PAULUS SLADEK

Šumavské kázání o cestě k novému sousedství mezi Němci a Čechy

1955

Je to snad jakési znamení, když nám dnes mlha a déšť zabraňují dívat se tam na druhou stranu, kde leží náš domov, znamení, že železná opona je spuštěna už napořád a náš domov je pro nás ztracen už opravdu navždy? Ano, chceme to přijmout jako znamení, ne však jako znamení beznaděje, nýbrž jako napomenutí. Několik metrů odsud probíhá hraniční čára, dělící nás od našich starých domovů. Sem i tam vedou přes ní cesty, pro nás jsou ale zapovězeny. Hranice nám zabraňuje kdekoli ji překročit, i když naše myšlenky putují přes ni tam dál, tam kde stojí náš rodný dům, kde jsme strávili své mládí, kde spí naši mrtví.
Sama skutečnost, že jsme se tu na hranici shromáždili k bohoslužbě - ba už sama skutečnost, že jsme tu vůbec, je žaloba i stížnost. Běda nám však, kdybychom zůstali vězet v pouhé té žalobě a stížnosti! Je třeba si položit otázku: Proč? "Proč musíme dnes zůstat stát na této straně hranice?" Proč jsme musili před deseti lety odejít z našich domovů? Bylo to skutečně jen opojení svobodou, opojení mocí, které posedlo ty druhé, pouhé právo silnějšího, který už o nás nechce ani slyšet a žene nás z domova stejně, jako by vyháněl přes pole kus dobytka?
Musíme jít hlouběji na samu podstatu toho tázání. Všechno to nezačalo přece rokem 1945, všechno to má dlouhou předhistorii, nejen tam na druhé straně, nýbrž také u nás. Než jsme byli vyhnáni a než byla vztyčena ta okázale vnějšková hranice mezi oběma národy, měly už oba národy v srdcích hranici vůči sobě navzájem, měly každý v sobě onu dělící stěnu, nechtěly se vidět navzájem, nechtěly nic vědět jeden o druhém, řekly si navzájem rozhodné ne. Je to však vždy nenávist, která říká ne: "Nemám tě rád! Nechci, abys byl!" Neboť láska říká: "Hlavně že jsi se mnou!" Slovo lásky zní: "Chci, abys tu byl," jak čteme u svatého Augustina. To slovo lásky vyslovil Bůh Stvořitel na počátku lidských dějin a to stvořitelské slovo lásky platí každému z lidí a každému z národů. Běda však tomu člověku a běda tomu národu, kteří řeknou ne tam, kde Bůh vyslovil své ano. Běda těm, kdo se rouhají vůči Božské lásce Stvořitelově!
Stojíme blízko hranici a hájíme dnes své právo, právo na uloupený domov. Žádáme tím, aby bylo vzato zpět ono záštiplné Ne, které bylo před deseti lety vůči nám vyřčeno. Klademe-li však druhé straně takový požadavek, musíme také my být připraveni doznat, že jsme se oním Ne v našich vlastních srdcích sami také stali viníky.
Milý bratře v Kristu - lieber Bruder in Christus (tady autor oslovuje česky a německy i v originále textu českého kněze Alexandra Heidlera /1916-1980/ z rozhlasové stanice RFE /Svobodná Evropa/ v Mnichově - pozn. překl.)! Čteš nám dnes oběť mše svaté vybaven pravomocí větší než tou, kterou ti předali tvůj otec a tvá matka. Jsi knězem Ježíše Krista, našeho Pána. Jsi ale také synem českého národa. Jeden z vás, generál Prchala, otevřeně vyznal o svatodušních svátcích (téhož roku 1955 na Sudetoněmeckém sněmu, konaném každoročně právě o letnicích /Pfingsten/ - pozn. překl.) před statisíci našich sudetských krajanů vinu svého národa, kterou na sebe Češi vyhnáním vzali (Lev Prchala /1892-1963/, jehož manželkou, kterou si přivedl z Ruska, byla dcera vůdce Prozatímní vlády Alexandra Kerenského, zemřel jako exulant /a také nositel Evropské Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení/ v rakouském Feldbachu, když se už v roce 1938 zásadně rozešel s Benešem v otázce kapitulace po Mnichovu - s poukazem na to, že i 90 procent sudetských Němců splnilo svou mobilizační povinnost, chtěl se generál i po Mnichově bránit a litoval, že Beneše tehdy na Hradě, který měl s celou Prahou obsadit v "generálském spiknutí" Prchalův kolega Sergěj Ingr, nezastřelil, "ačkoli už na něho mířil pistolí" -, aby rok nato od armády na Podkarpatské Rusi, svěřené jeho vrchnímu velení, odešel do Polska založit československou legii, o čemž všem vím své, poněvadž můj tchán pod Prchalou před generálovým útěkem v květnu 1939 sloužil a měl "pomnichovské trauma" jako tolik Čechů už provždy - pozn. překl.). Toto vyznání by mělo najít tisícerý ohlas mezi příslušníky obou našich národů ("unter unseren beiden Völkern") a dnes ji má nalézt tu v našem středu: Tváří v tvář našemu domovu, před Bohem, před tebou, bratře v Kristu i přede všemi tvými bratřími a sestrami vyznáváme dnes svou vinu, vinu celého našeho národa.
