RUDOLF SCHINKO
"Víš, v našem věku..."
"Víš, v našem věku se musí počítat se vším. Stojíme teď přece v té nejpřednější frontě, a údery přicházejí ze stále větší blízkosti (v originále "und die Einschläge kommen immer näher" - pozn. překl.)."
Řekl prý ta slova 27. prosince 1986 Heinzi Pollakovi staršímu (jeho syn je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na rozchodnou po schůzi předsednictva Spolku domovu věrných Šumavanů, jak by se asi česky řeklo sdružení jménem Verein der heimattreuen Böhmerwäldler, jehož byl v říjnu roku 1949 zakládajícím členem, s obvyklým přáním Nového roku. Zemřel 5. ledna hned v prvých dnech onoho roku. Uplynulo čtyřicet let od násilného vysídlení německých obyvatel z rodných končin a generace mužů a žen, kteří se stali obětí toho aktu odvety, pocítila, že je alespoň co se týče jich, tehdy na konci války stojících prostřed života, je v něm jaksi dobojováno. Nesložili jsme alespoň ruce v klín, mohli si říci ti jako byl Rudolf Schinko. Narodil se v učitelské rodině v šumavském Malšíně (Malsching) 14. srpna roku 1908. Franz Schinko (rovněž samostatně zastoupený na stránkách Kohoutího kříže), jeho otec, byl tu k 1. září 1905 ustanoven ředitelem školy, sedm let nato však, když byly synovi čtyři roky, pověřily úřady otce vedením jednotřídky ve dnes zcela zaniklém Dolním Markschlagu (osada byla srovnána se zemí za časů železné opony pod českým jménem Dolní Hraničná), kde malý Rudolf začal také chodit do první třídy. Gymnázium už navštěvoval v Českých Budějovicích (Budweis), maturoval tam a vystudoval poté vyšší průmyslovou školu strojírenskou v Plzni s inženýrským diplomem z roku 1928. Vojenskou službu v československé armádě konal u horského dělostřelectva na Slovensku a krátký čas po ní pracoval v plzeňských Škodových závodech. Za časů rostoucí nezaměstnanosti absolvoval ještě abiturientský kurs v Brně a v roce 1932 nastoupil úřednické místo v Okresní rolnické záložně (Landwirtschaftliche Bezirkvorschußksse) v Horní Plané (Oberplan). Činně se podílel na tamním spolkovém životě a jako pokladník působil i v okresní a krajské organizaci Svazu německé venkovské mládeže (Bund der deutschen Landjugend). V dubnu roku 1939 se v Horní Plané oženil s učitelkou ženských domácích prací Bertou Nadererovou, která byla místní rodačkou, avšak už v srpnu téhož roku narukoval jako poddůstojník k říšskému wehrmachtu, v jehož řadách prodělal válečná tažení v Polsku, Francii a Rusku a nebyl ušetřen zranění. V hodnosti poručíka v záloze polní padl v květnu 1945 v tzv. "kurlandském kotli" do anglického zajetí, z něhož byl ovšem už v srpnu propuštěn do bavorského Waldkirchenu. Tam roku 1949 nastoupil i učitelské místo v oboru obchodní výuky na odborné škole (Kreisberufschule), z něhož odešel po čtyřiadvaceti letech (1973) na zasloužený odpočinek. Byl jedním z oněch "mužů první chvíle", když po boku Adolfa Webingera, Rudolfa Erharta, Oskara Grubera, Josefa Kanglera, Ericha Hanse, Josefa Bürgera, Seppa Nodese a mnoha dalších (mnozí jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) stál u prvých krůčků krajanského časopisu "Hoam!"a později při zřizování (a třeba i vybavení výtvarnými díly šumavských umělců) Webingerova domu v Lackenhäuser pod Třístoličníkem (Dreisesselberg). Bez jeho ekonomického vzdělání a osobní spolehlivosti by ta svépomocná práce nepřinesla výsledky. Nekrolog Heinze Pollaka sen. připomíná, kolik jen statisíců adres musel Schinko se svou věrnou ženou do roku 1980 za celá ta léta rozepsat, aby šumavští krajané prostřednictvím svého periodika neztratili rozeseti po Spolkové republice vzájemný kontakt a vědomí domovské sounáležitosti i jazykového a kulturního dědictví. Je to naše společné evropské dědictví v dobrém i zlém. Jak jinak?
- - - - -
* Malšín / Dolní Hraničná /České Budějovice / Horní Planá / † † † Waldkirchen (BY)
