EMMERICH SCHAFFRAN
Adalbert Stifter jako malíř
Dne 23. října 1940 byla ve vídeňské galerii Albertina sdružením "Adalbert-Stifter-Gesellschaft" pod vedením Dr. Novotnyho (Adalbert Stifter i Fritz Novotny mají na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) nově uspořádaná expozice muzea Adalberta Stiftera (v originále "Neuaufstellung des Adalbert-Stifter-Museums" - pozn. překl.) v rámci prosté slavnosti. Muzeum shromažďuje větší část Stifterových uměleckých prací. Také archiv zmíněného sdružení s četnými, zčásti dosud neznámými rukopisy a životními dokumenty Stifterovými jakož i prvními vydáními jeho děl byl nově uspořádán.
Tradiční mínění připisuje Adalbertu Stifterovi, velkému literárnímu mistru krajinářského líčení, jako malíři jen nepatrný, v diletantismu utkvělý talent, podobně jako se tomu děje u Gottfrieda Kellera, jenž je v této oblasti umění brán stejně málo vážně. Ten, kdo se však Stifterovými malbami zabývá hlouběji, musí s údivem zjistit, že i ony jsou autentickým výrazem jeho tvůrčího genia a vyznačují se hodnotou, která Stiftera staví do přední řady krajinářských malířů jeho doby.
Už v posledních dvou letech svých gymnaziálních studií v Kremsmünsteru (1823-1825) se Stifter počal vyjadřovat kresbou a brzy nato i malbou. Snad jde zprvu skutečně o toliko nezralé pokusy, zanedlouho však se dětinská hra mění ve vážné úsilí. Přitom je pozoruhodné, že Stifter nikdy nepodstoupil regulérní malířské vzdělání, neboť to málo, co mu mohl ve Vídni poskytnout krajinář Steinfeld (Franz Steinfeld, *1787 ve vídeňské čtvrti Mariahilf, †1868 v jihočeském Písku, krajinářem byl i jeho syn Wilhelm Steinfeld /1816-1854/ - pozn. překl.), se omezovalo na nezbytná technická doporučení.
Stifterova malířská aktivita se o něco později vyvinula k vysloveně profesionální umělecké činnosti, a to právě v době, kdy se objevily jeho první proslulé "Studien", mezi nimi i mistrovská novela "Abdias". Nastává nyní zvláštní případ, že Stifter začíná pochybovat o svém spisovatelském nadání a cítí se toliko krajinářským malířem. Dává to najevo slovy: "Als Schriftsteller bin ich ein Dilettant und wer weiß, ob ich es auf diesem Gebiete weiterbringen Worde, aber als Maler... " (tj. "Jako spisovatel jsem pouhým diletantem a kdo ví, zda bych měl na tomto poli dál pokračovat, ale jako malíř... " - pozn. překl.)
Stifterovy malby byly představeny na velmi exkluzívních výstavách vídeňské c.k. Akademie umění (v originále "Wiener k.k. Kunstakademie" - pozn. překl.) a často se dočkaly prodeje, čímž se tyto příjmy po dlouhou dobu staly základem jeho obživy. Tehdy vznikla malá olejomalba výjimečné barevné krásy (v originále "das außerordentlich tonschöne kleine Ölbild" - pozn. překl.), zachycující zříceninu Vítkův Kámen (v originále "Ruine Wittinghausen" - pozn. překl.), onu stavbu v nejtišším šumavském koutě (v originále "im stillsten Böhmerwald" - pozn. překl.), která v povídce "Der Hochwald" (v českém překladu "Hvozd" - pozn. překl.) doznala nejskvostnějšího poetického zjasnění (v originále "die schönste dichterische Verklärung erfuhr" - pozn. překl.). Stifter vytvořil dále kolem roku 1839 monumentálně viděné výhledy ze svého vídeňského bytu. Duch, který přinesl v této tvůrčí periodě krásnou novelu "Der Kondor", je také na těchto malých obrazech cítit, stejně jako v téže době vzniklých v nejhlubším smyslu romantických měsíčních krajinách.
Úspěchy narůstaly, Stifterovy malby se objevovaly na vysoce oficiálních výstavách a Heckenast v Budapešti, který se později stal Stifterovým nakladatelem a přítelem, koupil množství jeho prací. V nich je Stifter už veskrze osobní a vyzrálý. Neopírá se o žádného jiného malířského současníka, ani (což by bylo pochopitelné) o Waldmüllera (1793-1865, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), a jakkoli se zdá mnohé oplodněno duchem velkého D.K. Friedricha (1774-1840, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), lze to zase přičítat jen společnému romantickému názoru, poněvadž Stifter o Friedrichovi téměř nic nevěděl.
Ve Vídni a později v Linci zkoumá Stifter přes rostoucí nároky ohledně svých literárních prací neúnavně malířské chápání vzdušných nálad a mračen, neboť, jak míní: "Am liebsten möchte ich den Sonnenschein auf den Hut stecken und die Abendröte umarmen." (tj. "Nejraději bych si sluneční záři vetknul za klobouk a objal se s večerními červánky." - pozn. překl.). Zároveň ho upoutává tichá krása dunajských niv a vznikají tak obrazy zvláštní hudební síly a duchovní hloubky.