My víme: bezpráví nezačalo teprve roku 1945 tím, co nás potkalo. Víme, že jsme ručiteli za všechno, co se vám stalo v letech předtím, také za to, co vám bylo způsobeno lidmi našeho národa, kteří nepocházeli z našeho domova. Víme dále všichni, že naše vyznání viny musí sahat desetiletí, možná staletí nazpět do minulosti. Provinili jsme se na vás přezíráním, pohrdáním a opovržením. Přijímali jsme vždy znovu jako nějakou samozřejmost službu věrných a nesobeckých lidí vašeho národa, učinili jsme z vás tak často ve svých myšlenkách, snad i ve slovech, národem pouhým služebníků, aniž bychom byli hotovi uznat vás za sobě rovné ať už to bylo jako člověk vůči druhému člověku či jako jeden národ vůči tomu druhému. Byli jsme slepí vůči hodnotám vašeho národního společenství, vůči jeho obrovskému vzestupu v minulém (rozuměj devatenáctém - pozn. překl.) století, který vás vašimi duchovními výkony uvedl jako rovnocenný part do symfonického souzvuku evropských národů. My víme: vraždí i ten, kdo vraždí v duchu. A pohrdání národem je takovou vraždou v duchu.
Nemáme také nijaké právo na milosrdnější zacházení snad z toho důvodu, že bychom si navzájem vypočítávali své mrtvé; abychom si snad nakonec mysleli, že budeme lepší, když počet padlých obětí v té naší generaci dává větší číslo na naší straně než na té druhé. Tolik viny spočívá na obou národech, že se musíme my oba chvět před Božím soudem.
Milý bratře! Na stupních oltáře jsi právě vyslovil své Mea culpa (tj. "má vina"). Přijmi naše Confiteor ("Confiteor Deo omnipotenti", tj. "vyznávám Bohu všemohoucímu", vyznání viny na počátku mešního obřadu a úvodní formule svaté zpovědi - pozn. překl.), které dnes vědomě pronášíme v zastoupení za náš národ, pojmi vinu obou národů do mešní oběti, vznes ji tam vzhůru ke kříži, když pozdvihuješ kalich: "Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná." Jakou vůbec naději bychom ještě měli mít, lidé na této i na té druhé straně hranice, kdyby ne v pohledu na Krista, našeho Pána, visícího na kříži se široce rozpjatýma rukama a se zejícími ranami: Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!
Jakou vůbec naději bychom ještě měli mít, kdybychom neměli Krista, našeho Pána, který nás naučil modlit se k nám všem společnému nebeskému Otci: "Otče náš, jenž jsi na nebesích... Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!" (tady opět autor cituje úvod otčenáše v obou jazycích, tj. česky i německy vedle sebe - pozn. překl.)
Ta vina, která na nás spočívá! Zůstává však naše právo! A zůstává naděje, že bezpráví bude jednou odčiněno, tak jak to napsal Svatý Otec před lety německým biskupům: všichni zúčastnění by měli dojít k názoru, že by se mělo napravit, co se napravit dá. Tu naději chceme pěstovat ve svých srdcích.
Chceme-li pak jednou jít znovu cestou ke starému domovu, pak to musí být onou cestou, kterou je nám Kristus! Tou cestou, kterou šel před tisíci lety svatý Vintíř (v originále "Gunther" - pozn. překl.). Proto mohl razit cestu lesní divočinou z jedné země do druhé, jen tak se mohl stát strůjcem míru mezi svářícími se panovníky. Proto i ti prví, kdo tam tou cestou znovu šli, byli právě zase kněží, mniši a řádové sestry, s Kristem v srdcích a s Kristem na rtech, s rukama žehnajícíma a připravenýma k pomoci!
Statisíce lidí obou národů padlo v naší generaci za oběť nenávisti a mocenské zvůle, jejich krev volá k nebesům o odplatu stejně, jako kdysi volala k nebi krev spravedlivého Ábela. Kéž by přinejmenším několik tisíc z nich bylo z našeho národa, aby se stali obětí lásky, která smaže vinu, lpějící na obou těchto národa, která na nás a naše děti přivolá Boží milosrdenství, aby se tak stali posly smíření a posly míru!
