bergreichensteinern"), kteří se stali tak milými mému srdci. Nesměla ovšem chybět ani partička taroků v pět hodin navečer, i když už při ní nepanoval ten pravý klid. Některé ze spoluhráčů, s nimiž jsem tu denně ve vlídné pohodě trávíval obvyklé dvě hodiny ("zwei Stunden gemütlich verbrachte"), jsem už neměl nikdy více spatřit znovu.

Neděle 2. srpna
se rozbřeskla nádherným ránem. Naposledy jsem četl mši svatou. Na závěr jsem se obrátil k návštěvníkům kostela několika slovy na rozloučenou. Ačkoli jsem byl, v duši pln nadšení, přesvědčen o tom, že válka bude trvat nejvýš do Vánoc toho roku, vstoupily mi slzy do očí. Příliš jsem na všem tady lpěl a loučení mi připadlo náhle opravdu tíživé. Nebylo to tichým tušením, že se s mnohými z těch, jež jsem se naučil cenit a milovat, už nikdy neshledám? Naše obec zabezpečila všem těm, kdo rukovali, tím nejvstřícnějším možným způsobem dopravní odvoz, mně byl dokonce přistaven obecní kočár i s kočím - to poněvadž automobil byl tenkrát ještě velkou vzácností. V devět hodin po ránu jsem odjel a vůz byl obstoupen kašperskohorskými (v originále "Bergern" - pozn. překl.), kteří mi chtěli ještě jednou stisknout ruku. V penězích jsem měl s sebou 50 korun, veškerou svou hotovost na měsíc srpen, neboť jsem jako první kaplan dostával měsíčně právě týž obnos. To, co jsem měl jinak uspořeno - nebylo toho nijak mnoho, asi 200 korun - jsem předal svému panu děkanu Antonu Wagnerovi. O půl jedenácté jsem přibyl do Sušice. Ze všech stran sem proudily davy narukovavších; mnozí šli s veselou a s nadšením, mnozí sklesle a smutní. Teprve kolem druhé bylo možno dojít k vlaku do Horažďovic (i v originále "nach Horažďovic" - pozn. překl.). I pak v něm už šlo to vpřed jen hodně pomalu, poněvadž všude nastupovalo spoustu rezervistů a v Horažďovicích bylo už celé nástupiště plné, když sem náš vlak dojel. Teď jsem se musel ohlédnout po nějakém místě v nádražní restauraci (v originále "Bahnhofwirtschaft" - pozn. překl.), neboť hlad i žízeň se začaly hlásit o slovo a já od snídaně nic nepožil, přestože táhlo nyní už na šestou večer. Měl jsem štěstí, můj hlad byl brzy utišen a dvě sklenice plzeňského uhasily i mou žízeň. Byl čas, najít si znovu nějaké místo ve vlaku. Všechno bylo plně obsazeno, stálo se i na stupátkách, a tak bylo přistaveno k beztoho velmi dlouhému vlaku. ještě několik vagonů, mezi nimi i jeden vagon 2. třídy, do kterého jsem hned nastoupil. I ten bylo ostatně těžce přeplněn. Žádný konduktér nebyl ke spatření, každý si nastupoval, jak chtěl. Po jízdenkách či dokladech se nikdo neptal. Tak jsme kolem půlnoci dorazili pomalou jízdou do Budějovic. Mohutný proud lidí se vléval do nádražní haly; náš vlak se naopak téměř docela vyprázdnil, poněvadž nebylo mnoho těch, kdo měli za cíl, kam jim bylo narukovat, právě Vídeň.

P.S. Strojopis textu, z něhož jsou tu přeloženy toliko necelé dvě úvodní strany (má jich jinak celkem 129), poskytl mi laskavě z fondů kašperskohorského Muzea Šumavy Dr. Vladimír Horpeniak, od něhož mám i kopii sborníku k 600. jubileu města, kde je otištěn originál textu o poutním kostelu Panny Marie Sněžné. Za obojí vřelý dík!

