BRUNO SITTER

Předmluva ke knize "Wallern - Tirol im Böhmerwald"

"Die Bewohner des Städtchens Wallern und des Gebietes der Künischen /Königlichen/ Freibauern heben sich durch ihre ausgeprägte Charakterfestigkeit und ihren Hochsinn für Unabhängigkeit aus dem Volke des Böhmerwaldes besonders hervor. Wallern und die Künischen Freibauern haben auch das Blockhaus als Wohnstätte gemeinsam. Man findet diese Alpenhäuser einzeln ind in Gruppen auch noch andernorts, am malerischen aber findet man sie im Städtchen Wallern." (tj. "Obyvatelé městečka Volary a území královských svobodných sedláků výraznou pevností svého charakteru a svým šlechetným smyslem pro nezávislost zvláště vynikají mezi šumavským lidem. Společným jim je i roubený dům jako obydlí. Ty alpské domy se dají najít jednotlivě i ve skupinách také jinde, nejmalebnější však jsou ve Volarech." - pozn. překl.)
Tato přiléhavá charakteristika z pera Josefa Ranka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z jeho kapitoly o životě německého lidu na Šumavě (Volksleben der Deutschen im Böhmerwald) v reprezentativní publikaci, vydané císařským dvorem ve Vídni roku 1894 (jde o renomovaný 24-svazkový soubor Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, zvaný také "Kronprinzenwerk", poněvadž ho inicioval korunní princ Rudolf - pozn. překl.) platila pro volarský kraj a lid až do vysídlení zdejších obyvatel po roce 1945.
V "knize obrázků" (v originále "in diesem 'Bilderbuch'" - pozn. překl.), kterou máte před sebou, zanechávají Volary, položené v srdci Šumavy mezi Nýrskem (Neuern) a Vyšším Brodem (Hohenfurt), mezi Třístoličníkem (Dreisessel) a Libínem (Libin), opět svou stopu.
Tato kniha nemá jen vzpomínat, nýbrž má především informovat tak, aby si i poválečné pokolení dokázalo učinit obraz o Volarech svých matek a otců.
Krátké texty spolu s množstvím ilustrací líčí, zpřístupňují a "kreslí" Volary a jejich obyvatele v náladových obrázcích, jak jsem je slýchal podávat doma v kruhu naší velké rodiny a jak je měli v paměti i moji přátelé a známí, kteří mi je pomáhali vyvolat.
Tato kniha je společným dílem občanů někdejších německy hovořících Volar, nikoli snad prací jednoho člověka. Všem těm, kdo do ní přímo přispěli texty či obrazovými materiály nebo mne činně podpořili při jejím konečném sestavení, budiž na tomto místě vysloven obzvláštní dík.

Když Bruno Sitter v bavorském Pasově dne 18. srpna roku 2007 zemřel, zaznamenal to, byť až ve svém únorovém čísle následujícího ročníku (i následující nekrolog v krajanském časopise má notné zpoždění), i Volarský zpravodaj takto:

Vzpomínka
*25. 8. 1919 †18.8. 2007
V zahraničním tisku jsme se dočetli smutnou zprávu.
V Pasově zemřel volarský rodák a autor knihy
Wallern-Tirol im Böhmerwald. Bruno Sitter se narodil a
své mládí prožil ve Volarech, do kterých se vždy rád vracel.
Všichni dobří obyvatelé Volar si na něj jistě rádi vzpomenou.

Jsou snad v dnešních Volarech a mezi námi i také nějací jiní než ti dobří? Dám raději slovo jednomu ze Sitterových kamarádů, abych snad nemusil lidi dělit na ty, kdo si na člověka rádi vzpomenou a na ty, kdo rádi zapomínají na cokoli kromě přesvědčení o vlastní neomylnosti. Mám přitom před očima snímek ze Sitterovy zlaté svatby roku 2000 v Pasově, kam přišel hned roku 1946 a kde byl v letech 1948-1952 zaměstnán u firmy Passavia, s jeho milovanou Anni, kterou si vzal v roce 1950 a s níž se po čtyřletém působení u Neue Presse Verlags-GmbH odstěhoval do Badenu, po odchodu na penzi se do Pasova 1979 zase vrátil a kvůli jejíž nemoci se od roku 1992 ve svých třiasedmdesáti letech vzdal svého amatérského filmování a s Červeným křížem se věnoval už jen péči o ni. Co bychom byli bez lidské blízkosti?