Stále stejně je básník a malíř Stifter obdivovatelem každé jednotlivosti, kterou zahrnuje veškerou láskou svého romantického srdce. Technické dovednosti jsou u těchto děl vystupňovány tou nejvyšší měrou, jak to vykazuje zejména pojednání obtížné střední části (druhého plánu) na obraze "Der Königsee" z roku 1837.
Stifterova touha po Itálii mohla být naplněna toliko nedostatečně, přání poznat Řecko pak vůbec nikoli. Jako duchovní náhradu za nikdy nespatřené chtěl alespoň namalovat řadu řeckých ideálních krajin. Označil je jako "Landschaften des Gefühles" (tj. "krajiny citu" - pozn. překl.). Ty práce zůstaly ovšem nedokončeny. Skica k obrazu "Die Heiterkeit" (tj. "Veselost" - pozn. překl.) nabízí však už v tomto stavu mocný dojem a zachycení slunce, zapadajícího v moři, jedinečnou monumentalitu. Jestliže dříve byly Stifterovy barvy v duchu Courbetově (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) či Constableově (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) syté a plné síly, staly se na těchto řeckých krajinách spíše magicky měkkými. Poněvadž však měl na tyto obrazy příliš málo času a mohl jim věnovat jen nepatrné soustředění, zřekl se jich (v originále "versagte er an ihnen" - pozn. překl.).
Na svých skutečně dobrých malbách nedal se Stifter přese všechno bohatství detailů nikdy zlákat onou minuciózní zálibou v jednotlivostech, která ho charakterizuje jako spisovatele, jelikož jako malíř mu byl nadevše velký, uzavřený a jednotný výraz (v originále "die große, geschlossene und einheitliche Stimmung" - pozn. překl.). Je to výsledek onoho už dříve u něho patrného instinktu, směřujícího ke zpodobení smyslově vnímatelných věcí, na což umělec sám krásnými slovy odkazuje v románě "Nachsommer" (v českém překladu "Pozdní léto" - pozn. překl.). Dostalo-li se mu už v mládí jakéhosi zásadního malířského školení, byla by se mu už dříve musela zdařit působivá díla, které mu osud dopřál později vytvořit jen tu a tam skoro mimoděk. Bezprostřední pozorování přírody a pečlivé studijní procesy byly předpoklady těchto několika mistrovských maleb. Neboť tam, kde chyběl tento bezprostřední náhled - a tím i svěžest inspirace - Stifterovo malířské umění i ve svých nejlepších časech znatelně slábne. Když pak, často téhož měsíce, vedle obrazů podle cizích předloh (!) vznikla dokončená díla jako "Ausblicke aus meiner Wohnung", jako "Ideale Landschaft mit dem Wildbach", sluncem zaplavená krajina na obraze s názvem "Landschaft an der niederösterreichischen Grenze" a francouzské malířství kolem roku 1900 předjímající "Motiv aus Schwadorf", ukazuje to na jedné straně Stifterovu jedinečnou velikost, na druhé straně v jeho bytosti hluboce zakořeněnou zvláštní a těžko vysvětlitelnou odlišnost ve způsobu, jak oko a básnicky napjatá představivost vnímá svět kolem.
Mein Böhmerwald, 1941, č. 5-6, s. 23-26
Narodil se 25. května roku 1883 ve Vídni. Otec Johann Schaffran byl celním inspektorem, matka Kamilla (†29. července 1919 v 75 letech ve Vídni) byla roz. Balasy von Belvatha. Původně byl určen k tomu, aby se věnoval vojenské kariéře (do roku 1906 byl také opravdu důstojníkem z povolání), vystudoval ovšem na vídeňské univerzitě v letech 1906-1909 obory dějiny umění a archeologii, načež podstoupil soukromá malířská studia ve Vídni pod vedením Antona Hlavačeka (blíže o něm viz Wikipedia) a v Mnichově u Hanse Lietzmanna (blíže o něm opět Wikipedia). Do roku 1922 působil jako konzervátor při dolnorakouském Zemském muzeu, poté byl činný už jen jako malíř a spisovatel. Knižní tituly "Die Attersee, Mond- und Wolfgangsee", "Die Kunst der Langobarden", "Die Baustile Europas" či "Frühchristliche Mosaiken" vedle bezčetných článků v uměleckohistorických časopisech mu zaručily značné dobové renomé. Vytvořil různá grafická alba, z nichž asi nejznámější je cyklus barevných rytin "Mein Wien" (1920). Kamenoryty ilustroval i "školské" vydání Stifterových povídek "Abdias" a "Hagestolz" (1924). Byl členem vídeňských uměleckých sdružení "Dürerbund", "Segantini" a "Hagenbund". Věnoval se i nástěnným malbám, sgrafitům a mozaikám pro dolnorakouské a solnohradské kostely. Od roku 1952 byl členem "Secession" (viz blíže Wikipedia). Zemřel 10. října roku 1962 v nemocnici 13. vídeňského okresu Lainz na Wolkersbergenstraße 1 (Lainzer Krankenhaus) a je pochován na hřbitově Ober St. Veit (Gruppe B, Reihe 10, Nr. 17).
- - - - -
* Vídeň (A) / Vítkův Kámen / † † † Vídeň (A)