Msgre Johann Spannbauer, papežský komoří a od roku 1930 i arciděkan kašperskohorský (přišel sem od 1. září 1912 jako šestadvacetiletý kaplan, děkanem byl od 1. března 1925), narodil se 1. listopadu 1886 v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren). Po maturitě studoval bohosloví na kněžském semináři českobudějovickém a poté, co byl 14. července 1912 vysvěcen na kněze, působil ani ne celé dva roky v Kašperských Horách, než byl povolán jako polní kurát do první z obou světových válek. Po několika dnech v krásném městě Vídni dostal se přes tehdejší ještě Prešpurk (dnes Bratislava) a Krakov na haličskou frontu, kde pro něho už v prosinci 1914 skončila válka ruským zajetím. Jak z úryvku jeho vzpomínek patrno, začínala takříkajíc u sklenice plzeňského a převrátila naruby všechno, co bylo předtím. Johann Spannbauer, který uměl trochu česky, ovládl v zajetí i ruštinu a poté, co se z Vladivostoku dostal do Ameriky, uvažoval i o tom, že by za mořem jako kněz zůstal. Z domova došel však telegram, že otec těžce onemocněl. Když uviděl Šumavu znovu, láska k ní ho přemohla. Slíbil sice svým ovečkám v zámoří, že s nimi ještě oslaví svátek Panny Marie Sněžné, jak byl z domova zvyklý, a také odjel bohoslužbu tam na rozloučenou odsloužit, pak už ale nastoupil 1921 do Všerub (Neumark) u Domažlic (Taus), kde ho budějovický biskup ustanovil farářem. Tři roky nato zemřel kašperskohorský děkan Wagner a jeho nástupcem byl zvolen v lednu 1925 městskou radou z uchazečů biskupem navržených právě Johann Spannbauer, kterého místní znali z jeho zdejšího působení před válkou. Jakou součástí zdejšího života se stal, popsala ostatně i na základě jeho vzpomínek Marie Franková v německy psaném příspěvku pro Vlastivědný sborník Šumavy z roku 2001, jehož překlad je součástí Kohoutího kříže u jejího jména. Když jako prvý zdejší arciděkan musel už po pomnichovském záboru řešit katastrofální nedostatek kněží po odchodu těch českých (ze 13 farností se ocitla celá polovina bez vlastního duchovního pastýře), obrátil se Spannbauer na biskupa Clemense Augusta hraběte von Galen v Münsteru, pozdějšího kardinála, se snažnou prosbou o pomoc. Osm kněží tzv. Schönstattského hnutí (dnes má i své české webové stránky na adrese www.schoenstatt.cz/cms) se dobrovolně přihlásilo: byli to Josef Klein-Heßling a Heinrich Westendorf (určeni pak pro Rejštejn), Wilhelm Werdelhoff (pro Nicov), Heinrich Krampe (pro Zhůří pod Javornou /Haidl am Ahornberg/), Heinrich Marpe (pro Dobrou Vodu u Hartmanic), Josef Quinders (pro Hůrku /Hurkenthal/ a pak pro Srní), Hugo Rogmans (pro Kašperské Hory a pak pro Kunžvart /Kuschwarda/, dnešní Strážný) a Hans Landwehr (pro Srní), aby až do časů odsunu sloužili Bohu v zapadlých šumavských osadách. Ovšemže odešli do Německa spolu se svými farníky i s arciděkanem Spannbauerem. Už od června 1946 působil Johann Spannbauer jako duchovní pastýř v Grainetu v Bavorském lese (osada dlouhé soumarské tradice, spojené s česko-bavorskou Zlatou stezkou), kde v červenci 1952 oslavil i 40 let svého kněžství. Zemřel 22 listopadu toho roku v nemocnici města Grafenau (Glaube und Heimat uvádí, že to bylo v noci z 11. na 12. prosince 1952 v Großarmschlag, což je dnes místní část Grafenau) a na hřbitově v Grafenau je i pochován. 22 let strávil jako kněz v Kašperských Horách, kde zanechal výraznou duchovní stopu, odchod odtud nepřežil ani o pouhých sedm roků.

- - - - -
* České Žleby / České Budějovice / Kašperské Hory / Všeruby / † Großarmschlag (BY) / † † Grafenau (BY)