RUDOLF OHLBAUM
Místo předmluvy: Achtung, Grenze!
Konečně po několikahodinovém putování stanuli Gerhard a Wilfried před tabulí s výstražným nápisem: "Achtung, Grenze! Nicht weitergehen!" Litery varování byly velké a zřetelné, aby je každý spatřil už zdálky a nemohl je minout. Také tu ti oba setrvali v hloubavém zájmu, než Wilfried prohodil: "Tak tady končí Bavorsko!"
"A Německo!" doplnil Gerhard.
"Tady vprostřed lesa. A přitom tu není vidět snad žádný rozdíl mezi tím, co je na jedné a na druhé straně: stejné jehličí pod nohama, stejné smrky, a stačilo by pár kroků a byl bys v jiné zemi, v nějakém jiném státě. Představoval jsem si hranice jinak; aspoň nějaká strouha by se tu měla táhnout, když už ne plot."
"Jen tu a tam hraniční kámen!" I Gerhard, kterému bylo šestnáct, byl zklamán jako jeho mladší bratr. "A tam na druhé straně má ležet jiný svět, mají tam žít lidé, co mluví jinou řečí a mají jiné zvyky, dokonce prý - jak říká tatínek i strýček - i jiné ponětí o tom, co je dobré a zlé, správné a chybné, než máme my. Sotva bys věřil, co pár hraničních kamenů, kolem kterých roste ten les už po tisíciletí, může znamenat za vysokou zeď!"
Došli ještě pár metrů za výstražnou tabuli, až k jednomu z těch bílých hraničních patníků. Prohlíželi si ho: "CS" stálo vytesáno na straně obrácené do Němec, "D" na opačné, hledící tam na českou stranu.
Wilfried řekl: "Teď jsem ještě v Bavorsku." Pak udělal jeden velký krok přes hraniční kámen a zvolal: "A teď už v Čechách." Rázem si vynašli oba bratři něco jako novou hru: skákali přes patník z bavorské na českou stranu a obráceně. Brzy se z toho stala honička sem a tam a také přetahovaná, při které jeden druhého vlekl do "jiné země" tam na opačné straně. Staré smrky kolébaly trochu znepokojeně svými vysokými vrcholky nad tolikerým halasem a pustou klukovinou.
Náhle třeskl výstřel ze samopalu proti nebi. Vyděšeni ustali oba hoši ve hře, za níž ani nezpozorovali, že se z hlubin lesa znenadání vynořili dva čeští pohraničníci. Teď sem s pokřikem přibíhali. Hoši nerozuměli ani slovu. Wilfried jen šťuchl do bratra: "Pryč!" a uháněl nazpátek.
Gerhard ale mínil zůstat a počkat, co bude; neměl nijaké výčitky svědomí - ty tři čtyři kroky, kterých se odvážil přes hranici tam na druhou stranu, mu rozhodně nepřipadaly jako nějaký zločin; kromě toho stál teď na německé půdě. Co když ho ale ti dva Češi přesto zadrží? Jak bude pak chtít někomu dokázat, že se to stalo na německé straně, anebo že ho odtud samopaly donutili přejít na tu českou? To všechno Gerhardovi proletělo bleskurychle hlavou. Obrátil se a začal běžet, dál kolem té tabule s výstražným nápisem. Co když mě odprásknou zezadu jako zajíce? projelo jím teď už jediné pomyšlení. Skočil do hustého smrčí a pozoroval odtud opatrně hranici. Oba čeští vojáci stáli v nadávkách při jednom z hraničních kamenů a hrozivě máchali samopaly za dvěma mladými Němci.
Gerhard se ohlédl po bratrovi a nejdřív ho nikde kolem neviděl. Místo něj sem kráčeli dva němečtí ochránci hranice, rovnou k němu samému. Za nimi, na pěšině, sledující rovnoběžně hraniční čáru a stoupající k vrcholu hory, v podřepu seděl Wilfried a pozoroval je zezadu.
Starší z obou úředníků (v originále "Grenzbeamte" - pozn. překl.) se hněvivě osopil na Gerharda: "Co jste tam vy oba měli co hledat mimo stezku? Nebo snad nevíte, že s těmi na druhé straně nejsou žerty?" Gerhard následoval mužův pohyb hlavou a uviděl, jak se oba čeští pohraničníci sice stáhli, měli však Němce stále na očích.
"Kdo jste a odkud jste sem přišli?" chtěli vědět němečtí hraničáři. Gerhard řekl své jméno a bydliště a dodal, že je tu se svým bratrem na pár týdnů prázdnin u strýce v Bavorském lese a že oba dnes ráno vyrazili podívat se na hranici spatřit "železnou oponu" a vystoupit na Třístoličník (Dreisesselberg).
