FRANZ SCHINKO

Ze školní kroniky

K 1. srpnu 1912 byl na zdejší škole (rozuměj ve dnes zcela zaniklé osadě Dolní Hraničná /kdysi německy Unter-Markschlag a i česky Dolní Markschlag či Dolní Markšlák/ - pozn. překl.) ustanoven učitelem I. platové třídy a řídícím učitelem pan Franz Schinko. Týž se narodil dne 2. září roku 1876 v Hlinsku u Českých Budějovic (v originále "in Hlinz bei Budweis in Böhmen" - pozn. překl.). Navštěvoval čtyřtřídní obecnou školu v Rudolfově, okr. České Budějovice (v originále "die vierklassige Volksschule in Rudolfstadt, Bezirk Budweis" - pozn. překl.), poté měšťanskou školu a c.k. učitelský ústav v Českých Budějovicích. V červnu 1897 zde týž složil maturitu a v listopadu 1899 zkoušku učitelské způsobilosti.
Ustanoven byl týž, a sice jako provizorní podučitel, na školu ve Staňkově, okr. Horšovský Týn (v originále "in Stankau, Bezirk Bischofteinitz" - pozn. překl.), a to od 1. října 1897 do 31. srpna 1898, pak jako provizorní podučitel a učitel II. platové třídy na školu v Rožmitále na Šumavě, okr. Kaplice (v originále "in Rosenthal, Bezirk Kaplitz" - pozn. překl.) od 1. září 1898 do 31. srpna 1904. Jako učitel I. platové třídy působil od 1. září 1904 do 30. listopadu 1904 na pětitřídní obecné škole v Malontech (v originále "in Meinetschlag" - pozn. překl.), od 1. prosince 1904 do 1. srpna 1905 na dvojtřídní obecné škole ve Skuhrově, okr. Lanškroun (v originále "in Rathsdorf, Bezirk Landskron" - pozn. překl.) a od 1. srpna 1905 do 1. srpna 1912 na čtyřtřídní obecné škole v Malšíně, okr. Kaplice (v originále "in Malsching, Bezirk Kaplitz" - pozn. překl.)
Velkoprůmyslník pan Vonwiller (měl textilní továrnu v blízkém rakouském Haslachu, rod Vonwillerů pocházel ze Švýcarska - pozn. překl.) daroval dva pytle mouky, které byly rozděleny chudým rodinám.

Kronika obecné školy Dolní Hraničná 1892-1944

Teprve po té poslední větě předchozí textové ukázky (v německém originále psané vlastnoručně autorem) následuje podpis novopečeného pana řídícího (na dochovaném snímku sedí Franz Schinko se svými bosými dolnomarkšlákskými žáky obut do tlustých podkolenek a šněrovacích bot). Byl tu v zaniklé dnes osadě (o to cennější je její školní kronika) činný až do 28. srpna roku 1928, kdy přesídlil do rovněž dnes zcela zaniklého Rychnůvku (místní jméno tehdy úředně znělo Německý Rychnov u Frymburka, německy Deutsch Reichenau bei Friedberg, za nacizmu Deutsch Reichenau bei Haslach), kde odešel (podle rovněž naštěstí zachované a i jím v letech 1928-1934 německy psané školní kroniky) v roce 1935 na vlastní žádost do trvalého důchodu. Jeho synem byl Rudolf Schinko (rovněž samostatně zastoupený na stránkách Kohoutího kříže). Víc o něm od té doby bohužel nevím (do té druhé z obou světových válek /v té první byl od června 1915 až do listopadu 1918/ snad už jít nemusel...). Zato se mi podařilo najít v oddací matrice farní obce Dobrá Voda u Českých Budějovic (Gutwasser), k níž Hlinsko náleželo a náleží, záznam o svatbě rodičů Franze Schinko, jimiž byli pětadvacetiletý tehdy ženich Thomas Schinko, kovář v Hlinsku čp. 15 (dům u rybníka, kolem něhož protéká Vrátecký /také Hlinský nebo Dubičný potok/ potok, dosud stojí), manželský syn Adalberta Schinko, kováře tamtéž, a Rosiny, roz. Tondlové z Hlinska čp. 4 (i ten dům ještě stojí), jakož nevěsta Katharina, dcera Paula Fileze (Filetze či Filce?), chalupníka v Hlinsku a Anny, roz. Seimelové z Dubičného (Dubiken) čp. 15 (to stavení tam už nelze najít, v Dubičném doleji ale teď bydlí můj nevlastní bratr Václav). Na webu pak nacházím i svou píseň (kam se to z ní všechno /kromě smrti/, kováři, koně ze vsí i čistá voda, vlastně podělo?) znejmilejší (i když děda Komárek mně jí naučil "incipit Kovářovi", tj. s měkkým "i" pro koně živé, začíná v soupisu lidových písní jako "Kalouskovy koně"!):

Kovářovi koně
čistou vodu pijou,
dej pozor, Jeníčku,
ať tě nezabijou...

To mně přivádí ještě k jedné vzpomínce, související s příjmením Schinko (ne snad s jeho nositelem "aus Hlinz"). Když jsem roku 1966 (to by bylo panu učiteli 90 let) nastupoval "po vojně" do českobudějovického nakladatelství, později na můj popud nazvaného jménem Růže, a tím se i definitivně rozešel s učitelstvím, sebrali mi pánové Jachnin, Sak a Vejsada z peněženky potají mou první tisícovou výplatu a poslali mě do lahůdkářství v dnešní ulici Karla IV. (předtím Svinenská, Vídeňská /Wiener Gasse, kterou šli od Mariánských kasáren přes náměstí a tudy k nádraží vojáci do první světové války/, Rašínova, znovu Vídeňská, T.G. Masaryka, Švermova a Osvobození), jemuž se lidově říkalo "ušinko" (to jako "U Schinko") pro větší množství lahví tehdy exkluzívního egyptského koňaku. Celým osazenstvem prodejny včetně pana vedoucího jsem byl ovšem přímo obletován a poněvadž mě to pití nezabilo, kolegové mi mzdu na cestu domů k rodině nahradili. Dej pozor! (Gib acht!) neřekl jsem si asi už tenkrát.

- - - - -
* Hlinsko, Rudolfov / Rudolfov / České Budějovice / Staňkov / Rožmitál na Šumavě / Malonty / Malšín / Dolní Hraničná / Rychnůvek