Za přítelem

Gustav Kindermann

Ich hatt' einen Kameraden,
Einen bessern findst du nit...

Já měl kdysi kamaráda,
lepšího by nenašel...

... upřímnější výraz citu vůči našemu Brunovi lze asi sotva najít (jde o počáteční dvojverší proslulé básně Ludwig Uhlanda, i samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Od časů našeho nejranějšího mládí, tedy od počátku naší společné školní docházky od samotné 1. třídy obecné školy ve Volarech, jsme se blízce kamarádili, ačkoli jsme neměli cestu do školy společnou. Já byl ze Stögerovy Huti a Bruno bydlel u své "Jandlmaurerkol-Familie" v ulici U Nádraží (Bahnhofstraße) blízko volarské železniční stanice.
Náš vzájemný přátelský vztah byl opravdu stálý; často jsme spolu řešili i těžší domácí úkoly ze školy. Utíkalo to ve spoustě rozličných zájmů, než jsme v roce 1933 se školou skončili a museli jsme se ohlížet po řemesle. Pro Bruna to bylo tenkrát stejně důležité, jako po všechny v naší třídě (hospodářská krize se zřejmě dotkla i Volar - pozn. překl.).
Nastoupil tedy do učení v Rösslerově knihtiskárně. Sotva se tam vyučil, přišla v září 1939 válka. Bylo obrovskou otázkou nejisté naděje (v originále "eine riesige Hoffnungsfrage" - pozn. překl.), jak, kde a zda vůbec ji přestojíme. Každý prožil válku na svůj způsob u nejrůznějších druhů zbraní a vojenských jednotek. Bruno a já jsme měli to štěstí, že nám všechny ty válečné štrapáce na dost rozličných bojištích dovolily přežít.
Přišlo zajetí a následně i neblahé vyhnání z našeho milovaného šumavského domova. Brzy poté jsme se však opět znovu shledali a pokusili jsme se navzájem si pomáhat, šlo přece i teď o přežití. Každý z nás našel nakonec po válce a několika drsných hladových letech zase nějaké to své živobytí.
Bruno byl člověk mnohostranného nadání, vždycky plný činorodého nadšení a optimismu. Množství vynikajících úzkých filmů, uvedených i v televizi, podávají svědectví o jeho uměleckém talentu. Kniha "Wallern - Tirol im Böhmerwald" s mnoha starými volarskými pohlednicemi, snímky a akvarely je jeho dílem. Je spoluiniciátorem převzetí patronátu dolnobavorského města Waldkirchen nad vyhnanci z Volar a spoluzakladatelem sdružení Förderverein Wallern/Böhmerwald e.V. a volarské rodácké jizby (Wallerer Heimatstube) ve Waldkirchen. Tam všude se mnohonásobně a navždy zapsal i pro budoucnost (v originále "vielfach verewigt" - pozn. překl.).
Touha po přátelích a blízkých i vzdálených příbuzných svedla obyvatele někdejších Volar, rozesetých vyhnáním do všech stran světa, brzy po roce 1946 znovu dohromady. Za svých každoročních setkání na Třístoličníku upírali všichni z Hochsteinu svůj toužebný pohled směrem k Volarům. Bruno byl vždycky přitom, i naposledy 28. července 2007 ve Waldkirchen v hostinci "Lampertstorfer".
V našich myšlenkách a rozhovorech zůstaneš, Bruno, pro nás živ.

Tvůj školní kamarád Gustl Kindermann

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2008, č. 5, s. 5-7

- - - - -
* Volary / † † † Pasov (BY)