"Dejte na výstrahu! Hranice je tu přísně střežená, i když to na první pohled nevypadá. Vypadá docela pokojně a nevinně, jako by tu ani nebyla. V tom je ta její záludnost. Najednou to bouchne a člověk leží mrtvý na zemi nebo tam v lese umírá. Taky se stane, že takový nepoučitelný zvědavec na týdny a měsíce zmizí za hranicí a ocitne se v českém vězení. Čeští pohraničníci jsou dost často dost nervózní, a pak se obvykle něco přihodí. Měli jste ještě docela štěstí - a rodiče nemusejí o vás vystát tu smrtelnou hrůzu!" Pak ten starší z úředníků ještě dodal: "Mám dva kluky jako jste vy."
Na cestě se hoši s hraničáři rozešli; muži scházeli do údolí, oba bratři šplhali stezkou nahoru ke skalám na vrcholu Třístoličníku. To, co zažili, cítili ale dosud v kostech. Tak to tedy byla železná opona, o které se tolik mluví! Co je to vlastně tam za ní?
Doufali, že z Třístoličníku tam bude nějaký výhled. Ať se ale tam nahoře točili na skalách jak chtěli, kam se jen podívali - samý les, zeleně se třpytící, nedávající nijak znát, kde jím prochází hranice. Jen na jednom místě směrem k severu se na svahu šedalo pár rozhozených skvrn. Jeden pán na ně hochy upozornil: byla to rozpadlá, kdysi německá šumavská ves, téměř už zarostlé ruiny selských stavení. "Je to snad ta ves, odkud pocházejí maminka a strýc?"
Večer se oběma hochům bylo strýce nač vyptávat. Ne u Lenory (Eleonorenhain) a Volar (Wallern), ale daleko severněji, až u Prachatic (Prachatitz), se narodili a vyrostli maminka i strýček. Všechny německé vsi při hranici jsou, jak strýc vysvětloval, na české straně rozpadlé, zpustlé, zničené, bez lidí, mnohdy je na nich už sotva poznat, že šlo o lidská sídla. Gerhard a Wilfried chtěli vědět ještě víc. Tu strýček přinesl své poklady, zachráněné při vyhnání z domova a v nové vlasti doplněné a rozhojněné: rodinné fotografie, pohlednice, obrazové publikace, vlastivědné knihy o Šumavě a Sudetech, mapy, časopisy, pár svazečků z příběhy ze "staré vlasti". Celý večer jim pak vyprávěl, ukazoval a komentoval obrázky a vyzval hochy, aby si také sami, pokud by je to bavilo, přečetli něco o zemi tam za bavorskou hranicí na druhé straně Šumavy a trochu ji tak poznali.
A ty dva to bavit opravdu začalo. Za kalných a deštivých dnů sedávali ve strýcově pokoji a zvědavě listovali knihami a dokumentárními materiály, které stačil nashromáždit o krajině, lidech a dějinách sudetských zemí (v originále "des Sudetenlandes", výraz v tomto případě trochu zavádějící, poněvadž Šumava k Sudetům nikdy nenáležela - pozn. překl.), a co je přitom zaujalo, do toho se začetli a zahloubali. Tak se za těch prázdninových dnů dozvěděli spoustu věcí navíc k tomu, co už jim řekli předtím rodiče a příbuzní o zemi, kterou kdysi hospodářsky pozvedli a zčásti i trvale osídlili němečtí rolníci, řemeslníci a kupci, v níž kdysi němečtí horníci dobývali z jejích hlubin stříbro a zlato a potom i zlato černé a bílé (rozuměj uhlí a zřejmě i sůl - pozn. překl.), kde kdysi rachotily v německých textilkách tisíce stavů a kde ruce sklářů umělců dokázaly tvarovat barevné sklo do věcí sterých půvabů, kde - ale to se přece několika řádky všechno vypočítat nedá - po více než osm set let žily dva národy vedle sebe: o zemi, které jejich rodiče říkali "domov" a jež je i rodnou zemí Gerharda a Wilfrieda, jakkoli na mají sotva nějakou vzpomínku.
Něčím takovým jako ty strýcovy sebrané vzpomínky by mohl oběma chlapcům být i tato kniha. Není to nijaká učebnice, která by usilovala podat vyčerpávající obraz tématu, může však zprostředkovat pár dojmů, které by měly být čteny pospolu - jako to dělá obyčejná čítanka.
Ten úvod je doprovázen citací jednoho dopisu Adalberta Stiftera z roku 1830 a získává tak další šumavský akcent navíc, následován ostatně jako prvým z textů právě úryvkem ze Stifterova románu Vítek (Witiko). Motto z dopisu klasikova zní v překladu takto:
Když nebeský blesk, když voda z průtrže mračen, když zemětřesení rozboří mé obydlí, rozpoznám v tom řízení Boží a snesu tu bolestnou ztrátu s důstojným klidem.