Je to pro nás úkolem dneška i zítřka: překonat v sobě ono Ne jako plod nenávisti, umět myslit na náš domov s věrností a láskou, která dokáže do našich myšlenek pojmout i bratrský národ Čechů a učiní nás tak připravenými k novému začátku - už dnes mít starost o to, aby nové sousedství mezi Němci a Čechy bylo dobré. Den co den chceme prosit, aby Boží milost dokázala, co lidská slabost sama nezmůže nikdy: totiž proměnit srdce lidí na obou stranách hranice, tady i tam!

P.S. Text je doprovázen touto poznámkou, která stojí za úplnou reprodukci (české autory v ní překládáme do češtiny ovšem jen z německého překladu jejich citací - pozn. překl.):
Český evangelický duchovní Přemysl Pitter, působící v uprchlickém táboře Valka u Norimberka (Nürnberg), napsal 23. prosince P. Paulusovi: "Ve stejném duchu jako jste Vy kázal, kážu také já a používám každé příležitosti, abych působil v tomto smyslu... Opět a opět slyším od svých krajanů: 'Pořád bys jen mluvil o našich hříších a vyzýval nás k pokání. Dej nám jednou vyslechnout podobné vyznání viny z německé strany!' Věřím rád, že jste musel často sklízet stejné výčitky. Proto ta moje veliká radost nad tím, že nás Bůh svedl dohromady (v originále "das uns Gott zusammengeführt hat" - pozn. překl.), abychom se mohli navzájem podporovat v našem poslání." Pitter mnohokráte v promluvách, vysílaných také rozhlasovými stanicemi BBC z Londýna a Radio Free Europe (RFE) z Mnichova, připomínal toto kázání P.Pauluse, pronesené 1955 v Haidmühle. V jedné takové promluvě přetištěné téhož roku v chicagském časopise českých evangelíků "Husův lid" a ve vysílání RFE (tedy stanice Svobodná Evropa /Hlas svobodného Československa/) pak určeném zejména posluchačům "za železnou oponou", cituje nejprve P. Pauluse a říká potom:
"Tak hovoří sudetoněmecký křesťan k věřícím svého jazyka. Ten tón zaznívá i z úst jiných opravdových křesťanů mezi našimi bývalými spoluobčany. - Jak musí znít naše odpověď na toto vyznání, aby byla skutečně křesťanská, aby byla skutečně v duchu Kristově? Uvažujte o tom, prosím vás, a snad dojdete přitom k poznání, že Bůh vzal našemu národu svobodu právě proto, poněvadž jsme si jí opravdu necenili, poněvadž jsme jí neuměli správně užívat a poněvadž jsme ji neuměli dopřát ve stejné míře i jiným a zejména poněvadž jsme po druhé světové válce dali volný průchod vášním, které ve svých důsledcích nebyly o nic menší než zločiny nacistů. Před Bohem budeme všichni obviněni a právem nás všechny potká trest. To je to první, čeho si musíme být vědomi. To druhé je, že musíme prosit Boha o odpuštění s pevným předsevzetím začít znova v Jeho duchu a s Jeho pomocí. - Tíha hříchů spočívá na nás všech, na celém lidstvu. Najdeme-li cestu ke Kristu, najdeme i cestu k sobě navzájem a bude nám odpuštěno." Ve "Vinculum", v Římě vycházejícím věstníku pro české kněze v exilu, napsal - asi v roce 1956 - Dr. A. H. (Dr. Alexandr Heidler), jak palčivým problémem je mír Kristův mezi Čechy a Němci. "O této skutečnosti bychom měli my čeští kněží přemýšlet. Kromě několika osobních jednání nelze se u nás českých katolíků dopátrat po takové snaze o Kristův mír od roku 1945 nijaké stopy. (...) Je velmi pravděpodobné, že v praxi bychom sotva mohli nějak mnoho změnit, promarnili vzácnou příležitost k tomu, abychom vydali křesťanské svědectví. (...) A přece zůstává stále v platnosti Kázání na hoře a i nadále zůstává úkolem kněží a křesťanů vůbec bojovat proti nenávisti na obou stranách a hledat spravedlivý mír. (...)"