Když však záludný soused či svévolné ruce války zničí to všechno, co jsem měl, musí se ta bolest proměnit v živoucí pocit porušeného práva a je o to neutišitelnější, že vidí, co se stát nemělo.
Není divu, že přítel Raimund Paleczek označil můj záměr zařadit autora té předmluvy a sestavovatele knihy s podobným mottem snad trochu nadneseně za "plný zásah" ("Volltreffer"). Dr. Rudolf Ohlbaum je jedním z těch, kdo byli u samého zrodu Ackermannovy obce (Ackermann-Gemeinde), té tolik záslužné křesťanské organizace našich vyhnaných krajanů. Však také, když vyšel už roku 1991 společným úsilím Institutum Bohemicum, což je právě "kulturní a vzdělávací dílo" (Kultur- und Bildungswerk) Ackermann-Gemeinde, jakož i českého Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku sborník Tisíc let česko-německých vztahů (s předmluvou Jana Křena), bylo v něm významné místo vyhraženo příspěvku Ohlbaumovu. týkajícímu se období "liberalismu a nacionalismu", které má jistě pro dané téma význam zásadní. Historik a publicista se v osobnosti autorově doplňují právě ve výjimečném citu pro aktuální význam a výběr určitých témat, jak o tom svědčí například právě čítanka Buntes Glas und schwarzes Gold z roku 1958. V knize Verdient um Österreich (1978) shromáždil životopisy nejvýznačnějších "sudetoněmeckých" osobností se vztahem k Rakousku, práce Bayerns vierter Stamm (1980) se zase zabývá vazbou vyhnanců ke Svobodnému státu Bavorsko. V roce 1984 redigoval monografii Johanna Gregora Mendela k umístění jeho busty ve Walhalle. Nejobsáhlejší je příspěvek Ohlbaumův v jubilejním sborníku Sudetoněmeckého archivu ke 40. jubileu "odsunu" Sudetendeutschtum gestern und heute (1986). Téhož roku redigoval sborník referátů ze sněmování Ackermann-Gemeinde k výročí konce války pod názvem "1945-1985 : Verlust der Heimat - eine Aufgabe für Europa", dva roky nato pak se podílel na německém vydání už zmíněné publikace "Tausend Jahre deutsch-tschechische Nachbarschaft", vyšlé pak 1991 i česky. Když Dr. Paulus Sladek slavil roku 1991 šedesát let svého kněžského působení, sestavil Ohlbaum obsáhlý výbor jeho prací pod titulem Not ist Anruf Gottes (Nouze je volání Boží). Celé spektrum problémů vyčerpávají tato díla, která by bez Ohlbaumova soustředění na "to podstatné" nikdy nevznikla. On sám se narodil v Dolní Lipové (Niederlindewiese, dnes Lipová-lázně) 29. ledna 1912 v tehdejším "rakouském Slezsku" (Österreichisch-Schlesien), obci na rozhraní Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku, s masivem Šeráku (Hoschschar) na domovském obzoru. V Jeseníku (Freiwaldau, dříve i česky Frývaldov) absolvoval gymnázium a ve studiu pokračoval na univerzitách v Praze a v Münsteru. V Ohlbaumově bibliografii stojí na prvém místě vůbec článek o Adalbertu Stifterovi v předválečném čísle pražského časopisu Sudetendeutsche Arbeit ještě za republiky, hned po odsunu se pak věnoval problematice vyhnání z křesťanského hlediska, zvláštní pozornost věnoval přitom postojům katolické církve a Svatého otce jako "utěšitele zarmoucených". Vlastní doménou Ohlbaumovou zůstala i tak kulturní historie, jak o tom svědčí už jeho práce o "německém duchovním životě v Čechách kolem roku 1400", s níž 1938 promoval na pražské univerzitě a na tamní Státní archivní škole se měl připravit na svou budoucí životní dráhu. Tu vzápětí krutě přerušila válka a vyhnání. Pro lidi jako on byla ovšem právě poválečná nouze oním východiskem duchovní obnovy, která by bez kořenů domova nebyla myslitelná ani pro budoucí generace. O svých 75. narozeninách přijal Dr. Rudolf Ohlbaum v Sudetoněmeckém domě v Mnichově medaili Adalberta Stiftera za své publicistické dílo, které podle oslavného řečníka pomáhalo najít pravou cestu do budoucnosti zejména všem těm, kdo po válce ztratili domov. Stačil se dožít 94 let a skonal sám ve svém bytě v Ottobrunn u Mnichova 9. května 2006.
- - - - -
* Dolní Lipová / hora Třístoličník / † Ottobrunn (BY)