V den všech věrných zemřelých, tj. na Dušičky 2. listopadu 2002, zesnul ve věku 94 let augustinián Dr.theol.habil. Paulus Sladek, jedna z nejvýraznějších kněžských osobností mezi sudetoněmeckými katolíky. Jeho nekrolog ve věstníku Ackermann-Gemeinde Mitteilungsblatt napsal Angelus Maria Waldstein-Wartenberg, zastoupený rovněž na internetových stranách Kohoutího kříže, český překlad jeho textu otiskly pak i Teologické texty v čísle 4 ročníku 2003. Fritz Sladek, jak se jmenoval ještě při křtu (Paulus je přijaté řádové jméno), se narodil 28. ledna 1908 v Třebenicích (Trebnitz) jižně od Litoměřic (Leitmeritz). V třebenické německé škole v péči sdružení Deutscher Schulverein (sama obec byla převážně česká) byl jeho otec učitelem. V místním Muzeu českého granátu se dnes mj. uchovávají památky na poslední lásku velkého Goethea, Ulriku von Levetzow /1804-1899/, v Třebenicích zemřelou. Studoval na reálném gymnáziu v České Lípě (Böhmisch Leipa), přímo proti klášteru augustiniánů, do něhož později vstoupil (povzbudil jej k tomu pozdější významný historik a autor díla o česko-německých vztazích Tisíc let duchovního zápasu /česky 1940/ Eduard Winter /1896-1982/). Absolvoval teologickou fakultu pražské německé univerzity a po kněžském svěcení 1931 se habilitoval tři roky nato jako doktor teologie, který se mj. stal kazatelem německé akademické mládeže v pražském kostele sv. Salvátora a podle vlastních slov tam už tenkrát, téměř 30 let před vatikánským koncilem, dal zřídit oltář "čelem k lidu", takže byl povolán k vysvětlení na nejvyšším církevním místě. Po zřízení Protektorátu a za války byl policejně sledován a poté, co byl vážně varován před zatčením gestapem, přihlásil se raději dobrovolně ke zdravotní službě v německé armádě, z níž se po mnoha dobrodružných peripetiích ústupu dostal z Ukrajiny až nazpět do západních Čech a odtud do Bavorska. Tam čekal skutečný duchovní úkol: totiž duchovní péče o miliony uprchlíků z Východu, "pastorace vyhnanců", pro něž v Mnichově vzniklo tzv. Středisko církevní pomoci (Kirchliche Hilfsstelle München) a pak i Ackermannova obec, při jejímž zrodu stál (Daniel Herman v dokumentu Tiskového střediska České biskupské konference uvádí, že Sladek Ackermann-Gemeinde založil spolu s křesťansko-sociálním politikem a pozdějším bavorským ministrem práce Hansem Schützem /1901-1982/). V její základní ustavující modlitbě už tenkrát zazněla slova: "Nepátrejme po hříších těch druhých, musíme doznat nejprve svou vinu vlastní." Až do roku 1980 byl P. Paulus spolkovým duchovním rádcem Ackermann-Gemeinde a o rok déle ještě vedoucím tzv. Katholische Arbeitsstelle/Süd für Heimatvertriebene, tj. "Katolického pracoviště pro vyhnance z domova - Jih". Jak připomíná Rudolf Ohlbaum v obšírném jeho životopise na závěr knihy Not ist Anruf Gottes (1991), byl Sladek po válce v osobním vztahu mj. i k básníku Emilu Merkerovi a spisovateli Johannesi Urzidilovi, kteří oba patří mezi významné autory německé literatury z Čech a pro něž jako pro něho znamenalo náboženství "duši lidské kultury" ("die Seele der menschlicher Kultur"). Historickým mezníkem, který ovšem zůstal bez jakékoli oficiální odezvy na české straně, se stalo právě kázání v Haidmühle při bavorsko-české šumavské hranici. Vyznání viny mu ovšem s tehdejším už i pozdějším zpochybněním čtvrtmilionového počtu přímých obětí odsunu vyneslo rovněž kritiku ze strany Sudetoněmeckého krajanského sdružení, zatímco Německo-česká komise historiků po letech jeho pochybnost definitivně potvrdila. P. Paulus Sladek ovšem dál razil zásadu "Smíření jako křesťanský úkol" a bylo mu dopřáno dožít se dne, kdy jako dvaaosmdesátiletý muž mohl 23. června 1990 vystoupit na kazatelnu pražského kostela sv. Tomáše (nedaleko něho v Josefské ulici stojí na Malé Straně i dům, kde se narodil Rudolf Slawitschek, další z autorů Kohoutího kříže, dokonce ve svatotomášském kostele i pokřtěný) a pronést německy a česky kázání u příležitosti opětného otevření kláštera augustiniánů. Dne 8. listopadu 2002 jej doprovodili spolubratří a přátelé ke hrobu v bavorském Zwieselu, na dosah od šumavské hranice, která pro něho i nás znamenala opravdovou a trvalou životní výzvu.

- - - - -
* Třebenice / Haidmühle (BY) / † † † Zwiesel (BY)